Dlouhých devět let jsem se nevypravil na koncert do zahraničí, a nebýt dobrodruha z Dobříše, stoprocentně bych v domácích klubech, halách a letních areálech zůstal jako správný Honza za pecí. Jenže někdy začátkem roku Coornelus vyčenichal, že se do Evropy vrací naše staré mladé známé slečny s kapelou SUBROSA a že je nutné je vidět podruhé, abychom si udrželi slušný průměr, tj. navštívit jejich každý šestý koncert na starém kontinentu, a hlavně abychom si doplnili fotoalba s fotkami usměvavých Američanek. A naproti nám šel i termín nejbližšího koncertu v německém Lipsku, sobota, takže nehrozily žádné komplikace kvůli zaměstnání. Při vzpomínce na parádní koncert SUBROSY v pražském squatu jsem záhy na kamarádovu nabídku kývl a brzy se přidali další dva podobně postižení, takže auto bylo plné. (Johan)
Od loňského roku, kdy se v Praze poprvé objevila pro mě už tou dobou zásadní kapela SUBROSA, jsem si pohrával s myšlenkou uspořádat někdy v budoucnu, až se znovu podívá do Evropy, její koncert v Čechách. Hůř než minule by to dopadnout nemohlo, a i kdybych to měl udělat u sebe v obýváku, pozvat dvacet kámošů a zaplatit to celé ze svého, stálo by to za to. Jenže člověk míní, časem „měkne“ a než se k něčemu rozhoupe, je tady oznámené mini tour, které čítá pouhých šest evropských zastávek. Na to, abych vyrazil na holandský Roadburn, mám ještě „malý koule“. Belgie byla úplná utopie, dvě štace v Rusku a finské Helsinky ani nemá cenu komentovat... Když se ale objevila zpráva o tom, že se SUBROSA zastaví v Německu, notabene kousek za hranicemi v Lipsku, byl čas konat. Bohužel lístky začaly mizet rychlostí blesku, ale i to se podařilo včas vyřešit. Ve své podstatě se považuju za klikaře, protože jediná kapela, za kterou jsem momentálně ochotný vycestovat mimo naše území, je SUBROSA. Navíc se podařilo bez nějakého přemlouvání naplnit auto kamarádama a tak naše doomová sekce vyráží do Němec na akci, kterou jsem tak netrpělivě čtvrt roku vyhlížel. (Coornelus)
Jet takovou štreku bez vstupenek by byl risk, ale i tohle Petr s pomocí manželky briskně vyřešil, e-mailem dorazily e-tickety za 25 éček + 10 % poplatky, což nám přišlo adekvátní; v podstatě bychom ty peníze dali i za samostatný koncert americké superkapely. Alespoň já, protože další vystupující jsem prakticky neznal. Ale proč si nerozšířit obzory... Dalším tahákem byl prostor, ve kterém se Doom Over Leipzig měl konat; nejstarší lipské kino, postavené v roce 1912, v devadesátých letech zavřeli, ale jakési sdružení jej znovu postavilo na nohy a v současné době slouží prostory nejen koncertům, ale i divadelníkům a zřejmě i jako biograf. (Johan)
Na cestu vyrážím před jedenáctou hodinou, protože vedoucí výpravy dostal výborný nápad, že když už pojedeme za hranice všedních dnů, tak bychom se mohli v rámci možností po Lipsku porozhlédnout a omrknout nějaké památky. Před dvanáctou už se objímám s drahým přítelem v romantickém prostředí plném barev, abych se za chvilku tláskal výtečným lososem, kterého samozřejmě nepřipravil stárnoucí fousáč, ale jeho milá manželka. Po luxusním obědu míříme nach Prag, abychom vyzvedli Bubua a Bhuta, a pak už to pálíme direktně rovnou za nosem na severozápad. (Johan)
Počasí ideální, kluci správně naladění, což se někde zhruba za hranicemi mění, protože naše doomové řeči o světu, který je veden plnou parou do záhuby, na nás pustily trochu stínu (aspoň vidíte, že ten doom bereme vážně), který byl naštěstí za chvíli rozmetán. Lipsko nás totiž přivítalo s otevřenou náručí, ze sjezdu z dálnice jsme byli do pěti minut na místě, za dalších pět minut vidíme v sobotu do šesti otevřený Record shop, parkování za rohem... je jasné, že tenhle výlet nemůže dopadnout špatně. (Coornelus)
