Pátek, den D, chci vidět nejvíc kapel a nevím, jak to všechno stihnu a vydržím. Hlavně hodlám trávit čas na MetalGate stage, kde jsou na programu různé obskurnosti. A protože chceme vydržet až do poslední kapely, MONARCH, tak je jasné, že dopoledne a popoledne se obejde bez nás. Mrzí mě, že neuvidím CATASTROFY, ale maratón od 11.05 do 2.30 moje zchátralá tělesná schránka nedá. Takže volíme rozumný kompromis - vyrazíme na GRAVE. A ani když Coornelusovi pípne mobil a Kubánec píše, že se jeho BLUES FOR THE REDSUN s GRAVE prohazují a že jdou na velké pódium, naše plány se nemění, protože BFTR máme v programu taky zaškrtnuté. (Johan)
Páteční ráno startuje s velkou neznámou, brněnskými FOX TERRITORY. Kapela je na scéně již od roku 2010, ale mě osobně míjela velkým obloukem resp. jsem o ní nikdy neslyšel. A co na to počítač? Že mlčí? No, pár odkazů se našlo, pár fanoušků na Bandzonu taky a dokonce i pár koncertů za těch 5 let existence proběhlo. Člověk zakroutí hlavou a jde se podívat, co to bude zač. A před pódii zažívám docela šok. Nejdřív si myslím, že kapela hrát nebude, protože plac zeje prázdnotou. Za pár sekund je mi ale jasné, jak se věci mají. Kapela hraje… a jasně aspiruje na výherce soutěže o nejbídnější audienci. Brutální průvodce hlásá prog metalcore. Mně to přišlo jako taková tvrdší „americká střední“. Docela chytlavé melodie, skočný rytmus a zvuk v rámci možností. Člověk fakt nechápe, kde se tady stala chyba. (Corbow)
I já jsem si přivstal a šel se podívat na britské metalcoristy BURY TOMORROW, o nichž jsem toho doteď moc nevěděl a až poslech jejich setu mne posléze donutil zjistit si více informací. V poobědní čas se tu semnou pod pódiem sešlo i mnoho dalších metalcore chtivých fans a nechyběla pořádná mela. Muzika BT není nijak převratná, ale baví a je úderná. Sebejistý nařvaný vokál frontmana i nezvykle dost často střídal kytarista s čistými vokálními linkami a klukům to pěkně hrálo a sedělo. Pro mne velmi dobré překvapení pátečního dne. (Márty)
IRON REAGAN nemůžou zklamat a taky nezklamali. S prvním hrábnutím do strun se hrnou lidi do kotle. Což se nelíbí člověku pár metrů ode mne a pouští se do hroziče pěstmi. Proti násilí a intoleranci, vole!! Naštěstí reagují okolo stojící a bitka je zhašena v začátku. „Miserable Failure“ a moshpit se nebezpečně blíží. Tahle kapela vám prostě pokoj nedá. Po pár songách se sice dostaví jistá monotónnost, ale energie je zde pořád na rozdávání. Velice povedený set a troufám si tvrdit, že jeden z nejlepších na letošním Brutalu. Škoda, že přidělený čas byl v brzkém odpoledni a ne večer. (Corbow)
Těžko říci, jestli IRON REAGAN patří mezi voliče republikánů. (úsměv) Nejspíš ne, protože bigotním pravičákům by asi jejich agresivní řežba pod nos nešla. Viděl jsem jen část setu, ale i z toho mála bylo zřejmé, že takhle se to kovaným thrasherům musí líbit. Žádné zbytečnosti, jen tlak a nářez a běs, navíc s nadhledem. Příjemný začátek nejlepšího dne Brutalu, i zvuk se na Jägermeister stage dařil. (Johan)
BLUES FOR THE REDSUN na takhle velkém pódiu, jako je Metalshop stage, asi nikdy nehráli a těžko říci, jestli ještě někdy hrát budou. Určité obavy z toho, jak se podzemní špinavci s nečekanou situací poperou, panovaly, ale nakonec to dobře dopadlo. Zvuk se hledal jen chviličku a BFTR během dvou skladeb (a třiceti minut) ukázali, zač je toho funeral doom sludge zmar. (Johan)
