Možná si ještě dříve narození vzpomenou na skupinu EBOLA JOY, která zhruba deset let (1997-2007) tvořila zajímavou elektro-goticko-rockovou muziku, pořídila čtyři nahrávky a zahrála i na řadě metalových akcí. Tahounem EBOLY JOY byl York, spolu s ním v kapele fungoval zpěvák -aL- a nějaký čas i Tudy (dnes INSANIA). V roce 2007 EBOLA JOY ukončila/přerušila činnost, York se poté přesunul z Moravy na západ Čech a v roce 2013 jej začaly svědět prsty... Obnovení EBOLY JOY mu „zatrhl“ bývalý kolega -aL-, tak York postavil novou kapelu, do které přibral svého syna a pojmenoval ji ERELEY. Po koketování s ženským zpěvem (Monika Agrebi, natočení „Tiché noci“ včetně klipu a následný rozchod) se sestava ustálila na duu York/LaResistans a 1.1.2015 se rodinná společnost přihlásila rovnou plnohodnotným albem, nahraným částečně ve vlastním studiu, částečně v Hostivaři u Zdeňka Šikýře.
Po řadě let jsem vyštrachal (no vyštrachal... sáhl do skříňky, kde mám vše seřazené podle abecedy) dvanáct let starou nahrávku, abych si připomněl EBOLU JOY a její podle mého soudu nejlepší nahrávku. „Sitra Achra“ je ve srovnání s „Katharsis“ přece jen jinde, převládají na ní pomalé skladby, čistý melodický zpěv, klávesové plochy mají vrch nad kytarovými, programované bicí jsou poznamenané zubem času, stejně jako zvuk. To „Katharsis“ je co do produkce určitě (a pochopitelně) dál; kdyby tomu tak nebylo, asi by bylo něco špatně. Ale není, zvuk nahrávky je plný, dynamický, hudební posun je také zřejmý, takže abych to zkrátil – ERELEY je jiná kapela a styčných bodů příliš neslyším, snad jen pomalejší pasáže nemají k těm letitým až tak daleko, ale ony nemají až tak daleko ani k jiným pomalým písním jiných kapel.
Tím nechci tvrdit, že by ERELEY někoho kopírovali, protože to jednoduše nepoznám. V hájemství progresivního/alternativního metalu/rocku nejsem zrovna doma; samozřejmě mi leccos přehrávačem projede, ale nepůsobí to na mě tak silně, abych se ve skladbách rochnil, pamatoval si je a dokázal je při náhodném poslechu přiřadit interpretovi. Takže nejsem schopný ERELEY k někomu přirovnat, byť pánové se nestydí přihlásit ke svým oblíbeným kapelám, mezi nimž figurují třeba PINK FLOYD, OPETH, ANATHEMA, DEPECHE MODE či RAMMSTEIN. Tvorbu těchto kapel samozřejmě registruji, u ANATHEMY se nebojím označit za skalního fanouška hlavně starších alb, ale třeba OPETH nijak podrobně neznám, o DEPECHE MODE to platí tuplem, od RAMMSTEIN jsem taky neslyšel celou desku řadu let... K posledně jmenovaným mají sice ERELEY na „Katharsis“ poměrně daleko, ale do play listu pro živé hraní chystají hned dva covery německých hvězd, přičemž „Klavier“ kdysi EBOLA JOY nahráli na tribut RAMMSTEIN vydaný za velkou louží.
Ale zpět ke „Katharsis“. To začíná skladbou „On the Way“, zpočátku řekněme na vlně ANATHEMY, ale po chvíli se rozjíždí svižná rytmicky pestrá muzika, v podstatě čtyři skladby v jedné, přičemž dvě se opakují, aniž bych některou označil jako refrén. Vedle agresivní šlapající pasáže s výrazným čistým zpěvem dojde i na část zachmuřenou s vokálem špinavějším a na díl pomalejší se zpěvem jemnějším; o svébytném úvodu á la ANATHEMA již byla řeč. A ač se zdá, že jde o jakousi rozpolcenost, skladba překvapivě funguje. Podobně variabilní jsou i další kompozice, platí to o potemnělé „The Glue“ (s takřka doommetalovou pasáží) stejně jako o třetí položce v seznamu, u které mi inspirace ANATHEMOU přijde docela silná a na rovinu – trochu mě mrzí, že současná ANATHEMA nešponuje skladby podobně jako ERELEY, kteří k pocitovým pasážím přidávají agresivní výjezdy. „Things that never happened“ je mou nejoblíbenější skladbou alba.
Zatím nezazněla jedna důležitá věc: ERELEY jsou hlavně kytarovou kapelou. Syntetické zvuky sice nechybí, ale jsou používány střídmě, do hlavní role se syntetizátory staví jen občas, a ač se to při prvním poslechu tak nejevilo, album je poměrně tvrdé, kytary nabroušené a bicí dynamické (a ani mi nepřijde rušivé, že jsou „umělé“). Často se objevují vypjaté momenty, o něž se v kooperaci s muzikou stará procítěný zpěv, a ač se mi místy LaResistans nezdál úplně přesvědčivý, přišel jsem jeho proměnlivému hlasu na chuť. A na chuť jsem přišel celé nahrávce, která dokáže překvapovat i v druhé polovině, třeba netuctově znějícími syntetickými zvuky v „Highlanders“, nebo stupňovaným napětím v takřka hororové „Decay of Brain“.
