Závěr června byl v Praze poznamenán - mimo vysoké venkovní teploty - i nebývale vysokou koncentrací žánrotvorných metalových uskupení. Zatímco ale JUDAS PRIEST reprezentují onen dřevní základ, kterým je celý styl podložen, američtí DREAM THEATER jsou v hudebních kruzích známí spíše jako ekvivalent mistrů hodinářů. A svou strojově přesnou hudbu dokáží do uší posluchače vytepat i tři desetiletí poté, co skupině položili základ někdejší studenti prestižní hudební akademie Berklee College of Music...
Úvodní slovo večera patřilo slovenskému fenoménu PERSONA GRATA. Jak jinak označit kapelu, která, ač na kontě jedno dlouhohrající dílo, byla vybrána k účasti na prestižním festivalu "Progressive Naton at Sea"? Hudební formace z Bratislavy se na scéně pohybuje již druhým desetiletím, svůj debut "Reaching Places High Above" vydala ale teprve dvě léta zpátky. Bezmála dekáda, kterou si tvorba materiálu vyžádala, čpí z nahrávky v každé sekundě; propracované kompozice dají posluchači zabrat i při domácím poslechu, v živém provedení se ale přidává faktor údivu a obdivu k interpretačnímu umu kapely. PERSONA GRATA nastoupili na scénu kousek po sedmé hodině - a v dramatickém okamžiku, ve kterém by se napětí publika dalo krájet, setrvali v tichu a přítmí několik minut. Netuším, zda šlo o technickou chybu nebo promyšlený tah, rozhodně ale tento okamžik položil základ pro padesátiminutovou gradaci, ve které PERSONA GRATA projela velmi osobitým způsobem takřka celou hudební historii. Mimo výrazný vliv rockové progrese sálaly z pódia i prvky folklóru, které se tavily v pasáže s nádechem JETHRO TULL - především díky vynikající flétnistce Nině Sivošové. Nejvýraznější persónou na pódiu byl ale Matej Mikloš, obsluhující klávesové nástroje; rejstříky kláves byly nástrojem, který přidával výrazu kapely největší barevnost.
O vybočení z řad hudební progrese se postarali hardrockoví harcovníci BLACK STAR RIDERS, uskupení, postavené na někdejších členech legendárních THIN LIZZY. Jejich produkce je logickým pokračováním hudebních aktivit rockové legendy ze zaplivaných putyk Dublinu; nové jméno hudebníci zvolili zejména kvůli potřebě tvořit novou hudbu - a zároveň kvůli úctě ke členům původních THIN LIZZY. De facto nová skupina vydala letos svou druhou desku "The Killer Instinct" a na aktuálním turné je - spolu s debutem - v setlistu hojně zastoupena. Osobně k tomuto přístupu chovám sympatie; tvořit nové songy je sice věc hezká, pakliže ale v živém provedení staví kapely výhradně na zaběhlém materiálu, stávají se revivalem sebe sama. Živelná produkce BLACK STAR RIDERS mi po několika kouscích ("Bound for Glory", "Soldierstown") začala splývat, rozhodně ale nelze muzikantům upřít rockové charisma, díky kterému si do rytmu písně začnete podupávat, i kdyby se vám přehrávaná záležitost stokrát zajídala. Publikum se na udičku chytlo ostatně také a - pro mě poněkud překvapivě - aplaudovalo Američanům mnohem více, než v případě předchozí kapely. Inu, určitá nekomplikovanost hudby má i své přednosti...
Mluvit ale o zjednodušených hudebních postupech v kontextu hlavní hvězdy večera? Něco takového by si nedovolil ani jejich nejzavilejší odpůrce. DREAM THEATER se v rámci 30. výročí své existence rozhoupali k malému exhibičnímu turné - a v pořadí třetím městem, kde průřez svou diskografií prezentovali, se stala právě Praha. A procházku svou vlastní historií začali v okamžicích, který si z nynější sestavy pamatují pouze kytarista John Petrucci a jeho basový protějšek, John Myung. Dobrá polovina úvodní "Afterlife" zanikla v jásotu publika, její druhá část pak byla jakýmsi prostorem pro vyladění posledních zvukových nedodělků. Nutno dodat, že v případě zpěvu se zvukařovi práce úplně nevydařila - James LaBrie zněl místy dosti "uřvaně" ("Caught in a Web"), chvílemi nebyly příliš čitelné ani klávesové nástroje Jordana Rudesse. DREAM THEATER pojali své vystoupení chronologicky - tedy co píseň, to jedno album z jejich bohaté diskografie. Opravdu frenetický ohlas propukl už s druhou "Metropolis", která se v kruzích příznivců hudební rockové progrese těší takřka kultovnímu statusu. Desetiminutovou záležitost doplňovala vkusná projekce "Velkého jablka" - a pokud se už divák nabažil leteckých pohledů na Manhattan, vždy tu pro něj byla připraven pohled na rychlé prsty instrumentálních virtuozů. Technické problémy se nevyhnuly ani snovým divadelníkům; za celou kapelu to schytal právě Rudess, který v úvodu "Burning My Soul" vyběhl s keytarem nadšeně na okraj pódia - a nástroj odmítl spolupracovat. V sekundě následoval úprk zpět k mohutné klávesové konstrukce; jako by samotná píseň protestovala s tím, že na desce ("Falling into Infinity") hrál tyto party úplně jiný hudebník...
