Možná si ještě dříve narození vzpomenou na skupinu EBOLA JOY, která zhruba deset let (1997-2007) tvořila zajímavou elektro-goticko-rockovou muziku, pořídila čtyři nahrávky a zahrála i na řadě metalových akcí. Tahounem EBOLY JOY byl York, spolu s ním v kapele fungoval zpěvák -aL- a nějaký čas i Tudy (dnes INSANIA). V roce 2007 EBOLA JOY ukončila/přerušila činnost, York se poté přesunul z Moravy na západ Čech a v roce 2013 jej začaly svědět prsty... Obnovení EBOLY JOY mu „zatrhl“ bývalý kolega -aL-, tak York postavil novou kapelu, do které přibral svého syna a pojmenoval ji ERELEY. Pozorný čtenář si tento odstavec asi vybaví, uvoZuje recenzi na aktuální počin „Katharsis“, ale opakování je moudrost otce a jako úvod mě nic lepšího stejně nenapadlo...
Ahoj, možná by na úvod neškodilo krátce vzpomenout předchůdce ERELEY – EBOLU JOY. Co jste s EBOLOU vytvořili, zažili, co se povedlo více, co méně? A jak vznikl název EBOLA JOY, to mi vždycky vrtalo hlavou... (úsměv)
York: Ahoj Johane. EBOLA JOY vznikla v roce 1998 a byla to taková moje „srdcovka“. Ten název jsem vymyslel já, po přečtení knihy „Zákeřná ebola“ od Richarda Prestona. Udělal jsem z toho Veselou ebolu (úsměv) a ono se to docela rychle chytlo. Jádrem kapely jsem byl já a zpěvák Aleš, který hrál na klávesy. On inklinoval k DEPECHE MODE, či THE CURE, já byl zase metloš ve stylu TESTAMENT, SLAYER… no a dodnes nevím jak, ale podařilo se nám vytvořit zvláštní odnož, která se líbila a měla úspěch. Vydali jsme 4 vlastní CD a pak jsme na tributu RAMMSTEIN „Battery“ udělali s úspěchem skladbu „Klavier“. Povedlo se to, že jsme sice stylově nezapadali do místní scény a přesto jsme hráli i na velkých fesťácích (Brutal Assault, Benátská noc, Basinfirefest…) a řadili nás do elektro-metalové špičky. Vědělo se o nás a měli jsme dost příznivců. Po 10 letech to ale šlo do kopru... nepovedlo se producentsky poslední album „Gallery“ a vztahy v kapele se dostaly do stavu neslučitelného s dalším životem. (úsměv)
EBOLA JOY hrála specifickou muziku, stylově těžko jednoznačně zařaditelnou, nicméně jste byli známí hlavně v metalových kruzích, hráli na metalových akcích. Jak k tomu došlo? Jiná scéna, kam byste lépe pasovali, nebyla? Jak jste mezi metalisty zapadli a jak se vám líbilo hrát na akcích mezi samými tvrďáky?
York: Je to malinko paradox, ale já, ačkoli jsem před tím hrál thrash metal, tak jsem se tomu označení „metal“ docela dost bránil a nepovažoval jsem EBOLU za metalovou. To, že někde jede zkreslená kytara, to přece ještě není metal. (úsměv) Ale brzy jsme začali vystupovat na metalových akcích a pořadatelé nás brali a vcelku i fakt „tvrďáci“ nás poslouchali. Je fakt, že občas ohrnovali nos, co že tam ti „nagelovaní teplouši“ chtěj dělat… ale jakmile jsme začali hrát, rychle je to přešlo. (úsměv) Já to ale nikdy neřešil. To není o tom, že máš „mařenu“ a dvě kila pyramidek na koženým křivákovi. Je to taková zaběhnutá uniformita a časem na to přijde každý sám, že o tom to není. Pro mne je příjemný potkat bohatýho podnikatele „kravaťáka“… a když sedneš do jeho nablejskanýho BMV a on pustí OPETH… tak je to „true“ a věřím mu to. Zatímco pak je hrozná prča potkávat ty ortodoxní metalisty po pár letech, kdy před sebou táhnou vanu jak městský bazén, na hlavě vysoký lesk a orgasmus prožívaj u OLYMPICU... (úsměv)
Nějaký škatulkování je mi fakt šumák. Je muzika, která se mi líbí, tu poslouchám a o tu se zajímám, a pak muzika, která mne neoslovuje a tu neřeším… a ani se k ní nevyjadřuji.
