Někdy před půl rokem jsem odněkud někam jel autem se svým téměř šestiletým synkem a poté, co stále dokola vyžadoval pouštět poslední desku BLACK SABBATH, mě překvapil přáním, abych mu pustil death metal. Přibrzdil jsem, nevěřícně jsem se na něj otočil. „Víš, co to je?“ „Nee, ale říkali jste to s Pájou v garáži,“ odvětil a dál si vedl svou, abych mu to pustil. No tak jsem zastavil a prohrabával se v cédéčkách, co se tak objeví v autě, tu podle nálady, jindy pro potřebu přinesených. VADER, „Welcome to the Morbid Reich“, to by šlo, taková kultivovaná záležitost (úsměv), klasika. Na reakce kluka si už moc nevzpomínám, ale na svoji ano. Tuhle desku jsem nějak opomněl naposlouchat v záplavě jiné muziky a do auta se dostala, když jsme jeli na krumlovský (mimo jiné naprosto úžasný) koncert VADER v prosinci 2012. A po roce a půl to byl objev, mrazení v zádech, neschopnost vnímat téměř nic jiného než hudbu. Doma jsem se pak pídil po nějakých datech, místech koncertů a novinkách z polského tábora této smrtící legendy a s radostí zjistil, že kapela chystá novou desku. Jedenáctou. Dlužno dodat, že po třetím demu vydaném v roce 1990 „Morbid Reich“ (nejprodávanější deathmetalové demo – prodaných 100 000 kopií) a od roku 1992, kdy vyšla první dlouhohrající deska „The Ultimate Incantation“, nevydali VADER nikdy slabé album. Pevně kralují značně rozšířené metalové scéně v Polsku a zlehka vnikli mezi americké průkopníky MORBID ANGEL, MALEVOLENT CREATION, zkrátka, taková jistota v pekelných sférách death metalu. Čím to je, že VADER takhle dlouho a stabilně fungují? Jestli je to tak dobře působící death infikovaný thrashem, zda to je neutuchající potence Piotra Wiwczarka (Peter), či nepřetržité transfuze nové krve do kapely kolem něho. Nevím, to nevadí, hlavně, že se jedná neustále o kov vzácný, ušlechtilý.
Po již zmíněné desce „Welcome to the Morbid Reich“, vynikajícím počinu, jsem váhal, zda VADER může jít dál, jestli nějak zaexperimentuje, něčím překvapí. Mě osobně „Tibi Et Igni“ vzalo na čtvrtý, pátý poslech a zaujalo mě svojí dokonale pevnou strukturou, která staví na, skoro se to bojím napsat, jednoduchosti. Death metal bez pokusů o něco výjimečného, revolučního. Ale právě ve vyrovnanosti spatřuji největší sílu této nahrávky. Přesné bicí Jamese Stewarta pevně svírají skladby, riffy pak jsou jednoznačně nejlepší součástí hudby, jedinečný a nezaměnitelný vokál, kterým Peter hodně srozumitelnou angličtinou přilévá olej do ohně a nakonec sóla, kterými není plýtváno, ten oheň rozdmýchávají, a tak hoří plamenem jasným a oslepujícím. Nic není přehnáno, vše je v rovině a album tak působí jako výborný kompaktní celek. Deset skladeb, skvělý rytmus mnohdy přelévaný z jedné do druhé, zvuk kytar, z něhož naskakuje husí kůže, žádná výplň, naléhavost výpovědi, to vše přináší nadprůměrný hudební zážitek.
Úvodní skladba „Go to Hell“ nechává téměř dvěma minutami vyplněnými symfonickou hudbou čekat na propuknutí drtivé riffové brutality a bušení. Vokály jsou od počátku zlé, zuřivé, kytarové sólo kratičké, zadušené rytmem. Energický začátek. Následuje krátká dvouminutovka „Where Angels Weep“, mocné zvířecí mlácení vnucující pocit strachu, skutečně úderná píseň. Tato a podobně krátká „Abandon All Hope“ ještě zrychlí tempo celého alba, prostě žádné zemdlévání. Třetí píseň „Armada on Fire“ je pekelný dech smrti, nic nad námi, jen doširoka otevřená brána do zatracení, ponížení. Strašlivý song na mě hodí deku koncentrované beznaděje. Jestli je nějaká věc předurčená pro koncertní vystoupení s ambicemi stát se nadlouho hitem, pak je to „Triumph of Death“. Mlácení hlavou je u poslechu nezbytnost, jednoduchý zapamatovatelný text pobízející k rychlé cestě do hrobu a k branám, kde čeká smrt. Navíc droboučký sampl tikajících hodin, odstrašující symbol ubíhajícího neúprosného času. Zdánlivé zklidnění nabízí „Hexenkessel“, skladba z poloviny desky. Melodické pasáže střídané nelítostnými riffy a skvostné sólo, změny rytmu, to vše značí, jak dobře umí Peter hudbu skládat. V kontextu celku by se mohla zdát zbytečně líbivá, ale mně koncepčně zapadá. Z druhé poloviny bych vyzdvihl „Worms of Eden“, píseň nasáklá thrasovými prvky kingovskohannemanovskými, hledající rozkoš v zuřivosti a krvežíznivosti. Čas se dostal do kómatu a poslední akt zatracení přichází v závěrečné skladbě symptomaticky nazvané „The End“. Ale je to skutečný konec? Tak se ptá i zpěvák a vysvětluje, že jiný příběh začíná. Začíná ohněm. Rozpřáhněte paže, nadýchněte se z plných plic a řvěte, žijte dál ve snech, tohle není konec, ne teď!
