Pohled první: Coornelus
Je vysoce pravděpodobné, že ten, kdo si přečetl v titulku místo konání, si začal ťukat na čelo, kam že jsme to zase vlezli a jestli jsme se nezbláznili. Před měsícem bych měl pravděpodobně ty samé pocity, jenže vše není tak jasné, jak se někdy zdá, a cesty, které vedou k cíli, jsou občas setsakramentsky zamotané. V našem případě byl ten cíl naprosto jednoduchý – SUBROSA. Tahle doom/sludge kapela ze Salt Lake City mě svým posledním albem tak moc očarovala a tím pádem přirostla k srdci, že jsem byl rozhodnutý se na jejich koncert vypravit kamkoliv a nic mi nemohlo stát v cestě.
Když jsem se v zimě dozvěděl informaci, že SUBROSA vyráží na evropské turné, které bude v rozmezí týdne na konci června, nevěřil jsem, že by se u nás mohla zastavit. Zázraky se dějí a SUBROSA se objevila na festivalu Ruins of Intolerance, o kterém jsem věděl asi tolik, že ho pořádá parta kluků, kteří dělají po hudební stránce zajímavé koncerty. Problém, který jsem s celou akcí měl, bylo informační embargo, do kterého byl festival poměrně silně zahalen. Informace o akci byly doslova kusé a třeba takový časový harmonogram se objevil v den koncertu. Nebýt uživatelem proklínaného FB, nevím, jak by to s mou účastí dopadlo. Největší obavy ve mně ale vyvolalo samotné místo konání – squat Cibulka. V podstatě jsem nevěděl, co očekávat. Nešlo o to, že bych se obával o své pohodlí, ale moje obavy se stáčely k tomu, aby koncert proběhl v důstojných podmínkách a atmosféře, jakou si hudba SUBROSY zaslouží. Naštěstí koncertní prostor patřil zřejmě k tomu nejlepšímu, co jsem měl ze squatu možnost vidět, a prostory starého statku se jevily pro vystoupení naprosto vyhovující. Co si myslím o zbytku, je věc druhá. Důležitý byl samotný koncert, a ten neměl kazu.
Přicházíme do areálu, podle rozpisu se zrovna nemělo nic dít, ale ještě stíháme necelé dvě skladby instrumentálních rockerů SAIGA. Pro mě absolutně neznámý pojem. Registruju, že na závěr svého setu zařazují nějakou coververzi, ale momentálně si nejsem schopen vzpomenout, od koho si skladbu vypůjčili. Těžko hodnotit kapelu na základě jednoho a půl songu. Co vím jistě, je, že bych určitě snesl celý set.
Přednášku Anety Horké „Liš se!“ s pocitem, že se tak trochu lišíme (to měl být vtip), trávíme obcházením stavení, které jsou ve zbídačeném stavu, a podobají se mnoha statkům, jakých je u nás v okolí dost a dost, jen v nich nežijí žádní punkáčové s čoklama. Jednoduchá logika – možná. Já si prostě takhle ideální domov nepředstavuju.
Neustále netrpělivě čekáme na SUBROSU.
Prostor dostává opět hudba, i když mluvit v souvislosti s hlukaři LOVCI LEBEK a hudbě hraničí s menší naivitou. Já už jsem po jedné seanci s nimi dostatečně poučen, a tak na rozdíl od Johana vím, do čeho jdu. Tři chlapi, kteří dělají bordel za pomocí tradičních nástrojů, jako jsou bicí a kytara, jsou doplňováni třetím úderníkem, který strávil celý set v kleku na zemi, kde ovládal tzv. „hlukotvoř“. Mezi další nástroje patřila pila, nebo ocelové lanko, což mě, jakožto neznalci hluku, dává vzpomenout na českého mistra hluku Radka Kopela a jeho šílenost NAPALMED. Na rozdíl od něj mě ale LOVCI LEBEK dokážou i pobavit, a můžu si je i užít. To hlavně v momentech, kdy opravdu hrají. I když kostru tvoří pohromadě v podstatě jen bubeník, který se snaží o nějaký rytmus. LOVCI LEBEK předvedli určitě zajímavé vystoupení, které působí jako exotický příspěvek konvenčně pojaté hudbě, ale pořád v něm nedokážu objevit to pravé poslání, a tak si ještě počkám na nějaký jiný koncert, který mi dá „lovce“ pochopit víc.
