Byť třetí řadovka po reuninu MASTER´S HAMMER vychází v dvouletém odstupu po majstrštyku „Vracejte konve na místo“, dostavuje se u mě dojem, že je jaksi „přemastershammersováno“. V mezidobí totiž vyšla celá řada různých nosičů, ať už s novou, nebo archivní muzikou. V podstatě všechno jsem vítal s otevřenou náručí, všechno mi udělalo radost a všechno jsem s chutí poslouchal. U kompletu demosnímků šlo hlavně o ten pocit držet původně kazetové materiály na krásně vyvedených nosičích, reedici „Ritualu“ jsem „potřeboval“, protože měla zase jiný obal (a nedokázal jsem potlačit touhu mít tohle veledílo na dalším vinylu), a singly – ty mi prostě přišly fajn a navíc se hudební kvalitou rovnaly „Konvím“, navazujícím na klenoty ze začátku devadesátých let.
Vcelku neočekávaně se pár týdnů po singlu „Pod vrstvou prachu“ objevila další plnohodnotná nahrávka s vtipným názvem „Vagus Vetus“ (zhruba něco jako prastarý/vetchý poutník) a ještě vtipnějším obalem. Vyrytý poutník je prostě parádní a další obrázky v knížečce (vložené v digipacku) rovněž. Tudíž obal opět nepostrádá vtip ruku v ruce s kvalitní grafikou. Potud by tedy bylo všechno v pořádku...
To, co mě ale uvádí do lehkých rozpaků, je vlastní nahrávka. Ta sice tak nějak nenásilně pokračuje v trendu nastoleném na „Konvích“ a pokračujícím na třech sedmipalcích, ale jako celek na mě nepůsobí takovou silou jako čtyři předchozí počiny. Přitom zpočátku to vypadá hodně dobře, po krátkém intru následuje „XMZ“ (Xenofobní Misanthropická Zrůda), chytlavá přímočará položka silně evokující „Konve“, textově pak rýpající do společenských i náboženských pořádků. Jedna záležitost se ale nepříjemně dere na povrch – bicí nástroje. Pestrá a razantní hra Honzy Kapáka rozhodně předešlým nahrávkám prospěla, a najednou jsou tu bicí programované, a ač nejde o programing špatný, znát to hlavně v rychlých pasážích je. Franta sice kdesi vysvětloval, že se v případě bicích rozhoduje podle toho, co který projekt potřebuje, ale nemyslím si, že by tady byly programované bubny ku prospěchu věci. Ku prospěchu věci jsou ale častěji užité tympány, které rytmiku zpestřují a obohacují, stejně jako klávesy, obdobně pojaté jako na posledních nahrávkách či na „Jilemnickém okultistovi“. A pak vokály – Franta zpívá několika polohami i skřehotá, Necrocock „kvílí“, po téhle stránce jde snad o nejpestřejší nahrávku MASTER´S HAMMER. A samozřejmě nechybí ani ony typické parodické polohy. Ještě lepší než „XMZ“ je „Panuška“, pro mě vrchol alba, jak hudební, tak textařský. Silné melodie, výborné vokály, chytlavý refrén s geniálním textem popisujícím úvahu o hřbitovech v případě, že by se v Římě nepoužívaly kříže, ale šibenice. No představte si, jak by katolické hřbitovy dnes vypadaly... nevíte? Inu: „V mihotavém světle svíček stojí řady šibeniček.“ (úsměv)
Po dvou svižných blackových rotykách se „V aiolských harfách“ hraje umírněněji, střídají se marš pasáže s melodickými, podobně se vyvíjí i „Chrchel“ – obě skladby se zpočátku tváří ortodoxně, ale po chvilce se začínají objevovat řekněme avantgardní vsuvky. A trend dvou za sebou umístěných podobně laděných songů pokračuje i v případech „Receptury“ resp. „Špacírky“; obě kompozice jsou pomalejší, v té druhé opět zazní muzika připomínající asijskou, po pravdě nejsem z tohoto dua zrovna odvařený (nemyslím teď texty). Zato „Na kanibalských jatkách“ zabírá od prvního tónu, líbí se mi i zpěvy, i ten uhlazený, i ten ostřejší. Pestré a chytlavé to je, další z vrcholů nahrávky. „Beedi“ je takový nenápadný standard, ale i v něm se toho děje dost, což svým způsobem platí na všechny skladby; jen to, co se děje, není pokaždé až tak atraktivní.
„Zvířecí zvuky“ jsou poctou starodávnému black metalu, nebo spíš black´n´rollu, tedy alespoň co se týká slok, které jsou sice jednoduché, ale valí. Zato refrén... ukvílený, podivný, nasládlý... vůbec mi tu nepasuje, tedy jeho první dva nástupy, potřetí už to vypadá o poznání lépe. „Prďák“ má sice pochybný název, ale hudebně se blíží „Konevním“ hitovkám; když jsem u těch hitovek – ve srovnání s „Konvemi“ vychází „Vagus Vetus“ co do hitovosti a zapamatovatelnosti skladeb poražen. Zatímco řadu kusů z „Konví“ si pořád s kamarády prozpěvujeme, pochybuji, že totéž potká nějaký song z novinky.
