Autora knihy mapující historii Brutal Assaultu Pavla Křiklana asi bude znát jen málokdo, málokdo si taky dokáže představit, jak kniha o 442 stranách vznikala... Na všechno důležité kolem neobyčejného projektu odpovídá osoba nejpovolanější, autor.
Můžeš se Pavle trochu představit? Jsi hudební (metalový) fanoušek, nebo jsi tuhle „fušku“ vzal jako každou jinou práci, nebo dokonce výzvu?
Určitě jsem metalovej fanoušek, i když asi ne takovej, abych si každej tejden přešíval nášivky na džínový vestě. (úsměv) Vyrostl jsem před 20 lety především na doomu a na thrashi, takže zakořeněný to v sobě mám hluboko. Spíš než pouto k muzice ale u mě sehrál roli při rozhodování, jestli tu nabídku vzít, srdeční vztah k festivalu samotnýmu. Jednak je na český poměry mimořádnej, ale hlavně ho dělaj skvělý lidi, což se taky promítá do jeho celkový tváře. A výzva to pochopitelně byla – napsat takovouhle knihu za 4 měsíce, když začínáš úplně z nuly a všechno si k tomu musíš teprve sehnat…
Na kolika ročnících Brutal Assaultu jsi byl? Čerpal jsi při psaní knihy i z vlastních vzpomínek?
Řeknu to takhle – během posledního půlroku jsem byl na všech 20, a to snad minutu po minutě. (úsměv) Při psaní jsem si to prožil dost živě, snad je to z toho cejtit. I když třeba to, že se Brutal konal někde na výletišti v Obůrce, jsem zjistil skutečně až na začátku psaní knihy. Z vlastních vzpomínek jsem nečerpal, alespoň jsem se o to snažil, chtěl jsem maximálně ctít to, že je to kniha, kterou vydává festival, ne já. Já jsem jenom vykonal vůli jeho pořadatelů. (úsměv)
Co bylo na začátku? Koho a kdy napadlo, že dvacátý ročník je ideální příležitost k bilanci ve formě knihy?
Myslím, že na začátku byl už pokus nachystat knihu k 18 letům existence Brutalu, kterej vyšuměl do ztracena, ale zároveň se tahle skutečnost dostala mezi lidi. I proto k tomu byla řada lidí skeptickejch a nevěřila, že kniha OPRAVDU bude. Musím přiznat, že vzhledem k časový náročnosti projektu a minimu času jsem byl v jedný chvíli hodně skeptickej i já sám. Shindy byl pesimista od začátku, myslel si, že je to v tak krátkým časovým úseku bláznivej, nereálnej nápad. V únoru mi zavolal Tomáš Fiala, jestli bych měl zájem do toho jít, takže to spíš byla prvotně jeho iniciativa.
Ono říct si „uděláme knížku o Brutalu“ je jedna věc, ale vymyslet to tak, aby byla zajímavá, čtivá, a nebylo to jen suché encyklopedické resumé, to dá práci a je k tomu třeba fištrón. Jak dlouho jste přemýšleli jak knihu pojmout? Měli jste před očima nějaký vzor, zdroj inspirace, třeba ze zahraničí, kde jste si řekli, ano, to je ono, nebo naopak, ne ne, takhle my to nechceme? Vyšla vůbec někdy nějaká obdobná festivalové megapublikace?