V roce 2007 EBOLA JOY přerušila/ukončila činnost. Bylo v tu chvíli jasné, že je to konec, nebo jste si jen dali pauzu, která vyšuměla v konec? Proč jste to vlastně zabalili?
York: My jsme přerušili činnost v závěru roku 2007, ta derniéra byla v Brně, ve Favále. Věděl jsem, že v dané chvíli není možné konat jinak. Můj vztah se zbytkem kapely byl děsný a já neměl sílu, ani chuť to nějak řešit a dělat, že věci, které se staly, jakoby se nestaly. Navíc jsem se odmítnul tzv. podepsat pod album „Gallery“, které je z hlediska produkce průser… a za tím si stojím dodnes!
Odstěhoval jsem se ze Znojma do západních Čech. Bylo to hlavně z pracovních důvodů, ale nicméně to byl i takový útěk od toho zklamání. Muzika mi pak strašně chyběla a pořád jsem tak nějak doufal, že časem se dáme zase dohromady a budeme pokračovat… Čas však ukázal, že to má být jinak.
Já mám ERELEY, Aleš se realizuje v projektu DIFFERENT VALUES a Tudy je už léta ve spolku INSANIA.
O sedm let později jsi postavil nový projekt, ERELEY. Jak vznikl tenhle název a co znamená?
York: Vzniku ERELEY předcházelo to, že jsme s Lukášem jeli na Moravu za Alešem s tím, zda nechce pokračovat v EJ. Ten to ale odmítnul a byl i proti tomu, abychom si nechali název. No a protože já když se rozhodnu, tak mne nic nezastaví, tak jsem dal název ERELEY. To slovo asi nic neznamená, ale vzniklo takto: odmysli si ta „e“ a zbydou: R (první písmeno našeho příjmení) L (Lukáš, čili LaResistans) a Y (York, čili moje přezdívka už z doby EBOLY). Původně jsme chtěli hrát skladby EBOLY, ale sotva jsme začali, tak byla spousta nových nápadů a tak nezbyl čas se vracet. Možná časem nějaký cover uděláme, protože v EJ jsme měli opravdu skvostné skladby.
ERELEY tvoří pouze duo – Ty a Tvůj syn Lukáš (LaResistans). Jak se Lukáš dostal k muzice? „Rval“ jsi mu odmala do hlavy rock/metal?
York: Lukáš má od narození velký hudební talent. Někdy to byla sranda… zpíval ve folklorním souboru Dyjavánek a současně byl hokejovým gólmanem znojemských Orlů. (úsměv) Vyhrával pěvecké soutěže, ale vždy obdivně poslouchal EBOLU a největší radost měl, když jsem jej vzal na zkoušku, nebo na koncert. Vůbec jsem jej do toho netlačil, to není můj styl… sám se vše naučil nejen zahrát na klávesy, ale i zazpívat… No a samozřejmě moc si přál v EBOLE hrát… Jeho oblíbenými kapelami se postupně staly ANATHEMA, OPETH, ale také PINK FLOYD. No a pak mne tak dlouho přemlouval, až jsem kývnul a šel do toho po hlavě, dle kréda: dělej, co cítíš. Jinak to, že jsme duo, to je prozatím, protože usilovně hledáme obsazení postu kláves, případně i bicích. Ale začátečníky brát nemůžeme, takže musíme být trpěliví.
V jedné fázi s vámi zpívala Monika Agrebi (o níž jsem nevěděl nic, ale internet prozradil, že snad zkoušela nějakou tu televizní soutěž) – jak ta se k vám dostala? Proč jste spolupráci ukončili?