Pestrá nahrávka dává vzpomenout na „Konve“, připomíná i „Jilemnického okultistu“, v jednom případě ale taky „Šlágry“. O těch si dodnes nemyslím nic dobrého, o variaci na českou lidovou píseň zrovna tak, úlet „Nengemengelengem“ je na CD prostě navíc.
V textové rovině si Franta pořád drží renomé jednoho z nejlepších tuzemských veršotepců. I pitominy podává s fortelem, vystříhává se klišovitých a obyčejných obratů a servíruje jeden fajnový veršík za druhým. Určitě si v tolika povedených slovních spojeních každý najde to, co jej osloví více a co třeba vůbec, mně se asi nejvíc líbí „Špacírka“ popisující touhu majitele vlastnit ve vycházkové holi laserové ukazovátko, kterým by mohl napravovat architektonické poklesky a „vymazat všechny svítící objekty, aby bylo vidět na hvězdy“. Podobné pozadí má snad i nevábně pojmenovaný „Chrchel“, historické zase „Zvířecí zvuky“ pojednávající o návštěvě Frantovy babičky ve zkušebně MASTER´S HAMMER při nahrávání prvního dema a o jejích „návratech“. Reálný základ má také „Panuška“ pojednávající o obrazech Jaroslava Panušky, hlavně o tom s názvem „Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby Římané místo křižování věšeli“, který patří v autorově díle spíše mezi netradiční, lehce recesistické dílo. „Pod vrstvou prachu“ už jsem recenzoval před časem, zbytek je mixem fantazie a zážitků z cest po Indii, a dojde i na toho Lovecrafta.
Celkově jsem z „Váguse“ trochu rozpačitý. Deska mě baví, poslouchám ji s chutí, ale nějaké slabší okamžiky také nacházím. V porovnání s parádními „Konvemi“ tedy novinka o fous prohrává, nicméně pořád jde o natolik zajímavé dílo, že v letošní tuzemské nadílce patří mezi nejlepší.
Závěrem bych dovolil si parafrázovat babičku ze „Zvířecích zvuků“: „Fanoušku, bez těch programovaných bicích by to příště nešlo?“
P.S. Jsem zvědavý, jak to dopadne s vinylem. „Vagus Vetus“ je na jednu gramodesku nejspíš příliš dlouhý, na dvě zase krátký. Kdyby se „vyhodily“ slabší kousky, už by to nebylo komplet... Ale přesto bych to udělal, jasnou volbou by byla „Nengemengelengem“, druhou pak „Pod vrstvou prachu“, kterou nadšenci přes PVC už doma mají.
Seznam skladeb:
Čas: 55:47
Sestava:
www.mastershammer.com
Vcelku neočekávaně se pár týdnů po singlu „Pod vrstvou prachu“ objevila další plnohodnotná nahrávka s vtipným názvem „Vagus Vetus“ (zhruba něco jako prastarý/vetchý poutník) a ještě vtipnějším obalem. Vyrytý poutník je prostě parádní a další obrázky v knížečce (vložené v digipacku) rovněž. Tudíž obal opět nepostrádá vtip ruku v ruce s kvalitní grafikou. Potud by tedy bylo všechno v pořádku...
To, co mě ale uvádí do lehkých rozpaků, je vlastní nahrávka. Ta sice tak nějak nenásilně pokračuje v trendu nastoleném na „Konvích“ a pokračujícím na třech sedmipalcích, ale jako celek na mě nepůsobí takovou silou jako čtyři předchozí počiny. Přitom zpočátku to vypadá hodně dobře, po krátkém intru následuje „XMZ“ (Xenofobní Misanthropická Zrůda), chytlavá přímočará položka silně evokující „Konve“, textově pak rýpající do společenských i náboženských pořádků. Jedna záležitost se ale nepříjemně dere na povrch – bicí nástroje. Pestrá a razantní hra Honzy Kapáka rozhodně předešlým nahrávkám prospěla, a najednou jsou tu bicí programované, a ač nejde o programing špatný, znát to hlavně v rychlých pasážích je. Franta sice kdesi vysvětloval, že se v případě bicích rozhoduje podle toho, co který projekt potřebuje, ale nemyslím si, že by tady byly programované bubny ku prospěchu věci. Ku prospěchu věci jsou ale častěji užité tympány, které rytmiku zpestřují a obohacují, stejně jako klávesy, obdobně pojaté jako na posledních nahrávkách či na „Jilemnickém okultistovi“. A pak vokály – Franta zpívá několika polohami i skřehotá, Necrocock „kvílí“, po téhle stránce jde snad o nejpestřejší nahrávku MASTER´S HAMMER. A samozřejmě nechybí ani ony typické parodické polohy. Ještě lepší než „XMZ“ je „Panuška“, pro mě vrchol alba, jak hudební, tak textařský. Silné melodie, výborné vokály, chytlavý refrén s geniálním textem popisujícím úvahu o hřbitovech v případě, že by se v Římě nepoužívaly kříže, ale šibenice. No představte si, jak by katolické hřbitovy dnes vypadaly... nevíte? Inu: „V mihotavém světle svíček stojí řady šibeniček.“ (úsměv)
Po dvou svižných blackových rotykách se „V aiolských harfách“ hraje umírněněji, střídají se marš pasáže s melodickými, podobně se vyvíjí i „Chrchel“ – obě skladby se zpočátku tváří ortodoxně, ale po chvilce se začínají objevovat řekněme avantgardní vsuvky. A trend dvou za sebou umístěných podobně laděných songů pokračuje i v případech „Receptury“ resp. „Špacírky“; obě kompozice jsou pomalejší, v té druhé opět zazní muzika připomínající asijskou, po pravdě nejsem z tohoto dua zrovna odvařený (nemyslím teď texty). Zato „Na kanibalských jatkách“ zabírá od prvního tónu, líbí se mi i zpěvy, i ten uhlazený, i ten ostřejší. Pestré a chytlavé to je, další z vrcholů nahrávky. „Beedi“ je takový nenápadný standard, ale i v něm se toho děje dost, což svým způsobem platí na všechny skladby; jen to, co se děje, není pokaždé až tak atraktivní.