To je právě to, co mě na tom nejvíc fascinovalo. Kluci mi jenom řekli, že chtějí knihu tak, aby šla ročník po ročníku, to bylo celý, jinak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, oslovovat, koho jsem chtěl, vymyslet si do knížky cokoliv. Měl jsem pocit, že mít v dnešní době tak ohromnej prostor úplně sám pro sebe, aby si někdo něco nediktoval, je něco jedinečnýho. S trochou nadsázky jsem si připadal jako Denis Diderot – a ona z toho taky nakonec encyklopedie vznikla. Koncept jsem si vymyslel sám, klukům jsem jenom posílal hotový kusy. Moc dlouho jsem o něm nepřemejšlel, když si uděláš průsečík toho, co chceš, aby zaznělo z organizačního hlediska, o čem si chtěj číst fanoušci, jak to ukotvit v toku času, tady myslím tu linii fanouška Vítka Šmerdy, a že vlastně k úplnosti potřebuješ nějaký pohled zvenčí, vyjde ti plus mínus tahle podoba. Jestli je zajímavá a čtivá, nevím, tady můžu jen doufat. Čím jsem si naopak téměř jistej je to, že ŽÁDNEJ festival, ať už metalovej kdekoliv světě, nebo ani žánrově jinej českej takovouhle publikaci nemá. Nejlepším důkazem budiž to, jak se na ni třásli lidi ze zahraničí. Když ses ptal na tu inspiraci, někdo z kluků přinesl na jedno z prvních sezení „knížku“, která vyšla o Wackenu. Kdybych nevěděl, jak obří je to festival, myslel bych si, že ji pro kluky, který pořádaj nějakou akci v obecní sokolovně, spíchnul jejich kámoš doma na koleni. Byly to vlastně jen popisky k neuspořádanejm fotkám.
Měli jste na začátku představu, jaký bude mít publikace nakonec rozsah? Dali jste si strop, třeba počet znaků, nebo vám kniha vznikala pod rukama a nabalovaly se další a další nápady, historky... až z toho bylo více než 400 stran?
Na začátku jsme si řekli, že ideál je mít 400 stran. Ale vodítko to pro mě nebylo. Věděl jsem, že nakonec záleží na mně, kolik toho „nabouchám“. Tak jsem nejdřív hlásil, že to bude jen 200 stran, pak 300 – a nakonec je z toho 442. Přiznávám, je to kniha spíš pro vzpěrače, ale přišlo by mi nedůstojný odbýt těch 20 let nějakou subtilnější publikací. Když festival s extrémníma hudebníma žánrama, tak i s extrémní knihou, ne? (úsměv)
Jak dlouho jste knihu připravovali? Kolik dní/měsíců uplynulo od rozhodnutí, že do toho půjdete, do okamžiku, kdy šly podklady do tiskárny? Dá se odhadnout, kolik hodin jste nad přípravami strávili?
Práce na knize se rozjely začátkem března, dokončili jsme ji začátkem července. Hodiny bych radši nepočítal. Jenom u mě je to v průměru 10 hodin denně 4 měsíce v kuse, a to ještě bude mírnej odhad… Ostatní nad tím museli strávit taky spoustu času, což se u některejch v době vrcholících příprav na festival nesetkávalo zrovna s nadšením. (úsměv) Což chápu a ještě jednou jim děkuju, že mě v tom nenechali vykoupat samotnýho. Bez ukrutnýho nasazení všech by se to prostě stihnout nedalo. Ten „výrobní“ proces byl šílenej, ale myslím si a věřím tomu, že na výsledku to vůbec znát není, že je víc než důstojnej.
Dostali jste se během příprav do stavu, kdy jste měli obavy, že se to do dne D nestihne? Jak dlouho před Brutalem jste měli knihy z tiskárny „doma“?
Tyhle stavy jsem měl dennodenně… Pořád jsem říkal Shindymu, ať si hledá partu Ukrajinců, který mi začátkem července zpřelámou, co se dá, protože jsem pořád nevěřil tomu, že je to možný stihnout. No, i když jsme finišovali s grafikem po nocích a ve finále jsme museli přibrat ještě jednoho navíc, stejně jsme asi o den „ujeli“. Zakončili jsme to krásnou 16hodinovou šichtou přes noc do půl dvanáctý do rána… Bohužel vinou zpoždění se knihy na festival přivezly až večer prvního dne.
Knihou se vinou vzpomínky Vladana Sychry, Shindyho, ToFiho a řady dalších. Jak jste tyhle komentáře získali? Dostali všichni respondenti otázky a písemně odpovídali, nebo jste se s nimi scházeli a dělali rozhovory živě? Nedovedu si představit, jak jste to všechno dokázali poskládat...
