Jak to viděl Johan...
Léto je doslova narvané různými hudebními festivaly, od těch profláklých po akce menší, od těch stylově striktně zaměřených po ty barevnější. MAGICK MUSICK lze s čistým svědomím označit jako malý barevný festival, samozřejmě stále plus mínus rock/metalový. Shodou různých okolností se mi nikdy nepodařilo do malé vesničky u Sušice vyrazit, letos ale nestálo nic v cestě a navíc se stejně rozhodl i Coornelus, takže s dvojnásobnou radostí jsme v sobotu vyrazili na západ.
Čermnou jsme našli bez potíží, areál festiválku jsme málem minuli – naštěstí jsme v pravou chvíli zahlédli dvě postavy, o jedné z nichž Coornelus z legrace prohlásil, že je to Viktor Palák – a on to opravdu Viktor byl. (úsměv) Pak už jsme vjeli na louku, kde parkovalo asi deset aut a dokonce stálo několik stanů... Festivalovému areálu dominuje podivná chajda, na jejíž delší straně je něco jako pódium, pod ním klesající svah, na němž má své nádobíčko zvukař, vedle několik lavic. Vše vypadá skromně, včetně vstupní „brány“ a stánku s občerstvením, samozřejmě vegetariánským, vždyť pořadatelem je Berry... (úsměv)
Měl jsem za to, že akce je venkovní, ale první kapela si nádobíčko rozbalila v oné boudě. Prostor jen o něco málo větší než můj obývák ještě částečně zmenšil barový pult, takže se dovnitř mohlo vejít nějakých dvacet, v sardinkové formě snad třicet lidí. Tolik jich ale LIVER GARNISH, tentokrát postrádající baskytaristu, tudíž vystupující ve třech, nepřitáhli, přesto odehráli energický a relativně divoký set, přičemž tu divokost měl na svědomí zpěvák, který se do toho opřel opravdu s velkou vervou. LIVER GARNISH hrají power violence bordel, krátké šlehy, většinou netrvající ani minutu, takže vystoupení čítající nějakých patnáct songů se vejde do stejného počtu minut. Začátek v 16.45, konec v 17.00.
O minutu později začali JOLLY JOKER, kteří hrají spoustu let, svého času se o nich hodně psalo, ale nikdy jsem je živě (myslím) neviděl. Prvním překvapením bylo, že oba pánové drželi v rukou elektrifikované klasické kytary (v jednom případě tedy baskytaru), druhým slečna za bicími, a ač musím uznat kvality kapely, která působila sehraným a vyhraným dojmem, jejich hudba není mým šálkem muziky. Přesto jsem skoro hodinu vydržel poslouchat a rozšířil si obzory. (úsměv)
Kdo by na jihu neznal zbojníky RABIES. Dvě baskytary, jedna kytara, jedny bubny, dohromady noise core běs. (úsměv) Podobně jako LIVER GARNISH, i RABIES si vystačí s málem... času. Dvacet ultrarychlých ultrakrátkých vypalovaček nasázeli během čtvrt hodiny a odebrali se zevlovat (Syky, Šakal a Vosa) a opíjet se (Koloděj slavící 39. narozeniny). Viděl jsem RABIES několikrát, mám z nich pokaždé stejně zmatené pocity, ale chovám k nim sympatie a i proto si je s chutí poslechnu znovu, aniž bych rozuměl tomu, co vlastně hrají. (smích)
„A hele, NIRVANA vstala z popela,“ prohlásil jsem, když do areálu dorazili OR. (úsměv) Kytarista v kostkované košili... něco pro CoORneluse. (úsměv) Nevyhledávám muziku, kterou OR provozují, a ani vlastně nevím, jak ji zařadit, ale živě mě trio mládenců dokázalo strhnout. Nic moc o jejich produkci nedokážu napsat, ale bylo to působivé, přesvědčivé, a nebojím se napsat strhující. Velké překvapení, mnohem zajímavější než při poslechu z internetu. Hlavně „Stará dobrá mladá krev“.
