Pro někoho kultovní český seriál 30 případů majora Zemana má samozřejmě svůj „fan klub“ (to jsem myslel z nadsázky, ale pak jsem zjistil, že ofiko fan klub opravdu existuje, takže proto ty uvozovky...). Ten má velitelství v Brně a rozhodl se trochu zabrnkat na nervy kdekomu a po herci Miloši Willigovi, který hrál jednu z hlavních postav, pojmenoval kapelu. Kontroverzní seriál je pro řadu lidí symbolem komunistické zvůle, překroucené události svého času fungovaly jako skvělá propaganda, a i dnes dokážou některé dialogy řádně naštvat, alespoň pamětníky starých časů. Na druhou stranu to dneska nelze brát příliš vážně, svým způsobem je to brak a na brak se člověk dívá hlavně z recese, alespoň soudím podle sebe. Nad vlastní naivitou se dnes neubráním úsměvu, vzpomínaje na to, jak jsme se jako děti na seriál těšili a „našemu“ Honzovi fandili, aby to všem lumpům a agentům nandal; při pohledu na obal debutu WILLIG mi koutky kolem úst cukají zrovna tak.
Chudák Willig, herec nepříliš velkých rolí, kromě té jediné, dá se říci osudové. Jeho Václav Kalina je soudruh každým coulem a na obalu taky jako typický komoušský papaláš vypadá. Obal je jednoduchý, kapsa s Willigem na jedné straně a sestavou na druhé, uvnitř přeložený dvojlist s nějakými prastarými nápisy v němčině a fotkami, na jedné Honza Zeman s Vaškem Kalinou v zamřížovaném vagónu, tuším záběr z prvního dílu seriálu, kdy se vracejí z koncentráku.
Při pohledu na sestavu níže asi nebude zřejmé, kdo se za jmény či pseudonymy postav ze seriálu skrývá, ale jde o známé persony tuzemské metalové scény, jen je třeba si dát dohromady souvislosti. Nebudu tady inkognito prozrazovat, ať si každý trochu zapátrá... (úsměv) Ono není jasné ani to, o čem Jorgen a Stardust vyřvávají, texty jsou v němčině, do muziky jsou navíc „zamontované“ i úryvky z několika částí seriálu, většinou asi z těch o agentech z Německa („Bílé linky“, „Modrá světla“), z dílu o pokusu propašovat v rámci poválečného odsunu několik esesáků jako postižené vojáky („Vyznavači ohně“), o Honzově špionážní akci mezi Banderovci („Rubínové kříže“) a samozřejmě nesmí chybět agent Bláha („Kleště“).
Úvod patří „Vyznavačům ohně“, proslovu pomateného fašouna v podání Luďka Munzara, pak se rozjíždí první etapa, kterou kamarád při poslechu naslepo tipoval na TÖRR. Ono to vůbec není daleko od pravdy, něco na způsob „Made In Hell“ se opravdu z reproduktorů line, mužský zpěv v tvrdé němčině do pochodového black/thrash rytmu dobře pasuje... Pak se k mikrofonu prodere Starsdust, která svým nezaměnitelným skřehotákem pokračuje v doprovodu obdobně laděné muziky, jež se po chvíli zvrhne v blackovou sypanici. V té hrají prim zběsile rychlé bicí Arnolda Hackla, které v této pasáži přebíjejí Lipinského kytaru i Catiniho basu – mix mi tady nepřijde úplně ideální. Po dalším zvratu je tu ale zase trochu jiná muzika, která se mění každou chvíli – cédéerko totiž obsahuje jedinou sáhodlouhou kompozici, za jejíž stopáž by se nemuseli stydět ani funeral doomoví umělci. První překvapení přichází s nástupem kláves, do jejichž kovových tónů kdosi cosi vyřvává, snad láteří nad nějakou životní prohrou. Druhá třetina je rytmicky variabilnější, těžko stylově zařaditelná, o black i thrash se tu muzika jen otírá, tempo je spíše střední, kytara vyjíždí nahoru, postupně všechno polevuje, zpomaluje, basa se dere ke slovu... Těžko všechno vstřebat, natož popsat. S dalším nástupem řevu je tu opět severská blacková vichřice, tu a tam až Satyriconovsky zpomalená a „nablack´n´rollovatělá“; pro mě jde o nejsilnější momenty, hlavně se mi líbí kytarové postupy po 15. minutě.
WILLIG si sice tropí legraci, ale dělají to na úrovni. Narozdíl od pana Kemra, jemuž patří na nahrávce úplně poslední slova (jestli se nepletu, tak z dílu „Kleště“), si nemyslím, že by „všechna práce byla v hajzlu“ (smích), dovedl bych si tedy představit čistější zvuk a možná hojnější využití kláves, ale jinak mě „der werwolf aus Prag“ baví.
