Coornelus:
Koncertní sezóna od září do konce kalendářního roku nabízí opět pestré menu a ač by člověk chtěl, nemůže být všude. Ale jsou koncerty, které mají prostě stupeň nejvyšší priority a mezi ně patřil ten KILLING JOKE. KILLING JOKE se pro mě v době vydání alba „Pandemonium“ stali zásadní kapelou, ale hlavně jsem je neměl dosud možnost nikdy vidět naživo. A co si budeme povídat, Jaz Coleman a jeho parťáci mají už také něco za sebou a kdo ví, kdy se u nás zase objeví. Zrušený koncert na festivalu Brutal Assault budiž výstrahou.
Neděle se líně vlekla. Očekávání narůstalo, což vyvrcholilo tím, že stojím před Akropolí, v níž se koncert odehrál, ještě pár minut před oficiálním vstupem. Nakonec to mělo výhodu. Zabral jsem místo na balkóně v první řadě s perfektním výhledem a pohodlím jako pán. Vidím tak trousící se návštěvníky, kteří postupem času klub zaplňují téměř na maximum a bohužel stíhám i první kapelu, která jede s KILLING JOKE tour jako support - DEATH VALLEY HIGH. Tihle mladí kluci z Ameriky zněli přesně jako hudba zpoza velké louže, která chce být „in“. Zatím poměrně nevyvážený mix rocku s elektronickými vsuvkami působil jako šestá kopie MARILYNA MANSONA nebo ROBA ZOMBIEHO. Vyfešákovaní kluci, které nikdo nechtěl slyšet, odehráli půl hodiny nudy, kterou ke konci mělo nakopnout zpěvákovo chození mezi lidmi, kteří si s ním měli dle plánu zařvat do mikrofonu, což se úplně tak nepovedlo. Totální zbytečnost.
To pozvat brněnskou INSANII hodnotím jako dobrý tah. Samozřejmě, mám tuhle partu hodně rád, ale když si to tak člověk logicky zohlední, tak by v Čechách těžko našel vhodnější kapelu, která by mohla stát po boku KILLING JOKE. A INSANIA ostudu neudělala. Odstartovala svižnou „Nejsvětější trojicí“ z posledního alba a dohromady vpálila do lidí devět reprezentativních nevergreenů, kterými nemohla zklamat. Zazněly osvědčené hity jako „Božská komedie“ nebo „Volný radikál“, INSANIA představila i dosud nenahranou novou věc „Nebe a Nietzsche“, která navazuje na to nejlepší z jejích posledních dvou desek. Publikum už reagovalo mnohem hlasitěji a našlo se i pár divokých pařmenů. Vydařené.
Před půl devátou to vypuklo. Po dlouhém intru se objevili chlapíci, kterým táhne na šedesátku, ale dávají to na pódiu s naprostým přehledem. Zvukově výborný koncert odstartovali KILLING JOKE 34 let starou skladbou „The Hum“, kterou následovala další vykopávka „Love Like Blood“. Tím dali KILLING JOKE jasně na srozuměnou, že se bude hrát z veškerého jejich období. A ve finále tomu tak bylo. Pochopitelně neobsáhli všechna alba, ale až překvapivě se vybíralo z hodně starých skladeb, které až tak úplně neznám, respektive jsem je nikdy nebyl kvůli jejich produkci plně schopen docenit. Desky z osmdesátých let mi prostě vadí zvukově, ale naštěstí tento večer v jednolitém a nadmíru kvalitním soundu mi přišel celý jejich set úžasný a to nejen díky zvuku, ale i novému aranžmá, kdy se dá tvrdit, že ač jsou KILLING JOKE starší, hrají čím dál tím víc tvrději. A tak když zazněly skladby jako „Pssyche“, „Complications“ nebo „Requiem“, užil jsem si je na plno, což mi z dobových nahrávek prostě nejde. Loňské album „Pylon“ bylo prezentované jenom třemi věcmi, mezi nimiž silně zapůsobila hned ze začátku přehraná nářezová „Autonomous Zone“. Exkurze do pro mě revolučního alba „Pandemonium“ proběhla v podobě industriální devastace „Exorcism“, díky níž si člověk uvědomil, v jaké parádní formě KILLING JOKE jsou.