Po OR se publikum obměnilo, intelektuálové v brýlích se silnými obroučkami se odebrali na čaj (úsměv) a metalisté šli fandit, protože na pódiu se srovnali ASMODEUS. Pozorní čtenáři Fobie vědí, že po reunionu jsme o nich psali dvakrát, ale tentokrát to zase bylo malinko jinačí. Poprvé byla půlka skladeb zpívána svahilsky, podruhé asi třetina a napotřetí už jen dvě. Prakticky stejně vystavěný set pro mě postupně trochu ztrácel na zajímavosti, úvodní skladby („Živé světlo“, „Sssatan Ex Urbina“, „Kruh“, „Na řece smrti“) znám nazpaměť a refrény si zpívám (úsměv), nové samozřejmě zažité nemám a tak se v nich zatím nechytám. Už sice mají názvy a většina i texty, ale dokud nebudu mít v ruce gramodesku, tak se je naučit nemůžu... Nejzajímavěji se mi jevila pestrá „Já David Kleiner“, nejpřekvapivěji „Tanec s mrtvou labutí“, pomalá skladba, která mi připomněla KERN před 25 lety; z alba bude určitě zajímavější, protože zapadne do kontextu koncepčního příběhu. Dobře se jeví i death metalem šmrnclá věc („Chrám bolesti“, jestli se nepletu) a když se ASMODEUS vrátili ke „Kořenům (času)“, byl jsem jako vždycky s jejich vystoupením spokojený. Někdo možná namítne, že to už to není thrash, ale já mám jejich melodie a harmonie rád.
REST IN HASTE jsem prozevloval a prokecal, protože kromě muziky jsou letní festivaly o tom, že člověk potká kamarády a známé, které třeba delší čas nevidí... Magický festival sice navštívila většina těch, kteří se na jihu Čech objevují všude tam, kde se vyskytuju taky (úsměv), ale stejně je rád vidím. Taky jsem si dal cizrnový guláš (večer ještě vločkové placičky), taky jsem si dal lahvovou plzeň, protože nikdo nemůže chtít, abych pil točený gambrinus; když už jsem u piva, tak si dovolím vznést první protest (ten druhý pak přidali RADIOLOKÁTOR), protože čepovat na nezávislém uvědoměle se tvářícím festivalu europivo nadnárodní korporace... není to náhodou porušení hardcorové etikety??? (smích)
Sice o RADIOLOKÁTORU píšeme pořád dokola a pořád dokola to samé, ale ukažte mi kapelu, která to momentálně takhle valí. Jasně, ukážete LAHAR. Souhlas. A dál? Z které další kapely sálá taková energie? Která kapela rozdovádí každé publikum? Ale abych se vrátil ke slovům „to samé“. Tentokrát to platit nebude, RADIOLOKÁTOR totiž výrazně obměnili koncertní program, na úvod nasázeli všechny vlastní songy („Vzpoura“, „Vindaloo Panzerfaust“, „Chilli & Thrash Attack“, „Bhut Jolokia“, „Capsacin Of Death“), přidali tuším jen tři covery „Black Magic“, „Protest“ a „Toxic Death“ (ten poslední myslím poprvé (?)), ale rozdováděné publikum (část lidí se vrhla do mosh pitu, který nezřídka někoho vyplivl tak, že se dotyčný zblízka potkal se zemí) nechtělo kapelu pustit, takže došlo ještě na „co je, co je, coje, coje, coje?“ a devastace byla u konce. S čistým svědomím můžu napsat, že předešlé kapely hrály dobře, ale RADIOLOKÁTOR je prostě jiná liga, koncertní kapela jak má být, navíc instrumentálně skvělá, pozorovat třeba Čerta je neskutečný zážitek, ostatní za ním ale vůbec nezaostávají... I ti, kteří kapelu viděli poprvé, uznale pokyvovali hlavami (zdravím Viktora, jeho slečnu i obě žirafy), kromě nich pak přibyl kapele jeden mladý fanoušek, synek mého kamaráda Standa, pro kterého to evidentně byl hodně silný zážitek. Pro mě ostatně taky. Paráda.