Zmíněná trojice určitě neodpovídala písemně, všechno bylo autentický. S Vladanem, kterýmu bych ještě jednou chtěl poděkovat, kolik do toho investoval času, kterýho sám nemá nazbyt, a se Shindym jsme objeli půlku Moravy, abychom se podívali na místa, kde se Brutal konal prvních 9 let. Rozhovory vznikaly tam, při obědech v Praze, v Brně, v Blansku u Golema, ve vlaku do Brna a zpátky, v autě kdekoliv po republice, v pražský kanceláři Obscuru, po telefonu, před koncertama, po nich, po Skypu, v Liběchově na Mělnicku, na spoustě dalších míst a při nejhorším zlomeček i po mailu. Neminul den, abychom se s klukama neviděli, nebo si aspoň půl hodiny nevolali.
Podobné to je se „Vzpomínkami...“. Starostové, kuchař, prodejci, novinář, manželé (kteří se na Brutalu seznámili), a další... Jak jste vybírali tyhle lidi? A odmítl vám třeba někdo zajímavý odpovědět?
Stalo se, že mi jeden člověk odmítl odpovědět, ale to se netýká „Vzpomínek“, nýbrž éry ve Hvozdu a jedné události, a jeho reakce byla… s odstupem času vzato velmi úsměvná. Ty lidi jsem vybíral velmi nesystematicky, až mě samotnýho překvapuje, jak to nakonec sedlo do jednotlivejch let. Třeba Kristýnu, holku, která má v Josefově fesťák přímo za zdí, jsem potkal náhodou u baráku, když jsem tam sháněl někoho z místních, abych se jich zeptal na to, jak se jim tam během akce žije. Vždycky mě musel zaujmout příběh, třeba jako u toho zamilovanýho páru. Nebo to muselo splňovat předpoklady, aby to vystihlo danou dobu a vývojovou etapu Brutalu – jako třeba když borec půjčuje trubky na pódium, nebo když se z akce stala v Josefově možnost, jak si velmi slušně přivydělat…
Mezi vzpomínajícími vyčnívá prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (v roce 2000 starosta Blanska) – byl problém se v současné době k takovému člověku dostat?
Ani v nejmenším, pan Kala je moc milej pán. Vsadili jsme na to, že by si mohl pamatovat Vladana z blanenskejch ročníků, tak mu napsal mail, asistentka odpověděla a pak jsem se přes pár telefonních hovorů s ním, mailů, dvě fakt vstřícný paní sekretářky a jednu policejní kontrolu dostal až nahoru k němu do kanceláře s krásným výhledem na Prahu. Bylo těsně po Velikonocích, v předchozích dnech tam měl postupně prezidenta, předsedu vlády a těsně po nich jsem přišel já. (úsměv) Povídal si se mnou daleko dýl, než jsme se původně dohodli a nakonec mě tichým hlasem poprosil, jestli bych mu knihu dal, až ji dopíšu. To mě vážně dostalo… Takže knihu už má a co jsem slyšel, je z ní nadšenej. Z toho mám fakt radost. Nikdy bych nevěřil tomu, že to bude zajímat člověka z tak odlišný sféry…
Kdo vymyslel členění a vychytávky typu „Poprvé“, „Naposledy“, „Historka headlinera“ nebo „Událost ročníku“?
Byl to můj nápad. Šlo o to nejen podívat se na festival z co nejvíc pohledů a vypíchnout co nejvíc informací, ale taky dát prostor co nejvíc lidem a v neposlední řadě to díky tomuhle členění mít šanci odehrát i obrazově. Nechtěl jsem, aby to byl jednolitej textovej guláš. Kratší útvary jsou fajn. (úsměv)
„Očima fanouška“ zvládl u všech dvaceti ročníků Vítek Šmerda. Věděli jste o něm dopředu, že byl pokaždé, nebo jste absolventa všech Brutalů hledali, třeba přes inzeráty? Máte představu, kolik takových vytrvalců je?
Nebylo to žádný tipování, šli jsme najisto. Vítek je srdcař a kamarád kluků z dob, kdy na Brutalu znal fakt každej každýho, takže to nebylo těžký. Já jsem chtěl dostat do knihy nějakej jednotící prvek akce, která sice má dlouhou tradici, ale je vlastně každej rok svým způsobem, více či méně, jiná. A přišlo mi, že by bylo hezký na pozadí Brutalu odvyprávět i příběh fanouška, jak mu festival vlastně utvářel život. Snad se to povedlo. Lidí, který nevynechali – v jakýkoliv pozici – ani jeden ročník, je podle mě kolem 15.
