Velkomeziříčská kapela MAWATAKI tíhnoucí k etnické hudbě, vměstnává do svých skladeb nástroje etnických národů a společenstev lidí dávno zapomenutých. Posouvá tak svůj poctivý,syrový hard core do mystických vod těchto menšin. Svým celkovým pojetim stylu davá najevo soudržnost s lidmi jež uctívají přírodu a právo na životní prostor.
Recenzi na aktuální CD skupiny MAWATAKI jsem si dovolil uvést citací z BZ, kde se objevují dvě signifikantní slova – hardcore a etnická hudba. Z obou zdánlivě na hony vzdálených stylů, nebo spíše z jejich výrazových prvků, pak MAWATAKI skládají pestrou mozaiku, která primárně tíhne k hardcore, ale právě ony (ve světě hard music) exotické nástroje dávají kapele jistý punc výjimečnosti a v našich končinách nejspíš i jedinečnosti.
Přitom úvod první skladby svádí k domněnce, že půjde o nějaký moderní rock, crossover, alternativní záležitost, brnkání na kytaru doprovází jemné údery do bicích, přidává se kytara řekněme rocková... Jenže s prvním projevem zpěváka se rozjede klasická HC zahuštěnost, aby se po chvíli zase zvolnilo a sáhlo k minimalističtější formě. Do ní zpěvák křičí a posléze se k němu přidávají i řezající kytary. Muzika prostě skáče sem a tam, etnických prvků se objevuje minimum, ke slovu se dostávají až s blížícím se závěrem, kdy se do popředí dostává (doufám) mandolína. Druhá skladba už mi přijde o poznání zajímavější, v první řadě disponuje hitovým refrénem, v druhé zjednodušeně řečeno valí a ve třetí se mi líbí nevtíravé, ale přesto chytlavé melodie. Zakomponování mandolíny (?) je tady citlivější, je s ní spíše šetřeno, ale v pravý okamžik se z masy riffů vymaní a v jakési vracející se mezihře zpestřuje muziku zajímavými tóny. A to ještě není všechno, protože v nejsilnější pasáži jede rovnocenně s kytarami – tohle se prostě povedlo. Když se zvláštní tóny v závěru z divočiny vytratí, jsem zklamaný. (úsměv) Pak mi album přijde jako na houpačce, něco se mi líbí víc, něco míň, nejzajímavější mi přijdou právě úseky ozvláštněné etnickými nástroji a pak taky kytarové eskapády, které se objevují v pravý okamžik, aby „rozbily“ občas se objevující pasáže, které nesrší invencí.
Celkový dojem z nahrávky je o poznání lepší než v případě tradičních českých upachtěných hardcorových kapel, a to z důvodů, které jsou uvedeny výše. Kytarové melodie a exotické nástroje naroubované na řekněme tradiční HC ve středních tempech posunují nahrávku mírně nad průměr, stejně jako občasná vsuvka s rockovým nádechem. Album půlí v ryze world music duchu vedená instrumentálka, vedle zvuků různých obyvatelů buše (přelet mouchy zleva doprava mě dokonce zblbnul natolik, že jsem si myslel, že se mi nastěhovala do obýváku masařka) v ní má hlavní roli nějaká trumpetka, kterou doplňují bubínky a taky cosi naplněné pískem, posléze se ozve i didgeridoo, a já si připadám jak na „sjezdu“ australských domorodců. (úsměv) Po téhle vsuvce je celkem logicky rozjezd další vypalovačky vedený také v režii etnických instrumentů, možná je následující zvrat k HC/metal řežbě příliš rázný, navíc se časem trochu vytrácí kouzlo s osvěžením v podobě těch cizokrajných tónů... ale úkrok thrashmetalovým směrem potěší.
Že si pánové tykají i s elektronikou potvrzuje závěrečný remix skladby „Cesta upřímnosti“. Ač patřím k odpůrcům podobných záležitostí a většinou mě tyhle hrátky přijdou k ničemu, tady nejsem vyloženě otrávený, což bude nejspíš způsobené tím, že z toho pořád zůstala písnička a ne změť pazvuků.
Česky řvané texty se věnují třem základním okruhům: člověk vs. příroda, člověk vs. člověk, člověk vs. technika. Napsané jsou vcelku uspokojivě, za uši mě při poslechu netahají (zpěvákovi je většinou dobře rozumět), ale při čtení v bookletu si nelze nevšimnout jisté dávky tradičních HC klišé. Ale to k tomu tak nějak patří.
Dozelena laděný obal vypadá na první pohled celkem OK, po bouři, která, zdá se, zničila kde co (hořící trosky v pozadí...), se k životu probouzí nová rostlinka. Z vnitřku ale extra nadšený nejsem, nelíbí se mi fotky (upravené, na některých jsou celé postavy, na některých ne), kvituji s povděkem zařazení textů, ale chybí mi pořádně rozepsaná sestava včetně nástrojů, na které pánové hrají, a taky nějaké info o nahrávání, zmínka v děkovačce „Blažejovi za zvuk“ mi ke spokojenosti nestačí.