Vypadalo to, že MÖRKHIMMEL to budou mít těžké, ale opak byl pravdou. První kapela hrála uvnitř, poslední rovněž. Stísněný prostor chatrče Slávkovi a spol. dokonale sedl, a sedl i publiku. Po krátkém oťukávání mezi muzikanty a obecenstvem se extravagantní vokalista vydal s bezdrátovým mikrofonem do prostoru a rozpoutal tím takové peklo, které asi nikdo nečekal. Nad hlavami přítomných se objevoval jak Slávek, tak kdosi z fanoušků, do toho mela jak v bubnu automatické pračky, i slušní jedinci odhodili zábrany, foťáky a hodinky (smích) a pustili se do křepčení. MÖRKHIMMEL to na závěr rozsekali, dali nějaké starší songy, ale i ty z chystané desky, kterou právě nahrávají ve „zvukovém pekle“, třeba hitovku „Z cizího krev poteče“, a protože nálada byla všeobecně skvělá, muselo se taky přidávat a „Zítřek beze mě“ byl tím správným posledním rezavým hřebem do mörkhimmelovské práchnivějící rakve.
Myslím, že z předchozích řádků je zřejmé, že se letošní Magická Mu/sick/a vyvedla parádně. Ještě jsem nezmínil zvuk, ale to je dobré znamení, protože většinou o něm píšeme tehdy, když něco není v pořádku. Tady ale bylo všechno v nejlepším pořádku, dlouho jsem nezažil takhle parádně nazvučenou akci. A protože došlo zhruba sto platících a náklady byly pokryty, Berrymu nezbude nic jiného, než za rok zase oprášit pavučiny na pódiu...
Díval se, poslouchal (a fotil) i Coornelus...
Konečně mi to vyšlo. Na Berryho festiválek jsem se chystal už několikrát, ale vždy se vyskytlo něco, co mi zabránilo v účasti. Letos se to naštěstí povedlo, a to naštěstí myslím vážně. Vyrážíme s Johanem vstříc šumavské louce u lesa, na které stojí ona pověstná bouda, která opravdu boudou je (úsměv). Až na jedno mini zaškobrtnutí dorážíme do cíle pěkně včas tak, abychom se stihli porozhlédnout, pozdravit se a stíhali první kapelu LIVER GARNISH. Ti překvapivě odpalují svůj set uvnitř boudy, která má velikost solidního obejváku, což momentálně stačí, ale jak se později ukázalo, jedná se o prostor, který na normální akci nestačí. LIVER GARNISH hrají hardcore grind s prvky řádného bordelu. Oproti nedávné zkušenosti s nimi v Sušici postrádali basáka, ale jinak se nic nezměnilo. Jednalo se o pořádný výplach syrového typu, avšak nějakou výraznější přidanou hodnotu v tomto západočeském souboru nejsem sto odhalit.
JOLLY JOKER jsem poprvé a zároveň naposledy viděl před dvaceti lety. Což je samo o sobě dost strašný, ale neudělám s tím nic, nikdo nemládne. Je pravda, že po desce „Pro-tlak“ jsem je přestal registrovat a tak se mi jevilo vystoupení na letošním ročníku MMF jako milé zpestření a nostalgická vzpomínka. Upravené staré fláky zněly pochopitelně dobře, k čemuž pomohl i výborný zvuk, a tak takovou „Raketou do tmy“ a „Bublinu“ jsem si fakt užil. Slabší to bylo s věcmi, které jsem neznal. Pomalejší tempo bylo lehce uspávací, na můj vkus tam bylo až moc reggae pasáží a koncert ztrácel dynamiku, přičemž jsem se přistihl, že se po půlhodině začínám nudit. Přesto jsem byl s koncertem spokojen a rád si zavzpomínal.
Od RABIES se dal čekat hluk a komenty vysvětlující o čem že následující skladba po textové stránce je, což je sympatické počínání a v podstatě je to to, co mě na nich nejvíc baví. I když ne se vším, co bylo vyřčeno, se ztotožňuju. Hluk mě sice opět moc nezaujal, ale budiž Týneckým ke cti, že jsou si své těžko stravitelné produkce vědomi a servírují pouze čtvrthodinové menu, které nemá za tu chvíli čas posluchače nudit, natož ho nasrat.