Následující přednášku Tomáše Jungwirtha „Národ jako překážka otevřené společnosti. Kritika nacionalismu 21. století.“ necháváme stranou. Řešíme zásadní věci typu kdo vyhraje mistrovství světa ve fotbale, kdo dal nejhezčí gól a jak moc bolí kousnutí do ramene. Z téhle debaty dostáváme hlad. S radostí navštěvujeme vegetariánský koutek, kde opět z natěšenosti, že se nám dostane zajímavého pokrmu, odcházíme opět zklamaní. Hlavně to ale nemůžeme vydržet a dáváme se do hovoru s dívčí částí SUBROSY. Jsme docela v šoku, jaký kamarádský přístup slečny mají, což jak se následně ukázalo, platí pro celou kapelu. I přes naši katastrofální angličtinu mají s námi holky trpělivost, vyptáváme se, fotíme se, lichotíme si a nemůžeme se dočkat jejich koncertu. Kluci z kapely tam byli taky, ale bavte se s nimi, když máte vedle sebe tři sympatické holky (úsměv).
Jak už jsem zmiňoval, poslední deska „More Constant Than The Gods“ mi uštědřila kulturní šok a zasáhla mě nevídaným rozměrem, který se odehrává jednou za pár let, aneb kvalitních desek je hrozně moc, ale těch s přesahem zas tolik není. Jedna věc je deska, druhá živý přednes. Ale ani nevím proč, žádné podpásovky jsem se neobával. Otázkou „Are you ready?“ odstartovala SUBROSA svůj set skladbou „Fat Of The Ram“, která svým pomalým doomovým tempem vtahovala do svého světa všechny přítomné naprosto dokonale. Zbytečně hlasitý zvuk si sedal, ale díky tomu, že mám desky najeté, jsem si všechny houslové detaily Kim a Sarah dokázal vychutnat. Druhá „Ghosts Of A Dead Empire“ už svým „svižnějším“ tempem rozpohybovala přítomná těla úplně automaticky a pohupování hlavou do rytmu bylo přirozeným krokem. A závěrečná gradující pasáž by rozhýbala i mrtvého. Když jsme se před koncertem bavili, říkala mi Rebecca, že hrajou jednu skladbu z předešlé desky „No Help For The Mighty Ones“. Měl jsem za to, že se musí automaticky jednat o megahit „Borrowed Time, Borrowed Eyes“. Tím pádem mě překvapilo, že jako třetí skladbu zahráli „Beneath The Crown“, jež je skvělou skladbou, ale v repertoáru mají Američané i skladby dokonalé. Touto dobou bylo jasné, že zbývá čas už jen na jednu věc, kterou nebylo potřeba ani uvádět. Kdyby nezazněla „The Usher“, byl by to pro mě šok. Zřejmě absolutně nejlepší skladba, kterou SUBROSA disponuje, na desce čtrnáctiminutový epos, byl v živé verzi lehce zkrácen, úvodní klidná pasáž byla lehce ořezána, což ale ničemu zásadnímu nevadilo. Následující gejzír chytlavých a skvěle na sebe navazujích momentů, plné doom/sludge kvality naspod a hravosti dvojice usměvavých houslistek navrch, mě rozebral na kousíčky. Protože se jedná o emotivní hudbu, nejen publikum, ale i všichni členové kapely produkci prožívali naplno. Mezi skladbami, i během nich, ale nešetřili úsměvy a každého přesvědčili, že jsou to srdcaři a velmi sympatičtí lidé. O čemž jsme se mohli přesvědčit na konci, když dohráli (před)poslední „The Usher“. Za mohutného aplausu zahráli přídavek a tady už se dostalo na zmiňovanou „Borrowed Time, Borrowed Eyes“, která jenom tenhle skvělý večer, plný pozitivních hudebních dojmů, podtrhla. Jediné, co mi scházelo k dokonalosti, byla má oblíbená „Cosey Mo“, tak snad příště. (úsměv)
Plni dojmů, opět obtěžujeme slečny z Ameriky, kupujeme, co se dá, znovu se fotíme, loudíme podpisy... nutno ale podotknout, že všichni členové kapely byli maximálně vstřícní, hýřili úsměvy a neustále děkovali za „support“. Tou dobou už ale začíná hrát další kapela a tak neplánovaně dáváme ještě celý set party s krkolomným a těžko zapamatovatelným názvem TARTUPALUK. Neplánovaně proto, že už těch dojmů, bylo až moc. Jenže TARTUPALUK nás překvapují vyspělou produkcí a donutí nás zůstat. Po shánění informací o kapele jsem narazil na zmínku, že základ kapely položili členové dnes již neexistujících SAMOCHOTIJO, což tu úchylku s těžko vyslovitelným názvem vysvětluje. (úsměv) SAMOCHOTIJO jsem kdysi viděl, i jejich nahrávky se mi líbily. TARTUPALUK si od svých předchůdců vzali na pomoc podobně syrový výraz, ale oproti nim nestojí jejich hudba na crustových základech, ale plyne si v post hardcoreových vodách, v kterých je jejich crust původ citelný. Ty pomalejší pasáže se mi u SAMOCHOTIJA vždy líbily, tady tvoří devadesát procent. Povedené vystoupení navzdory zbytečně vohulenému zvuku a lehčí statičnosti kapely.