A co kapely? Oslovily jste všechny headlinery, aby napsali své dojmy? Jestli správně počítám, tak „Historky headlinera“ jsou v režii kapel jen v 6 případech…
Historky headlinerů respektive odezva kapel jsou pro mě zklamáním a tady je na místě omluva fanouškům, který třeba v tomhle ohledu čekali víc. Donutit muzikanty k tomu, aby si sedli za počítač a dali dohromady pár řádek, byla kolikrát nejvíc vysilující část celý práce. Bohužel se to povedlo dotáhnout jen v pár případech. Ale zase na druhý straně – u historky s Lemmym, jak si skládá před koncertem postavičky z Kinder vajíček, jsem brečel smíchy a těžko přepokládat, že by se starej pán sám s něčím takovým svěřil…
Jak těžké bylo sehnat fotky z prvních ročníků? Tuším, že na netu proběhla i nějaká kampaň, během níž jste oslovovali fanoušky, aby vám poskytli archivní materiály. Byla odezva na tuhle akci masivní, nebo se ozvalo jen pár jedinců a Láďa Oliva? (úsměv)
To je jedna ze stránek fotovýletu do minulosti. Rozhodně záplava fotek nepřišla, odepsalo pár jedinců, takže na výběr prostě v některejch chvílích nebylo. Ovšem nějakou záhadnou shodou okolností poslali skoro pokaždý fotky, který jsme potřebovali, takže cajk. Bez lidí, který nám vlastně až do svojšický etapy poskytli svý kousky z archivu, by takhle kniha nikdy vzniknout nemohla v podobě, v jaký je. Za to všem patří velkej dík. Snad je potěšilo, že se nakonec jejich snímky staly součástí knihy. Láďa nám zase výrazně pomoh s rejstříkem kapel, respektive s otazníkama, který kolem toho vyvstaly – a že jich bylo…
Vedle faux-pas ohledně nejdražší kapely festu (což byli SLAYER, kteří stáli 30x méně než MORTICIAN, což je spíše úsměvné řádění šotka) mně občas trochu překáží velké a někdy dost nekvalitní fotky přes jednu nebo i celé dvě strany. Asi to je záměr, ale nebylo by lepší s místem trochu šetřit a věnovat jej textu, nebo třeba trochu snížit počet stran a tím i cenu? Mně těch osm stovek přijde v pohodě, ale slyšel jsem i názory, že je to moc…
Tady vidíš, že šotek je zlomyslnej a troufne si i na největší hvězdy, co kdy na Brutalu byly. (úsměv) Ohledně fotek je to poplatný době, ve který vznikaly. Těžko v 90. letech čekat digitální fotky, my byli rádi za to, že vůbec nějaký byly, a Shindy je poctivě po večerech přeskenovával z papírovejch nebo z diapozitivů do digitální podoby. V jednom případě je to už trochu moc, za zbylýma si stojím. Je to prostě autentický svědectví doby, stejně jako jsme fanoušky ve fialovejch flanelkách a tyrkysovejch kraťasech neschovávali v šuplíku a nedělali, že tam odjakživa chodili borci v koženejch hadrech s hřebama až po paty. (úsměv) Co se týče ceny, tohle je spíš balón na Shindyho. Setkal jsem se s hodně pohledy, ovšem při počtu 442 stran a kvalitě tisku, pevný obálce a tak dále se mi osm stovek nejeví jako přemrštěný. Naopak, při letmým pohledu na současnej knižní trh je to celkem vstřícná cena. V podobný relaci jsem viděl česko-anglickou knihu, která měla 136 stránek…
V jakém nákladu kniha vyšla? O tom, že by šlo o limitovaný počet kusů, jsem nikde neslyšel, ale třeba jsem jen pořádně neposlouchal. Až se náklad vyprodá, budete uvažovat o dotisku, nebo podobně jako u Brunova Revoltikonu kdo dřív přijde, ten dřív mele, a až se to vyprodá, mají další potenciální zájemci smůlu?