Cesta v pohodě, tedy kromě stavu českých silnic, každou chvíli se někde něco opravuje, ale v podstatě podle plánu jsme na kraji půlmiliónového města a za pět minut u klubu UT Connewitz – velké štěstí, že je umístěn na „naší“ straně a nemusíme se protloukat celým městem. Snadno parkujeme kousek od klubu a vyrážíme na prohlídku okolí. No, čtvrť nevypadá zrovna výstavně, zdá to, že jsme v místech, kde žije hodně volnomyšlenkářů a mladých lidí, spousta jich tu jezdí na kolech tak z roku 1985, řada jich chodí bosých, domy jsou počmárané anarchistickými a antifašistickými hesly... S památkami to taky není žádná sláva, domy vypadají nepříliš honosně, některé asi ani nejsou obydlené, zato tu mají parádní veřejné záchodky vedle chátrajícího kostela. (úsměv) Nakukujeme i do klubu, kde zatím nestráží vchod žádní pořadatelé, a zjišťujeme, že prostředí je vskutku interesantní, prostor by měl pojmout nějakých 500 lidí, ale zajímavější je po architektonické stránce, připomíná snad cosi antického. Strop je asi v deseti metrech, nad pódiem stojí portál, všude nějaká klenba... na pódiu kdosi chystá aparát, tak raději mizíme. (Johan)
Asi dvě hodiny se procházíme po hlavní třídě, na níž se nachází supermarket, pár hospod a hlavně velký obchod s hudebními nosiči, v němž převažují vinyly. Trávíme mezi tisíci desek víc jak hodinu a vedle metalových klenotů za 25 ojr nacházíme třeba CD TROLLECH (původní pres pod Eclipse), GOOSPEL OF THE FUTURE nebo v bazarové sekci LP Felixe Slováčka za eura dvě či anglickou verzi „Laboratoře“ od OLYMPIKU za stejně směšnou cenu; leč deska je v tak mizerném stavu, že ji necháváme osudu. (Johan)
Vracíme se ke klubu, protože jsme nedočkaví, ale zatím je zavřeno, tak dáváme svačinku a motáme se po okolí, ale nedá nám to a stoupáme si zase za vrata, abychom byli hned na řadě. Což se daří, jsme jako první odbaveni sympatickou slečnou a zabíráme místo u pódia, protože SUBROSA má hrát na úvod a my ji chceme mít jako na talíři. Asi patnáct minut po 19. hodině jsou dámy a pánové na svých místech a 50 minut v hudebním ráji může začít. Fascinovaně sleduju všech pět umělců, kteří si hraní neskutečně užívají, Rebecca při zpěvu nešetří úsměvy, nejspíš má radost z vřelého přijetí. V publiku jsou evidentně jen ti, kteří dobře ví, proč tráví večer právě na této akci, takže se celý sál pohupuje do rytmu, všichni si to náramně užívají a ovace jsou nelíčené a od srdce. Obě dívky s houslemi regulérně paří, jen škoda, že Kim má nějakou přerostlou ofinu a není jí vidět do očí... Rytmika je výborná, hlavně zvuk bicích je stoprocentní, každý úder opravdu zní, takže jako v transu sleduju celé představení korunované nádhernou „The Usher“. Už po posledním tónu první kapely jsem v podstatě spokojený a nic víc bych nepotřeboval, další vystoupení už můžou jen a jen překvapit. Stejně jako holky, které si nás pamatovaly z loňské štace v Praze, takže Petr se vetřel k Rebecce a na mě zase s úsměvem mávala Kim... Takže další radost a samozřejmě pořízení fotek, kvůli kterým jsme museli podlézt po čtyřech pod stolem s merchem. (úsměv) (Johan)
Jak jsem psal v úvodu, osobně jsem jel na festival hlavně a JEN kvůli SUBROSE, ale zase nejsem až takovej zaslepenej ignorant, abych nebral v potaz další vystupující. Z poslední velké desky YEAR OF NO LIGHT „Toscin“ jsem regulérně nadšenej, MONARCH! jsem nikdy neviděl, a AMENRA, i když mi nikdy nevoněla, mi večer zkazit nemohla. Po krátké prohlídce sálu se uvelebuju v první řadě a připadám si jako teenka na koncertu LUNETIC před dvaceti lety. Je jen málo kapel, které mě dokážou tak emociálně rozebrat jako SUBROSA, načatej jsem byl dřív, než hrábli do strun. Velkoryse pojaté pódium poskytuje dost prostoru pro pařící kreace obou houslistek Kim a Sarah, ale mé pohledy neustále přitahovala Rebecca s kytarou. Velkou pochvalu pak zaslouží rytmika, obzvlášť zvuk Andyho bicích a jejich dynamika; snad nikdy mě vyznění bicích nedostalo víc. To, jak zněly, bylo lahůdkové. V první řadě mi přišel zvuk lehce nahlas, ale čitelný, registroval jsem všechny krásné melodie, které houslová sekce dokáže vyloudit. A kdyby ne, tak jak říkají HEIDEN, dokázal bych si je vymyslet. Jak to tak bývá, koncert utekl ukrutně rychle a těch padesát minut bylo snad těmi nejrychlejšími v mém životě. Pět skladeb, dvě z přelomové „No Help For The Mighty Ones“, tři z poslední dokonalé „More Constant Than The Gods“, korunované doomovou hymnou „The Usher“, která ve svých čtrnácti minutách dokonale vystihuje podstatu SUBROSY. Celý koncert měl silně emotivní podtext a z kapely čišelo nasazení, radost ze hraní byla zároveň přenášená na celý sál. Nemám slov, bylo chvíli po osmé a klidně bych mohl jet domů, vím, že už dalších několik let nic lepšího na koncertech stejně nezažiju. (úsměv) (Coornelus)
