Raději později než vůbec. Letošní přírůstek do bohaté diskografie francouzských matadorů LOUDBLAST vyšel sice už v dubnu, ale nějakým záhadným způsobem jsem ho stále obcházel a poslech opakovaně odkládal. Čehož upřímně lituju, neb když jsem v polovině prázdnin konečně CD okoštoval, spadla mi čelist a nemůžu se ho nabažit. A tak si se zpožděním, ale přece jen, dovolím ztratit pár řádek o sedmém dlouhohrajícím titulu kapely, která za svých skoro třicet let činnosti dokázala nejednou překvapit, ať už s menším či větším úspěchem.
LOUDBLAST to neměli vždy jednoduché, prožili období úspěchů i časy ne příliš vydařené, ale jako správní nezmaři to nikdy nevzdali a po krátkých nadechnutích se vždy znovu vydali po cestě, které věřili. Kytarista a zpěvák Stéphane Buriez, jenž jako jediný pamatuje úplné začátky formace, ustál všechny ty personální změny i vnitřní rozpory a společně s druhým služebně nejstarším spoluhráčem, bubeníkem Coquerelem, dotlačili pomyslnou káru na kýžený vrchol, na kterém se podle mě v současnosti nacházejí. Vrchol z hlediska vývoje, který LOUDBLAST nikdy nebyl cizí. Jestliže památné album „Sublime Dementia“ (1993) považuje většina za nejvydařenější počin kapely, aktuální placka „Burial Ground“ svými kvalitami vrací kapelu opět na širší špici první ligy, i když je úplně jiná než zmiňovaný klenot.
Jak známo, LOUDBLAST v podstatě nenatočili dvě stejná alba, což na jedné straně šlechtí, na straně druhé snaha neustále se rozvíjet jim tak trochu házela klacky pod nohy. Vzpomeňme album „Fragments“ z roku 1998 (vůbec ne špatné), které po úspěšném klasickém thrash/death metalovém období nebylo přijato dvakrát vřele, a kapela se tehdy možná zalekla a jako by si chtěla usmířit staré fanoušky, natočila tradičnější, ale také poněkud nedotažené a v kontextu své diskografie nejslabší album „Planet Pandemonium“, čímž si pod sebou tak trochu podřezala větev a zákonitě musel přijít čas, kdy bylo třeba popřemýšlet, co a jak dál. Přiznám se, že v tomto období jsem LOUDBLAST přestal trochu sledovat, a jelikož ani další návratová deska „Frozen Moments Between Life and Death“ (2011) mě na kolena nesrazila, nečekal jsem už od kapely žádné velké zázraky. A ejhle.
CD „Burial Ground“ je pecka, která mě totálně odrovnala, a to už při prvním poslechu. Nevím, co chválit dřív, tak nejprve snad zmíním zvuk, což je fragment, který posluchač vnímá zpravidla jako první. Takhle skvěle LOUDBLAST nikdy nezněli, a jsou zářným příkladem pro ostatní současné souputníky, jak se to má dělat a rozumně využít předností moderních studiových technologií. Nepřeřvaný, přesto silný a zabíjející, čitelný, barevný a dynamický, až si troufnu vypustit domněnku, že by se album vyplatilo poslouchat už jen pro něj. Naštěstí sound není to jediné, co je na albu uchvacující. Hudební obsah, ten nejdůležitější element, je prvotřídní, a to ve všech myslitelných směrech. To, co nebylo dotaženo k dokonalosti na „Fragments“ nebo se teprve rýsovalo na „Frozen Moments Between Life and Death“, najednou funguje bezvadně a bezmilostně válcuje. Skladby jsou opravdu kompozičně vymakané, nápady a nálady v každé písni by mnohým stačily na celé album, pořád se něco děje, a přitom se v té nekonečné záplavě energické hudby neztratíte. Riffy tvrdé, chytlavé i rafinované, podporované harmoniemi a vyhrávkami, které donutí člověka zastavit se v čase, rytmika dravá i poklidně šlapající, vše zahrané s lehkostí a přirozeností profesionálních zabijáků. Výsledný celek navíc díky nevysvětlitelné alchymii působí hodně temně, ostatně různých emočních odstínů si vnímavý posluchač najde přehršel.
Vyzvedávat nějakou skladbu? Nesmysl. Každá je svým způsobem nezaměnitelná a osobitá, a i když jsem album sjel už opravdu nesčetněkrát, nenacházím slabšího místa. LOUDBLAST skutečně vyzráli a natočili album, které dokazuje, že Metal (a je jedno, jestli heavy, thrash či death, vše tu najdete) zdaleka není jen o atletice v mosh pitu, ale že i jeho sofistikovaná podoba má svou přitažlivost a dokáže adrenalin zvednout možná i víc než honění se v kolečku. „Burial Ground“ je albem moderním a přitom s vazbou na tradice, pestrým a přitom se nezajídajícím, tvrdým i povznášejícím. Jsem přesvědčený, že Stéphane Buriez měl vždy představu, že jednou se svou kapelou natočí takovou desku, a může být na současné LOUDBLAST jaksepatří hrdý. Jedno z nejlepších alb letošního roku přišlo ze směru, odkud bych to nečekal, o to příjemnějším překvapením „Burial Ground“ je.