Koncert běžel zběsilým tempem, všechny skladby odsýpaly a tak jsem ani pomalu nestíhal vnímat, jaké skvělé výkony všichni muzikanti předváděli. Největší pozornost na sebe strhával charismatický kazatel Jaz Coleman. Ten celý oděn v černém nejenže zpíval, ale po celou dobu hrál v podstatě divadlo. Jeho projev neustále provází gesta, upřené pohledy, zamračený přísný výraz, který ale Jaz po dohrání každé skladby a při děkovačce proměnil v upřímný úsměv… Zkrátka tomuto člověku zobete z ruky. Ukrytý bokem byl klávesák a méně nápadně vypadal kytarista Kevin „Geordie“ Walker, který sice zaujal svou netradiční kytarou a klasickou čapkou na hlavě, ale většinu času působil introvertním dojmem. Naproti němu hipísácky vymóděný basák Youth poletoval po pódiu, jakoby frčel na nějakém veselém zboží, které mu přibalili na výletě ve Woodstocku. Po Jazovi ale mezi námi chytráky na balkóně obdržel největší slova chvály bubeník Paul Ferguson. Jeho výkon byl jedním slovem úchvatný. Ten chlap nahodil na začátku skladby rytmus a jel jak fretka po celou dobu. Téměř industriální tempo a hlavně přesnost... byla radost ho pozorovat. Gratuluju mu k jeho fyzické kondici. Koncert potom vrcholil skladbou „Pssyche“, kterou si s Colemanem odeřval z velké části basák Youth a KILLING JOKE na oko odešli. Téměř obratem se ale za hlasitého aplausu pánové vrátili, aby na konci přídavku zazněla dnes už povinná hymna „Pandemonium“, která už tak skvělou show dotáhla do absolutna.
Spokojené obličeje a mohutný aplaus byl jasnou odpovědí na to, jak se koncert KILLING JOKE povedl. Pro mě osobně se jednalo o jeden z vrcholů letošní koncertní sezóny. Na tuhle akci se bude hodně dlouho vzpomínat. A to i navzdory setlistu, který by si zřejmě každý složil trochu jinak. Já bych přivítal víc věcí z novější tvorby, ale ani ta stará mi nedělala žádný problém a chtít po KILLING JOKE, aby hráli tři hodiny, přece nemůžu. (úsměv)
Bubu:
Ačkoli svého času Jaz Coleman v Praze nějakou dobu i bydlel, KILLING JOKE zde nekoncertují zrovna často. V Akropoli se objevili po šestileté pauze a téměř zaplněný sál dychtivě čekal na svou dávku temnoty. A dostal ji měrou vrchovatou.
Na chabě osvíceném pódiu se mihotají plameny svíček umístěných na zesilovači, na který stéká vosk. Do přítmí nastupuje kapela, na kterou přísahá řada kapel s popularitou daleko větší, než je ta jejich, takoví Al Jourgensen nebo Trent Reznor by mohli vyprávět... Opticky poněkud zvláštní parta. Napravo basista Youth, v současné době se svými odbarvenými blond dredy vypadající jako člověk, kterému byla úspěšně implantována chobotničí DNA, nalevo jakoby nezûčastněně kytaru obsluhující Geordie Walker se slušivou muklovskou čepičkou a na koberečku uprostřed Alice Cooper alternativního rocku, věčně své podmalované oči poulící zpěvák Jaz Coleman. Zlo samo. Poslední hrom do police z otcû zakladatelû z klasické sestavy z roku 78, Paul Ferguson, mlátí do bicích jak o život a vše doplňuje o generaci mladší klávesista.
Zvukově dominuje zpěv a precizní silové bicí. Tento tribální projev svěle spojuje staré skladby s novější tvorbou v jeden monolit a vtahuje vás víc a víc dovnitř. Démonické deklamace Jaz podtrhuje trhavým robotickým pohybem a rûznými variacemi na nejzlejší kukuč roku.I když se občas usměje a promluví česky, stejně nevíte, jestli mu to máte věřit. Hrálo se hodně klasiky, namátkou "Love Like Blood", "The Hum", "Exorcism", "Pssyche..." Pod pódiem to vře, občas dokonce i skok z pódia. Jaz má publikum v hrsti a kapelu to i po těch letech viditelně pořád baví, i když to nemá zapotřebí dávat nijak okázale najevo.
Uteklo to. Kapela se loučí, ale hned je zpět a publikum válcuje "The Death & Resurrection Show". Následující "Pandemonium" ale už uzavírá kruh rituálu nadobro a nezbývá, než doufat v další černou hodinku při svíčkách někdy příště.