Středa hudebně nadupaná, čtvrtek naopak slabší, pátek mega! Kapel, které bylo třeba vidět, bylo strašně moc a člověk má jen jedny síly. Prdíme do peřin, válíme si šunky a příchod plánujeme na thrashery IRON REAGAN. Ti mi z nějakého důvodu mizí z hlavy a spíš očekávám věci příští. Cestou k areálu dostávám na mobil info, že BLUES FOR THE REDSUN vystupují na hlavní scéně místo GRAVE. Ti se zdrželi na letišti a tak došlo k tomu nejrozumnějšímu, co mohlo nastat. BFTR nahradili švédskou legendu, která se místo nich přesunula na malou scénu, která pod náporem hladových deathmetalových fanoušků praskala ve švech. Spousta účastníků letošního BA o BLUES FOR THE REDSUN nikdy neslyšela a tak jejich vystoupení bylo pro ně zřejmě šokem, ale je potřeba uznat, že se k nastalé situaci tuzemští zástupci postavili čelem, i když to tak ne úplně platí o jednom z kytaristů a basákovi, kteří jako správní nihilisti stáli zády. BLUES FOR THE REDSUN hrají hodně pomalý sludge doom s noise prvky, které tvoří pan mistr obsluhující všelijaké krabičky. A zvuky od něj společně s kupodivu velmi dobrým zvukem všech nástrojů zapříčinily, že BTFR zněli na světové úrovni a při vzpomínce na včerejší dopoledne a okénko českých kapel o několik kroků lépe. A to i přesto, že ze svojí nekompromisní cesty neustoupili ani o píď a druhá skladba musela náhodné kolemjdoucí přímo deptat. (Coornelus)
Páteční i sobotní den pro mne byly z hlediska programu v dopoledních a odpoledních hodinách poměrně volné, proto jsem se do areálu ve třetí festivalový den vydal až na třetí hodinu, kdy to měli roztočit švédští old school DM maniaci GRAVE. Už při cestě k areálu jsem podle doléhajících tónů usoudil, že Skandinávci asi zrovna pódium neokupují. Místo nich na Metalshop stage vystoupili BLUES FOR THE REDSUN, kteří se mi v tu chvíli úplně do nálady nestrefili a troufám si říci, že menší scéna by jim určitě seděla víc. GRAVE nakonec vystoupili v půl páté právě namísto českého sludge, tudíž se kryli s TEXTURES a tím pro mě nastalo další harmonogramové dilema. Přednost jsem dal nakonec stejně Švédům. (Opat)
Pátek byl pro mě nejslabší den, co se týče kapel, proto jsem ho bral více odpočinkově. JIG-AI jsem poslechl ještě ze stanu a vyrazil až na sypec KRONOS. Brutal death metal v nejrychlejších tempech s grindovým vokálem. Co k tomu napsat, šlapalo to parádně a já si poobědové vystoupení užil. Žel bohu, i když se tomu po technické ani jiné stránce nedá nic vytknout, nezaznamenal jsem žádný silnější moment, který by mi utkvěl v paměti a stejně tak tam mohl hrát kterýkoliv jiný brutal death a bylo by to nejpíš podobný. (úsměv) (Honza)
VOIVOD jsou pašáci a sympaťáci, a i když už dávno nehrají tak, jako na mnou velebených albech „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“, živě to byla neskutečná zábava. Co na tom, že dvojici „otců“ zakladatelů už je přes padesát a že se s kapelou harcují po světě pětatřicet let, když je to pořád baví. A myslím, že dokázali strhnout i fanoušky, kterých se sešel hojný počet. Kdybych měl zjednodušeně pospat radostnou muziku, napíšu šest písmen: VOIVOD. (Johan)
Legenda VOIVOD nastoupila s úsměvem na rtech a ten jim vydržel po celou dobu vystoupení. A stejné to bylo i se mnou. Je skvělé vidět, jak si to tihle harcovníci i po těch letech užívají a s jakou lehkostí hrají. Jejich hudbu nemá cenu řešit. VOIVOD vždy byli, jsou a budou originál a těmi, kdo určuje směr. Ať už se hrály letité klasiky („Killing technology“ se nikdy neomrzí), nebo nejnovější fláky (skvělá „Post society“), byla kvalita se zábavou zaručeny. Paráda! (Goro)
Docela jsem se vzhledem ke statusu GRAVE divil, že se dalo celkem v pohodě dostat do stanu u MetalGate stage. A bylo to potřeba, neb za ním zvuk za moc nestál a přestože ani uvnitř to tedy vůbec nebyla žádná sláva (což bych přisoudil asi zejména tomu, že GRAVE podobně jako IHSAHN zůstali bez vlastního aparátu i nástrojů – Ola s Les Paulem a zbytek strunné sekce s Fenderama, to byl opravdu nevšední pohled), čtveřici jsem si v rámci možností užil. Dáno to bylo jistě i vyváženým playlistem, GRAVE hráli jak z posledního alba „Out of Respect for the Dead“ (titulní skladbu, „The Ominous ,They‘“ nebo „Trail of Ungodly Trades“), tak naprosté klasiky jako „You’ll Never See“, „Into the Grave“ či „Hating Life“. Kdyby se z pódia nehrnula taková zvuková koule, mohl to být zážitek mnohem lepší, takhle i přes nepopiratelnou snahu šlo o zatím nejhorší koncert GRAVE, který jsem měl možnost vidět. A to to přitom průser určitě nebyl, jen to dokazuje fakt, že Švédové prostě jinak naživo vždy zabíjeli. (Opat)
