Johan:
Aktivní MetalGate se dosud orientovali spíše na hudbu vstřícnější k většinovému metalovému publiku (což nemyslím nikterak zle, portfolio firmy zahrnuje řadu atraktivních záležitostí od vydaných titulů přes soutěže po festival), letos ale padla kosa na kámen. Do Prahy zamířily těžko stravitelné finské kapely, resp. jedna ještě zamíří. Po prý hodně podařeném vystoupení ORANSSI PAZUZU se na Apríla do nejlepšího pražského klubu vypravili DARK BUDDHA RISING, před nimi se na pódiu objevily dvě tuzemské party, jež lze označit jako zvláštní, experimentální, možná i podivné. Ostatně celá finská anabáze v Česku nese podtitul „podivné finské jaro“.
Jako první se na pódiu přichystali FORGOTTEN SILENCE. Pro mě překvapivě bez Medvěda, který si prý dává nějakou pauzu nebo co... Druhým překvapením mohl být setlist, ve kterém se kapela vrátila o deset let zpátky a zavzpomínala na „Kro Ni Ku“. Album, které nemám naposlouchané, protože mi v době vydání nějak nešlo pod nos. Asi to byla chyba, protož živě mě to bavilo moc. Asi budu muset napravit své někdejší zaváhání. (úsměv) Zpočátku jsem sice nebyl spokojený se zvukem, ve kterém jsem marně hledal nějakou kytaru, kromě basové, která byla slyšet výborně. Ještě během první skladby se ale všechno podařilo doladit k mé spokojenosti a zbytek koncertu už se nesl v tradičně dobrém „Vopičím“ zvuku. Přesto, že jsem nepoznal ani jeden song, jsem si celý koncert skvěle užil, sledovat pány muzikanty byla pastva pro oči a poslouchat košatou muziku s řadou chytlavých motivů pastva pro uši. Poslední skladba byl prý cover URIAH HEEP, což je v mém případě informace pro kočku, protože od URIÁŠŮ beztak znám akorát nějaké ty neprovařenější skladby pro rádia, navíc si myslím, že FORGOTTENI si to stejně upravili podle svého. Zhruba čtyřicet pět minut uteklo jako nic a mě kromě již zmíněného počátečního zvukového ladění napadá už jen jedna malá výtka, mířící směrem k čistým zpěvům, ve kterých není frontman tak jistý jako v těch řvaných. A pak ta kapuce na hlavě mi u pána zpěváka taky přišla nějak nepatřičná, ale to je asi dojem úplně podružný (po chvíli ji stejně sundal). Každopádně jsem rád, že jsem po čase zase jedno z nemnohých vystoupení FORGOTTEN SILENCE zažil.
Zažít vystoupení BLUES FOR THE REDSUN a nepocuchat si nervy se, mám dojem, nějak neslučuje. BFTR pro mě nebyli nepopsaným listem, před časem jsem recenzoval jejich (split)kazetu s fenkem na obalu a předkládaná muzika na mě nepůsobila tak zničujícím dojmem jako živá prezentace. Ve Vopici se ale hrálo z jiného nosiče, z aktuálního cédéerka „Waiting for Enlighttenment“, které jsem sjel na netu a v hlavě mně uvízla vcelku stravitelná první půlka první skladby a pak zmar. Živě to bylo podobné, nicméně kapela působila suverénním dojmem a svou destruktivní hudbu předkládala s jistotou a jasnou vizí. Brutálně drnčící kytary a basa, každá rána do bicích s velkou intenzitou, do toho ruchy a pazvuky, o které se staral živý člověk (což lze kvitovat, že nešlo o playback), a výsledkem byl prvních deset minut zážitek, jak se říká, na celý život. Tyhle funeral temno schizo doom zvrácenosti mají opravdu něco do sebe, sem tam z nich probleskne nějaký náznak čehosi pozitivního, ale když to vypadá na cestu ze tmy ke světlu, vše se láme a míří naopak do nejtemnějších hlubin. Tím pádem mě BFTR dokázali udržet v pozornosti zhruba polovinu setu, pak mi jejich boření se do čím dál hlubšího bahna přestalo jít do uší. Každopádně jsem ale rád kapelu viděl, silný zážitek to bezesporu byl.
O existenci DARK BUDDHA RISING jsem se dověděl pár dní před koncertem, na internetu stihl lehce naťuknout jejich produkci, ale že bych z ní byl moudrý, to se říct nedá. Z koncertu ve mně rezonují podobné dojmy, za nejsilnější momenty považuju ty, v nichž se k mikrofonu vedle zpěváka stavěl i kytarista a zajímavými vokálními kreacemi „ničil“ již tak dost devastující muziku. Podobně jako BFTR se BUDHHISTI věnují hodně heavy & loud produkci, koncert nemá daleko k jakémusi rituálu, k němuž nemalou měrou přispívá zpěvák neustále se podivně svíjející, tu ve stoje, tu na zemi, prožívajíc každý ošklivý riff. A že jsou drtivé riffy opravdu ošklivé a drásající nervy, o tom žádná. Opět nechybí výrobce zvláštních zvuků a tónů, ale můj pohled nečastěji mířil na bubeníka, který na stylové poměry předváděl hodně pestrou a dramatickou hru. Přesto mě opět nebylo souzeno vydržet v pozoru celý set, postupně se mi muzika začala slévat do jedné zahuštěné masy, ze které jsem musel vystoupit... ale zase platí, že nelituju a tuhle zkušenost beru jako pozitivní.