Začínat festival SUBROSOU bylo silné kafe, hodně emocí hned ze začátku. Měl jsem jen trošku problém se zvukem, ve kterém mi přišly housle zbytečně utopené. Jinak ale velmi silné vystoupení, tři čarodějky z Utahu s fantastickou rytmikou za zády. Fascinující byl zejména fousáč Andy Patterson za bicími, který se během inter a začátků písniček, kdy ještě nehrál, tvářil jako kamenná sfinga, aby vzápětí svým úderem málem prorazil buben. Nejsilnější moment přišel před závěrečným songem, který zpěvačka Rebecca Vernon věnovala jejich kamarádovi, který zemřel ráno v den koncertu. Andy city nijak neskrýval a oči si utíral poměrně dlouho, ale jeho hřmění v „The Usher“ muselo být slyšet až do nebe. (Bubu)
MONARCH! v první řadě nemám naučené. Poslední deska kolem mě prolétla a nestačila zaříznout drápky. Naživo jsem se ale těšil. Pódiu vévodila zpěvačka Emilie, kolem ní hromada svíček, zbytek ansámblu tradičně ve tmě, takže kam padalo moje oko, bylo jasné. (úsměv) Pomalé kompozice někde v mantinelech nervního drone, funeral, sludge mi přišly dost těžké. Bohužel jsem nestačil proniknout do nitra skladeb, které zazněly. Nechci MONARCH! hanit, protože evidentně byla chyba na mém přijímači. Show ze strany MONARCH! nebyla špatná, ale měl jsem se líp připravit. Navíc mi v hlavě pořád dojížděly dozvuky z vystoupení SUBROSY, na tváři přiblble usmívající výraz a oči jen pro SUBROSA girls dělaly své. (úsměv) Navíc bylo naší povinností se se svými starými kamarádkami pozdravit a pokecat, takže naskočit do už rozjetého setu MONARCH! šlo opravdu těžce. (Coornelus)
Černému sabatu francouzských MONARCH! by víc slušela pozdější hodina a komornější prostor. Takhle rouhačské litanie drobné Emilie Bresson za pultem se svícemi nepůsobily nijak zvlášť temně, navíc mi, jak MONARCH! nemám příliš naposlouchané, set přišel poměrně stereotypní. (Bubu)
MONARCH! jsou podle všeho bráni za velkou kapelu, leč mě zatím míjeli, jen jsem si před výletem projel nějaké skladby na internetu, aniž bych do ultra pomalé ponuré muziky výrazněji pronikl. Zaujal mě ale zpěv, o který se stará drobounká blondýnka, přičemž mluvit v případě MONARCH! o zpěvu není úplně přesné. Emilie prakticky neustále freneticky řve, navíc má hlas upravený nějakými mašinkami, takže to vyznívá značně neuroticky, což ostatně můžu napsat i o muzice, která taky s úspěchem cuchala moje nervy. Nemůžu říct, že by mě MONARCH! nebavili, ale na druhou stranu mě ani nedokázali dostat na svou stranu, chyběl mi trochu pestřejší výrazový rejstřík, uvítal bych více momentů na způsob úvodu třetí skladby s civilnějším zpěvem. (Johan)
YEAR OF NO LIGHT, doomsludgepostambientnevímcovšechno kouzelníci z Bordeaux, tentokrát doplatili na zvuk. Jejich zdvojené bicí sice zněly jako kanonáda, zato kytarové finesy se občas slévaly v jednu hučící masu. Na konci setu se zvuk zlepšil, ale přišlo to pozdě. Škoda, tihle Frantíci opravdu umí… Na jejich pět let starý koncert z pražské Sedmičky jsem nezapomněl dodnes. (Bubu)
YEAR OF NO LIGHT, aneb obdobně nepopsaný list jako MONARCH!. Ač se na pódiu nacházelo šest muzikantů, mikrofony chyběly... YONL totiž hrají ryze instrumentálně, ale používají k tomu tři kytary a dvě bicí sestavy, jednu pravda bez kopáků. Té bezkopákové se chvílemi věnuje klávesák, který přechází podle potřeby sem a tam, ale v podstatě mi jak dvoje bicí, tak tři kytary přišly jako samoúčelné, což se trochu projevilo na zvuku, který byl právě v případě kytar v některých pasážích trochu zahuhlaný. Muzika mě opět víceméně bavila, přišla mi pestřejší a melodičtější než v případě MONARCH!, ale zajímala mě tak půl hodiny, pak začala pozornost ochabovat a tak jsem dal přednost čerstvému vzduchu a rozhovoru s polskými fanoušky, který probíhal hned ve čtyřech jazycích – češtině, polštině, angličtině a němčině. Objevili se i kluci z V RUKOU OSUDU, takže jsme z naší zemičky nevyrazili jediní... (Johan)