GRAVE jsem chtěl slyšet, ale když jsem viděl, jaká nálož lidí na ně na menší stage dorazila, dal jsem otočku a šel na pivo. Škoda, že MetalGate stage nedisponovala velkou obrazovkou na štítu velkostanu. A škoda, že se GRAVE zasekli na letišti, protože by jejich fanoušci v pohodě zaplnili velké nádvoří... (Johan)
V průběhu dne jsem se chodil dívat na kapely spíše ze zvědavosti, než že bych nějakou vyloženě potřeboval vidět. Zasekl jsem se až na SEPTICFLESH. Naposledy jsem je viděl na Czech Death Festu a letos na Brutalu jsem si chtěl skvělý zážitek připomenout. Navíc na CDF ještě mydlil na bicí Fotis Bernado, kterého po sléze vystřídala mladá bubenická krev Kerim „Krimh“ Lechner (ex-DECAPITATED, záskok v BEHEMOTH). Řecké kapely mají své osobité kouzlo a vždy je to nezapomenutelný zážitek. Kupodivu byl zvuk poměrně slušný a byly tak slyšet i všechny překrývající se melodie, kterých mají SEPTICFLESH více než požehnaně. Počáteční problémy, kdy bicí hrály tak nahlas, že by mohly řezat hlavy, byly během pár minut zažehnány a zbytek šlapal jako hodinky. Zazněly jak starší osvědčené skladby „Annubis“, „Pyramid God“, nebo „Communion“, tak vály z poslední fošny „Titan“, „War in Heaven“ nebo „Prometheus“. Pro mě nejsilnější zážitek pátečního dne. (Honza)
Pozvolna jsem se přesunul k hlavní scéně, kde hráli řečtí SEPTICFLESH. Jejich studiové počiny jsou jistě zajímavé a celkem mě i baví, ale naživo mě dosud nikdy nepřesvědčili. Já prostě nejsem fanoušek neustálého rozezpívávání příznivců, v každé skladbě stokrát vyvolávat „hej!hej!“ mi přijde úplně k ničemu. Mnohem více bych ocenil, kdyby se lídr SEPTICFLESH Spiros Antoniou více věnoval hře na baskytaru, kterou má občas na ramenou zavěšenou spíše pro okrasu. Přestože se tohoto neduhu ani tentokrát nedokázali pánové zbavit, nepřišlo mi to až tak otravné jako v minulosti a nakonec mohu Řeky spíše chválit. Ocenil jsem, že v setlistu dostalo docela výrazný prostor moje oblíbené album „Communion“, z něhož formace zahrála „Anubis“, „Communion“ či „Lovecraft’s Death“, dále se hrálo pouze z novějších desek. SEPTICFLESH jaksi opomenuli předchozích šest vydařených počinů, což je trochu škoda. Při vší úctě jim poslední „Titan“ nesahá ani po kotníky. (Opat)
Na malé scéně se poměrně dlouho zvučí, ale ve finále to stálo za to. NOD NOD zahráli ve skvělé formě. Pár koncertů jsem od nich viděl a vlastně si nevzpomínám, že bych po nich někdy dělal něco jiného, než chválil. Emotivní a velmi chytře vystavěná hudba, kde jako nadstavba působí vokál úžasné Veroniky, poletovala suverénně pevností. Skladby jako úvodní „Lullaby“, má nejoblíbenější „Soldier“, nebo duet „Wolves“ byly vynikajícím menu, až byl člověk pyšný, že i u nás se umí urodit. (Coornelus)
Veronika má nádherný hlas, kterým kouzlí jak v KALLE, tak v NOD NOD. Muzika NOD NOD burácí i hladí, Veroničin hlas rovněž, na MetalGate pódiu to kapele evidentně sedlo a přejela svou uhrančivou muzikou řadu mnohem známějších jmen. (Johan)