York: To bylo trochu složitější… Monika se mne ptala, zda by s námi mohla zpívat, poté co slyšela prvotní ukázky našich nápadů. My jsme jí pak nahráli vánoční koledu „Tichá noc“ pro Popron a také klip. Ovšem její představa byla spíš taková, že budeme hrát její skladby, které předěláme… a to jsem nemohl akceptovat. Já mám na ty zpěvule slabost, ale kapela je kapela. Dělat křoví nemůžu, jsem už na to starej. (úsměv) Takže jsme od toho záměru upustili, navíc Lukin zvládnul nejen kytaru, ale i zpěv, a myslím, že sakra dobře. Možná nějaký female doprovod časem pořídíme... až se ta Floor Jansen ještě trochu vyzpívá vezmem ji na konkurz. (úsměv) Každopádně Monika má fakt super hlas a držíme jí pěsti, aby zrealizovala své představy, protože takových hlasů v této republice moc není.
V roce 2014 jste ve dvojici složili a nahráli nový materiál. Jako autora muziky uvádíte ERELEY, ale jak ve skutečnosti tvoříte? Kdo přichází s prvotními nápady, jak pak dáváte skladby do finální podoby?
York: Víš, my jsme vysoce demokratická kapela. Já jsem President of ERELEY, což v praxi znamená, že každý může říci cokoli, ale poslední slovo má President. (smích)
Ale vážně: Lukáš do té doby metal nehrál, takže z počátku jsem tvořil hlavně já a on měl prostor učit se na kytaru, klávesy, programovat bicí a dělat texty a zpěv. No, překvapoval mne každý den tím, jak rychle mu to šlo a nakonec zvládnul udělat i dvě skladby autorsky: „The Glue“ a „Soul in chains“. V kapele neplatí vztah otec x syn, takže o všem diskutujeme a rozhoduje pocit ! S oblibou říkám: my nejsme muzikanti, my jsme přenašeči pocitů… a je úplně fuk, jestli je to metal, nebo samba, či tam kvílí dudy. Používáme to, co se právě hodí a na nějaký škatulky nehledíme… Důležitá je jen jedna věc: mít vlastní ksicht.
Bicí máte předpokládám programované... Jakým stylem vznikají? Někdo používá reálné samply bicích, které skládá úder po úderu (nebo po různých sekvencích), ale asi lze použít i klasický programming v nějakém SW... A nenapadlo vás třeba oslovit nějakého bicmena, aby vám to nabouchal?
York: Škopky a vůbec veškeré podklady programuje Lukáš, já do toho jen neustále kybicuji a cvičím tak jeho nervovou soustavu. Chudák, někdy škrabe S.O.S. do zdi… Nakonec se ale vždy shodneme, to cítění prostě máme velmi podobné. Jak jsem již ale zmínil, vůbec nevylučujeme, že budeme mít bicmena. Jenže Marthus to drtí u COF a Miloš Meier u DYMYTRY... a tady v Chebu se žádný takový zatím neobjevil. (úsměv) Každopádně, více teď bazíruji na postu kláves.
LaResistans: Bicí tvořím v Cubase klasicky úder po úderu, předprogramované party nepoužíváme. Pro mě je příjemnější mít všechno přesně podle sebe. Zvuky bicích jsou klasicky nahrané samply z drahých studií.
Byli jste dopředu rozhodnutí vydat fyzický nosič? V jakém nákladu jste „Katharsis“ pořídili? Pořád se mluví o mizivém prodeji cédéček, řada kapel rovnou dává muziku na internet k poslechu či volnému stažení... Pro mě je muzika bez hmotné podoby v podstatě bezcenná, sice je příjemné při práci na PC jako kulisu něco poslouchat, ale při cíleném poslechu dávám jednoznačně přednost CD, LP či MC... Máš to jako „stará škola“ taky tak?
