Sedím doma v křesle a tupě zírám do tmy. Nemůžu spát. Jsou dvě hodiny po půlnoci a před naším domem svítí oči hodujících potkanů. Mám zrychlený dech a hlavou se mi honí tolik myšlenek, že začínám chvílemi pochybovat o svém zdravém rozumu. Míchají se v nich útržky zážitků až odněkud z dětství, sestřihy filmů, co mě zaujaly i podivné vzpomínky. Dneska je to celé spíš o splínu. S usínáním nemívám normálně problémy, ale tentokrát je měsíc natolik „nepříjemný“, že nepomáhají ani zatažené žaluzie. Zapínám počítač, nahazuji bílé okno programu Word a přehrabuji hromadu CD zaslaných na recenze. Co by mě tak mohlo ukonejšit? Po chvilce nacházím novinku německých doom/death metalistů OPHIS. Ano, ti by mi mohli pomoci nalézt ztracený klid. Vkládám „Abhorrence in Opulence“ do slotu své hi-fi věže a zakláním hlavu. Šíje se pomalu uvolňuje a já jen chvilkami jako ve snu odbíhám k počítači.
OPHIS na mě útočí s rozvahou, rozvláčně, tak jak je to jejich dobrým zvykem. Z nejskrytějších koutů mých reproduktorů vylézají ozvěny hudby, kdysi složené takovými personami, jako jsou MY DYING BRIDE, EVOKEN, ATARAXIE, (stará) ANATHEMA, někdy zaslechnu dokonce lehké náznaky ASPHYX nebo dokonce INCANTATION. Němci přicházejí letos se svým třetím řadovým albem a jsou ještě temnější než kdy předtím. Jejich doom metal je sice klasický, ne příliš „originální“, ale pro mě je důležité to, co dělá s mojí náladou a zda mě dokáže zaujmout. Smutní se tady o sto šest, že by se za to nemuseli stydět ani báby plačky, ale s rozumem, citem pro umírání a dokonalým navozením atmosféry pohřebního průvodu. Otevírám okno dokořán, vpouštím do svého pokoje měsíční svit a zažívám pocity srovnatelné snad jen s létáním.
Funeral/doomový, pomalý pochod na hřbitov. Stoupání s rakví do nekonečných schodů, smutek pozůstalých a naklánějící se kříže kdysi navštěvovaných hrobů. Noha střídá nohu, muzikanti zatím mlčí, kněz nervózně vzpomíná na nebožtíkův život a připravuje si řeč. Starší, kteří ještě věří v Krista, žmoulají v rukách růžence. Najednou odněkud shora, snad ze samotné hory, zazní první tóny OPHIS. Po něžných tvářích žen začínají stékat slzy. Brány do tunelu zapomnění jsou již pootevřeny. Tohle není žádná velkovýrobna na mrtvé, zde se pohřbívá poctivě, postaru, s úctou k předkům i kořenům doom metalu. Zvuk (Oliver Carell) je křišťálový, jako vzduch nad večerním hřbitovem. Obal (Leenke Zander) zajímavý, kreslený snad s nahlédnutím do onoho světa.
Němečtí doom metalisté nepřinášejí nic moc nového, jenže všechno je podáváno v dokonalém provedení. Osobně bych klidně občas trošku zatlačil víc na pilu, nechal umřít víc postav a vše pořádně ušpinil, ale i tak jsem zažíval s OPHIS jen samé krásně smutné chvíle. Bylo to jako návštěva chrámu, kde jste jen vy a šourající se nohy několika nadšených věřících. Na stěnách visí sice již tisíckrát viděné motivy, z ochozu znějí pořád stejné skladby o smrti a životě po ní, ale já tam neustále cítím tu starou poctivou sílu, neklid, snění. Najednou je kolem čtvrté hodiny a ráno se pomalu připravuje vytáhnout slunce na oblohu. Nevím, co se se mnou celou tu dobu dělo, nevím, jestli jsem spal nebo bděl. Jediné, co můžu potvrdit je, že jsem byl po téhle seanci klidný, silný a odcházel jsem do práce s pocitem, že jsem zažil poctivý doom metalový obřad. Mám to takhle rád, u mě tedy budiž tato deska velebena. Zklidněte svoji mysl, OPHIS přicházejí!
Seznam skladeb:
- Disquisition of the Burning
- Aminy the Falling Stones
- A Waltz Perverse
- Somnolent Despondency
- Ressurrectum
Čas: 01:00:44
Sestava:
- Philipp Kruppa – zpěv, kytara
- Nils Groth – bicí
- Olivek Kroplin – basa
- Martin Reibold – kytara
http://ophis.bandcamp.com/
http://www.ophisdoom.de/
http://www.cyclone-empire.com/