OR patřili v mém soukromém žebříčku k nejočekávanějším kapelám festivalu. Naživo jsem je ještě neviděl, ale desku, jejíž zpracování mě docela štve, si doma rád pouštím. Byl jsem ale plný obav, jak to s nimi celé dopadne. OR totiž patří mezi party, které jsou zařazeny do fondu ohrožených kapel a bál jsem se, aby měl na co vůbec Adámek hrát, když minule rozbil na koncertě kytaru. Navíc jsem si nebyl jist, jak na to budou po fyzické stránce, přece jen jíst pořád jen suché rohlíky... žádný med. Pro jistotu jsem měl sebou v autě čerstvé pečivo, aby eventuálně měli, co jíst, to kdyby jim Berry nedal honorář v tučné obálce nebo kupón na festivalový cizrnový guláš. Kdo neví, o čem je řeč, tak ať si urychleně doplní znalosti. Naštěstí vše klaplo tak, jak jsem si představoval. Tři mladí kluci zahráli naprosto suverénně svojí variaci na téma noise rock. V podstatě stačí říct, že jim vyšla deska u Silver Rocket a všem musí být jasné, jakou palební municí disponují. O co nejistěji OR vypadali v pauzách mezi skladbami, o to autentičtěji působili při tom, když se opřeli do nástrojů. Velmi povedený koncert se skvělými momenty, které jejich hudba obsahuje. Dobrá mladá krev.
ASMODEUS jsem od března měl možnost vidět už potřetí a působili na mě potřetí stejný dojmem. Skvělá muzikantská práce, avšak k jejich hudbě se mi nedaří najít si cestičku a jiskra ne a ne přeskočit. Podobně jako u JOLLY JOKER zahráli, na můj vkus, až moc dlouhé vystoupení, které ke konci zavánělo nudou, čemuž nepomohlo ani zařazení pomalých skladeb, které mi přijdou naživo úplně out.
Velká neznámá... REST IN HASTE. Kromě popisku stoner jsem neměl tušení, co od nich očekávat. Nevím, jestli mi něco v minulosti uteklo, ale pro mě absolutně neznámé jméno, mě na festivalu příjemně překvapilo. Jak prohlásil vtipně zpěvák, kapela nehraje vály, ale písničky, což mi tak nějak přišlo. Cestou na akci mi v autě hráli shodou okolností QOTSA a i něco z nich, pro přiblížení, jsem tam zaslechl. Těžko po prvním poslechu nějak obšírněji kapelu hodnotit, ale to, co hráli, mělo rozhodně hlavu a patu a nepůsobilo to na mě vůbec špatně.
Konečně už se k prostoru před pódium dostavila drtivá většina návštěvníků festivalu a poprvé vypukla mela. Ale ono se není čemu divit. RADIOLOKÁTOR prostě přišli, zahráli, zavtipkovali a smetli všechno z povrchu zemského. Totální jízda v rychlém tempu musela nadchnout i ty, kteří zrovna thrash metalu neholdují. Chválili jsme tady kluky v reportech pokaždé, ale kdo je aspoň jednou viděl, musí sám uznat, že to nemá chybu.
Bylo jasné, že lid je z Radiolokátorových radovánek řádně rozvášněn a přesun produkce do boudy vzbuzoval u střízlivých jisté rozpaky. Ty se naplnily hned po prvním hrábnutí do strun pražských naplavenin MÖRKHIMMEL. V prostoru o cca 20 m2 se tísnilo odhadem 40 lidí včetně kapely a baru (úsměv). Koncert probíhal tak, že někdo neustále lítal vzduchem, zpěváka Slávka nevyjímaje. Obával jsem se, jestli se v těchto podmínkách dá koncert vůbec dohrát, což se fakt, navzdory několika vynuceným přerušením, naštěstí povedlo. Hudebně ale cítím jisté pochybnosti a rozpaky. MÖRKHIMMEL mám opravdu moc rád a „Zloskřivce“ považuju za parádní desku. Nové, tady už zas vály, mi zněly ale až moc stereotypně. Havranovy bicí mi tentokrát přišly dost monotónní a Davidovy rify jsem nebyl v tom bordelu schopen ocenit. Když ale ke konci zazněly mé oblíbené hity „Insomnia“ a „Zítřek beze mě“, byl jsem na vrcholu blaha. Doufám, že nová deska mé pochybnosti rozpráší a opět ve mně zakoření.