Když jsem v úvodu psal cosi o brnkání na nervy, tak k těm kontroverzním záležitostem patří i stopáž (18:18), náklad (88 ks) a cena (88 Kč). Kdybych nevěděl, kdo za projektem stojí, taky bych se hodně ošíval a nejspíš byste tenhle článek na Fobii nenašli. Ale znaje smysl pro humor hlavních protagonistů si to nějak zodpovím. (úsměv)
Seznam skladeb:
Čas: 18:18
Sestava:
ROZHOVOR
www.bandzone.cz/willig
Chudák Willig, herec nepříliš velkých rolí, kromě té jediné, dá se říci osudové. Jeho Václav Kalina je soudruh každým coulem a na obalu taky jako typický komoušský papaláš vypadá. Obal je jednoduchý, kapsa s Willigem na jedné straně a sestavou na druhé, uvnitř přeložený dvojlist s nějakými prastarými nápisy v němčině a fotkami, na jedné Honza Zeman s Vaškem Kalinou v zamřížovaném vagónu, tuším záběr z prvního dílu seriálu, kdy se vracejí z koncentráku.
Při pohledu na sestavu níže asi nebude zřejmé, kdo se za jmény či pseudonymy postav ze seriálu skrývá, ale jde o známé persony tuzemské metalové scény, jen je třeba si dát dohromady souvislosti. Nebudu tady inkognito prozrazovat, ať si každý trochu zapátrá... (úsměv) Ono není jasné ani to, o čem Jorgen a Stardust vyřvávají, texty jsou v němčině, do muziky jsou navíc „zamontované“ i úryvky z několika částí seriálu, většinou asi z těch o agentech z Německa („Bílé linky“, „Modrá světla“), z dílu o pokusu propašovat v rámci poválečného odsunu několik esesáků jako postižené vojáky („Vyznavači ohně“), o Honzově špionážní akci mezi Banderovci („Rubínové kříže“) a samozřejmě nesmí chybět agent Bláha („Kleště“).
Úvod patří „Vyznavačům ohně“, proslovu pomateného fašouna v podání Luďka Munzara, pak se rozjíždí první etapa, kterou kamarád při poslechu naslepo tipoval na TÖRR. Ono to vůbec není daleko od pravdy, něco na způsob „Made In Hell“ se opravdu z reproduktorů line, mužský zpěv v tvrdé němčině do pochodového black/thrash rytmu dobře pasuje... Pak se k mikrofonu prodere Starsdust, která svým nezaměnitelným skřehotákem pokračuje v doprovodu obdobně laděné muziky, jež se po chvíli zvrhne v blackovou sypanici. V té hrají prim zběsile rychlé bicí Arnolda Hackla, které v této pasáži přebíjejí Lipinského kytaru i Catiniho basu – mix mi tady nepřijde úplně ideální. Po dalším zvratu je tu ale zase trochu jiná muzika, která se mění každou chvíli – cédéerko totiž obsahuje jedinou sáhodlouhou kompozici, za jejíž stopáž by se nemuseli stydět ani funeral doomoví umělci. První překvapení přichází s nástupem kláves, do jejichž kovových tónů kdosi cosi vyřvává, snad láteří nad nějakou životní prohrou. Druhá třetina je rytmicky variabilnější, těžko stylově zařaditelná, o black i thrash se tu muzika jen otírá, tempo je spíše střední, kytara vyjíždí nahoru, postupně všechno polevuje, zpomaluje, basa se dere ke slovu... Těžko všechno vstřebat, natož popsat. S dalším nástupem řevu je tu opět severská blacková vichřice, tu a tam až Satyriconovsky zpomalená a „nablack´n´rollovatělá“; pro mě jde o nejsilnější momenty, hlavně se mi líbí kytarové postupy po 15. minutě.
WILLIG si sice tropí legraci, ale dělají to na úrovni. Narozdíl od pana Kemra, jemuž patří na nahrávce úplně poslední slova (jestli se nepletu, tak z dílu „Kleště“), si nemyslím, že by „všechna práce byla v hajzlu“ (smích), dovedl bych si tedy představit čistější zvuk a možná hojnější využití kláves, ale jinak mě „der werwolf aus Prag“ baví.
Když jsem v úvodu psal cosi o brnkání na nervy, tak k těm kontroverzním záležitostem patří i stopáž (18:18), náklad (88 ks) a cena (88 Kč). Kdybych nevěděl, kdo za projektem stojí, taky bych se hodně ošíval a nejspíš byste tenhle článek na Fobii nenašli. Ale znaje smysl pro humor hlavních protagonistů si to nějak zodpovím. (úsměv)
Seznam skladeb:
- der werwolf aus Prag
Čas: 18:18
Sestava:
- Lipinski - gtr
- Hackl - drs
- Stardust Sladké_I - voc
- Jorgen Sörensen - voc
- Wunderpepi - key
- Catini3 - bass
ROZHOVOR
www.bandzone.cz/willig
