MAYHEM – Esoteric Warfare

Ač stejně, jako každý rok, i letos vychází nepřeberné množství desek, které mě zajímají a nechci si je nechat ujít, jen na málokterou z nich jsem se těšil tolik, jako na pátý řadový zásek legendárních Norů MAYHEM s názvem „Esoteric Warfare“.

Často slýchám názor, že o tuto skvadru je takový zájem pouze pro aféry, které se kolem ní za ta léta točily. Podle mě je takové tvrzení ovlivněno spíše nedůkladným poslechem jednotlivých alb (nebo třeba i neposlechem?). MAYHEM na každé ze svých desek přišli s něčím pro ně netypickým, zároveň si však vždy udrželi kvalitativní laťku značně vysoko. Trvalo mi dlouho, než jsem se zažral do předposledního, přesto již sedm let starého počinu „Ordo ad Chao“, zejména kvůli výrazně zahuhlanému zvuku. Přesto mě nakonec naléhavost a hnilobná atmosféra skladeb jako „Wall of Water“ nebo „Deconsecrate“ pohltila a albu jsem přišel na kloub.

Od té doby se však změnila jedna zásadní věc – MAYHEM opustil Rune Eriksen alias Blasphemer, který zde kytaru ovládal po dobu dlouhých třinácti let. Kromě toho, že jde o člověka s poměrně charakteristickou hrou, MAYHEM tímto přišli o hlavního skladatele. Na jeho místo nastoupil před třemi roky Teloch (vlastním jménem Morten Bergeton Iversen) a moje obavy o další fungování MAYHEM se tak nějak rozplynuly. Telochovi jsem prostě věřil… Přeci jen, kromě toho, že je členem kapel jako NIDINGR či THE KONSORTIUM, ve kterých prokázal svůj skladatelský um, má za sebou také zkušenosti z koncertování s 1349 či GORGOROTH / GOD SEED.

Už v dubnu vydaný singl „Psywar“ zněl skvěle. Poměrně krátká skladba s nekompromisní slokou a schizofrenní prostřední částí. MAYHEM v ní v podstatě stihli upozornit, že fanoušci nemají od „Esoteric Warfare“ očekávat nějaký nekonečný náklep či naopak desku plnou experimentů. Mezi obojím se podařilo najít jakýsi konsenzus.

To se potvrdilo s poslechem celé nové desky, jíž otevírá naprosto skvostná skladba „Watchers“. Tento více než šestiminutový válec mne při prvním setkání naprosto rozsekal svou zběsilostí. Teloch dokázal, že je pro MAYHEM naprosto vhodným kytaristou i tvůrcem – dokázal načerpat atmosféru předešlých desek této letos třicet let existence slavící bestie, zároveň do skladeb přenesl svůj naprosto charakteristický styl hraní (to vybrnkávání na horních strunách prostě naprosto miluji). Ano, ti často skloňovaní THORNS v tom slyšet jsou, ale lehká inspirace neuškodí, o žádné copy&paste dílo se nejedná.

U „Esoteric Warfare“ obecně platí, že zatímco při rychlých pasážích byste nejradši rozkopali vše kolem, když dojde na táhlé, pomalejší momenty, až depresivní atmosféra desky vás naprosto zadupává do země. Něco se s vámi děje, cítíte se špatně, sklíčeně, srdce je obepjato strachem a absolutním hnusem. Platí to třeba pro pětku „MILAB“, následující „VI.Sec.“ (jež se však v polovině skladby zvrhne v bestiální výklep a pro mě jednu z nejlepších pasáží na desce, Hellhammerovy kopáky v kombinaci s parádním kytarovým riffem disponují neskutečnou silou), trojku „Trinity“, jež pohlcuje repetitivním riffem v prostřední části, nebo osmičku „Corpse of Care“, kde naprosto zabíjí moment, kdy nástroje pouze doznívají a Attila pronese zlověstné „Our Funeral Pyre Awaits the Corpse of Care“.

U Attily se na chvíli zastavím – je to maniak! Nesmírně variabilní zpěvák, který za pomoci jedovatosti svých hlasivek dotváří hnusnou a shnilou náladu alba. Nejvíc to potvrzuje asi sedmička „Throne of Time“ nebo závěrečná „Aion Suntelia“, kde tento rodák z Budapešti vystřídá hned několik poloh. Žádné uším lahodící momenty však neočekávejte, naopak, tohle je naprosté peklo!

Po každém jednom poslechu „Esoteric Warfare“ jsem naprosto vyřízený a i kdybych před vložením kotoučku do mechaniky měl jakoukoliv náladu, je jasné, že po té tři čtvrtě hodince budu pěkně podrážděný. Album na mě působí jako málokteré jiné, umrtvuje smysly… Famózní výkony všech zúčastněných (i Necrobutcher třeba v „MILAB“ ukáže, že není jen nějakým přicmrndávačem), se zvukem u mě také panuje naprostá spokojenost. K tomu přičtěte vynikající grafické ztvárnění digipaku z dílny Zbigniewa Belaka (ABSU, WATAIN ad.), vedle každého textu se nachází jedna z jeho kreseb. No… a na jednu z nejlepších desek roku 2014 je zaděláno.