YEAR OF NO LIGHT pro mě byli druhým největším tahákem festivalu. Chtělo by se říct tradičně za tmy, zato s orchestrem. Šestičlenná francouzská saň plně využila celého pódia, kam se jí v pohodě vešly dvoje bicí, čtyři kytary a dvoje synťáky, a spustila svojí hypnotickou instrumentální porci hudby, ve které se i přes pomalé úvodní skladby objevilo navzdory jejich názvu trochu toho světla, melodická „Géhenne“ z alba „Toscin“ je výmluvná. Sdílím podobný názor jako Johan, že tři kytary byly lehce zbytečné. Zvuk byl celkem nahlas, ale ke konci si to vše sedlo, a bylo radost se zaposlouchat do spletitých kompozic, které člověka vtahovaly hlouběji a hlouběji. Každopádně jsem čekal trochu víc. Musím říct, že mi to z desky přijde zábavnější. (Coornelus)
AMENRA. Evidentně nejočekávanější kapela večera, vyhlášená koncertní atrakce, pro mnohé naprostý kult. Už u jejich akustického setu bylo znát, že zvuk se posunul o ligu směrem nahoru. Melancholické projekce, relativně čistý zpěv, unplugged posed na židlích, zpěvák Colin jako vždy zády k publiku. Naléhavý, působivý výkon. (Bubu)
Hlavní hvězdou byla belgická AMENRA, kterou jsem „pro změnu“ zase neznal, což se ukázalo jako kámen úrazu hlavně v případě akustického setu nazvaného After Life. Zpočátku jsem byl nadšený, přišlo mi to zajímavé, zaujalo i to, že se parta usadila do kruhu jako u táboráku, ale zase to dopadlo podobně jako u předchozích dvou kapel, kdy mi stačila půlhodina. (Johan)
Po dvou nasazených doomových/funerálních oprátkách přišla vhod pauza, která narostla kvůli akustickému setu AMENRY. Tvorbu téhle kapely znám jen z „vlaku“. Nikdy mě neupoutali, a před akcí mi přišli jako jasně nejslabší článek dne. Desky se mnou nedělají nic, živě jsem je viděl naposled před šesti lety v Akropoli před NEUROSIS a přišli mi jako snaživí začátečníci. Jednoduše jsem od nich chtěl jenom to, aby mě nenaštvali a nečekal jsem nic. Akustické verze skladeb, které vlastně neznám (úsměv), mi přišly bez pnutí, náboje a v podstatě o ničem. Po půlce setu to vzdávám a pauzíruju. (Coornelus)
Návrat do kinosálu si načasováváme až na tradiční set AMENRY. A tady jsem zase jednou dostal pěstí přes čumák. Celou dobu jsem nenechal na Belgičanech nit suchou, přinejlepším jsem je ocejchoval druholigovým mančaftem a oni to od první skladby napálili takovým způsobem, že mi spadla čelist. Syrová, hlučná, ale při tom krásně čitelná vlna. Jejich lavina zvuku mi přibila nohy k zemi a zbytek těla rozpohybovala úplně. Konečně jsem pochopil, proč se stala AMENRA tak oceňovanou kapelou. Vypadalo to, že většina lidí přišla evidentně hlavně na ně. Pódiová show se za ta léta nezměnila, což znamenalo, že zpěvák si vyměňuje pohledy s bubeníkem a obecenstvu ukazuje záda. Je téměř tma a za pódiem jede černobílá projekce podzimního charakteru, občas i s křížem na kopci, který největší neznaboh naší výpravy označil za nesprávně stojící. (úsměv) Nehrát hned druhý den AMENRA v Praze, ale být to o den dva déle, šel bych na ně znova. (Coornelus)
Čas pokročil, únava se začala hlásit o slovo, ale pořád nebylo tolik hodin, abychom mohli pořadatelům cokoliv vytýkat. AMENRA zahájila řádný koncert zhruba ve čtvrt na jednu a rozjela tak intenzivní performanci, že jsem koukal jako zjara. Výtečný zvuk přispěl nemalou mírou k dech beroucímu představení, které ještě umocňovala projekce nad kapelou. (Johan)
Nejsem die hard fan AMENRY, ale musím uznat, že tohle vystoupení opravdu mělo obrovskou sílu. Hudební a vizuální složka koncertu vytvářela jednolitou hypnotickou temnou z pódia se linoucí masu, která s sebou brala vše, co jí stálo v cestě. Kult AMENRA byl doslova všudypřítomný... Ne nadarmo tahle kapela pojmenovává své desky jednoduše „Mass“ a pořadovým číslem… Jednoduše řečeno parafrází na název festivalu – Mass Over Leipzig. (Bubu)
Kdybych měl krátce celý výjezd shrnout, tak jsem spokojený na maximum. Od kapel jsem plus mínus dostal to, co jsem čekal. Od AMENRY mnohem víc. Zajímavý a hlavně nevšední koncertní prostor byl také velkým plusem. Zvukově to kromě části setu YEAR OF NO LIGHT bylo na vysoké úrovni. Zklamáním byla světla, ale je jasné, že podobné spolky vyznávající temnou atmosféru si na podobné kulisy potrpí, a tak to tak člověk bere. Kdyby se příští rok objevilo nějaké velké lákadlo, jako tomu bylo letos, jel bych zase. (Coornelus)
