Už dlouho se na stránkách SIX DEGREES OF SEPARATION šířily zvěsti o oslavě dvacátého výročí. Událost byla naplánována na poslední červencový víkend a slibovala pro každého něco. Pro konzumenty piva byl speciálně pro tuto příležitost uvařen ležák, jenž dostal jméno, jak jinak, Twelve Degrees Of Separation. Sám jsem ochutnal a musím říct, že jsem na takovéto pivo čekal snad dvacet let. (smích) Také milovníci vína mohli ochutnat z několika lahví exkluzivního Triotus (Hibernal 2015, suché, výběr z hroznů, panenský sběr). Vzhledem k tomu, že vínu nerozumím, jsem jej radši nezkoušel. Přece jenom by bylo škoda, kdyby takový Mercedes projel mým neznalým hrdlem. To vše za ceny vskutku lidové. Pivo, kofola za 25 Kč. Káva za krásných 15 Kč a dvě nožičky uzeného cigára snad s půlkou chleba za 50 Kč. Když k tomu připočtu dobrovolné vstupné, tak snad i mše v kostele vychází pro některé dráž.
Naše tříčlenná výprava dorazila do Ludkovic něco po 17. hodině. Ihned šlo vidět, že areál prošel jednou zásadní změnou. A to zastřešení celé části se stoly a lavicemi. Po obou stranách pódia se navíc tyčily věže reprobeden, jako by pořadatelé chtěli, aby jejich oslava byla slyšet až do dalekého Zlína.
Na žádné další obhlídky nezbyl čas, protože už při našem příjezdu okupovali pódium SOUL WILD AEON. Pro mě příjemné překvapení, protože jsem se s tímto tělesem ještě neměl možnost setkat. Nejspíš to bude tím, že jde o zbrusu nové uskupení, jež hraje melodický death metal. Sice nejsem bůhví jakým vyznavačem tohoto hudebního stylu, ale musím říct, že to klukům hrálo opravdu dobře. Dokonce několik hodně vymazlených melodií mi utkvělo i v hlavě. Jako otvírák akce naprosto ideální. Jen zvuk mi připadal trochu zastřený, ale to jsem přisuzoval místu mého výskytu. A to vsedě pod střechou.
Netrvalo to dlouho a opět se na stage začalo něco dít. Tentokrát to byli kluci z LIKE FOOL. Ti pro mě nejsou žádnou neznámou, protože jsem je už dříve a na stejném místě slyšel. Pánové hrají něco mezi metalem a metalcorem s malou příměsí samplů. Pod pódiem se nás pár sešlo, ale zvuk nebyl nic moc. Samply se topily v „zahuhlané“ produkci a i když se všichni muzikanti snažili, seč mohli, tak kvůli tomuto handicapu se jim po celou dobu jejich setu nepodařilo zažehnout jiskru nadšení. Nicméně vystoupení to bylo opravdu vtipné a plné pohody.
Jedna kofča do chřtánu a už se ozývá intro slovenských DOOMAS. Tedy kapely, jež hraje styl, který doma takřka vůbec neposlouchám, ale pokud jde o tuto kapelu naživo, tak vždy si jejich vystoupení skvěle užívám. Hlavně kvůli atmosféře, která vždy mezi kapelou a lidmi pod pódiem jiskří. Dnes tomu tak vůbec nebylo. Ne z důvodu selhání muzikantů, ale spíš selhání zvukaře. Za celou dobu jsem nepoznal, jakou skladbu kapela hraje. Všechno to bylo jedna velká koule, která navíc byla tak hlasitá, že nezbývalo, než odejít. Samotní muzikanti však opět drtili klasický set v nasazení, které se mi vždy líbí. Škoda.
Na HYPNOS jsem byl opravdu zvědavý. Každé vystoupení, co jsem viděl, mě bavilo a jejich obhroublý old scholl death metal mi je opravdu po chuti. Ale i přesto, že byl zvuk o něco lepší než u DOOMAS, jsem si kapelu poslechnul z patřičné vzdálenosti. Tak přehulený zvuk jsem už dlouho nezažil. Až mi uši chtěly odskočit od hlavičky, jak to bylo nahlas. Borci skladby drtili, až se začaly lámat smrky v lese a Vlasa s Cannim třepali řepou, až jsem se bál, že pro hlavní hvězdy večera nezbude síla v krčních svalech. Opět skvělé vystoupení.
A je to tady. Takových let jezdím na jejich koncerty. Jednou jsem zažil, že nás pod pódiem bylo pouhých šest a to byla sobota. Jindy nás na Plečce bylo asi dvacet a dnes při té veliké slávě dojeli do snad nejzapadlejší vesnice Valašských kotárů doslova davy. Před pódiem tlačenice jako na jarmarku o posvícení a kapela, co si své koncerty dokáže vždy užít. První část vystoupení těchto darebáků dala ochutnat klasické hity z posledních řadovek. Ani na nahrávku „Of Us“ s kakajícím černouškem na obalu se nezapomnělo. (smích) Poté přišel čas na vzpomínání a na pódiu se ukázali i bývalí muzikanti. Ani na blonďatou zpěvačku se nezapomnělo. Všichni dohromady si škrtli jak starší, tak historické hity. Fanoušci si vystoupení stejně tak jako kapela plně užívali, jen zvuk stále postrádal dostatečnou čistotu. Já osobně jsem vystoupení sledoval jen z boku pódia, protože mé uši dostaly od předešlých kapel dostatečný průplach. To ale nic nemění na mém dojmu o povedené oslavě. SIX DEGREES OF SEPARATION jsou českou stálicí a já stejně jako mnoho dalších doufám, že jim to ještě dlouho vydrží.
Poslední námi zhlédnutým vystoupením byli DYING PASSION a až tady jsem to pochopil. Všechny kapely zapomněly zvukaři říct kouzelnou větu. Ta zněla. „Honzíku, ztlum nám to trochu, nechceme tady ohluchnout.“ Zvuk jako víno a veškeré emoce šlya rovnou do hlediště. I přesto, že plac před pódiem trochu prořídnul, šlo vidět, že zbylí posluchači hudbu doslova prožívají. Můj druhý dotyk s DYING PASSION a opět to vyšlo. Už chápu, proč je tato kapela u nás tak ceněná. Navíc během jejich koncertu proběhl ohňostroj, o kterém, dle výrazu překvapení neměl nikdo ze SIX DEGREES OF SEPARATION nejmenší tušení.
Závěrem se sluší napsat, že mnohokrát děkujeme za pozvání na tuto netradiční oslavu, kde všude ve vzduchu byl cítit závan radosti. Radosti z toho, že jste po všech těch letech stále tady a i nadále vás hudba baví. Navíc dorazili i lidé, které muzikanti neviděli deset i více let a to už je opravdu důvod k radosti.
Fotky: Vidlička