Kdybych měl napsat svoji nejvíce srdcovou záležitost na hudebním poli, napadnou mě jako první IN THE WOODS… U nej desky bych pak z nepřeberného množství oblíbenců sáhl po „Omnio“. A to vysvětluje skutečnost, proč jsem stál před pódiem už pár desítek minut před začátkem jejich setu, protože s ohledem na jejich dlouholetou hibernaci jsem ve splnění jednoho z největších hudebních snů vážně nedoufal. A až když jsem viděl, že se kolem bicích motá mistr Kobro (kterého jsem s dlouhými vlasy ani nepoznal), uvěřil jsem. A najednou spustili „Yearning the seeds of a new dimension“ a já ztratil pojem o čase, nastoupila husí kůže a můj „zpěv“. Z „Heart of the ages“ následoval ještě titulní song, po něm věc z chystané novinky „Pure“ (tuším, že „Blue oceans rise“), „299 796 km/s“ z „Omnia“ (neskutečná záležitost!!!) a konec. Těch 40 minut bylo žalostně málo, ale každá z těch minut rozhodně stála za to. Měl jsem mírné obavy z absence Kennetha, ale náhrada se s jeho vokálními party popasovala se ctí. Botteriovci předvedli nadčasovost a originalitu svojí tvorby a zařídili, že se na novinku těším ještě víc. Pokud to jde... Nemá cenu psát něco dalšího. Pro mě jednoznačně nejsilnější zážitek letošního ročníku. A jak je vidět z jejich letošní přítomnosti na BA, zázraky se dějí. Takže třeba dorazí i na sólo koncert a já se dočkám i vytoužené „Weeping willow“. (Goro)
Na norské avant-garde metalisty IN THE WOODS… jsem šel v podstatě ze zvědavosti. Čekal jsem, že by mě mohli zaujmout, ale nějak více jsem je studiově naposlouchané neměl (s výjimkou desky „Omnio“ z roku 1997). No a oni mě pánové naprosto dostali. Sice si zase musím trochu postěžovat na zvuk, zejména na malou slyšitelnost kytar (hlavně v akustických pasážích byly opravdu těžko dohledatelné), jinak jsem se ale naprosto ponořil do epických kompozic této (živě) šestice, často jsem jen stál se zavřenýma očima a oddával se podmanivým melodiím a skvělému (!) vokálu Mr. Foga. Mám s čistým zpěvem občas problémy, hlavně, když to prostě vokalista oproti studiovkám úplně nezvládá. Jenže tento pán mě dostal jak famózní barvou hlasu, tak tím, s jakým přehledem docela náročné pasáže zvládal. Pro mě byl vrcholem koncertu IN THE WOODS… právě Mr. Fog. Když čistý vokál ještě občas prořízl blackovým rykem, byl jsem v sedmém nebi. Jedním slovem nádhera. Jen škoda, že to bylo tak krátké, vzhledem k nabranému zpoždění a velké stopáži skladeb stihli IN THE WOODS… jen čtyři kousky. I během nich mě ale dokázali přesvědčit, že se jejich tvorbou budu muset mnohem více zaobírat. (Opat)
OBITUARY tisíckrát stejně, ale pořád dobře. Nenapadá mě, co na jejich konto napsat jiného. Je to pořád ta stejná písnička, ale sakra dobrá. OBITUARY nastoupí v podvečer s úsměvem na tváři, zahrajou death metalové flákoty a všichni jsou spokojení. Letos to nebylo jinak. Pohupování do rytmu, povedený zvuk, old school riffy, charakteristický vokál… A pro mě speciální bonus navrch. Zazněla jedna z mých nejoblíbenějších skladeb „Don´t Care“, kterou léta vyhlížím v playlistu a konečně jsem byl vyslyšen. (Coornelus)
OBITUARY jsou prostě borci. Když na Brutalu hráli naposledy, přejeli s prstem v nose SLAYER, takže se letos po právu dočkali lepšího hracího času, i když být po mém, ještě je prohodím s MOONSPELL. Plné nádvoří i za světla aplaudovalo deathmetalové mašině, kterou si s žádnou jinou partou nelze splést. Tardyovci přišli, zahřměli, John zahudroval a bylo vymalováno. Parádní set. (Johan)
YEAR OF NO LIGHT na malém pódiu byli skvělou volbou. Francouzská šestihlavá saň chvílemi s trojicí kytar nebo dvojtou dávkou bubnů, za to úplně beze zpěvu dokonale vyplnila svým zvukem prostor. Dlouhé kompozice drtili zvukem, který byl doslova zabijácký. Jejich variace sludge - doomu s elektronickými vsuvkami si drží léta svůj studiový standard. Živě pak na zmíněné atributy YEAR OF NO LIGHT navázali naprosto přesvědčivým výkonem a dokázali tak, že v podobném pojetí hudby patří k žánrové absolutní špičce. (Coornelus)