Konec dobrý, všechno dobré. Má první návštěva festivalu proběhla až nad očekávání dobře. Po hudební stránce jsem si téměř vše užil, zvuk byl, až na MÖRKHIMMEL, parádní, prostředí mi přišlo sympatické, jaké teklo pivo je mi fuk a jídlo... vždycky může být líp. Cizrnový guláš se rozhodně nestal mým oblíbeným šmakem a gurmánský zážitek si představuju jinak. (úsměv)
Fotky: Coornelus
Coornelusův report na Photomusic
Sykyho fotoreport
Léto je doslova narvané různými hudebními festivaly, od těch profláklých po akce menší, od těch stylově striktně zaměřených po ty barevnější. MAGICK MUSICK lze s čistým svědomím označit jako malý barevný festival, samozřejmě stále plus mínus rock/metalový. Shodou různých okolností se mi nikdy nepodařilo do malé vesničky u Sušice vyrazit, letos ale nestálo nic v cestě a navíc se stejně rozhodl i Coornelus, takže s dvojnásobnou radostí jsme v sobotu vyrazili na západ.
Čermnou jsme našli bez potíží, areál festiválku jsme málem minuli – naštěstí jsme v pravou chvíli zahlédli dvě postavy, o jedné z nichž Coornelus z legrace prohlásil, že je to Viktor Palák – a on to opravdu Viktor byl. (úsměv) Pak už jsme vjeli na louku, kde parkovalo asi deset aut a dokonce stálo několik stanů... Festivalovému areálu dominuje podivná chajda, na jejíž delší straně je něco jako pódium, pod ním klesající svah, na němž má své nádobíčko zvukař, vedle několik lavic. Vše vypadá skromně, včetně vstupní „brány“ a stánku s občerstvením, samozřejmě vegetariánským, vždyť pořadatelem je Berry... (úsměv)
Měl jsem za to, že akce je venkovní, ale první kapela si nádobíčko rozbalila v oné boudě. Prostor jen o něco málo větší než můj obývák ještě částečně zmenšil barový pult, takže se dovnitř mohlo vejít nějakých dvacet, v sardinkové formě snad třicet lidí. Tolik jich ale LIVER GARNISH, tentokrát postrádající baskytaristu, tudíž vystupující ve třech, nepřitáhli, přesto odehráli energický a relativně divoký set, přičemž tu divokost měl na svědomí zpěvák, který se do toho opřel opravdu s velkou vervou. LIVER GARNISH hrají power violence bordel, krátké šlehy, většinou netrvající ani minutu, takže vystoupení čítající nějakých patnáct songů se vejde do stejného počtu minut. Začátek v 16.45, konec v 17.00.
O minutu později začali JOLLY JOKER, kteří hrají spoustu let, svého času se o nich hodně psalo, ale nikdy jsem je živě (myslím) neviděl. Prvním překvapením bylo, že oba pánové drželi v rukou elektrifikované klasické kytary (v jednom případě tedy baskytaru), druhým slečna za bicími, a ač musím uznat kvality kapely, která působila sehraným a vyhraným dojmem, jejich hudba není mým šálkem muziky. Přesto jsem skoro hodinu vydržel poslouchat a rozšířil si obzory. (úsměv)
Kdo by na jihu neznal zbojníky RABIES. Dvě baskytary, jedna kytara, jedny bubny, dohromady noise core běs. (úsměv) Podobně jako LIVER GARNISH, i RABIES si vystačí s málem... času. Dvacet ultrarychlých ultrakrátkých vypalovaček nasázeli během čtvrt hodiny a odebrali se zevlovat (Syky, Šakal a Vosa) a opíjet se (Koloděj slavící 39. narozeniny). Viděl jsem RABIES několikrát, mám z nich pokaždé stejně zmatené pocity, ale chovám k nim sympatie a i proto si je s chutí poslechnu znovu, aniž bych rozuměl tomu, co vlastně hrají. (smích)
„A hele, NIRVANA vstala z popela,“ prohlásil jsem, když do areálu dorazili OR. (úsměv) Kytarista v kostkované košili... něco pro CoORneluse. (úsměv) Nevyhledávám muziku, kterou OR provozují, a ani vlastně nevím, jak ji zařadit, ale živě mě trio mládenců dokázalo strhnout. Nic moc o jejich produkci nedokážu napsat, ale bylo to působivé, přesvědčivé, a nebojím se napsat strhující. Velké překvapení, mnohem zajímavější než při poslechu z internetu. Hlavně „Stará dobrá mladá krev“.
