Možná si to jeden ani pořádně neuvědomí, ale američtí milovníci politiků MISERY INDEX jsou pěkně živoučká kapela, a dá se říct, že se kolem nich pořád něco děje. Je to už dlouhých 13 let, kdy řvoucí basák Jason Netherton opustil svou tehdejší domovskou kapelu (nebudu schválně jmenovat jakou, stejně to všichni ví a hlavně jsou už baltimorští brusiči alergičtí na její neustálé připomínání v souvislosti s MISERY INDEX), a za tu dobu toho se svou skupinou prožil docela dost. Jsou už pod třetí „velkou“ firmou (po Nuclear Blast a delším období u Relapse novinku koncem května vydal Season of Mist), změny v sestavě se kapele také nevyhýbají, a tak jediné, co se zdálo být stabilní, byl hudební projev, až to kolikrát schytávali v různých recenzích, že hrají pořád to samé. A ani to už, zdá se, neplatí.
Něco už jemně naznačovalo album „Traitors“ (2008), kde se daly vystopovat momenty, jenž se svou propracovaností částečně vymykaly standardním klišé death/grindu, do kterého jsou MISERY INDEX nejčastěji pasováni. Jenže pak přišla pecka „Heirs to Thievery“ (2010), surová, dravá a nekompromisní flákota, která smetla ze stolu vize, že kapela chystá ve svém výrazu přece jen drobné úpravy. A tak jsem i od čerstvého šrapnelu „The Killing Gods“ čekal pokračování divoké jízdy. A bum ho, přece jen se (alespoň pro mě) něco změnilo. A nemyslím tím zrovna obal, který je od těch předchozích taky docela odlišný.
Abych nestrašil, k nějakým zásadním stylovým kotrmelcům nedošlo, na to mají MISERY INDEX svou hudbu až příliš v krvi. Ale při úvodních tónech nezvykle melodického instrumentálního otvíráku „Urfaust“ jsem cd musel vytáhnout z přehrávače a ujistit se, že jsem vložil správnou placku. Shodou okolností jsem právě předtím pro oživení paměti poslouchal „Heirs to Thievery“, takže když spustila novinka, rozdíl ve zvuku a hlasitosti byl jasně ušislyšný. Takhle pročištěný a čistý sound jsem nečekal, ale což, sanice mi padala spíše z hudebního obsahu linoucího se z beden. Moment překvapení byl docela velký a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se s novými prvky na „The Killing Gods“ sžil. Ale šlo to a pak mi začalo i šmakovat. Oproti minulosti se výrazně sundala noha z plynu, i když samozřejmě svižné a rychlé pasáže nemůžou chybět. Přibylo však zmíněné melodiky, a co je nejpodstatnější, skladby získaly složitější struktury, obohacené propracovanými a techničtějšími motivy. Schválně si poslechněte songy jako „Conjuring the Cull“ nebo titulní „The Killing Gods“ (kde i jejich délka dává tušit, že už nepůjde jen o nekompromisní nátěry), a hned vám bude jasné, o čem to tu blábolím. Ti, co kapele vyčítali nulový posun a jasnou předvídatelnost, mají sklapnuto. A fanoušci, zvyklí pouze na tradiční death/grind/HC řežbu, které je mimochodem na albu stále dost, mají dvě možnosti. Buď se poohlédnout po jiných, ortodoxnějších sebrankách drhnoucích pořád rovně, anebo zkusit přijít současné tváři MISERY INDEX na chuť.
Já zkusil druhou možnost, a netrvalo zase tak dlouho, abych byl chycen. Naučil jsem se ve spojitosti s hudbou MISERY INDEX sžít s nezvykle zpomalovacími momenty, s občasnou lehce disonanční a industriální atmosférou, s propracovanými kytarovými sóly a melodickými motivy, s větší nathrashlou řezavostí, a to vše jen proto, že ten základ zůstal. Základ v podobě ohromné energie z muziky čišící, v tahu na bránu, v drive, který skupinu vždy zdobil. Tyto pasáže jsou stále luxusní, a není jich na desce málo. Prostě MISERY INDEX natočili své nejpestřejší a nejrozmanitější album (pozor, tím neříkám, že nejlepší), a i když celkový hrací čas je v kontextu diskografie taky netradičně delší, nuda nehrozí. Naopak, když vám novinka sedne, začne po nějakém čase růst. Takže za mě nakonec spokojenost a nelituji, že jsem placku po prvním mírném šoku neodložil, ale zkusil tomu dát čas. Ošidil bych se o velice dobrou nahrávku, která může být svým způsobem do budoucna pro kapitolu zvanou MISERY INDEX určitým mezníkem. A když ne, mají alespoň ve své diskografii důkaz, že snaha o posun a variabilitu jim není cizí. Odložte předsudky a zkuste.