Následovala lekce technického thrash metalu made in Switzerland. CORONER se před šesti lety znovu dali dohromady, zatím sice studiově neoživli, koncertují ale poměrně poctivě a po nějaké době se znovu ukázali i v České republice a prokázali, proč jsou tak uznávaným kultem. Ani jsem nečekal, že mě jejich vystoupení tak vtáhne, leč průřez celou diskografií zapůsobil famózně a já si užíval každou z nabídnutých položek. Zazněla má milovaná „Grin (Nails Hurt)“, zazněly bomby jako „D.O.A.“, „Semtex Revolution“ nebo „Reborn Through Hate“. Občas dopadají tyto comebacky trochu rozporuplně, CORONER se však vrátili v plné síle a nezbývá než čekat, zda si připraví i šestou řadovku. Kromě kapely samotné jsem občas sledoval také poblíž stojícího polského kolegu, který prožíval stav, jenž bych se nezdráhal nazvat „hudební extází“. Nakonec jsme si společně parádně zapařili. (Opat)
Od MOONSPELL mě v současné době baví především jejich novější počiny. Chápu, že na festivalech se výběr skladeb odvíjí od toho, že lidé chtějí slyšet zejména klasiky, ale hrát pět věcí z „Irreligious“… No nic, na skvělou „Extinct“ z loňského roku rovněž došlo a zejména titulní song stál za to. Takže, i když bych přivítal mírně obměněný playlist, celkově jejich vystoupení zanechalo dobrý dojem a já se vrátil do devadesátých let, kdy jsem hltal jejich alba. Ať už si o jejich tvorbě člověk myslí cokoliv, jedna věc se jim upřít nedá. A to, že svoji tvorbu umějí živě prodat. (Goro)
MOONSPELL patřili svého času mezi mých řekněme pět nej... kapel. Dnes už jejich nová alba neprožívám tak, jako před patnácti lety „Darkness and Hope“, přesto jsem si část setu poslechl s chutí. Fernando Ribeiro je pořád dostatečně démonický a když jsme navíc měli štěstí na samé velehity, které set uzavíraly, odcházel jsme spokojený. (Johan)
Přicházíme ke konci setu MOONSPELL, kdy stíháme ještě poslední tři věci a to notoricky známé hity jako „Ataegina“, „Alma Mater“ a „Full Moon Madnes“. A i když nemám problém uznat, že to Portugalcům šlape a jsou velkou kapelou, musím konstatovat, že už ani tyhle staré hitovky se mnou opakovaně nic nedělají a celkově mě nechávají MOONSPELL vlažným. I když na první dvě desky nedám dopustit. (Coornelus)
S portugalskými MOONSPELL to mám jako na houpačce – některé desky uctívám, jiné mě vůbec nebaví. A bohužel mě vůbec nebavil ani koncert na BA. A to přesto, že se hrálo zejména ze starých desek jako „Irreligious“ nebo „Wolfheart“. Další vystoupení, které sice z pohledu vizuálního zajímavé bylo, ale nějaká větší energie se z pódia nehrnula, spíše to bylo takové rutinní. Vzdal jsem to po několika skladbách, přeci jen důležitých položek v harmonogramu ještě bylo několik. (Opat)
SATYRICON hrající celé dvacet let staré album „Nemesis Divina“, to byl jeden ze zásadních důvodů mé návštěvy letošního Brutalu. Viděl jsem Satyra s Frostem tolikrát, ale tento set sliboval možná nejsilnější zážitek. Výsledek byl tak trochu rozporuplný. Začátek v podobě mé nejmilovanější „The Dawn of a New Age“ byl zvukově naprosto v háji, při „Forhekset“ už se sound trochu zlepšoval a když Satyr vzal druhou kytaru (letos jedou SATYRICON koncerty pouze s jedním live-kytaristou Azarakem) při „Du Som Hater Gud“, už bylo vše v pořádku. Trochu mě překvapilo, že kapela neodehrála „Nemesis Divina“ přímo ve své celistvosti i s pořadím skladeb, ale chápu, že hymnickou „Mother North“ chtěli vysolit až v době, kdy už bude publikum pořádně ve varu a rozezpíváno. (úsměv) Tato skutečnost mi nevadila, jako spíše to, že jsem ze Satyra a spol. necítil ten zápal jako při předešlých koncertech. Jako by tak trochu tu legendární desku hráli z nějaké povinnosti oslavit jubileum. Možná to bylo také tím, že publikum nereagovala v žádném případě tak horlivě, jako v případě následujících novějších skladeb „Black Crow on a Tombstone“, „The Pentagram Burns“, „Fuel for Hatred“ a „K.I.N.G.“. Jsem rád, že jsem mohl slyšet naživo jednu ze svých nejoblíbenějších desek SATYRICON a ačkoliv jsem od toho čekal možná o malinko víc, přesto mohu mluvit o spokojenosti. (Opat)