Ačkoliv cesta z koncertů většinou bývá nejotravnější částí dne, nám to vcelku odsýpalo, vraceli jsme se k právě proběhlé akci a nešetřili pochvalnými slovy, třeba i na adresu návštěvníků, kteří stoprocentně respektovali skutečnost, že je akce nekuřácká. Domů jsem se dostal v půl šesté, ale vůbec nelituju, že jsem na exotickou výpravu vyrazil. (Johan)
Coornelus: 10/10
Bubu: 9/10
Coornelus: 6/10
Bubu: 6/10
Coornelus: 7/10
Bubu: 7/10
Coornelus: 4/10
Bubu: 6/10
Coornelus: 9/10
Bubu: 8/10
Fotky: Coornelus
Od loňského roku, kdy se v Praze poprvé objevila pro mě už tou dobou zásadní kapela SUBROSA, jsem si pohrával s myšlenkou uspořádat někdy v budoucnu, až se znovu podívá do Evropy, její koncert v Čechách. Hůř než minule by to dopadnout nemohlo, a i kdybych to měl udělat u sebe v obýváku, pozvat dvacet kámošů a zaplatit to celé ze svého, stálo by to za to. Jenže člověk míní, časem „měkne“ a než se k něčemu rozhoupe, je tady oznámené mini tour, které čítá pouhých šest evropských zastávek. Na to, abych vyrazil na holandský Roadburn, mám ještě „malý koule“. Belgie byla úplná utopie, dvě štace v Rusku a finské Helsinky ani nemá cenu komentovat... Když se ale objevila zpráva o tom, že se SUBROSA zastaví v Německu, notabene kousek za hranicemi v Lipsku, byl čas konat. Bohužel lístky začaly mizet rychlostí blesku, ale i to se podařilo včas vyřešit. Ve své podstatě se považuju za klikaře, protože jediná kapela, za kterou jsem momentálně ochotný vycestovat mimo naše území, je SUBROSA. Navíc se podařilo bez nějakého přemlouvání naplnit auto kamarádama a tak naše doomová sekce vyráží do Němec na akci, kterou jsem tak netrpělivě čtvrt roku vyhlížel. (Coornelus)
Jet takovou štreku bez vstupenek by byl risk, ale i tohle Petr s pomocí manželky briskně vyřešil, e-mailem dorazily e-tickety za 25 éček + 10 % poplatky, což nám přišlo adekvátní; v podstatě bychom ty peníze dali i za samostatný koncert americké superkapely. Alespoň já, protože další vystupující jsem prakticky neznal. Ale proč si nerozšířit obzory... Dalším tahákem byl prostor, ve kterém se Doom Over Leipzig měl konat; nejstarší lipské kino, postavené v roce 1912, v devadesátých letech zavřeli, ale jakési sdružení jej znovu postavilo na nohy a v současné době slouží prostory nejen koncertům, ale i divadelníkům a zřejmě i jako biograf. (Johan)
Na cestu vyrážím před jedenáctou hodinou, protože vedoucí výpravy dostal výborný nápad, že když už pojedeme za hranice všedních dnů, tak bychom se mohli v rámci možností po Lipsku porozhlédnout a omrknout nějaké památky. Před dvanáctou už se objímám s drahým přítelem v romantickém prostředí plném barev, abych se za chvilku tláskal výtečným lososem, kterého samozřejmě nepřipravil stárnoucí fousáč, ale jeho milá manželka. Po luxusním obědu míříme nach Prag, abychom vyzvedli Bubua a Bhuta, a pak už to pálíme direktně rovnou za nosem na severozápad. (Johan)
Počasí ideální, kluci správně naladění, což se někde zhruba za hranicemi mění, protože naše doomové řeči o světu, který je veden plnou parou do záhuby, na nás pustily trochu stínu (aspoň vidíte, že ten doom bereme vážně), který byl naštěstí za chvíli rozmetán. Lipsko nás totiž přivítalo s otevřenou náručí, ze sjezdu z dálnice jsme byli do pěti minut na místě, za dalších pět minut vidíme v sobotu do šesti otevřený Record shop, parkování za rohem... je jasné, že tenhle výlet nemůže dopadnout špatně. (Coornelus)
Cesta v pohodě, tedy kromě stavu českých silnic, každou chvíli se někde něco opravuje, ale v podstatě podle plánu jsme na kraji půlmiliónového města a za pět minut u klubu UT Connewitz – velké štěstí, že je umístěn na „naší“ straně a nemusíme se protloukat celým městem. Snadno parkujeme kousek od klubu a vyrážíme na prohlídku okolí. No, čtvrť nevypadá zrovna výstavně, zdá to, že jsme v místech, kde žije hodně volnomyšlenkářů a mladých lidí, spousta jich tu jezdí na kolech tak z roku 1985, řada jich chodí bosých, domy jsou počmárané anarchistickými a antifašistickými hesly... S památkami to taky není žádná sláva, domy vypadají nepříliš honosně, některé asi ani nejsou obydlené, zato tu mají parádní veřejné záchodky vedle chátrajícího kostela. (úsměv) Nakukujeme i do klubu, kde zatím nestráží vchod žádní pořadatelé, a zjišťujeme, že prostředí je vskutku interesantní, prostor by měl pojmout nějakých 500 lidí, ale zajímavější je po architektonické stránce, připomíná snad cosi antického. Strop je asi v deseti metrech, nad pódiem stojí portál, všude nějaká klenba... na pódiu kdosi chystá aparát, tak raději mizíme. (Johan)