Po OR se publikum obměnilo, intelektuálové v brýlích se silnými obroučkami se odebrali na čaj (úsměv) a metalisté šli fandit, protože na pódiu se srovnali ASMODEUS. Pozorní čtenáři Fobie vědí, že po reunionu jsme o nich psali dvakrát, ale tentokrát to zase bylo malinko jinačí. Poprvé byla půlka skladeb zpívána svahilsky, podruhé asi třetina a napotřetí už jen dvě. Prakticky stejně vystavěný set pro mě postupně trochu ztrácel na zajímavosti, úvodní skladby („Živé světlo“, „Sssatan Ex Urbina“, „Kruh“, „Na řece smrti“) znám nazpaměť a refrény si zpívám (úsměv), nové samozřejmě zažité nemám a tak se v nich zatím nechytám. Už sice mají názvy a většina i texty, ale dokud nebudu mít v ruce gramodesku, tak se je naučit nemůžu... Nejzajímavěji se mi jevila pestrá „Já David Kleiner“, nejpřekvapivěji „Tanec s mrtvou labutí“, pomalá skladba, která mi připomněla KERN před 25 lety; z alba bude určitě zajímavější, protože zapadne do kontextu koncepčního příběhu. Dobře se jeví i death metalem šmrnclá věc („Chrám bolesti“, jestli se nepletu) a když se ASMODEUS vrátili ke „Kořenům (času)“, byl jsem jako vždycky s jejich vystoupením spokojený. Někdo možná namítne, že to už to není thrash, ale já mám jejich melodie a harmonie rád.
REST IN HASTE jsem prozevloval a prokecal, protože kromě muziky jsou letní festivaly o tom, že člověk potká kamarády a známé, které třeba delší čas nevidí... Magický festival sice navštívila většina těch, kteří se na jihu Čech objevují všude tam, kde se vyskytuju taky (úsměv), ale stejně je rád vidím. Taky jsem si dal cizrnový guláš (večer ještě vločkové placičky), taky jsem si dal lahvovou plzeň, protože nikdo nemůže chtít, abych pil točený gambrinus; když už jsem u piva, tak si dovolím vznést první protest (ten druhý pak přidali RADIOLOKÁTOR), protože čepovat na nezávislém uvědoměle se tvářícím festivalu europivo nadnárodní korporace... není to náhodou porušení hardcorové etikety??? (smích)
Sice o RADIOLOKÁTORU píšeme pořád dokola a pořád dokola to samé, ale ukažte mi kapelu, která to momentálně takhle valí. Jasně, ukážete LAHAR. Souhlas. A dál? Z které další kapely sálá taková energie? Která kapela rozdovádí každé publikum? Ale abych se vrátil ke slovům „to samé“. Tentokrát to platit nebude, RADIOLOKÁTOR totiž výrazně obměnili koncertní program, na úvod nasázeli všechny vlastní songy („Vzpoura“, „Vindaloo Panzerfaust“, „Chilli & Thrash Attack“, „Bhut Jolokia“, „Capsacin Of Death“), přidali tuším jen tři covery „Black Magic“, „Protest“ a „Toxic Death“ (ten poslední myslím poprvé (?)), ale rozdováděné publikum (část lidí se vrhla do mosh pitu, který nezřídka někoho vyplivl tak, že se dotyčný zblízka potkal se zemí) nechtělo kapelu pustit, takže došlo ještě na „co je, co je, coje, coje, coje?“ a devastace byla u konce. S čistým svědomím můžu napsat, že předešlé kapely hrály dobře, ale RADIOLOKÁTOR je prostě jiná liga, koncertní kapela jak má být, navíc instrumentálně skvělá, pozorovat třeba Čerta je neskutečný zážitek, ostatní za ním ale vůbec nezaostávají... I ti, kteří kapelu viděli poprvé, uznale pokyvovali hlavami (zdravím Viktora, jeho slečnu i obě žirafy), kromě nich pak přibyl kapele jeden mladý fanoušek, synek mého kamaráda Standa, pro kterého to evidentně byl hodně silný zážitek. Pro mě ostatně taky. Paráda.
Vypadalo to, že MÖRKHIMMEL to budou mít těžké, ale opak byl pravdou. První kapela hrála uvnitř, poslední rovněž. Stísněný prostor chatrče Slávkovi a spol. dokonale sedl, a sedl i publiku. Po krátkém oťukávání mezi muzikanty a obecenstvem se extravagantní vokalista vydal s bezdrátovým mikrofonem do prostoru a rozpoutal tím takové peklo, které asi nikdo nečekal. Nad hlavami přítomných se objevoval jak Slávek, tak kdosi z fanoušků, do toho mela jak v bubnu automatické pračky, i slušní jedinci odhodili zábrany, foťáky a hodinky (smích) a pustili se do křepčení. MÖRKHIMMEL to na závěr rozsekali, dali nějaké starší songy, ale i ty z chystané desky, kterou právě nahrávají ve „zvukovém pekle“, třeba hitovku „Z cizího krev poteče“, a protože nálada byla všeobecně skvělá, muselo se taky přidávat a „Zítřek beze mě“ byl tím správným posledním rezavým hřebem do mörkhimmelovské práchnivějící rakve.