Na nostalgickou strunu zahráli DREAM THEATER skladbou "Spirit Carries On", která je neoficiální hymnou uskupení; právě zde chyběla asi nejvíce někdejší ústřední postava skupiny, odešlý/odejitý bubeník Mike Portnoy. Pravé metalové žně ale začaly s kouskem "As I Am" z 12 let staré studiovky "Train of Thoughts". LaBrieho odsekávané party doplňoval Petrucci nervózně odsekávanými riffy; agresivnější tvář kapely dala ránu i do řad publika, protože nejpozději s tímto songem se většina posluchačů uvolnila a rozpomněla na správné návyky metalového fanouška. Myungův hvězdný okamžik přišel s " Panic Attack", kdy s naprosto lhostejným výrazem (kterým je mimochodem proslulý a ze kterého za celou hodinu a půl neustoupil ani o píď) vystřihl mimořádně náročný basový part. To "Constant Motion" dala zase prostor pro kytarové exhibice; záchranou pro fanouškovu krční páteř se tak stala rozjímavá "Wither", mimochodem poslední deska, na které lze slyšet Portnoyovy bicí party. Jen ta projekce... melancholický slon, malující na plátno výjevy z přírody?
Co výborný zážitek z předvedeného vystoupení trochu kazilo, byl přístup celé kapely. Z pětice čpěl jakýsi odstup, snad i snaha odehrát si svoje a zase rychle zmizet. Vzhledem k vymezenému času a obsáhlé diskografii kapely je to na jednu stranu pochopitelné, živý koncert ale není divadelním představením (ač k tomu jméno kapely svádí sebevíc); jde i o interakci s davy pod pódiem, které se na své hudební hrdiny přišly podívat. V tomto směru DREAM THEATER dosti pokulhávali; LaBrie zřejmě neměl svůj den, tahounem koncertu se pro mě tak stal Rudess, který se za klávesami neustále pitvořil. Při loučení si dokonce nasadil kouzelnický klobouk, který mu byl darován českým fanklubem skupiny. Mimochodem, DREAM THEATER by do našich končich měli zavítat opět příští rok - již s novou deskou. Snad budou tedy na své vystoupení naladěni ve veselejší tónině...
Autorem fotografií je Tereza Dudíková (Tereza Dudíková Photography / Systematic Fans), které děkuji za poskytuté fotografie.
Úvodní slovo večera patřilo slovenskému fenoménu PERSONA GRATA. Jak jinak označit kapelu, která, ač na kontě jedno dlouhohrající dílo, byla vybrána k účasti na prestižním festivalu "Progressive Naton at Sea"? Hudební formace z Bratislavy se na scéně pohybuje již druhým desetiletím, svůj debut "Reaching Places High Above" vydala ale teprve dvě léta zpátky. Bezmála dekáda, kterou si tvorba materiálu vyžádala, čpí z nahrávky v každé sekundě; propracované kompozice dají posluchači zabrat i při domácím poslechu, v živém provedení se ale přidává faktor údivu a obdivu k interpretačnímu umu kapely. PERSONA GRATA nastoupili na scénu kousek po sedmé hodině - a v dramatickém okamžiku, ve kterém by se napětí publika dalo krájet, setrvali v tichu a přítmí několik minut. Netuším, zda šlo o technickou chybu nebo promyšlený tah, rozhodně ale tento okamžik položil základ pro padesátiminutovou gradaci, ve které PERSONA GRATA projela velmi osobitým způsobem takřka celou hudební historii. Mimo výrazný vliv rockové progrese sálaly z pódia i prvky folklóru, které se tavily v pasáže s nádechem JETHRO TULL - především díky vynikající flétnistce Nině Sivošové. Nejvýraznější persónou na pódiu byl ale Matej Mikloš, obsluhující klávesové nástroje; rejstříky kláves byly nástrojem, který přidával výrazu kapely největší barevnost.