Pohled druhý: Johan
Nebýt Coorneluse, nikdy bych se o skupině SUBROSA nejspíš nedozvěděl. Jeho recenze mě ale namlsala a tak jsem kapelu na internetu s chutí poslouchal, stejně jako jsem poslouchal, že „je nutné ji vidět živě a že je třeba na ni jet třeba do Německa nebo do Rakouska, když by se vypravila do Evropy“. (úsměv) Štěstí se ale usmálo i na Česko, protože americký kvintet se na pár dní vypravil přes oceán a kromě mega akce jakou francouzský Hellfest bezesporu je, byl potvrzen i koncert v Praze. Internet ale dlouho mlčel o místě konání, větší promotéři v tom evidentně prsty neměli, až se nakonec objevily kusé informace, že SUBROSA zahraje v rámci alternativního festivalu ve squatu (!?!?!). Přišlo mi to trochu zvláštní, zato Coornelus z toho měl doslova strach. (úsměv) Trochu jsem s výjezdem váhal, ale když mi v e-mailu psal, že když pojedu, bude nejšťastnější na světě, nedalo se nic dělat. (smích) Jel bych ale i bez toho, abych kamaráda činil nejšťastnějším tvorem planety, protože tu prostě byla velká zvědavost, jak na SUBROSU, tak na ten squat. O squatech jsem totiž dosud jen četl v reportech punk/HC kapel v Trhavině, Hlasateli nebo Hluboké orbě a chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak to tam doopravdy vypadá...
Těch dojmů z pátečního večera je tolik, že nevím čím začít. Tak to vezmu od nejsilnějších k těm slabším.
Dojem č. 1: SUBROSA
Plný jsem toho pořád, i když tohle píšu v neděli v teple domova, neprší mi na hlavu, sedím v křesle a poslouchám (zrovna teď) nádheru nazvanou „The Usher“. Po koncertě SUBROSY jsem totiž neodolal a koupil si loňské album „More Constant Than The Gods“, které jsem si nechal od kapely podepsat. Udělal jsem to asi podruhé v životě, nepatřím mezi sběratele podpisů, ale tady se to tak nějak nabízelo... S dámami z kapely jsme se totiž dali do řeči už před koncertem, tahaje z nich informace, zda mají vinyly, CD nebo nějaké oblečení, Coornelus zase toužil po společné fotce. K té došlo, až když si slečny pořídily make-upy (kromě Kim, ta byla „vystajlovaná“ hned jak vylezla z dodávky – úsměv). Merch pak slíbily rozbalit po koncertě... a na otázku, zda se jim prostředí squatu odpovídaly, že je to super bylo vidět, že to myslí vážně. Koncert začal prakticky podle rozpisu po čtvrt na deset, což jsme kvitovali s nadšením, původně jsme měli obavy, aby ve squatu nevládly punkové poměry a akce nenabrala nějaký děsivý skluz. Co ke koncertu tří divoženek a dvou divopánů psát? Coornelus to jistě popsal hodně poutavě (píšeme nezávisle na sobě, jako ostatně všechny reporty, na nichž se podílí více členů redakce), takže to ze svého pohledu vezmu zkrátka. Koncert mě zkrátka pohltil. SUBROSA hraje hodně sugestivní muziku, označovanou jako doom, sludge, a nevím co ještě, každopádně to není nic standardního. A to nejen kvůli houslím, které jsou v kapele hned dvoje. Rebecca a spol. totiž mají zvláštní dar vytvářet jedním slovem dech beroucí kompozice, nezadávající si s vážnou hudbou. Když se zamyslím, v jakém prostředí taková muzika nejlépe vyzní, přijde mi teď ponuré prostředí bývalé stáje (nebo co to bylo) jako ideální. Aby si někdo nemyslel, že koncert proběhl na slámě... místnost to byla poměrně velká, uklizená, sice bez pódia, ale pro dané účely a počet příchozích zcela dostačující. Počet příchozích... nějaká padesátka? Číslo pravda nevysoké, ale většina dobře věděla, proč na místě je. Možná někoho odradilo místo konání, ale spíše si myslím, že SUBROSA je na okraji zájmu a fanoušků u nás moc nemá. Přijetí se jí ale i od té padesátky dostalo doslova vřelé. My jsme se natlačili do první řady, prakticky metr dva od kapely, na holkách bylo vidět, že o nás „ví“ a s Kim jsme si několikrát vyměnili úsměvy... Proč píšu takové blbosti? Protože když pak došlo k oné podpisové akci, dámy nám do bookletu nenapsaly jen nějaký klikyhák (podpis), ale každá dlouhé věnování, Kim pak dokonce napsala, že ji těšily mé úsměvy... Před odchodem jsme se pak šli s kapelou slušně rozloučit, podáváme holkám ruce, ale ony nás místo podání rukou začnou objímat... No můžeme je nemilovat?