SATYRICON oslavili jubileum svého stěžejního alba „Nemesis Divina“ třeba i tím stylem, že nám ho v Josefově komplet přehráli (byť oproti studiovce v mírně pozměněném pořadí). Tohle album má pořád sílu a jeho živá prezentace funguje. Sice už mě to neposílá do kolen jako v době vydání, ale nostalgie, stejně jako u MOONSPELL, zafungovala a já se i v tomto případě bavil. K sedmi kouskům z oslavence přihodili ještě čtyři z novější tvorby a hotovo. Nicméně, nebylo by od věci, kdyby v nastoleném trendu SATYRICON pokračovali a o tři roky později oslavili i skvost „Rebel Extravaganza“. To by byla jízda… (Goro)
Dávám polovinu SATYRICON, abych mohl konstatovat, že jako dobrý, ale po stopadesátý se těšit na „Mother North“ nemůžu, to po mě nikdo nemůže chtít. Pekelně se totiž tou dobou těším na Oriental stage, kde mají úřadovat Japončíci SIGH, kteří mě z desek baví hodně a hlavně jsem je ještě nikdy neviděl. S Johanem se rveme dopředu, zaujmeme místo na pomezí páté řady a očekáváme zajímavé vystoupení. A hned po prvních tónech a následném nástupu hlavních protagonistů Mirai Kawashima a Dr. Mikannibal je mi jasné, že se tady bude dít něco naprosto skvělého. Už tak ulítlá hudba vycházející v největší míře z black metalu protkaná symfonickými složkami, okořeněná až powermetalovými nápěvy, dostala další rozměr díky výkonům všech zúčastněných. Vyloženě slizce vypadající kytarista v nějakém saténovém župánku vyváděl na kytaru neskutečné věci, ve kterých mu perfektně kryla záda úderná rytmická sekce. Jednoduše hlavní mozek Mirai kolem sebe postavil naprosto skvělé muzikanty a sám se s Dr. Mikannibal staral o pódiovou prezentaci. Ta byla domyšlená do dokonalosti. Samotný nástup na pódium během první skladby byl velkolepý. Dr. Mikannibal přišla zahalená v kápi, v rukou bible, které byly po chvilce spáleny. V polovině setu došlo na polévání krví, hru na saxofon, či flétnu, aby dáma v černém na sebe na konci nechala kapat vosk z rozpálené svíce. To všechno s neskutečně chytlavou muzikou, skvělými vokály, především principála Miraie a i díky tomu, že jsme celou show měli na dosah ruky, nezbylo než používat na jejich set jenom samé superlativy. Pro mě osobně společně s CHELSEA WOLFE nejlepší vystoupení celého letošního BA. (Coornelus)
SIGH jsem na Brutalu viděl v roce 2010, kdy jsem stihl jen část setu. Tehdy mě doktorka v bílém krví (červenou barvou) pocintaném hábitu s křídly přišla přiměřeně ujetá, saxofon a flétna v black metalu zrovna tak. Letos ale dračice dala přednost černému oblečení, což mi přišlo trochu škoda, ale i tak se díky různým proprietám typu hořící kniha nebo zapálené svíčky na lebce jednalo o dostatečně spektakulární vystoupení. Mnohem důležitější ale byla muzika, kterou i s jednou kytarou kvintet ze Země vycházejícího slunce předváděl. Místy na hranici kýče, ale pořád neskutečně chytlavá a divoká jízda prostě bavila, a když připočtu ideální orientální prostor, připadal jsem si jako na klubovém koncertu. Zvuk byl přímo křišťálový, což samozřejmě taky přispělo k výbornému dojmu. (Johan)
Hlavní čas večera patřil SATYRICON, kteří letos objíždějí festy se svojí show k výročí 20 let od alba „Nemesis Divina“. Tuhle norskou legendu jsem viděl již několikrát a pokaždé mě baví. Nejinak tomu bylo i letos, ale tentokrát jsem si je částečně odpustil a odběhl na Oriental stage, která dle brutaláckého průvodce slibovala nevšední zážitek. Za sebe můžu říct, že to nevšední zážitek skutečně byl. Kapela SIGH z Japonska mě svým avangardním blackem totálně rozsekala. Pomalý black doplňovaný flétnou, nebo saxofonem? Navíc do toho vokalista v čarodějské kápi pálí bibli (asi nějaká japonská verze), máchá kouzelnou hůlkou, zapaluje lebku na oltáři vpředu a do toho mu murmurem přitakává kompletně zahalená zpěvačka. Zní to možná všelijak, ale ono to vlastně bylo docela dobré. Navíc když jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl všude kolem nadšené fanoušky s blaženými výrazy, popěvující si jejich texty, přišlo mi, že jsem tam vlastně divný asi jen já a vše kolem je v pořádku. (úsměv) Ať je to jak chce, tohle stálo za to vidět. (Honza)