Seznam skladeb:
Čas: 34:58
Sestava:
http://bandzone.cz/mawataki
www.cecek.com
Recenzi na aktuální CD skupiny MAWATAKI jsem si dovolil uvést citací z BZ, kde se objevují dvě signifikantní slova – hardcore a etnická hudba. Z obou zdánlivě na hony vzdálených stylů, nebo spíše z jejich výrazových prvků, pak MAWATAKI skládají pestrou mozaiku, která primárně tíhne k hardcore, ale právě ony (ve světě hard music) exotické nástroje dávají kapele jistý punc výjimečnosti a v našich končinách nejspíš i jedinečnosti.
Přitom úvod první skladby svádí k domněnce, že půjde o nějaký moderní rock, crossover, alternativní záležitost, brnkání na kytaru doprovází jemné údery do bicích, přidává se kytara řekněme rocková... Jenže s prvním projevem zpěváka se rozjede klasická HC zahuštěnost, aby se po chvíli zase zvolnilo a sáhlo k minimalističtější formě. Do ní zpěvák křičí a posléze se k němu přidávají i řezající kytary. Muzika prostě skáče sem a tam, etnických prvků se objevuje minimum, ke slovu se dostávají až s blížícím se závěrem, kdy se do popředí dostává (doufám) mandolína. Druhá skladba už mi přijde o poznání zajímavější, v první řadě disponuje hitovým refrénem, v druhé zjednodušeně řečeno valí a ve třetí se mi líbí nevtíravé, ale přesto chytlavé melodie. Zakomponování mandolíny (?) je tady citlivější, je s ní spíše šetřeno, ale v pravý okamžik se z masy riffů vymaní a v jakési vracející se mezihře zpestřuje muziku zajímavými tóny. A to ještě není všechno, protože v nejsilnější pasáži jede rovnocenně s kytarami – tohle se prostě povedlo. Když se zvláštní tóny v závěru z divočiny vytratí, jsem zklamaný. (úsměv) Pak mi album přijde jako na houpačce, něco se mi líbí víc, něco míň, nejzajímavější mi přijdou právě úseky ozvláštněné etnickými nástroji a pak taky kytarové eskapády, které se objevují v pravý okamžik, aby „rozbily“ občas se objevující pasáže, které nesrší invencí.
Celkový dojem z nahrávky je o poznání lepší než v případě tradičních českých upachtěných hardcorových kapel, a to z důvodů, které jsou uvedeny výše. Kytarové melodie a exotické nástroje naroubované na řekněme tradiční HC ve středních tempech posunují nahrávku mírně nad průměr, stejně jako občasná vsuvka s rockovým nádechem. Album půlí v ryze world music duchu vedená instrumentálka, vedle zvuků různých obyvatelů buše (přelet mouchy zleva doprava mě dokonce zblbnul natolik, že jsem si myslel, že se mi nastěhovala do obýváku masařka) v ní má hlavní roli nějaká trumpetka, kterou doplňují bubínky a taky cosi naplněné pískem, posléze se ozve i didgeridoo, a já si připadám jak na „sjezdu“ australských domorodců. (úsměv) Po téhle vsuvce je celkem logicky rozjezd další vypalovačky vedený také v režii etnických instrumentů, možná je následující zvrat k HC/metal řežbě příliš rázný, navíc se časem trochu vytrácí kouzlo s osvěžením v podobě těch cizokrajných tónů... ale úkrok thrashmetalovým směrem potěší.
Že si pánové tykají i s elektronikou potvrzuje závěrečný remix skladby „Cesta upřímnosti“. Ač patřím k odpůrcům podobných záležitostí a většinou mě tyhle hrátky přijdou k ničemu, tady nejsem vyloženě otrávený, což bude nejspíš způsobené tím, že z toho pořád zůstala písnička a ne změť pazvuků.
Česky řvané texty se věnují třem základním okruhům: člověk vs. příroda, člověk vs. člověk, člověk vs. technika. Napsané jsou vcelku uspokojivě, za uši mě při poslechu netahají (zpěvákovi je většinou dobře rozumět), ale při čtení v bookletu si nelze nevšimnout jisté dávky tradičních HC klišé. Ale to k tomu tak nějak patří.
Dozelena laděný obal vypadá na první pohled celkem OK, po bouři, která, zdá se, zničila kde co (hořící trosky v pozadí...), se k životu probouzí nová rostlinka. Z vnitřku ale extra nadšený nejsem, nelíbí se mi fotky (upravené, na některých jsou celé postavy, na některých ne), kvituji s povděkem zařazení textů, ale chybí mi pořádně rozepsaná sestava včetně nástrojů, na které pánové hrají, a taky nějaké info o nahrávání, zmínka v děkovačce „Blažejovi za zvuk“ mi ke spokojenosti nestačí.
Seznam skladeb:
- Cesta upřímnosti
- Můj přítel stroj
- Než bude pozdě
- Klid po bouři
- Znovuzrození
- Etický kodex
- Kde je pravda
- Cesta remix
Čas: 34:58
Sestava:
- Roostič - guitars
- Sick - bass, vocals
- Zdeny - guitars, vocals
- Vašek - drums
- Víťa - leader vocals
- Gufa - ethnic instruments
http://bandzone.cz/mawataki
www.cecek.com