O vybočení z řad hudební progrese se postarali hardrockoví harcovníci BLACK STAR RIDERS, uskupení, postavené na někdejších členech legendárních THIN LIZZY. Jejich produkce je logickým pokračováním hudebních aktivit rockové legendy ze zaplivaných putyk Dublinu; nové jméno hudebníci zvolili zejména kvůli potřebě tvořit novou hudbu - a zároveň kvůli úctě ke členům původních THIN LIZZY. De facto nová skupina vydala letos svou druhou desku "The Killer Instinct" a na aktuálním turné je - spolu s debutem - v setlistu hojně zastoupena. Osobně k tomuto přístupu chovám sympatie; tvořit nové songy je sice věc hezká, pakliže ale v živém provedení staví kapely výhradně na zaběhlém materiálu, stávají se revivalem sebe sama. Živelná produkce BLACK STAR RIDERS mi po několika kouscích ("Bound for Glory", "Soldierstown") začala splývat, rozhodně ale nelze muzikantům upřít rockové charisma, díky kterému si do rytmu písně začnete podupávat, i kdyby se vám přehrávaná záležitost stokrát zajídala. Publikum se na udičku chytlo ostatně také a - pro mě poněkud překvapivě - aplaudovalo Američanům mnohem více, než v případě předchozí kapely. Inu, určitá nekomplikovanost hudby má i své přednosti...
Mluvit ale o zjednodušených hudebních postupech v kontextu hlavní hvězdy večera? Něco takového by si nedovolil ani jejich nejzavilejší odpůrce. DREAM THEATER se v rámci 30. výročí své existence rozhoupali k malému exhibičnímu turné - a v pořadí třetím městem, kde průřez svou diskografií prezentovali, se stala právě Praha. A procházku svou vlastní historií začali v okamžicích, který si z nynější sestavy pamatují pouze kytarista John Petrucci a jeho basový protějšek, John Myung. Dobrá polovina úvodní "Afterlife" zanikla v jásotu publika, její druhá část pak byla jakýmsi prostorem pro vyladění posledních zvukových nedodělků. Nutno dodat, že v případě zpěvu se zvukařovi práce úplně nevydařila - James LaBrie zněl místy dosti "uřvaně" ("Caught in a Web"), chvílemi nebyly příliš čitelné ani klávesové nástroje Jordana Rudesse. DREAM THEATER pojali své vystoupení chronologicky - tedy co píseň, to jedno album z jejich bohaté diskografie. Opravdu frenetický ohlas propukl už s druhou "Metropolis", která se v kruzích příznivců hudební rockové progrese těší takřka kultovnímu statusu. Desetiminutovou záležitost doplňovala vkusná projekce "Velkého jablka" - a pokud se už divák nabažil leteckých pohledů na Manhattan, vždy tu pro něj byla připraven pohled na rychlé prsty instrumentálních virtuozů. Technické problémy se nevyhnuly ani snovým divadelníkům; za celou kapelu to schytal právě Rudess, který v úvodu "Burning My Soul" vyběhl s keytarem nadšeně na okraj pódia - a nástroj odmítl spolupracovat. V sekundě následoval úprk zpět k mohutné klávesové konstrukce; jako by samotná píseň protestovala s tím, že na desce ("Falling into Infinity") hrál tyto party úplně jiný hudebník...
Na nostalgickou strunu zahráli DREAM THEATER skladbou "Spirit Carries On", která je neoficiální hymnou uskupení; právě zde chyběla asi nejvíce někdejší ústřední postava skupiny, odešlý/odejitý bubeník Mike Portnoy. Pravé metalové žně ale začaly s kouskem "As I Am" z 12 let staré studiovky "Train of Thoughts". LaBrieho odsekávané party doplňoval Petrucci nervózně odsekávanými riffy; agresivnější tvář kapely dala ránu i do řad publika, protože nejpozději s tímto songem se většina posluchačů uvolnila a rozpomněla na správné návyky metalového fanouška. Myungův hvězdný okamžik přišel s " Panic Attack", kdy s naprosto lhostejným výrazem (kterým je mimochodem proslulý a ze kterého za celou hodinu a půl neustoupil ani o píď) vystřihl mimořádně náročný basový part. To "Constant Motion" dala zase prostor pro kytarové exhibice; záchranou pro fanouškovu krční páteř se tak stala rozjímavá "Wither", mimochodem poslední deska, na které lze slyšet Portnoyovy bicí party. Jen ta projekce... melancholický slon, malující na plátno výjevy z přírody?
Co výborný zážitek z předvedeného vystoupení trochu kazilo, byl přístup celé kapely. Z pětice čpěl jakýsi odstup, snad i snaha odehrát si svoje a zase rychle zmizet. Vzhledem k vymezenému času a obsáhlé diskografii kapely je to na jednu stranu pochopitelné, živý koncert ale není divadelním představením (ač k tomu jméno kapely svádí sebevíc); jde i o interakci s davy pod pódiem, které se na své hudební hrdiny přišly podívat. V tomto směru DREAM THEATER dosti pokulhávali; LaBrie zřejmě neměl svůj den, tahounem koncertu se pro mě tak stal Rudess, který se za klávesami neustále pitvořil. Při loučení si dokonce nasadil kouzelnický klobouk, který mu byl darován českým fanklubem skupiny. Mimochodem, DREAM THEATER by do našich končich měli zavítat opět příští rok - již s novou deskou. Snad budou tedy na své vystoupení naladěni ve veselejší tónině...
Autorem fotografií je Tereza Dudíková (Tereza Dudíková Photography / Systematic Fans), které děkuji za poskytuté fotografie.