Vytisklo se 2400 kousků, v současný chvíli ještě pořád nějaký zbejvaj. Je těžký odhadnout, co bude dál, Shindy mluví o speciálním dotisku v horizontu spíš let než měsíců, takže v současnosti je to asi podle toho tebou zmíněnýho přísloví…
www.brutalassault.cz
RECENZE
Můžeš se Pavle trochu představit? Jsi hudební (metalový) fanoušek, nebo jsi tuhle „fušku“ vzal jako každou jinou práci, nebo dokonce výzvu?
Určitě jsem metalovej fanoušek, i když asi ne takovej, abych si každej tejden přešíval nášivky na džínový vestě. (úsměv) Vyrostl jsem před 20 lety především na doomu a na thrashi, takže zakořeněný to v sobě mám hluboko. Spíš než pouto k muzice ale u mě sehrál roli při rozhodování, jestli tu nabídku vzít, srdeční vztah k festivalu samotnýmu. Jednak je na český poměry mimořádnej, ale hlavně ho dělaj skvělý lidi, což se taky promítá do jeho celkový tváře. A výzva to pochopitelně byla – napsat takovouhle knihu za 4 měsíce, když začínáš úplně z nuly a všechno si k tomu musíš teprve sehnat…
Na kolika ročnících Brutal Assaultu jsi byl? Čerpal jsi při psaní knihy i z vlastních vzpomínek?
Řeknu to takhle – během posledního půlroku jsem byl na všech 20, a to snad minutu po minutě. (úsměv) Při psaní jsem si to prožil dost živě, snad je to z toho cejtit. I když třeba to, že se Brutal konal někde na výletišti v Obůrce, jsem zjistil skutečně až na začátku psaní knihy. Z vlastních vzpomínek jsem nečerpal, alespoň jsem se o to snažil, chtěl jsem maximálně ctít to, že je to kniha, kterou vydává festival, ne já. Já jsem jenom vykonal vůli jeho pořadatelů. (úsměv)
Co bylo na začátku? Koho a kdy napadlo, že dvacátý ročník je ideální příležitost k bilanci ve formě knihy?
Myslím, že na začátku byl už pokus nachystat knihu k 18 letům existence Brutalu, kterej vyšuměl do ztracena, ale zároveň se tahle skutečnost dostala mezi lidi. I proto k tomu byla řada lidí skeptickejch a nevěřila, že kniha OPRAVDU bude. Musím přiznat, že vzhledem k časový náročnosti projektu a minimu času jsem byl v jedný chvíli hodně skeptickej i já sám. Shindy byl pesimista od začátku, myslel si, že je to v tak krátkým časovým úseku bláznivej, nereálnej nápad. V únoru mi zavolal Tomáš Fiala, jestli bych měl zájem do toho jít, takže to spíš byla prvotně jeho iniciativa.
Ono říct si „uděláme knížku o Brutalu“ je jedna věc, ale vymyslet to tak, aby byla zajímavá, čtivá, a nebylo to jen suché encyklopedické resumé, to dá práci a je k tomu třeba fištrón. Jak dlouho jste přemýšleli jak knihu pojmout? Měli jste před očima nějaký vzor, zdroj inspirace, třeba ze zahraničí, kde jste si řekli, ano, to je ono, nebo naopak, ne ne, takhle my to nechceme? Vyšla vůbec někdy nějaká obdobná festivalové megapublikace?
To je právě to, co mě na tom nejvíc fascinovalo. Kluci mi jenom řekli, že chtějí knihu tak, aby šla ročník po ročníku, to bylo celý, jinak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, oslovovat, koho jsem chtěl, vymyslet si do knížky cokoliv. Měl jsem pocit, že mít v dnešní době tak ohromnej prostor úplně sám pro sebe, aby si někdo něco nediktoval, je něco jedinečnýho. S trochou nadsázky jsem si připadal jako Denis Diderot – a ona z toho taky nakonec encyklopedie vznikla. Koncept jsem si vymyslel sám, klukům jsem jenom posílal hotový kusy. Moc dlouho jsem o něm nepřemejšlel, když si uděláš průsečík toho, co chceš, aby zaznělo z organizačního hlediska, o čem si chtěj číst fanoušci, jak to ukotvit v toku času, tady myslím tu linii fanouška Vítka Šmerdy, a že vlastně k úplnosti potřebuješ nějaký pohled zvenčí, vyjde ti plus mínus tahle podoba. Jestli je zajímavá a čtivá, nevím, tady můžu jen doufat. Čím jsem si naopak téměř jistej je to, že ŽÁDNEJ festival, ať už metalovej kdekoliv světě, nebo ani žánrově jinej českej takovouhle publikaci nemá. Nejlepším důkazem budiž to, jak se na ni třásli lidi ze zahraničí. Když ses ptal na tu inspiraci, někdo z kluků přinesl na jedno z prvních sezení „knížku“, která vyšla o Wackenu. Kdybych nevěděl, jak obří je to festival, myslel bych si, že ji pro kluky, který pořádaj nějakou akci v obecní sokolovně, spíchnul jejich kámoš doma na koleni. Byly to vlastně jen popisky k neuspořádanejm fotkám.