Asi dvě hodiny se procházíme po hlavní třídě, na níž se nachází supermarket, pár hospod a hlavně velký obchod s hudebními nosiči, v němž převažují vinyly. Trávíme mezi tisíci desek víc jak hodinu a vedle metalových klenotů za 25 ojr nacházíme třeba CD TROLLECH (původní pres pod Eclipse), GOOSPEL OF THE FUTURE nebo v bazarové sekci LP Felixe Slováčka za eura dvě či anglickou verzi „Laboratoře“ od OLYMPIKU za stejně směšnou cenu; leč deska je v tak mizerném stavu, že ji necháváme osudu. (Johan)
Vracíme se ke klubu, protože jsme nedočkaví, ale zatím je zavřeno, tak dáváme svačinku a motáme se po okolí, ale nedá nám to a stoupáme si zase za vrata, abychom byli hned na řadě. Což se daří, jsme jako první odbaveni sympatickou slečnou a zabíráme místo u pódia, protože SUBROSA má hrát na úvod a my ji chceme mít jako na talíři. Asi patnáct minut po 19. hodině jsou dámy a pánové na svých místech a 50 minut v hudebním ráji může začít. Fascinovaně sleduju všech pět umělců, kteří si hraní neskutečně užívají, Rebecca při zpěvu nešetří úsměvy, nejspíš má radost z vřelého přijetí. V publiku jsou evidentně jen ti, kteří dobře ví, proč tráví večer právě na této akci, takže se celý sál pohupuje do rytmu, všichni si to náramně užívají a ovace jsou nelíčené a od srdce. Obě dívky s houslemi regulérně paří, jen škoda, že Kim má nějakou přerostlou ofinu a není jí vidět do očí... Rytmika je výborná, hlavně zvuk bicích je stoprocentní, každý úder opravdu zní, takže jako v transu sleduju celé představení korunované nádhernou „The Usher“. Už po posledním tónu první kapely jsem v podstatě spokojený a nic víc bych nepotřeboval, další vystoupení už můžou jen a jen překvapit. Stejně jako holky, které si nás pamatovaly z loňské štace v Praze, takže Petr se vetřel k Rebecce a na mě zase s úsměvem mávala Kim... Takže další radost a samozřejmě pořízení fotek, kvůli kterým jsme museli podlézt po čtyřech pod stolem s merchem. (úsměv) (Johan)
Jak jsem psal v úvodu, osobně jsem jel na festival hlavně a JEN kvůli SUBROSE, ale zase nejsem až takovej zaslepenej ignorant, abych nebral v potaz další vystupující. Z poslední velké desky YEAR OF NO LIGHT „Toscin“ jsem regulérně nadšenej, MONARCH! jsem nikdy neviděl, a AMENRA, i když mi nikdy nevoněla, mi večer zkazit nemohla. Po krátké prohlídce sálu se uvelebuju v první řadě a připadám si jako teenka na koncertu LUNETIC před dvaceti lety. Je jen málo kapel, které mě dokážou tak emociálně rozebrat jako SUBROSA, načatej jsem byl dřív, než hrábli do strun. Velkoryse pojaté pódium poskytuje dost prostoru pro pařící kreace obou houslistek Kim a Sarah, ale mé pohledy neustále přitahovala Rebecca s kytarou. Velkou pochvalu pak zaslouží rytmika, obzvlášť zvuk Andyho bicích a jejich dynamika; snad nikdy mě vyznění bicích nedostalo víc. To, jak zněly, bylo lahůdkové. V první řadě mi přišel zvuk lehce nahlas, ale čitelný, registroval jsem všechny krásné melodie, které houslová sekce dokáže vyloudit. A kdyby ne, tak jak říkají HEIDEN, dokázal bych si je vymyslet. Jak to tak bývá, koncert utekl ukrutně rychle a těch padesát minut bylo snad těmi nejrychlejšími v mém životě. Pět skladeb, dvě z přelomové „No Help For The Mighty Ones“, tři z poslední dokonalé „More Constant Than The Gods“, korunované doomovou hymnou „The Usher“, která ve svých čtrnácti minutách dokonale vystihuje podstatu SUBROSY. Celý koncert měl silně emotivní podtext a z kapely čišelo nasazení, radost ze hraní byla zároveň přenášená na celý sál. Nemám slov, bylo chvíli po osmé a klidně bych mohl jet domů, vím, že už dalších několik let nic lepšího na koncertech stejně nezažiju. (úsměv) (Coornelus)
Začínat festival SUBROSOU bylo silné kafe, hodně emocí hned ze začátku. Měl jsem jen trošku problém se zvukem, ve kterém mi přišly housle zbytečně utopené. Jinak ale velmi silné vystoupení, tři čarodějky z Utahu s fantastickou rytmikou za zády. Fascinující byl zejména fousáč Andy Patterson za bicími, který se během inter a začátků písniček, kdy ještě nehrál, tvářil jako kamenná sfinga, aby vzápětí svým úderem málem prorazil buben. Nejsilnější moment přišel před závěrečným songem, který zpěvačka Rebecca Vernon věnovala jejich kamarádovi, který zemřel ráno v den koncertu. Andy city nijak neskrýval a oči si utíral poměrně dlouho, ale jeho hřmění v „The Usher“ muselo být slyšet až do nebe. (Bubu)