Myslím, že z předchozích řádků je zřejmé, že se letošní Magická Mu/sick/a vyvedla parádně. Ještě jsem nezmínil zvuk, ale to je dobré znamení, protože většinou o něm píšeme tehdy, když něco není v pořádku. Tady ale bylo všechno v nejlepším pořádku, dlouho jsem nezažil takhle parádně nazvučenou akci. A protože došlo zhruba sto platících a náklady byly pokryty, Berrymu nezbude nic jiného, než za rok zase oprášit pavučiny na pódiu...
Díval se, poslouchal (a fotil) i Coornelus...
Konečně mi to vyšlo. Na Berryho festiválek jsem se chystal už několikrát, ale vždy se vyskytlo něco, co mi zabránilo v účasti. Letos se to naštěstí povedlo, a to naštěstí myslím vážně. Vyrážíme s Johanem vstříc šumavské louce u lesa, na které stojí ona pověstná bouda, která opravdu boudou je (úsměv). Až na jedno mini zaškobrtnutí dorážíme do cíle pěkně včas tak, abychom se stihli porozhlédnout, pozdravit se a stíhali první kapelu LIVER GARNISH. Ti překvapivě odpalují svůj set uvnitř boudy, která má velikost solidního obejváku, což momentálně stačí, ale jak se později ukázalo, jedná se o prostor, který na normální akci nestačí. LIVER GARNISH hrají hardcore grind s prvky řádného bordelu. Oproti nedávné zkušenosti s nimi v Sušici postrádali basáka, ale jinak se nic nezměnilo. Jednalo se o pořádný výplach syrového typu, avšak nějakou výraznější přidanou hodnotu v tomto západočeském souboru nejsem sto odhalit.
JOLLY JOKER jsem poprvé a zároveň naposledy viděl před dvaceti lety. Což je samo o sobě dost strašný, ale neudělám s tím nic, nikdo nemládne. Je pravda, že po desce „Pro-tlak“ jsem je přestal registrovat a tak se mi jevilo vystoupení na letošním ročníku MMF jako milé zpestření a nostalgická vzpomínka. Upravené staré fláky zněly pochopitelně dobře, k čemuž pomohl i výborný zvuk, a tak takovou „Raketou do tmy“ a „Bublinu“ jsem si fakt užil. Slabší to bylo s věcmi, které jsem neznal. Pomalejší tempo bylo lehce uspávací, na můj vkus tam bylo až moc reggae pasáží a koncert ztrácel dynamiku, přičemž jsem se přistihl, že se po půlhodině začínám nudit. Přesto jsem byl s koncertem spokojen a rád si zavzpomínal.
Od RABIES se dal čekat hluk a komenty vysvětlující o čem že následující skladba po textové stránce je, což je sympatické počínání a v podstatě je to to, co mě na nich nejvíc baví. I když ne se vším, co bylo vyřčeno, se ztotožňuju. Hluk mě sice opět moc nezaujal, ale budiž Týneckým ke cti, že jsou si své těžko stravitelné produkce vědomi a servírují pouze čtvrthodinové menu, které nemá za tu chvíli čas posluchače nudit, natož ho nasrat.