Měli jste na začátku představu, jaký bude mít publikace nakonec rozsah? Dali jste si strop, třeba počet znaků, nebo vám kniha vznikala pod rukama a nabalovaly se další a další nápady, historky... až z toho bylo více než 400 stran?
Na začátku jsme si řekli, že ideál je mít 400 stran. Ale vodítko to pro mě nebylo. Věděl jsem, že nakonec záleží na mně, kolik toho „nabouchám“. Tak jsem nejdřív hlásil, že to bude jen 200 stran, pak 300 – a nakonec je z toho 442. Přiznávám, je to kniha spíš pro vzpěrače, ale přišlo by mi nedůstojný odbýt těch 20 let nějakou subtilnější publikací. Když festival s extrémníma hudebníma žánrama, tak i s extrémní knihou, ne? (úsměv)
Jak dlouho jste knihu připravovali? Kolik dní/měsíců uplynulo od rozhodnutí, že do toho půjdete, do okamžiku, kdy šly podklady do tiskárny? Dá se odhadnout, kolik hodin jste nad přípravami strávili?
Práce na knize se rozjely začátkem března, dokončili jsme ji začátkem července. Hodiny bych radši nepočítal. Jenom u mě je to v průměru 10 hodin denně 4 měsíce v kuse, a to ještě bude mírnej odhad… Ostatní nad tím museli strávit taky spoustu času, což se u některejch v době vrcholících příprav na festival nesetkávalo zrovna s nadšením. (úsměv) Což chápu a ještě jednou jim děkuju, že mě v tom nenechali vykoupat samotnýho. Bez ukrutnýho nasazení všech by se to prostě stihnout nedalo. Ten „výrobní“ proces byl šílenej, ale myslím si a věřím tomu, že na výsledku to vůbec znát není, že je víc než důstojnej.
Dostali jste se během příprav do stavu, kdy jste měli obavy, že se to do dne D nestihne? Jak dlouho před Brutalem jste měli knihy z tiskárny „doma“?
Tyhle stavy jsem měl dennodenně… Pořád jsem říkal Shindymu, ať si hledá partu Ukrajinců, který mi začátkem července zpřelámou, co se dá, protože jsem pořád nevěřil tomu, že je to možný stihnout. No, i když jsme finišovali s grafikem po nocích a ve finále jsme museli přibrat ještě jednoho navíc, stejně jsme asi o den „ujeli“. Zakončili jsme to krásnou 16hodinovou šichtou přes noc do půl dvanáctý do rána… Bohužel vinou zpoždění se knihy na festival přivezly až večer prvního dne.
Knihou se vinou vzpomínky Vladana Sychry, Shindyho, ToFiho a řady dalších. Jak jste tyhle komentáře získali? Dostali všichni respondenti otázky a písemně odpovídali, nebo jste se s nimi scházeli a dělali rozhovory živě? Nedovedu si představit, jak jste to všechno dokázali poskládat...
Zmíněná trojice určitě neodpovídala písemně, všechno bylo autentický. S Vladanem, kterýmu bych ještě jednou chtěl poděkovat, kolik do toho investoval času, kterýho sám nemá nazbyt, a se Shindym jsme objeli půlku Moravy, abychom se podívali na místa, kde se Brutal konal prvních 9 let. Rozhovory vznikaly tam, při obědech v Praze, v Brně, v Blansku u Golema, ve vlaku do Brna a zpátky, v autě kdekoliv po republice, v pražský kanceláři Obscuru, po telefonu, před koncertama, po nich, po Skypu, v Liběchově na Mělnicku, na spoustě dalších míst a při nejhorším zlomeček i po mailu. Neminul den, abychom se s klukama neviděli, nebo si aspoň půl hodiny nevolali.