Dojem č. 2: squat
Jak už jsem výše nastínil, v životě jsem ve squatu nebyl. Nějaké představy jsem měl, ale dokud to člověk nevidí na vlastní oči, tak neví nic... Squat Cibulka je prý poslední pražské místo svého druhu, navíc legální, jinak by asi nemohl v dnešní době existovat; legálnost spočívá v tom, že majitel dal k využívání prostorů souhlas. Prostory tvoří několik polorozpadlých budov bývalého statku, na jehož nádvoří je jedním slovem bordel. U zdí se povaluje staré nádobí, různé harampádí, kusy dřeva, hromada písku na pěšině vedoucí do statku z jedné strany... Nejsem žádný puritán, považuji se za velmi tolerantního člověka, mám dokonce ke všemu alternativnímu pozitivní vztah, ale život ve squatu si nedovedu představit. A taky jsem si udělal obrázek o hodnotách takového života, v nichž z mého pohledu převažují negativa. Pozitiva? Nezávislost, volnost, rovnost, bratrství – nechci si z toho dělat legraci, ale je to prostě tak. Negativa? Nepořádek. Nepořádek. NEPOŘÁDEK. Mám dojem, že squateři vždy tvrdili, že se snaží opuštěné chátrající budovy opravovat, zachovat, vylepšit... Ničeho takového jsem si u Cibulky nevšiml. Možná je to nedostatkem prostředků, do squatu se nejspíš stěhují lidé bez peněz a tak na nějaké stavební materiály nemají prostředky, na druhou stranu jim nevadí chodit kolem hromad veteše, takže to s těmi ideály asi nebude tak žhavé, když nejsou schopni si aspoň trochu kolem sebe uklidit. Abych to zkrátil, život ve squatu je v řadě médií přeceňován, nesmyslně glorifikován, ale když to tamním obyvatelům takhle vyhovuje, jejich věc.
Dojem č. 3: další kapely
Jeli jsme sice vyloženě kvůli SUBROSE, ale na akci hrály i další kapely. Z nich mě nejvíc zaujali TARTUPALUK hrající post hardcore. Zpěvačka řvoucí jako chlap do toho dávala všechno, kapela šlapala a i když to bylo brutálně nahlas, mělo to slušnou úroveň. LOVCI LEBEK jsou sice stravitelnější „noisíček“ (pravil rozpis u vchodu) než NAPALMED, ale já tomu prostě a jednoduše nehovím, nebaví mě to, a tak jsem vydržel asi 15 minut hluku, ze kterého tu a tam něco poslouchatelného vykouklo, aby „to“ zase zmizelo. Na pohled to sice bylo docela atraktivní, hlavně když jeden z protagonistů odehrál jeden song na pilu na dřevo, ale jednou mi to stačilo. Do třetice SAIGA, což bylo něco jako stoner, instrumentální záležitost, slušně zahraná, ale stihli jsme konec setu.
Dojem č. 4: přednášky
Ruins of Intolerance je alternativní akce se vším všudy, kromě alternativních kapel se konaly i přednášky na různá (alternativní) témata. Pořadatelé se snaží akci udělat zajímavější a s přesahem, mítinky si posluchače našly, prý došlo i k zajímavým diskuzím, mně to ale nepřišlo tak zajímavé, abych poslouchal povídání o generaci mladších přednášejících na témata, o kterých mám jasno.
Dojem č. 5: vegetariánské jídlo
Během týdne dvě akce s vegetariánskou stravou... Nejsem vegetarián, ale bez masa se klidně obejdu, ostatně jím jej čím dál méně... Vařím si bez masa často a chutná mi to, když to má chuť – vystačím si se solí a základním kořením. Po dvou vege akcích nejsem ze stravy předkládané na festivalech nadšený. Ani cizrnový guláš, ani vločkové placičky na Magick Musick Festu jsem nepovažoval za gurmánský zážitek, to samé platí na sekanou na Ruins. Byl bych si dal sójový guláš, ale když mi kuchař z prý renomované vege firmy řekl, že je extra pálivý, přešla mě chuť. Proč bych měl chuťové buňky otupovat silně pálivými feferonkami? Abych nevěděl co jím? Sekaná byla takřka bez chuti, ještě že pod ní byla na chlebu namazaná hořčice... Příště si na vege koncert vezmu plátkový sýr a housku, a pochutnám si víc... (neplatí pro Festa de la pohoda, kde jsem si loni na sójovém guláši pošmákl).