MONARCH! v první řadě nemám naučené. Poslední deska kolem mě prolétla a nestačila zaříznout drápky. Naživo jsem se ale těšil. Pódiu vévodila zpěvačka Emilie, kolem ní hromada svíček, zbytek ansámblu tradičně ve tmě, takže kam padalo moje oko, bylo jasné. (úsměv) Pomalé kompozice někde v mantinelech nervního drone, funeral, sludge mi přišly dost těžké. Bohužel jsem nestačil proniknout do nitra skladeb, které zazněly. Nechci MONARCH! hanit, protože evidentně byla chyba na mém přijímači. Show ze strany MONARCH! nebyla špatná, ale měl jsem se líp připravit. Navíc mi v hlavě pořád dojížděly dozvuky z vystoupení SUBROSY, na tváři přiblble usmívající výraz a oči jen pro SUBROSA girls dělaly své. (úsměv) Navíc bylo naší povinností se se svými starými kamarádkami pozdravit a pokecat, takže naskočit do už rozjetého setu MONARCH! šlo opravdu těžce. (Coornelus)
Černému sabatu francouzských MONARCH! by víc slušela pozdější hodina a komornější prostor. Takhle rouhačské litanie drobné Emilie Bresson za pultem se svícemi nepůsobily nijak zvlášť temně, navíc mi, jak MONARCH! nemám příliš naposlouchané, set přišel poměrně stereotypní. (Bubu)
MONARCH! jsou podle všeho bráni za velkou kapelu, leč mě zatím míjeli, jen jsem si před výletem projel nějaké skladby na internetu, aniž bych do ultra pomalé ponuré muziky výrazněji pronikl. Zaujal mě ale zpěv, o který se stará drobounká blondýnka, přičemž mluvit v případě MONARCH! o zpěvu není úplně přesné. Emilie prakticky neustále freneticky řve, navíc má hlas upravený nějakými mašinkami, takže to vyznívá značně neuroticky, což ostatně můžu napsat i o muzice, která taky s úspěchem cuchala moje nervy. Nemůžu říct, že by mě MONARCH! nebavili, ale na druhou stranu mě ani nedokázali dostat na svou stranu, chyběl mi trochu pestřejší výrazový rejstřík, uvítal bych více momentů na způsob úvodu třetí skladby s civilnějším zpěvem. (Johan)
YEAR OF NO LIGHT, doomsludgepostambientnevímcovšechno kouzelníci z Bordeaux, tentokrát doplatili na zvuk. Jejich zdvojené bicí sice zněly jako kanonáda, zato kytarové finesy se občas slévaly v jednu hučící masu. Na konci setu se zvuk zlepšil, ale přišlo to pozdě. Škoda, tihle Frantíci opravdu umí… Na jejich pět let starý koncert z pražské Sedmičky jsem nezapomněl dodnes. (Bubu)
YEAR OF NO LIGHT, aneb obdobně nepopsaný list jako MONARCH!. Ač se na pódiu nacházelo šest muzikantů, mikrofony chyběly... YONL totiž hrají ryze instrumentálně, ale používají k tomu tři kytary a dvě bicí sestavy, jednu pravda bez kopáků. Té bezkopákové se chvílemi věnuje klávesák, který přechází podle potřeby sem a tam, ale v podstatě mi jak dvoje bicí, tak tři kytary přišly jako samoúčelné, což se trochu projevilo na zvuku, který byl právě v případě kytar v některých pasážích trochu zahuhlaný. Muzika mě opět víceméně bavila, přišla mi pestřejší a melodičtější než v případě MONARCH!, ale zajímala mě tak půl hodiny, pak začala pozornost ochabovat a tak jsem dal přednost čerstvému vzduchu a rozhovoru s polskými fanoušky, který probíhal hned ve čtyřech jazycích – češtině, polštině, angličtině a němčině. Objevili se i kluci z V RUKOU OSUDU, takže jsme z naší zemičky nevyrazili jediní... (Johan)
YEAR OF NO LIGHT pro mě byli druhým největším tahákem festivalu. Chtělo by se říct tradičně za tmy, zato s orchestrem. Šestičlenná francouzská saň plně využila celého pódia, kam se jí v pohodě vešly dvoje bicí, čtyři kytary a dvoje synťáky, a spustila svojí hypnotickou instrumentální porci hudby, ve které se i přes pomalé úvodní skladby objevilo navzdory jejich názvu trochu toho světla, melodická „Géhenne“ z alba „Toscin“ je výmluvná. Sdílím podobný názor jako Johan, že tři kytary byly lehce zbytečné. Zvuk byl celkem nahlas, ale ke konci si to vše sedlo, a bylo radost se zaposlouchat do spletitých kompozic, které člověka vtahovaly hlouběji a hlouběji. Každopádně jsem čekal trochu víc. Musím říct, že mi to z desky přijde zábavnější. (Coornelus)