Podobné to je se „Vzpomínkami...“. Starostové, kuchař, prodejci, novinář, manželé (kteří se na Brutalu seznámili), a další... Jak jste vybírali tyhle lidi? A odmítl vám třeba někdo zajímavý odpovědět?
Stalo se, že mi jeden člověk odmítl odpovědět, ale to se netýká „Vzpomínek“, nýbrž éry ve Hvozdu a jedné události, a jeho reakce byla… s odstupem času vzato velmi úsměvná. Ty lidi jsem vybíral velmi nesystematicky, až mě samotnýho překvapuje, jak to nakonec sedlo do jednotlivejch let. Třeba Kristýnu, holku, která má v Josefově fesťák přímo za zdí, jsem potkal náhodou u baráku, když jsem tam sháněl někoho z místních, abych se jich zeptal na to, jak se jim tam během akce žije. Vždycky mě musel zaujmout příběh, třeba jako u toho zamilovanýho páru. Nebo to muselo splňovat předpoklady, aby to vystihlo danou dobu a vývojovou etapu Brutalu – jako třeba když borec půjčuje trubky na pódium, nebo když se z akce stala v Josefově možnost, jak si velmi slušně přivydělat…
Mezi vzpomínajícími vyčnívá prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (v roce 2000 starosta Blanska) – byl problém se v současné době k takovému člověku dostat?
Ani v nejmenším, pan Kala je moc milej pán. Vsadili jsme na to, že by si mohl pamatovat Vladana z blanenskejch ročníků, tak mu napsal mail, asistentka odpověděla a pak jsem se přes pár telefonních hovorů s ním, mailů, dvě fakt vstřícný paní sekretářky a jednu policejní kontrolu dostal až nahoru k němu do kanceláře s krásným výhledem na Prahu. Bylo těsně po Velikonocích, v předchozích dnech tam měl postupně prezidenta, předsedu vlády a těsně po nich jsem přišel já. (úsměv) Povídal si se mnou daleko dýl, než jsme se původně dohodli a nakonec mě tichým hlasem poprosil, jestli bych mu knihu dal, až ji dopíšu. To mě vážně dostalo… Takže knihu už má a co jsem slyšel, je z ní nadšenej. Z toho mám fakt radost. Nikdy bych nevěřil tomu, že to bude zajímat člověka z tak odlišný sféry…
Kdo vymyslel členění a vychytávky typu „Poprvé“, „Naposledy“, „Historka headlinera“ nebo „Událost ročníku“?
Byl to můj nápad. Šlo o to nejen podívat se na festival z co nejvíc pohledů a vypíchnout co nejvíc informací, ale taky dát prostor co nejvíc lidem a v neposlední řadě to díky tomuhle členění mít šanci odehrát i obrazově. Nechtěl jsem, aby to byl jednolitej textovej guláš. Kratší útvary jsou fajn. (úsměv)
„Očima fanouška“ zvládl u všech dvaceti ročníků Vítek Šmerda. Věděli jste o něm dopředu, že byl pokaždé, nebo jste absolventa všech Brutalů hledali, třeba přes inzeráty? Máte představu, kolik takových vytrvalců je?
Nebylo to žádný tipování, šli jsme najisto. Vítek je srdcař a kamarád kluků z dob, kdy na Brutalu znal fakt každej každýho, takže to nebylo těžký. Já jsem chtěl dostat do knihy nějakej jednotící prvek akce, která sice má dlouhou tradici, ale je vlastně každej rok svým způsobem, více či méně, jiná. A přišlo mi, že by bylo hezký na pozadí Brutalu odvyprávět i příběh fanouška, jak mu festival vlastně utvářel život. Snad se to povedlo. Lidí, který nevynechali – v jakýkoliv pozici – ani jeden ročník, je podle mě kolem 15.