Fotky: Coornelus
Celý fotoreport na Photomusic
Je vysoce pravděpodobné, že ten, kdo si přečetl v titulku místo konání, si začal ťukat na čelo, kam že jsme to zase vlezli a jestli jsme se nezbláznili. Před měsícem bych měl pravděpodobně ty samé pocity, jenže vše není tak jasné, jak se někdy zdá, a cesty, které vedou k cíli, jsou občas setsakramentsky zamotané. V našem případě byl ten cíl naprosto jednoduchý – SUBROSA. Tahle doom/sludge kapela ze Salt Lake City mě svým posledním albem tak moc očarovala a tím pádem přirostla k srdci, že jsem byl rozhodnutý se na jejich koncert vypravit kamkoliv a nic mi nemohlo stát v cestě.
Když jsem se v zimě dozvěděl informaci, že SUBROSA vyráží na evropské turné, které bude v rozmezí týdne na konci června, nevěřil jsem, že by se u nás mohla zastavit. Zázraky se dějí a SUBROSA se objevila na festivalu Ruins of Intolerance, o kterém jsem věděl asi tolik, že ho pořádá parta kluků, kteří dělají po hudební stránce zajímavé koncerty. Problém, který jsem s celou akcí měl, bylo informační embargo, do kterého byl festival poměrně silně zahalen. Informace o akci byly doslova kusé a třeba takový časový harmonogram se objevil v den koncertu. Nebýt uživatelem proklínaného FB, nevím, jak by to s mou účastí dopadlo. Největší obavy ve mně ale vyvolalo samotné místo konání – squat Cibulka. V podstatě jsem nevěděl, co očekávat. Nešlo o to, že bych se obával o své pohodlí, ale moje obavy se stáčely k tomu, aby koncert proběhl v důstojných podmínkách a atmosféře, jakou si hudba SUBROSY zaslouží. Naštěstí koncertní prostor patřil zřejmě k tomu nejlepšímu, co jsem měl ze squatu možnost vidět, a prostory starého statku se jevily pro vystoupení naprosto vyhovující. Co si myslím o zbytku, je věc druhá. Důležitý byl samotný koncert, a ten neměl kazu.
Přicházíme do areálu, podle rozpisu se zrovna nemělo nic dít, ale ještě stíháme necelé dvě skladby instrumentálních rockerů SAIGA. Pro mě absolutně neznámý pojem. Registruju, že na závěr svého setu zařazují nějakou coververzi, ale momentálně si nejsem schopen vzpomenout, od koho si skladbu vypůjčili. Těžko hodnotit kapelu na základě jednoho a půl songu. Co vím jistě, je, že bych určitě snesl celý set.
Přednášku Anety Horké „Liš se!“ s pocitem, že se tak trochu lišíme (to měl být vtip), trávíme obcházením stavení, které jsou ve zbídačeném stavu, a podobají se mnoha statkům, jakých je u nás v okolí dost a dost, jen v nich nežijí žádní punkáčové s čoklama. Jednoduchá logika – možná. Já si prostě takhle ideální domov nepředstavuju.
Neustále netrpělivě čekáme na SUBROSU.
Prostor dostává opět hudba, i když mluvit v souvislosti s hlukaři LOVCI LEBEK a hudbě hraničí s menší naivitou. Já už jsem po jedné seanci s nimi dostatečně poučen, a tak na rozdíl od Johana vím, do čeho jdu. Tři chlapi, kteří dělají bordel za pomocí tradičních nástrojů, jako jsou bicí a kytara, jsou doplňováni třetím úderníkem, který strávil celý set v kleku na zemi, kde ovládal tzv. „hlukotvoř“. Mezi další nástroje patřila pila, nebo ocelové lanko, což mě, jakožto neznalci hluku, dává vzpomenout na českého mistra hluku Radka Kopela a jeho šílenost NAPALMED. Na rozdíl od něj mě ale LOVCI LEBEK dokážou i pobavit, a můžu si je i užít. To hlavně v momentech, kdy opravdu hrají. I když kostru tvoří pohromadě v podstatě jen bubeník, který se snaží o nějaký rytmus. LOVCI LEBEK předvedli určitě zajímavé vystoupení, které působí jako exotický příspěvek konvenčně pojaté hudbě, ale pořád v něm nedokážu objevit to pravé poslání, a tak si ještě počkám na nějaký jiný koncert, který mi dá „lovce“ pochopit víc.