AMENRA. Evidentně nejočekávanější kapela večera, vyhlášená koncertní atrakce, pro mnohé naprostý kult. Už u jejich akustického setu bylo znát, že zvuk se posunul o ligu směrem nahoru. Melancholické projekce, relativně čistý zpěv, unplugged posed na židlích, zpěvák Colin jako vždy zády k publiku. Naléhavý, působivý výkon. (Bubu)
Hlavní hvězdou byla belgická AMENRA, kterou jsem „pro změnu“ zase neznal, což se ukázalo jako kámen úrazu hlavně v případě akustického setu nazvaného After Life. Zpočátku jsem byl nadšený, přišlo mi to zajímavé, zaujalo i to, že se parta usadila do kruhu jako u táboráku, ale zase to dopadlo podobně jako u předchozích dvou kapel, kdy mi stačila půlhodina. (Johan)
Po dvou nasazených doomových/funerálních oprátkách přišla vhod pauza, která narostla kvůli akustickému setu AMENRY. Tvorbu téhle kapely znám jen z „vlaku“. Nikdy mě neupoutali, a před akcí mi přišli jako jasně nejslabší článek dne. Desky se mnou nedělají nic, živě jsem je viděl naposled před šesti lety v Akropoli před NEUROSIS a přišli mi jako snaživí začátečníci. Jednoduše jsem od nich chtěl jenom to, aby mě nenaštvali a nečekal jsem nic. Akustické verze skladeb, které vlastně neznám (úsměv), mi přišly bez pnutí, náboje a v podstatě o ničem. Po půlce setu to vzdávám a pauzíruju. (Coornelus)
Návrat do kinosálu si načasováváme až na tradiční set AMENRY. A tady jsem zase jednou dostal pěstí přes čumák. Celou dobu jsem nenechal na Belgičanech nit suchou, přinejlepším jsem je ocejchoval druholigovým mančaftem a oni to od první skladby napálili takovým způsobem, že mi spadla čelist. Syrová, hlučná, ale při tom krásně čitelná vlna. Jejich lavina zvuku mi přibila nohy k zemi a zbytek těla rozpohybovala úplně. Konečně jsem pochopil, proč se stala AMENRA tak oceňovanou kapelou. Vypadalo to, že většina lidí přišla evidentně hlavně na ně. Pódiová show se za ta léta nezměnila, což znamenalo, že zpěvák si vyměňuje pohledy s bubeníkem a obecenstvu ukazuje záda. Je téměř tma a za pódiem jede černobílá projekce podzimního charakteru, občas i s křížem na kopci, který největší neznaboh naší výpravy označil za nesprávně stojící. (úsměv) Nehrát hned druhý den AMENRA v Praze, ale být to o den dva déle, šel bych na ně znova. (Coornelus)
Čas pokročil, únava se začala hlásit o slovo, ale pořád nebylo tolik hodin, abychom mohli pořadatelům cokoliv vytýkat. AMENRA zahájila řádný koncert zhruba ve čtvrt na jednu a rozjela tak intenzivní performanci, že jsem koukal jako zjara. Výtečný zvuk přispěl nemalou mírou k dech beroucímu představení, které ještě umocňovala projekce nad kapelou. (Johan)
Nejsem die hard fan AMENRY, ale musím uznat, že tohle vystoupení opravdu mělo obrovskou sílu. Hudební a vizuální složka koncertu vytvářela jednolitou hypnotickou temnou z pódia se linoucí masu, která s sebou brala vše, co jí stálo v cestě. Kult AMENRA byl doslova všudypřítomný... Ne nadarmo tahle kapela pojmenovává své desky jednoduše „Mass“ a pořadovým číslem… Jednoduše řečeno parafrází na název festivalu – Mass Over Leipzig. (Bubu)
Kdybych měl krátce celý výjezd shrnout, tak jsem spokojený na maximum. Od kapel jsem plus mínus dostal to, co jsem čekal. Od AMENRY mnohem víc. Zajímavý a hlavně nevšední koncertní prostor byl také velkým plusem. Zvukově to kromě části setu YEAR OF NO LIGHT bylo na vysoké úrovni. Zklamáním byla světla, ale je jasné, že podobné spolky vyznávající temnou atmosféru si na podobné kulisy potrpí, a tak to tak člověk bere. Kdyby se příští rok objevilo nějaké velké lákadlo, jako tomu bylo letos, jel bych zase. (Coornelus)
Ačkoliv cesta z koncertů většinou bývá nejotravnější částí dne, nám to vcelku odsýpalo, vraceli jsme se k právě proběhlé akci a nešetřili pochvalnými slovy, třeba i na adresu návštěvníků, kteří stoprocentně respektovali skutečnost, že je akce nekuřácká. Domů jsem se dostal v půl šesté, ale vůbec nelituju, že jsem na exotickou výpravu vyrazil. (Johan)
- SUBROSA
Coornelus: 10/10
Bubu: 9/10
- MONARCH!
Coornelus: 6/10
Bubu: 6/10
- YEAR OF NO LIGHT
Coornelus: 7/10
Bubu: 7/10
- AMENRA akusticky
Coornelus: 4/10
Bubu: 6/10
- AMENRA
Coornelus: 9/10
Bubu: 8/10
Fotky: Coornelus