York: Já už při tom rozhodování, zda do toho jít, jsem si jasně stanovil priority a postup. Nejprve jsme tedy pořídili profi vybavení, včetně vybavení zkušebny na úrovni vlastního studia. Na nějaké dnešní trendy kašlu z vysoka, takže vydat album fyzicky, to byla bez diskuze jasná volba. Asi když jsme měli 14 skladeb a jeli jsme tempem zběsilý spermošky, tak jsem řekl „stop“, vybrali jsme 9 kousků a šli do nahrávání. Mám stejný názor jako ty, čili jednoznačně dávám přednost CD. Musím to prostě mít v ruce, pak to na Tebe dýchá úplně jinak. Teď si třeba pokazím image… ale koupil jsem si poslední album Anety Langerový a mám jej i s podpisem (mimochodem, je to úplně někde jinde, ale má to obrovskou hloubku a cítíš z toho tep srdce). No jo, jsem tedy asi old school… ale neřeším to.
Ano, jsou kapely, které svou muziku nabízejí zdarma, ale to je z mého pohledu špatně a nerozumím tomu. To, abys mohl jakoukoli hudbu dělat, to stojí opravdu moc peněz a samotné nahrávání pak další peníze. Takže to sponzorovat a pak nabízet zadarmo ? To je degradace sama sebe a připadá mi to jako laciná umírající šlapka, která se podbízí a ve výsledku nemá cenu žádnou… nesoudím to, jen to odmítám dělat. (úsměv)
A abych byl úplný: CD jsme vydali v lisované formě, v nákladu 500 ks, u fy GRAFART Studio v Žebráku.
Když už jsem u té „staré školy“, tak jestli internet nekecá, už je ti přes padesát let... Když si vzpomenu, jak jsme v době našeho mládí koukali na padesátníky... jako na starce. Dnes je ale všechno jinak, v padesáti není člověk starý, řada lidí má pořád dost energie, zálib... Máš to asi taky tak, když rozjíždíš novou kapelu...
York: Hezky jsi mne prolustroval. (úsměv) No jo, jsem už dědek a za chvíli budu dokonce dvojnásobnej... a docela se těším. Ale já věk neřeším, protože hudba nemá s věkem nic společnýho. Naopak obdivuji ty, kteří kašlou na nějaký názory a prostě dělají, co zrovna cítí. Navíc jsem takový workoholik, který nevydrží v nečinnosti. Mám rád pozitivní lidi a negoušům se vyhýbám. Fandím všem, kteří se nějakým způsobem realizují. No zkrátím to... asi mám patologickou pubertu. Ale energii prý mohu rozdávat…
Jak vůbec fungují vztahy mezi Tebou a Lukášem? Podle toho, co jsi psal v promo listu, spolu snad i bydlíte... shodnete se tedy nejen hudebně, ale i lidsky. Oddělujete hudební a osobní rovinu svých životů? Když se třeba pohádáte u muziky, přenese se konflikt i do obýváku, a naopak?
York: Bydlíme spolu cca půl roku a musím to zaklepat, vše je v pohodě. Navíc máme tak velký byt, že když nechceme, tak se ani nepotkáme, a každý máme svého soukromí hafo. Pokud si člověk uvědomuje, co to je komunikace, tak potom všechny konflikty mají rychlý a zdárný konec. Já vím, je to docela neobvyklé, aby syn hrál s tátou… ale je to jen o tom vzájemným vztahu a respektu. Co vím, tak třeba Radim Hladík nebo Miloš Dodo Doležel také hrají s potomky… Prostě je to v pohodě.
LaResistans: My se všeobecně moc nehádáme a když už k tomu dojde, dáme cígo a jdem dál. (úsměv)
Máte klasickou zkušebnu, nebo tvoříte doma? Dnes lze díky technice fungovat i v tom obýváku, spousta kapel říká, že v podstatě nemají potřebu se scházet ve zkušebně, že si všechno navzájem posílají přes net, další naopak nedají na společné zkoušky a vymýšlení dopustit. Ve dvou lidech je to možná jednodušší, nebo ne?