„Zvířecí zvuky“ jsou poctou starodávnému black metalu, nebo spíš black´n´rollu, tedy alespoň co se týká slok, které jsou sice jednoduché, ale valí. Zato refrén... ukvílený, podivný, nasládlý... vůbec mi tu nepasuje, tedy jeho první dva nástupy, potřetí už to vypadá o poznání lépe. „Prďák“ má sice pochybný název, ale hudebně se blíží „Konevním“ hitovkám; když jsem u těch hitovek – ve srovnání s „Konvemi“ vychází „Vagus Vetus“ co do hitovosti a zapamatovatelnosti skladeb poražen. Zatímco řadu kusů z „Konví“ si pořád s kamarády prozpěvujeme, pochybuji, že totéž potká nějaký song z novinky.
Pestrá nahrávka dává vzpomenout na „Konve“, připomíná i „Jilemnického okultistu“, v jednom případě ale taky „Šlágry“. O těch si dodnes nemyslím nic dobrého, o variaci na českou lidovou píseň zrovna tak, úlet „Nengemengelengem“ je na CD prostě navíc.
V textové rovině si Franta pořád drží renomé jednoho z nejlepších tuzemských veršotepců. I pitominy podává s fortelem, vystříhává se klišovitých a obyčejných obratů a servíruje jeden fajnový veršík za druhým. Určitě si v tolika povedených slovních spojeních každý najde to, co jej osloví více a co třeba vůbec, mně se asi nejvíc líbí „Špacírka“ popisující touhu majitele vlastnit ve vycházkové holi laserové ukazovátko, kterým by mohl napravovat architektonické poklesky a „vymazat všechny svítící objekty, aby bylo vidět na hvězdy“. Podobné pozadí má snad i nevábně pojmenovaný „Chrchel“, historické zase „Zvířecí zvuky“ pojednávající o návštěvě Frantovy babičky ve zkušebně MASTER´S HAMMER při nahrávání prvního dema a o jejích „návratech“. Reálný základ má také „Panuška“ pojednávající o obrazech Jaroslava Panušky, hlavně o tom s názvem „Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby Římané místo křižování věšeli“, který patří v autorově díle spíše mezi netradiční, lehce recesistické dílo. „Pod vrstvou prachu“ už jsem recenzoval před časem, zbytek je mixem fantazie a zážitků z cest po Indii, a dojde i na toho Lovecrafta.
Celkově jsem z „Váguse“ trochu rozpačitý. Deska mě baví, poslouchám ji s chutí, ale nějaké slabší okamžiky také nacházím. V porovnání s parádními „Konvemi“ tedy novinka o fous prohrává, nicméně pořád jde o natolik zajímavé dílo, že v letošní tuzemské nadílce patří mezi nejlepší.
Závěrem bych dovolil si parafrázovat babičku ze „Zvířecích zvuků“: „Fanoušku, bez těch programovaných bicích by to příště nešlo?“
P.S. Jsem zvědavý, jak to dopadne s vinylem. „Vagus Vetus“ je na jednu gramodesku nejspíš příliš dlouhý, na dvě zase krátký. Kdyby se „vyhodily“ slabší kousky, už by to nebylo komplet... Ale přesto bych to udělal, jasnou volbou by byla „Nengemengelengem“, druhou pak „Pod vrstvou prachu“, kterou nadšenci přes PVC už doma mají.
Seznam skladeb:
- αιολος I.
- XMZ
- Panuška
- V aiolských harfách
- Chrchel
- Receptura
- Špacírka
- Na kanibalských jatkách
- Beedi
- Zvířecí zvuky
- Prďák
- Pod vrstvou prachu
- Nengemengelengem
- αιολος II.
Čas: 55:47
Sestava:
- Štorm
- Necrocock
- Silenthell
www.mastershammer.com