Pozitivní bylo i to, že si na akci našlo cestu poměrně slušné množství fanoušků obskurností, kteří nakonec prostor pod pódiem slušně zaplnili a hlavně si evidentně vystoupení kapel užívali. Pochvala pak míří k MetalGate, nejen za dovoz tohoto nedostatkového zboží, ale i za dodržování časového plánu, takže akce skončila v přívětivou předpůlnoční hodinu.
Coornelus:
Dlouhou dobu jsem nebyl nikde a najednou během tří dnů dva koncerty. Středeční vystoupení HEXVESSEL a spol. bylo parádní a ani očekávání od tohoto pátečního večera nebyla malá. Sešla se trojice kapel, které mě z určitého úhlu zajímaly všechny. S headlinerama DARK BUDDHA RISING to mám trochu komplikované, ale zažít jsem je chtěl, dosazení BLUES FOR THE REDSUN mi udělalo velkou radost a FORGOTTEN SILENCE poslouchám od puberty, takže jedem…
Potěšilo mě, že jsem na tenhle večírek vylákal Johana a on se nebránil. Na místě nás potom čekal věrný „konkurenční“ kolega Bhut a jde se na věc. Po zdravicích, mimochodem taky s „konkurentem“, a novém seznámení si to z pódia začínají hrnout FORGOTTEN SILENCE. Pravda je taková, že to ke zbylým dvěma kapelám nebyla úplně nejvhodnější žánrová volba, ale na druhou stranu tyto moravské perfekcionisty vidím vždy rád. FORGOTTEN SILENCE odstartovali večer kvůli přestavbě bící soupravy, kdy měl Čepa svou vlastní a je fakt, že devadesát procent času mi zabralo sledování jeho pestré hry. V sestavě chyběl Medvěd, nahrazený někým mně neznámým, ale na vyznění to nemělo žádný slyšitelný vliv. Kapela, jak bylo dopředu avizováno, zahrála věci z mé nejméně oblíbené desky „Kro Ni Ka“. Oproti ní byly skladby doplněny o Satyrův zpěv a upřímně mě bavily, ale přece jen bych si dokázal představit jiný setlist. Dokonce zazněla i coververze, ale nebyla to žádná z posledního sedmipalce, ale nově zařazená skladba od URIAH HEEP, kterou jsem v životě v originále neslyšel. Koncert to byl pochopitelně velmi slušný a myslím, že pár lidem skladby z „Kro Ni Ky“ udělaly velkou radost, ale já bych radši trochu jiné menu.
O BLUES FOR THE REDSUN šly zvěsti, že je to naživo kvalitní zážitek. Nebyl důvod nevěřit. Nestandardní u nich je, že tahle pětičlenná cháska z moravských luhů disponuje v sestavě tvořičem hluku, který nám při zkoušce málem odpálil ušní bubínky. Mistr si rozprostřel svůj pult s x krabičkama a půllitrem piva před pódiem a snažil se doplňovat masivní stěny, které se linuly z pódia. To se bohužel dařilo jen v těch tišších pasážích, zatímco ve chvílích, kdy BLUES FOR THE REDSUN buráceli, byly podkresy téměř neslyšitelné, což byla škoda. Nicméně za sebe můžu říct, že jsem byl spokojen, protože první skladba „Left Hand Solution“ mě dostala do té správné sludge doomové atmosféry a jejich poměrně krátké vystoupení jsem si dost užil. Kapela obohacuje svou show pouštěním obrázků na zeď, což se dělo i tady, ale díky malé promítací ploše a umělému kouři se záběry míjely účinkem. Toť asi jediné mínus pro mě jinak kvalitního vystoupení, jež mi potvrdilo, že BLUES FOR THE REDSUN jsou kapelou, které nekouká sláma z kalhot a má ve své podstatě svůj pohled na věc.
DARK BUDDHA RISING jsou celkem zavedeným pojmem, ale osobně jsem je nikdy vyloženě neprožíval a třeba jejich čerstvá deska mi jako žádný velký zázrak nepřipadá. Ne úplně obeznámen s jejich tvorbou (ne, že bych je nikdy neslyšel, ale pojmenovat názvy skladeb nedokážu) jsem věřil v kouzlo koncertu. Jejich temné sludge s dokola se opakujícími motivy ze začátku lehce připomínalo několikrát s nimi spojované ORANSSI PAZUZU, kdy první skladba měla podobný psychedelický ráz, který vytvářela především rytmika. Postupem času se z jejich setu opravdu stával dopředu avizovaný rituál, který se několikrát zacyklil a i přes nespornou kvalitu mě nedokázal vždy úplně strhnout na svojí stranu. Kapela zas tak často nepoužívá vokál, ale přesto má sólového zpěváka, který se celkem snažil a koncert dost prožíval a v tohle směru se bylo aspoň na koho koukat. Zvukově nás ten večer nikdo nešetřil, ale aby mi pískalo celou noc v uších i po užití špuntů, to se mi tak často nestává. Kolena se mi klepou snad ještě dneska. V tomhle směru „Buddha“ a „Blues“ zadělali na malé zemětřesení.
Fotky: Coornelus