Únava mě doháněla nečekanou rychlostí, ale pátek se ještě zdaleka nechýlil ke konci. Na zteč přichází druhá hvězda dne, ARCH ENEMY. Ačkoliv dříve to byla jedna z mých nejoblíbenějších kapel, už dávno jde dění kolem ní mimo mě. Možná proto jsem se do vystoupení absolutně nedokázal vžít. Vždy, když jsem se zaposlouchal do chytlavých melodií, skočila mi do výhledu modrovlasá frontmanka a žačala všelijak pózovat. Já nevím, asi lepší než aby tam jen stála, ale mě ta holka prostě nesedí. Nebaví mě její vokál, nebaví mě její postoje ani image, tak jak mě může bavit ta kapela? Zřejmě nijak. Angela pro mě byla na pódiu osobnost, kterou zkrátka jen tak někdo nahradit nemůže. Amott je stále ve skvělé formě a je to slyšet jak na posledním albu, tak na živém vystoupení. Playlist byl složený převážně z novějších pecek, ale zazněly také hymny jako „Dead Eyes See No Future“, „We Will Rise“ nebo „Nemesis“. (Honza)
Omámen z koncertu SIGH jdu na set už dávno hrajících TAAKE. U stanu je ale brutálně plno, což se mi nelíbí, ale ta muzika, která se ze stanu line, zní ukrutně dobře, takže se davem prorveme na celkem rozumné místo a sledujeme řádění těchto legendárních Norů. Hlavní principál má vše dokonale pod palcem a tak je pochopitelné, že instrumentálně kapela šlapala na jedničku. Skvělý zemitý zvuk v kombinaci se správně nasraným a syrovým black metalem á la Norsko vraždil. (Coornelus)
Za dalším black metalem jsme se vydali na zadní stage, kde už to v době končících SATYRICON rozbalili norští TAAKE. To bylo pravé BM inferno, naprostej masakr bez jakýchkoli kompromisů. Hoest byl v parádní vokální formě, zvuk byl absolutně ideální, a to i z prostoru bokem od stanu, který byl našlapán k prasknutí. „Orm“, „Nordbundet“, „Du ville ville Vestland“ či „Nattestid Ser Porten Vid I“, jedna pecka za druhou. Norům to na Brutalu nesmírně sedlo. UGH!!! (Opat)
DIE KRUPPS jsem nikdy pořádně neposlouchal, ale živě jsem je vidět chtěl. Na jejich samostatný koncert bych se nikdy nevypravil, tak jsem využil díry v programu a vyrazil. Čekání na začátek setu se vleklo, na pódiu pobíhala spousta techniků, takže jsem si začal namlouvat, že to bude velkolepé představení. Po pěti minutách mě to přešlo. DIE KRUPPS zněli jako třikrát vylouhovaný pytlík toho nejobyčejnějšího čaje, muzika neměla vůbec žádné grády, hlavně, že se na pódiu muzikanti producírovali jako mistři světa. Nuda a deset minut mi stačilo. (Johan)
Po blackmetalových žních si dávám trochu elektro metalu v podání DIE KRUPPS. Kapelu jsem v devadesátých letech hodně uctíval a to hlavně díky parádní fošně „III: Odyssey of the Mind“. Už jen podle příprav bylo evidentní, že Němci jsou velkou kapelou, kterou ale přes dvacet let vůbec už nesleduju. První tóny byly industriálně metalovou smrští, která mě ale nějak nedokázala pohltit a ani ta nostalgie se nedostavila. Docela mi vadil i pohled na pány muzikanty, kdy pan zpěvák a jeden z kytaristů působili tak strašně německy, až mi to lezlo na nervy. A i přesto, že zazněla parádní věc „Isolation“, jsem musel odejít. (Coornelus)