Seznam skladeb:
Čas: 43:38
Sestava:
http://themiseryindex.tumblr.com/
https://www.facebook.com/MiseryIndex
http://www.season-of-mist.com/
Něco už jemně naznačovalo album „Traitors“ (2008), kde se daly vystopovat momenty, jenž se svou propracovaností částečně vymykaly standardním klišé death/grindu, do kterého jsou MISERY INDEX nejčastěji pasováni. Jenže pak přišla pecka „Heirs to Thievery“ (2010), surová, dravá a nekompromisní flákota, která smetla ze stolu vize, že kapela chystá ve svém výrazu přece jen drobné úpravy. A tak jsem i od čerstvého šrapnelu „The Killing Gods“ čekal pokračování divoké jízdy. A bum ho, přece jen se (alespoň pro mě) něco změnilo. A nemyslím tím zrovna obal, který je od těch předchozích taky docela odlišný.
Abych nestrašil, k nějakým zásadním stylovým kotrmelcům nedošlo, na to mají MISERY INDEX svou hudbu až příliš v krvi. Ale při úvodních tónech nezvykle melodického instrumentálního otvíráku „Urfaust“ jsem cd musel vytáhnout z přehrávače a ujistit se, že jsem vložil správnou placku. Shodou okolností jsem právě předtím pro oživení paměti poslouchal „Heirs to Thievery“, takže když spustila novinka, rozdíl ve zvuku a hlasitosti byl jasně ušislyšný. Takhle pročištěný a čistý sound jsem nečekal, ale což, sanice mi padala spíše z hudebního obsahu linoucího se z beden. Moment překvapení byl docela velký a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se s novými prvky na „The Killing Gods“ sžil. Ale šlo to a pak mi začalo i šmakovat. Oproti minulosti se výrazně sundala noha z plynu, i když samozřejmě svižné a rychlé pasáže nemůžou chybět. Přibylo však zmíněné melodiky, a co je nejpodstatnější, skladby získaly složitější struktury, obohacené propracovanými a techničtějšími motivy. Schválně si poslechněte songy jako „Conjuring the Cull“ nebo titulní „The Killing Gods“ (kde i jejich délka dává tušit, že už nepůjde jen o nekompromisní nátěry), a hned vám bude jasné, o čem to tu blábolím. Ti, co kapele vyčítali nulový posun a jasnou předvídatelnost, mají sklapnuto. A fanoušci, zvyklí pouze na tradiční death/grind/HC řežbu, které je mimochodem na albu stále dost, mají dvě možnosti. Buď se poohlédnout po jiných, ortodoxnějších sebrankách drhnoucích pořád rovně, anebo zkusit přijít současné tváři MISERY INDEX na chuť.
Já zkusil druhou možnost, a netrvalo zase tak dlouho, abych byl chycen. Naučil jsem se ve spojitosti s hudbou MISERY INDEX sžít s nezvykle zpomalovacími momenty, s občasnou lehce disonanční a industriální atmosférou, s propracovanými kytarovými sóly a melodickými motivy, s větší nathrashlou řezavostí, a to vše jen proto, že ten základ zůstal. Základ v podobě ohromné energie z muziky čišící, v tahu na bránu, v drive, který skupinu vždy zdobil. Tyto pasáže jsou stále luxusní, a není jich na desce málo. Prostě MISERY INDEX natočili své nejpestřejší a nejrozmanitější album (pozor, tím neříkám, že nejlepší), a i když celkový hrací čas je v kontextu diskografie taky netradičně delší, nuda nehrozí. Naopak, když vám novinka sedne, začne po nějakém čase růst. Takže za mě nakonec spokojenost a nelituji, že jsem placku po prvním mírném šoku neodložil, ale zkusil tomu dát čas. Ošidil bych se o velice dobrou nahrávku, která může být svým způsobem do budoucna pro kapitolu zvanou MISERY INDEX určitým mezníkem. A když ne, mají alespoň ve své diskografii důkaz, že snaha o posun a variabilitu jim není cizí. Odložte předsudky a zkuste.
Seznam skladeb:
- Urfaust
- The Calling
- The Oath
- Conjuring the Cull
- The Harrowing
- The Killing Gods
- Cross to Bear
- Gallows Humor
- The Weakener
- Sentinels
- Colony Collapse
- Heretics
Čas: 43:38
Sestava:
- Jason Netherton – basa, zpěv
- Mark Kloeppel – kytara, zpěv
- Darin Morris – kytara
- Adam Jarvis – bicí
http://themiseryindex.tumblr.com/
https://www.facebook.com/MiseryIndex
http://www.season-of-mist.com/