Následující přednášku Tomáše Jungwirtha „Národ jako překážka otevřené společnosti. Kritika nacionalismu 21. století.“ necháváme stranou. Řešíme zásadní věci typu kdo vyhraje mistrovství světa ve fotbale, kdo dal nejhezčí gól a jak moc bolí kousnutí do ramene. Z téhle debaty dostáváme hlad. S radostí navštěvujeme vegetariánský koutek, kde opět z natěšenosti, že se nám dostane zajímavého pokrmu, odcházíme opět zklamaní. Hlavně to ale nemůžeme vydržet a dáváme se do hovoru s dívčí částí SUBROSY. Jsme docela v šoku, jaký kamarádský přístup slečny mají, což jak se následně ukázalo, platí pro celou kapelu. I přes naši katastrofální angličtinu mají s námi holky trpělivost, vyptáváme se, fotíme se, lichotíme si a nemůžeme se dočkat jejich koncertu. Kluci z kapely tam byli taky, ale bavte se s nimi, když máte vedle sebe tři sympatické holky (úsměv).
Jak už jsem zmiňoval, poslední deska „More Constant Than The Gods“ mi uštědřila kulturní šok a zasáhla mě nevídaným rozměrem, který se odehrává jednou za pár let, aneb kvalitních desek je hrozně moc, ale těch s přesahem zas tolik není. Jedna věc je deska, druhá živý přednes. Ale ani nevím proč, žádné podpásovky jsem se neobával. Otázkou „Are you ready?“ odstartovala SUBROSA svůj set skladbou „Fat Of The Ram“, která svým pomalým doomovým tempem vtahovala do svého světa všechny přítomné naprosto dokonale. Zbytečně hlasitý zvuk si sedal, ale díky tomu, že mám desky najeté, jsem si všechny houslové detaily Kim a Sarah dokázal vychutnat. Druhá „Ghosts Of A Dead Empire“ už svým „svižnějším“ tempem rozpohybovala přítomná těla úplně automaticky a pohupování hlavou do rytmu bylo přirozeným krokem. A závěrečná gradující pasáž by rozhýbala i mrtvého. Když jsme se před koncertem bavili, říkala mi Rebecca, že hrajou jednu skladbu z předešlé desky „No Help For The Mighty Ones“. Měl jsem za to, že se musí automaticky jednat o megahit „Borrowed Time, Borrowed Eyes“. Tím pádem mě překvapilo, že jako třetí skladbu zahráli „Beneath The Crown“, jež je skvělou skladbou, ale v repertoáru mají Američané i skladby dokonalé. Touto dobou bylo jasné, že zbývá čas už jen na jednu věc, kterou nebylo potřeba ani uvádět. Kdyby nezazněla „The Usher“, byl by to pro mě šok. Zřejmě absolutně nejlepší skladba, kterou SUBROSA disponuje, na desce čtrnáctiminutový epos, byl v živé verzi lehce zkrácen, úvodní klidná pasáž byla lehce ořezána, což ale ničemu zásadnímu nevadilo. Následující gejzír chytlavých a skvěle na sebe navazujích momentů, plné doom/sludge kvality naspod a hravosti dvojice usměvavých houslistek navrch, mě rozebral na kousíčky. Protože se jedná o emotivní hudbu, nejen publikum, ale i všichni členové kapely produkci prožívali naplno. Mezi skladbami, i během nich, ale nešetřili úsměvy a každého přesvědčili, že jsou to srdcaři a velmi sympatičtí lidé. O čemž jsme se mohli přesvědčit na konci, když dohráli (před)poslední „The Usher“. Za mohutného aplausu zahráli přídavek a tady už se dostalo na zmiňovanou „Borrowed Time, Borrowed Eyes“, která jenom tenhle skvělý večer, plný pozitivních hudebních dojmů, podtrhla. Jediné, co mi scházelo k dokonalosti, byla má oblíbená „Cosey Mo“, tak snad příště. (úsměv)
Plni dojmů, opět obtěžujeme slečny z Ameriky, kupujeme, co se dá, znovu se fotíme, loudíme podpisy... nutno ale podotknout, že všichni členové kapely byli maximálně vstřícní, hýřili úsměvy a neustále děkovali za „support“. Tou dobou už ale začíná hrát další kapela a tak neplánovaně dáváme ještě celý set party s krkolomným a těžko zapamatovatelným názvem TARTUPALUK. Neplánovaně proto, že už těch dojmů, bylo až moc. Jenže TARTUPALUK nás překvapují vyspělou produkcí a donutí nás zůstat. Po shánění informací o kapele jsem narazil na zmínku, že základ kapely položili členové dnes již neexistujících SAMOCHOTIJO, což tu úchylku s těžko vyslovitelným názvem vysvětluje. (úsměv) SAMOCHOTIJO jsem kdysi viděl, i jejich nahrávky se mi líbily. TARTUPALUK si od svých předchůdců vzali na pomoc podobně syrový výraz, ale oproti nim nestojí jejich hudba na crustových základech, ale plyne si v post hardcoreových vodách, v kterých je jejich crust původ citelný. Ty pomalejší pasáže se mi u SAMOCHOTIJA vždy líbily, tady tvoří devadesát procent. Povedené vystoupení navzdory zbytečně vohulenému zvuku a lehčí statičnosti kapely.