Seznam skladeb:
Čas: 47:20
Sestava:
http://loudblast.org/
http://instagram.com/loudblastofficial
https://myspace.com/loudblast
https://www.facebook.com/Loudblast.official?fref=ts
http://www.listenable.net/
LOUDBLAST to neměli vždy jednoduché, prožili období úspěchů i časy ne příliš vydařené, ale jako správní nezmaři to nikdy nevzdali a po krátkých nadechnutích se vždy znovu vydali po cestě, které věřili. Kytarista a zpěvák Stéphane Buriez, jenž jako jediný pamatuje úplné začátky formace, ustál všechny ty personální změny i vnitřní rozpory a společně s druhým služebně nejstarším spoluhráčem, bubeníkem Coquerelem, dotlačili pomyslnou káru na kýžený vrchol, na kterém se podle mě v současnosti nacházejí. Vrchol z hlediska vývoje, který LOUDBLAST nikdy nebyl cizí. Jestliže památné album „Sublime Dementia“ (1993) považuje většina za nejvydařenější počin kapely, aktuální placka „Burial Ground“ svými kvalitami vrací kapelu opět na širší špici první ligy, i když je úplně jiná než zmiňovaný klenot.
Jak známo, LOUDBLAST v podstatě nenatočili dvě stejná alba, což na jedné straně šlechtí, na straně druhé snaha neustále se rozvíjet jim tak trochu házela klacky pod nohy. Vzpomeňme album „Fragments“ z roku 1998 (vůbec ne špatné), které po úspěšném klasickém thrash/death metalovém období nebylo přijato dvakrát vřele, a kapela se tehdy možná zalekla a jako by si chtěla usmířit staré fanoušky, natočila tradičnější, ale také poněkud nedotažené a v kontextu své diskografie nejslabší album „Planet Pandemonium“, čímž si pod sebou tak trochu podřezala větev a zákonitě musel přijít čas, kdy bylo třeba popřemýšlet, co a jak dál. Přiznám se, že v tomto období jsem LOUDBLAST přestal trochu sledovat, a jelikož ani další návratová deska „Frozen Moments Between Life and Death“ (2011) mě na kolena nesrazila, nečekal jsem už od kapely žádné velké zázraky. A ejhle.
CD „Burial Ground“ je pecka, která mě totálně odrovnala, a to už při prvním poslechu. Nevím, co chválit dřív, tak nejprve snad zmíním zvuk, což je fragment, který posluchač vnímá zpravidla jako první. Takhle skvěle LOUDBLAST nikdy nezněli, a jsou zářným příkladem pro ostatní současné souputníky, jak se to má dělat a rozumně využít předností moderních studiových technologií. Nepřeřvaný, přesto silný a zabíjející, čitelný, barevný a dynamický, až si troufnu vypustit domněnku, že by se album vyplatilo poslouchat už jen pro něj. Naštěstí sound není to jediné, co je na albu uchvacující. Hudební obsah, ten nejdůležitější element, je prvotřídní, a to ve všech myslitelných směrech. To, co nebylo dotaženo k dokonalosti na „Fragments“ nebo se teprve rýsovalo na „Frozen Moments Between Life and Death“, najednou funguje bezvadně a bezmilostně válcuje. Skladby jsou opravdu kompozičně vymakané, nápady a nálady v každé písni by mnohým stačily na celé album, pořád se něco děje, a přitom se v té nekonečné záplavě energické hudby neztratíte. Riffy tvrdé, chytlavé i rafinované, podporované harmoniemi a vyhrávkami, které donutí člověka zastavit se v čase, rytmika dravá i poklidně šlapající, vše zahrané s lehkostí a přirozeností profesionálních zabijáků. Výsledný celek navíc díky nevysvětlitelné alchymii působí hodně temně, ostatně různých emočních odstínů si vnímavý posluchač najde přehršel.
Vyzvedávat nějakou skladbu? Nesmysl. Každá je svým způsobem nezaměnitelná a osobitá, a i když jsem album sjel už opravdu nesčetněkrát, nenacházím slabšího místa. LOUDBLAST skutečně vyzráli a natočili album, které dokazuje, že Metal (a je jedno, jestli heavy, thrash či death, vše tu najdete) zdaleka není jen o atletice v mosh pitu, ale že i jeho sofistikovaná podoba má svou přitažlivost a dokáže adrenalin zvednout možná i víc než honění se v kolečku. „Burial Ground“ je albem moderním a přitom s vazbou na tradice, pestrým a přitom se nezajídajícím, tvrdým i povznášejícím. Jsem přesvědčený, že Stéphane Buriez měl vždy představu, že jednou se svou kapelou natočí takovou desku, a může být na současné LOUDBLAST jaksepatří hrdý. Jedno z nejlepších alb letošního roku přišlo ze směru, odkud bych to nečekal, o to příjemnějším překvapením „Burial Ground“ je.
Seznam skladeb:
- A Bloody Oath
- Darkness Will Abide
- Ascending Straight in Circles
- Soothing Torments
- From Dried Bones
- I Reach the Sun
- Abstract God
- The Void
- The Path
- The Bird (bonus)
Čas: 47:20
Sestava:
- Stéphane Buriez – kytara, zpěv
- Drakhian – kytara
- Alex Lenormand – basa
- Hervé Coquerel – bicí
http://loudblast.org/
http://instagram.com/loudblastofficial
https://myspace.com/loudblast
https://www.facebook.com/Loudblast.official?fref=ts
http://www.listenable.net/