A co kapely? Oslovily jste všechny headlinery, aby napsali své dojmy? Jestli správně počítám, tak „Historky headlinera“ jsou v režii kapel jen v 6 případech…
Historky headlinerů respektive odezva kapel jsou pro mě zklamáním a tady je na místě omluva fanouškům, který třeba v tomhle ohledu čekali víc. Donutit muzikanty k tomu, aby si sedli za počítač a dali dohromady pár řádek, byla kolikrát nejvíc vysilující část celý práce. Bohužel se to povedlo dotáhnout jen v pár případech. Ale zase na druhý straně – u historky s Lemmym, jak si skládá před koncertem postavičky z Kinder vajíček, jsem brečel smíchy a těžko přepokládat, že by se starej pán sám s něčím takovým svěřil…
Jak těžké bylo sehnat fotky z prvních ročníků? Tuším, že na netu proběhla i nějaká kampaň, během níž jste oslovovali fanoušky, aby vám poskytli archivní materiály. Byla odezva na tuhle akci masivní, nebo se ozvalo jen pár jedinců a Láďa Oliva? (úsměv)
To je jedna ze stránek fotovýletu do minulosti. Rozhodně záplava fotek nepřišla, odepsalo pár jedinců, takže na výběr prostě v některejch chvílích nebylo. Ovšem nějakou záhadnou shodou okolností poslali skoro pokaždý fotky, který jsme potřebovali, takže cajk. Bez lidí, který nám vlastně až do svojšický etapy poskytli svý kousky z archivu, by takhle kniha nikdy vzniknout nemohla v podobě, v jaký je. Za to všem patří velkej dík. Snad je potěšilo, že se nakonec jejich snímky staly součástí knihy. Láďa nám zase výrazně pomoh s rejstříkem kapel, respektive s otazníkama, který kolem toho vyvstaly – a že jich bylo…
Vedle faux-pas ohledně nejdražší kapely festu (což byli SLAYER, kteří stáli 30x méně než MORTICIAN, což je spíše úsměvné řádění šotka) mně občas trochu překáží velké a někdy dost nekvalitní fotky přes jednu nebo i celé dvě strany. Asi to je záměr, ale nebylo by lepší s místem trochu šetřit a věnovat jej textu, nebo třeba trochu snížit počet stran a tím i cenu? Mně těch osm stovek přijde v pohodě, ale slyšel jsem i názory, že je to moc…
Tady vidíš, že šotek je zlomyslnej a troufne si i na největší hvězdy, co kdy na Brutalu byly. (úsměv) Ohledně fotek je to poplatný době, ve který vznikaly. Těžko v 90. letech čekat digitální fotky, my byli rádi za to, že vůbec nějaký byly, a Shindy je poctivě po večerech přeskenovával z papírovejch nebo z diapozitivů do digitální podoby. V jednom případě je to už trochu moc, za zbylýma si stojím. Je to prostě autentický svědectví doby, stejně jako jsme fanoušky ve fialovejch flanelkách a tyrkysovejch kraťasech neschovávali v šuplíku a nedělali, že tam odjakživa chodili borci v koženejch hadrech s hřebama až po paty. (úsměv) Co se týče ceny, tohle je spíš balón na Shindyho. Setkal jsem se s hodně pohledy, ovšem při počtu 442 stran a kvalitě tisku, pevný obálce a tak dále se mi osm stovek nejeví jako přemrštěný. Naopak, při letmým pohledu na současnej knižní trh je to celkem vstřícná cena. V podobný relaci jsem viděl česko-anglickou knihu, která měla 136 stránek…
V jakém nákladu kniha vyšla? O tom, že by šlo o limitovaný počet kusů, jsem nikde neslyšel, ale třeba jsem jen pořádně neposlouchal. Až se náklad vyprodá, budete uvažovat o dotisku, nebo podobně jako u Brunova Revoltikonu kdo dřív přijde, ten dřív mele, a až se to vyprodá, mají další potenciální zájemci smůlu?
Vytisklo se 2400 kousků, v současný chvíli ještě pořád nějaký zbejvaj. Je těžký odhadnout, co bude dál, Shindy mluví o speciálním dotisku v horizontu spíš let než měsíců, takže v současnosti je to asi podle toho tebou zmíněnýho přísloví…
www.brutalassault.cz
RECENZE