OR patřili v mém soukromém žebříčku k nejočekávanějším kapelám festivalu. Naživo jsem je ještě neviděl, ale desku, jejíž zpracování mě docela štve, si doma rád pouštím. Byl jsem ale plný obav, jak to s nimi celé dopadne. OR totiž patří mezi party, které jsou zařazeny do fondu ohrožených kapel a bál jsem se, aby měl na co vůbec Adámek hrát, když minule rozbil na koncertě kytaru. Navíc jsem si nebyl jist, jak na to budou po fyzické stránce, přece jen jíst pořád jen suché rohlíky... žádný med. Pro jistotu jsem měl sebou v autě čerstvé pečivo, aby eventuálně měli, co jíst, to kdyby jim Berry nedal honorář v tučné obálce nebo kupón na festivalový cizrnový guláš. Kdo neví, o čem je řeč, tak ať si urychleně doplní znalosti. Naštěstí vše klaplo tak, jak jsem si představoval. Tři mladí kluci zahráli naprosto suverénně svojí variaci na téma noise rock. V podstatě stačí říct, že jim vyšla deska u Silver Rocket a všem musí být jasné, jakou palební municí disponují. O co nejistěji OR vypadali v pauzách mezi skladbami, o to autentičtěji působili při tom, když se opřeli do nástrojů. Velmi povedený koncert se skvělými momenty, které jejich hudba obsahuje. Dobrá mladá krev.
ASMODEUS jsem od března měl možnost vidět už potřetí a působili na mě potřetí stejný dojmem. Skvělá muzikantská práce, avšak k jejich hudbě se mi nedaří najít si cestičku a jiskra ne a ne přeskočit. Podobně jako u JOLLY JOKER zahráli, na můj vkus, až moc dlouhé vystoupení, které ke konci zavánělo nudou, čemuž nepomohlo ani zařazení pomalých skladeb, které mi přijdou naživo úplně out.
Velká neznámá... REST IN HASTE. Kromě popisku stoner jsem neměl tušení, co od nich očekávat. Nevím, jestli mi něco v minulosti uteklo, ale pro mě absolutně neznámé jméno, mě na festivalu příjemně překvapilo. Jak prohlásil vtipně zpěvák, kapela nehraje vály, ale písničky, což mi tak nějak přišlo. Cestou na akci mi v autě hráli shodou okolností QOTSA a i něco z nich, pro přiblížení, jsem tam zaslechl. Těžko po prvním poslechu nějak obšírněji kapelu hodnotit, ale to, co hráli, mělo rozhodně hlavu a patu a nepůsobilo to na mě vůbec špatně.
Konečně už se k prostoru před pódium dostavila drtivá většina návštěvníků festivalu a poprvé vypukla mela. Ale ono se není čemu divit. RADIOLOKÁTOR prostě přišli, zahráli, zavtipkovali a smetli všechno z povrchu zemského. Totální jízda v rychlém tempu musela nadchnout i ty, kteří zrovna thrash metalu neholdují. Chválili jsme tady kluky v reportech pokaždé, ale kdo je aspoň jednou viděl, musí sám uznat, že to nemá chybu.
Bylo jasné, že lid je z Radiolokátorových radovánek řádně rozvášněn a přesun produkce do boudy vzbuzoval u střízlivých jisté rozpaky. Ty se naplnily hned po prvním hrábnutí do strun pražských naplavenin MÖRKHIMMEL. V prostoru o cca 20 m2 se tísnilo odhadem 40 lidí včetně kapely a baru (úsměv). Koncert probíhal tak, že někdo neustále lítal vzduchem, zpěváka Slávka nevyjímaje. Obával jsem se, jestli se v těchto podmínkách dá koncert vůbec dohrát, což se fakt, navzdory několika vynuceným přerušením, naštěstí povedlo. Hudebně ale cítím jisté pochybnosti a rozpaky. MÖRKHIMMEL mám opravdu moc rád a „Zloskřivce“ považuju za parádní desku. Nové, tady už zas vály, mi zněly ale až moc stereotypně. Havranovy bicí mi tentokrát přišly dost monotónní a Davidovy rify jsem nebyl v tom bordelu schopen ocenit. Když ale ke konci zazněly mé oblíbené hity „Insomnia“ a „Zítřek beze mě“, byl jsem na vrcholu blaha. Doufám, že nová deska mé pochybnosti rozpráší a opět ve mně zakoření.
Konec dobrý, všechno dobré. Má první návštěva festivalu proběhla až nad očekávání dobře. Po hudební stránce jsem si téměř vše užil, zvuk byl, až na MÖRKHIMMEL, parádní, prostředí mi přišlo sympatické, jaké teklo pivo je mi fuk a jídlo... vždycky může být líp. Cizrnový guláš se rozhodně nestal mým oblíbeným šmakem a gurmánský zážitek si představuju jinak. (úsměv)
Fotky: Coornelus
Coornelusův report na Photomusic
Sykyho fotoreport