Přičtu-li k výše uvedenému pěkně zpracovaný obal, docházím k závěru, že ERELEY vytvořili pozoruhodné dílko, které by mohlo (mělo) zaujmout fanoušky netuctové/progresivní muziky. V Česku jich asi davy nebudou, ale pšenka by mohla vykvést za hranicemi... co na to třeba ViciSolum Productions?
Seznam skladeb:
Čas: 50:46
Sestava:
www.ereley.cz
www.bandzone.cz/ereley
Po řadě let jsem vyštrachal (no vyštrachal... sáhl do skříňky, kde mám vše seřazené podle abecedy) dvanáct let starou nahrávku, abych si připomněl EBOLU JOY a její podle mého soudu nejlepší nahrávku. „Sitra Achra“ je ve srovnání s „Katharsis“ přece jen jinde, převládají na ní pomalé skladby, čistý melodický zpěv, klávesové plochy mají vrch nad kytarovými, programované bicí jsou poznamenané zubem času, stejně jako zvuk. To „Katharsis“ je co do produkce určitě (a pochopitelně) dál; kdyby tomu tak nebylo, asi by bylo něco špatně. Ale není, zvuk nahrávky je plný, dynamický, hudební posun je také zřejmý, takže abych to zkrátil – ERELEY je jiná kapela a styčných bodů příliš neslyším, snad jen pomalejší pasáže nemají k těm letitým až tak daleko, ale ony nemají až tak daleko ani k jiným pomalým písním jiných kapel.
Tím nechci tvrdit, že by ERELEY někoho kopírovali, protože to jednoduše nepoznám. V hájemství progresivního/alternativního metalu/rocku nejsem zrovna doma; samozřejmě mi leccos přehrávačem projede, ale nepůsobí to na mě tak silně, abych se ve skladbách rochnil, pamatoval si je a dokázal je při náhodném poslechu přiřadit interpretovi. Takže nejsem schopný ERELEY k někomu přirovnat, byť pánové se nestydí přihlásit ke svým oblíbeným kapelám, mezi nimž figurují třeba PINK FLOYD, OPETH, ANATHEMA, DEPECHE MODE či RAMMSTEIN. Tvorbu těchto kapel samozřejmě registruji, u ANATHEMY se nebojím označit za skalního fanouška hlavně starších alb, ale třeba OPETH nijak podrobně neznám, o DEPECHE MODE to platí tuplem, od RAMMSTEIN jsem taky neslyšel celou desku řadu let... K posledně jmenovaným mají sice ERELEY na „Katharsis“ poměrně daleko, ale do play listu pro živé hraní chystají hned dva covery německých hvězd, přičemž „Klavier“ kdysi EBOLA JOY nahráli na tribut RAMMSTEIN vydaný za velkou louží.
Ale zpět ke „Katharsis“. To začíná skladbou „On the Way“, zpočátku řekněme na vlně ANATHEMY, ale po chvíli se rozjíždí svižná rytmicky pestrá muzika, v podstatě čtyři skladby v jedné, přičemž dvě se opakují, aniž bych některou označil jako refrén. Vedle agresivní šlapající pasáže s výrazným čistým zpěvem dojde i na část zachmuřenou s vokálem špinavějším a na díl pomalejší se zpěvem jemnějším; o svébytném úvodu á la ANATHEMA již byla řeč. A ač se zdá, že jde o jakousi rozpolcenost, skladba překvapivě funguje. Podobně variabilní jsou i další kompozice, platí to o potemnělé „The Glue“ (s takřka doommetalovou pasáží) stejně jako o třetí položce v seznamu, u které mi inspirace ANATHEMOU přijde docela silná a na rovinu – trochu mě mrzí, že současná ANATHEMA nešponuje skladby podobně jako ERELEY, kteří k pocitovým pasážím přidávají agresivní výjezdy. „Things that never happened“ je mou nejoblíbenější skladbou alba.
Zatím nezazněla jedna důležitá věc: ERELEY jsou hlavně kytarovou kapelou. Syntetické zvuky sice nechybí, ale jsou používány střídmě, do hlavní role se syntetizátory staví jen občas, a ač se to při prvním poslechu tak nejevilo, album je poměrně tvrdé, kytary nabroušené a bicí dynamické (a ani mi nepřijde rušivé, že jsou „umělé“). Často se objevují vypjaté momenty, o něž se v kooperaci s muzikou stará procítěný zpěv, a ač se mi místy LaResistans nezdál úplně přesvědčivý, přišel jsem jeho proměnlivému hlasu na chuť. A na chuť jsem přišel celé nahrávce, která dokáže překvapovat i v druhé polovině, třeba netuctově znějícími syntetickými zvuky v „Highlanders“, nebo stupňovaným napětím v takřka hororové „Decay of Brain“.
Přičtu-li k výše uvedenému pěkně zpracovaný obal, docházím k závěru, že ERELEY vytvořili pozoruhodné dílko, které by mohlo (mělo) zaujmout fanoušky netuctové/progresivní muziky. V Česku jich asi davy nebudou, ale pšenka by mohla vykvést za hranicemi... co na to třeba ViciSolum Productions?
Seznam skladeb:
- On the Way
- The Glue
- Things that never happened
- Leaving Shadows
- Soul in chains
- Highlanders
- Decay of Brain
- Dancing Hoods
- A Figurine
Čas: 50:46
Sestava:
- LaResistans – vocals, guitars, synths, programming
- York – guitars
www.ereley.cz
www.bandzone.cz/ereley