Páteční program na hlavní scéně uzavírali švédští DARK FUNERAL, kteří byli hlavním popudem k navštívení letošního Brutalu. Dosud jsem tuto bandu naživo neviděl, přestože už ji pěkných pár let poctivě protáčím. Navíc nová deska „Where Shadows Forever Reign“ je dílem velice vydařeným. DARK FUNERAL začali právě otvírákem z ní – „Unchain My Soul“, aby navázali mlátičkou „The Arrival of Satan’s Empire“, od začátku měl koncert ale dva neduhy. Tím prvním je zvuk. Kytary téměř neslyšitelné, bicí a vokál naopak naprosto vytažené. Letos to na BA opravdu zvukově schytalo mnohem více kapel než například loni. Druhým problémem, a to o dost vážnějším, byl projev vokalisty Heljarmadra. To byla tragédie. Zpěv absolutně bez síly. Pouštěl jsem si před Brutalem nějaké živáky na YouTube, i na nich mi vokál nepřišel moc dobrý, ale videa často zkreslují. Jenže naživo se obavy potvrdily do puntíku. Na desce se dá udělat leccos, ale až naživo se pozná opravdová kvalita a ta mi u Heljarmadra chyběla. Chvílemi vypadal jako v posledním tažení a podobně zněl i jeho vokál. Setlist byl sice napěchován solidně („Nail them to the Cross“, „My Funeral“, „The Secrets of the Black Arts“ či „Hail Murder“), ale spíše byla show DARK FUNERAL zklamáním. Co mi k DF naopak sedlo byl hodně statický projev, kdy se členové téměř nehnuli z místa zaujatého na začátku setu. K mrazivé hudbě tento vjem prostě patří. (Opat)
Jelikož zbytek naší výpravy musel povinně čekat na DARK FUNERAL (den předtím nevydrželi čekat na 1349 a podruhé za sebou zradit black metal, to by jim nemuselo u rohatýho projít), jdu si je dát z tribuny s nimi. Od téhle blackmetalové legendy jsem nečekal nic. Nejsem úplně cílová skupina, nikdy mě vyloženě nebavili, neznám jedinou desku… No a najednou tady koukám v podstatě s otevřenou pusou dokořán. Klasický sypací black metal se střídal s epičtějšími skladbami, které měly hitový potenciál až běda. Teď když jejich novou desku u psaní poslouchám, zjišťuju, že mě asi nejvíc rozsekala výpravná „As I Ascend“. Bylo vidět, že kapela je silně profi, od pódiové prezentace přes skvělý zvuk až po bravurní výkony, to platí hlavně pro bubeníka. Nečekal jsem nic a dostal dávku parádního blacku, který mě odrovnal. (Coornelus)
Silou vůle se držíme na nohou, do toho začíná znovu pršet, ale naštěstí se ke mně přidaly dvě zbloudilé duše a jdeme zkouknout formu francouzských MONARCH. Ti jsou zrovna na turné s krajany YEAR OF NO LIGHT, kteří se v podvečer představili navzdory názvu ve skvělém světle. Ve dvě v noci poslouchat funeral drone doom je docela odvaha, ale podobných cvoků, nebo alkáčů se ve stanu sešlo docela dost. A to to ještě první skladbou MONARCH nikomu neulehčili. Pomalu se převalující drone masa s nahalovanými výkřiky sličné Emilie musela vystrašit každého nepřipraveného člověka. V druhé skladbě už ale MONARCH předvedli své mistrovství, kdy závěrečná pasáž zněla v podstatě hitově. Půl třetí, se silami v koncích to prostě během setu balíme, i když musím říct, že mě to mrzí. MONARCH zněli mocně. (Coornelus)
Fotky: Ignor
TOP 3
Opat:
- TAAKE
- IN THE WOODS...
- CORONER
Coornelus:
- SIGH
- DARK FUNERAL
- YEAR OF NO LIGHT
Johan:
- SIGH
- OBITUARY
- NOD NOD
Videa: F.C.
NOD NOD # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=6I2K99mzYpU
VOIVOD # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=4cvPfWL6QHU
OBITUARY (part I) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=orW1MIGxflg
OBITUARY (part II) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=3qxRfV3LCKg
OBITUARY (part III) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=s5TsLOm26kM
SATYRICON (part I) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=JjfvzajhbHQ
SATYRICON (part II) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=xjiKzOtHMJ8
SATYRICON (part III) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=WH4YBBfNZX8
SATYRICON (part IV) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=UL_eSTj6MU8
SATYRICON (part V) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=Z6XAs-NcpWU
SATYRICON (part VI) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=YgXou7h4OFI
SEPTICFLESH (part I) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=yJZgWjy2Cw8
SEPTICFLESH (part II) # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=qdXP4OxYEtg
SIGH # Brutal Assault 2016.08.12
https://www.youtube.com/watch?v=4eK33HuVT5M