York: Už jsem to zmínil… zkušebnu máme a hrdě ji nazýváme „La Resistans Records“. (úsměv) Sice není zadarmo, ale kapela prostě musí mít pořádný místo, kde to vibruje, kde to dýchá a splašený decibely Tě mačkají jako tlaková vlna. To magično prostě v obýváku neuděláš… Doma brnkáme odděleně svý nápady, ale vše se pak odehrává ve zkušebně. Je to posvátné místo. (úsměv)
LaResistans: Naše zkušebna, to je, jak řekl York, „posvátné místo“. Ještě než vznikla ERELEY, byl jsem tam společně s nejmenovanou chebskou kapelou a byla to klasická zkušebna, všude prázdný láhve, bordel. S pány jsem se rozloučil a dneska si naše doupě hýčkáme maximálně. Já tam trávím v podstatě veškerý volný čas...
CD jste nazvali „Katharsis“ (očištění), má to nějaký hlubší význam, nebo jde prostě o pěkné slovo, které je snadno zapamatovatelné a srozumitelné po celém světě?
York: Tak s tímto názvem přišel Lukáš a mně se to hned zalíbilo, byť je to možná malinko provařený. My jsme si po příchodu na Divoký západ užili své a ta změna nám dala zabrat. Dlouho trvalo, než jsme se našli a pochopili místní mentalitu. Dneska, s úsměvem, říkáme, že jsme Moravští orli na Divokým západě, ale realita je taková, že jsme těch kopanců zažili extrémně dost, takže ten název je extrémně výstižný.
Na obalu CD je sice uvedeno, že se nahrávalo v Hostivaři, ale psal jsi mi, že část jste si dělali sami, ve vlastním studiu, v Hostivaři pak jen zpěvy plus mix a mastering. Považuješ tenhle model jako ideální, že si v klidu se vším můžete pohrát bez ohledu na čas a hlavně finance?
York: Pokud na to kapela má, pak je ideální mít vlastní studio, protože tě netlačí čas, ani peníze. Navíc jsou kluci, kteří po příchodu do cizího studia tzv. vytuhnou a jejich kolaps se pak přenáší i na zbytek… Prostě, pokud jsou možnosti a schopnosti, tak upřednostňuji vlastní studio. My jsme si vše v klidu připravili sami a u Zdeňka Šikýře se pak točily zpěvy. Lukáš to ale dal rekordně… první den 7 skladeb a druhý den dorazil zbytek a pak se s pauzami mixovalo. Se Zdendou byla super práce, prostě jsme si sedli a bavilo nás to. Nicméně, kdybychom teď, v tuto chvíli, měli točit, tak už zvládneme i zpěvy.
Ale mix a master necháme profíkovi a to Zdeněk fakt je.
Pohráli jste si i s obalem, tedy nikoliv vy, ale svěřili jste práci grafickému studiu. Předpokládám, že i vizuál je pro vás důležitý. Řešili jste s grafikem obal formou řady připomínek, nebo dostal volnou ruku?
York: Všechny podklady na booklet jsme si připravili sami a GRAFART Studio to podle nás pouze zpracovalo. Těch připomínek bylo minimum, protože oni jsou profíci a zvládli to skvěle. Navíc nám realizovali výlis CD, jeho potisk a celkovou kompletaci. A pak nám vytvořili i webové stránky. Jsme s nimi maximálně spokojeni, takže naše spolupráce bude pokračovat.
LaResistans: Zastávám názor, že hudba není jen o hudbě samotné. Je to svět sebevyjádření, kde jinak bude působit album v průhledným obalu s obsahem několika nesouvisejících písní, vedle koncepčně laděného alba, kde hudbu dotváří umění ve formě ať už krásného obalu alba, hlubokých textů nebo i jiného merchandise. GRAFART v tomto ohledu odvedl výbornou práci a my v ERELEY rozhodně chceme věnovat pozornost i vizuální stránce našich aktivit.