Pohled druhý: Johan
Nebýt Coorneluse, nikdy bych se o skupině SUBROSA nejspíš nedozvěděl. Jeho recenze mě ale namlsala a tak jsem kapelu na internetu s chutí poslouchal, stejně jako jsem poslouchal, že „je nutné ji vidět živě a že je třeba na ni jet třeba do Německa nebo do Rakouska, když by se vypravila do Evropy“. (úsměv) Štěstí se ale usmálo i na Česko, protože americký kvintet se na pár dní vypravil přes oceán a kromě mega akce jakou francouzský Hellfest bezesporu je, byl potvrzen i koncert v Praze. Internet ale dlouho mlčel o místě konání, větší promotéři v tom evidentně prsty neměli, až se nakonec objevily kusé informace, že SUBROSA zahraje v rámci alternativního festivalu ve squatu (!?!?!). Přišlo mi to trochu zvláštní, zato Coornelus z toho měl doslova strach. (úsměv) Trochu jsem s výjezdem váhal, ale když mi v e-mailu psal, že když pojedu, bude nejšťastnější na světě, nedalo se nic dělat. (smích) Jel bych ale i bez toho, abych kamaráda činil nejšťastnějším tvorem planety, protože tu prostě byla velká zvědavost, jak na SUBROSU, tak na ten squat. O squatech jsem totiž dosud jen četl v reportech punk/HC kapel v Trhavině, Hlasateli nebo Hluboké orbě a chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak to tam doopravdy vypadá...
Těch dojmů z pátečního večera je tolik, že nevím čím začít. Tak to vezmu od nejsilnějších k těm slabším.
Dojem č. 1: SUBROSA
Plný jsem toho pořád, i když tohle píšu v neděli v teple domova, neprší mi na hlavu, sedím v křesle a poslouchám (zrovna teď) nádheru nazvanou „The Usher“. Po koncertě SUBROSY jsem totiž neodolal a koupil si loňské album „More Constant Than The Gods“, které jsem si nechal od kapely podepsat. Udělal jsem to asi podruhé v životě, nepatřím mezi sběratele podpisů, ale tady se to tak nějak nabízelo... S dámami z kapely jsme se totiž dali do řeči už před koncertem, tahaje z nich informace, zda mají vinyly, CD nebo nějaké oblečení, Coornelus zase toužil po společné fotce. K té došlo, až když si slečny pořídily make-upy (kromě Kim, ta byla „vystajlovaná“ hned jak vylezla z dodávky – úsměv). Merch pak slíbily rozbalit po koncertě... a na otázku, zda se jim prostředí squatu odpovídaly, že je to super bylo vidět, že to myslí vážně. Koncert začal prakticky podle rozpisu po čtvrt na deset, což jsme kvitovali s nadšením, původně jsme měli obavy, aby ve squatu nevládly punkové poměry a akce nenabrala nějaký děsivý skluz. Co ke koncertu tří divoženek a dvou divopánů psát? Coornelus to jistě popsal hodně poutavě (píšeme nezávisle na sobě, jako ostatně všechny reporty, na nichž se podílí více členů redakce), takže to ze svého pohledu vezmu zkrátka. Koncert mě zkrátka pohltil. SUBROSA hraje hodně sugestivní muziku, označovanou jako doom, sludge, a nevím co ještě, každopádně to není nic standardního. A to nejen kvůli houslím, které jsou v kapele hned dvoje. Rebecca a spol. totiž mají zvláštní dar vytvářet jedním slovem dech beroucí kompozice, nezadávající si s vážnou hudbou. Když se zamyslím, v jakém prostředí taková muzika nejlépe vyzní, přijde mi teď ponuré prostředí bývalé stáje (nebo co to bylo) jako ideální. Aby si někdo nemyslel, že koncert proběhl na slámě... místnost to byla poměrně velká, uklizená, sice bez pódia, ale pro dané účely a počet příchozích zcela dostačující. Počet příchozích... nějaká padesátka? Číslo pravda nevysoké, ale většina dobře věděla, proč na místě je. Možná někoho odradilo místo konání, ale spíše si myslím, že SUBROSA je na okraji zájmu a fanoušků u nás moc nemá. Přijetí se jí ale i od té padesátky dostalo doslova vřelé. My jsme se natlačili do první řady, prakticky metr dva od kapely, na holkách bylo vidět, že o nás „ví“ a s Kim jsme si několikrát vyměnili úsměvy... Proč píšu takové blbosti? Protože když pak došlo k oné podpisové akci, dámy nám do bookletu nenapsaly jen nějaký klikyhák (podpis), ale každá dlouhé věnování, Kim pak dokonce napsala, že ji těšily mé úsměvy... Před odchodem jsme se pak šli s kapelou slušně rozloučit, podáváme holkám ruce, ale ony nás místo podání rukou začnou objímat... No můžeme je nemilovat?