Jak jste na tom s koncerty? Plánujete živé hraní, nebo je ERELEY čistě studiovým projektem? Kdybyste koncertovali, zvládnete to ve dvou, nebo hledáte další členy?
York: ERELEY není projekt, je to kapela a nic na tom nemění fakt, že nyní jsme jen dva. Mezi moje priority na první místo patří: mít vlastní ksicht (čili nehrát jak „někdo“) a současně: koncerty hrát přinejmenším ve stejné kvalitě jako na CD. Toto platilo už v EBOLE a bude to platit tedy stále! Pokud je někdo ochotný zvednout zadek, jít na koncert a zaplatit vstupné, tak si zaslouží profi výkon kapely, jak po vizuální, tak po zvukové stránce, a ne nějaký odvar a amatéřinu v sandálích, zády k publiku…
Nyní ještě dořešíme nákup in ear monitorů a můžeme vyrazit. Každopádně nechci hrát živě jen ve dvou. Zvládli bychom to s přehledem, ale nechci být parodie na duo Eva a Vašek… Je to také o zájmu o naši produkci a o podmínkách, protože za zelenej párek fakt „netančím“ (úsměv) (ale tu lacinou podbízivost jsem zde již zmiňoval).
Stylově se pohybujete v ranku progresivního či alternativního metalu/rocku, texty máte v angličtině, takže komerční úspěch se u nás asi příliš čekat nedá, na podobně laděnou muziku od našich kapel tu moc lidí zvědavých není. Míříte tedy i do zahraničí? Případně jakými prostředky?
York: Máš pravdu, tohle bylo už v EBOLE, a my, ať chceme nebo ne, tak pokračujeme v jejím odkazu, čili nezapadáme do místních kolejí. Stylově jsme někde jinde a zároveň odmítáme přizpůsobovat se místnímu trendu. CD jsme rozeslali vlastně po celým světě, hlavně do Německa, který je od Chebu asi 6 km. Docela jsme zvědavi, jak nás setřou… Jasně, jestli je přetlak tady, tak tam je asi krát sto, ale to neznamená, že to nezkusíme. Nějaké kontakty máme a pokud se zadaří, tak to bude krásný bonus. Věřím, že i u nás si naše tvorba příznivce najde, ale přikláním se k Tvému názoru, že těch fans zas moc nebude.
Jaké máte plány řekněme na rok 2015? Kam byste se rádi s ERELEY dostali? Co pro zájemce o vaši kapelu, kromě CD, chystáte? Myslím třeba klip, merchandise – jestli tedy mají tyhle doprovodné záležitosti podle vás smysl...
York: V letošním roce už chceme hrát koncerty, to je jistě prioritní.
V této chvíli jsou v plném proudu přípravy na videoklip, což bude „malinko“ úlet. Nemám moc v oblibě klipy typu, kdy kapela natahá aparáty do nějaký starý továrny a pak je to jen pouhý záznam… nevím vlastně čeho. Tomu bych se chtěl, pokud možno, vyhnout. Chci dodržet nějakou dějovou strukturu a tak jednáme s hradem Loket, či zámkem Kynžvart… a natočíme nějakou tu pohádku. (úsměv) Moc bych si přál, aby to vyšlo dle mých představ… no nesmím to zakřiknout. V dubnu by to mělo být na TV Rebel, takže se moc flákat nesmíme. Bude to ke skladbě „A Figurine“ a letos bychom ještě chtěli točit k „Soul in chains“.
Doprovodné záležitosti smysl mají, to prostě ke kapele patří, ale ta kapela musí samozřejmě hrát!
Johane, díky moc za skvělý otázky, je vidět, že jsi se na nás dokonale připravil. (úsměv)
Zdravíme všechny v redakci, zdravíme všechny čtenáře a všem přejeme spoustu dobrý muziky a skvělých koncertů.
Naše CD si mohou objednat na www.ereley.cz, nebo si jej mohou koupit digitálně na www.bandcamp.com/ereley, a kdo si to chce jen tak poslechnout, tak na: www.bandzone.cz/ereley.
RECENZE