Dojem č. 2: squat
Jak už jsem výše nastínil, v životě jsem ve squatu nebyl. Nějaké představy jsem měl, ale dokud to člověk nevidí na vlastní oči, tak neví nic... Squat Cibulka je prý poslední pražské místo svého druhu, navíc legální, jinak by asi nemohl v dnešní době existovat; legálnost spočívá v tom, že majitel dal k využívání prostorů souhlas. Prostory tvoří několik polorozpadlých budov bývalého statku, na jehož nádvoří je jedním slovem bordel. U zdí se povaluje staré nádobí, různé harampádí, kusy dřeva, hromada písku na pěšině vedoucí do statku z jedné strany... Nejsem žádný puritán, považuji se za velmi tolerantního člověka, mám dokonce ke všemu alternativnímu pozitivní vztah, ale život ve squatu si nedovedu představit. A taky jsem si udělal obrázek o hodnotách takového života, v nichž z mého pohledu převažují negativa. Pozitiva? Nezávislost, volnost, rovnost, bratrství – nechci si z toho dělat legraci, ale je to prostě tak. Negativa? Nepořádek. Nepořádek. NEPOŘÁDEK. Mám dojem, že squateři vždy tvrdili, že se snaží opuštěné chátrající budovy opravovat, zachovat, vylepšit... Ničeho takového jsem si u Cibulky nevšiml. Možná je to nedostatkem prostředků, do squatu se nejspíš stěhují lidé bez peněz a tak na nějaké stavební materiály nemají prostředky, na druhou stranu jim nevadí chodit kolem hromad veteše, takže to s těmi ideály asi nebude tak žhavé, když nejsou schopni si aspoň trochu kolem sebe uklidit. Abych to zkrátil, život ve squatu je v řadě médií přeceňován, nesmyslně glorifikován, ale když to tamním obyvatelům takhle vyhovuje, jejich věc.
Dojem č. 3: další kapely
Jeli jsme sice vyloženě kvůli SUBROSE, ale na akci hrály i další kapely. Z nich mě nejvíc zaujali TARTUPALUK hrající post hardcore. Zpěvačka řvoucí jako chlap do toho dávala všechno, kapela šlapala a i když to bylo brutálně nahlas, mělo to slušnou úroveň. LOVCI LEBEK jsou sice stravitelnější „noisíček“ (pravil rozpis u vchodu) než NAPALMED, ale já tomu prostě a jednoduše nehovím, nebaví mě to, a tak jsem vydržel asi 15 minut hluku, ze kterého tu a tam něco poslouchatelného vykouklo, aby „to“ zase zmizelo. Na pohled to sice bylo docela atraktivní, hlavně když jeden z protagonistů odehrál jeden song na pilu na dřevo, ale jednou mi to stačilo. Do třetice SAIGA, což bylo něco jako stoner, instrumentální záležitost, slušně zahraná, ale stihli jsme konec setu.
Dojem č. 4: přednášky
Ruins of Intolerance je alternativní akce se vším všudy, kromě alternativních kapel se konaly i přednášky na různá (alternativní) témata. Pořadatelé se snaží akci udělat zajímavější a s přesahem, mítinky si posluchače našly, prý došlo i k zajímavým diskuzím, mně to ale nepřišlo tak zajímavé, abych poslouchal povídání o generaci mladších přednášejících na témata, o kterých mám jasno.
Dojem č. 5: vegetariánské jídlo
Během týdne dvě akce s vegetariánskou stravou... Nejsem vegetarián, ale bez masa se klidně obejdu, ostatně jím jej čím dál méně... Vařím si bez masa často a chutná mi to, když to má chuť – vystačím si se solí a základním kořením. Po dvou vege akcích nejsem ze stravy předkládané na festivalech nadšený. Ani cizrnový guláš, ani vločkové placičky na Magick Musick Festu jsem nepovažoval za gurmánský zážitek, to samé platí na sekanou na Ruins. Byl bych si dal sójový guláš, ale když mi kuchař z prý renomované vege firmy řekl, že je extra pálivý, přešla mě chuť. Proč bych měl chuťové buňky otupovat silně pálivými feferonkami? Abych nevěděl co jím? Sekaná byla takřka bez chuti, ještě že pod ní byla na chlebu namazaná hořčice... Příště si na vege koncert vezmu plátkový sýr a housku, a pochutnám si víc... (neplatí pro Festa de la pohoda, kde jsem si loni na sójovém guláši pošmákl).
Fotky: Coornelus
Celý fotoreport na Photomusic