Zmiňuji několikrát slova oheň, plamen, ostatně volný překlad latinského „tibi et igni“ zní „tobě a ohni“, ve smyslu přečti si to a spal nebo znič. Tématika hoření a pekelných mocností se z hudby promítá i na obal. Autorem je další legenda, letos šestašedesátiletý výtvarník Joe Petango, proslulý svými návrhy pro rockové i metalové skupiny. Práce pro PINK FLOYD, LED ZEPPELIN a hlavně MOTÖRHEAD jsou světoznámé a i tady dokazuje, jak mistrně zvládne velice těžkou středově symetrickou kompozici malby a vytvoří obraz s prvním dojmem i s následným podtextem.
Nuclear Blast vydává toto album ve třech různých verzích CD, CDdigi s bonusovými třemi songy a LP, černý vinyl plus sedmipalec se dvěma skladbami. Bonusy nebudu hodnotit, stejně se jedná o předělávky starších věcí nazpívané polsky nebo německy, ne špatné věci, ale jsou to prostě bonusy, a tak jsou pro mě mimo obsah.
Celkový dojem je dobrý, opakoval bych se, jen znovu podotýkám, co považuji za výjimečné: tuhá, sevřená koncepce a úderná naléhavost. Myslím si, že „Tibi Et Igni“ jen neposlechneme a nezničíme, ale že se pro mnohé stane albem vskutku nadčasovým.
Seznam skladeb:
Sestava:
http://www.vader.pl/
http://www.nuclearblast.de
http://www.petagno.dk/
Po již zmíněné desce „Welcome to the Morbid Reich“, vynikajícím počinu, jsem váhal, zda VADER může jít dál, jestli nějak zaexperimentuje, něčím překvapí. Mě osobně „Tibi Et Igni“ vzalo na čtvrtý, pátý poslech a zaujalo mě svojí dokonale pevnou strukturou, která staví na, skoro se to bojím napsat, jednoduchosti. Death metal bez pokusů o něco výjimečného, revolučního. Ale právě ve vyrovnanosti spatřuji největší sílu této nahrávky. Přesné bicí Jamese Stewarta pevně svírají skladby, riffy pak jsou jednoznačně nejlepší součástí hudby, jedinečný a nezaměnitelný vokál, kterým Peter hodně srozumitelnou angličtinou přilévá olej do ohně a nakonec sóla, kterými není plýtváno, ten oheň rozdmýchávají, a tak hoří plamenem jasným a oslepujícím. Nic není přehnáno, vše je v rovině a album tak působí jako výborný kompaktní celek. Deset skladeb, skvělý rytmus mnohdy přelévaný z jedné do druhé, zvuk kytar, z něhož naskakuje husí kůže, žádná výplň, naléhavost výpovědi, to vše přináší nadprůměrný hudební zážitek.
Úvodní skladba „Go to Hell“ nechává téměř dvěma minutami vyplněnými symfonickou hudbou čekat na propuknutí drtivé riffové brutality a bušení. Vokály jsou od počátku zlé, zuřivé, kytarové sólo kratičké, zadušené rytmem. Energický začátek. Následuje krátká dvouminutovka „Where Angels Weep“, mocné zvířecí mlácení vnucující pocit strachu, skutečně úderná píseň. Tato a podobně krátká „Abandon All Hope“ ještě zrychlí tempo celého alba, prostě žádné zemdlévání. Třetí píseň „Armada on Fire“ je pekelný dech smrti, nic nad námi, jen doširoka otevřená brána do zatracení, ponížení. Strašlivý song na mě hodí deku koncentrované beznaděje. Jestli je nějaká věc předurčená pro koncertní vystoupení s ambicemi stát se nadlouho hitem, pak je to „Triumph of Death“. Mlácení hlavou je u poslechu nezbytnost, jednoduchý zapamatovatelný text pobízející k rychlé cestě do hrobu a k branám, kde čeká smrt. Navíc droboučký sampl tikajících hodin, odstrašující symbol ubíhajícího neúprosného času. Zdánlivé zklidnění nabízí „Hexenkessel“, skladba z poloviny desky. Melodické pasáže střídané nelítostnými riffy a skvostné sólo, změny rytmu, to vše značí, jak dobře umí Peter hudbu skládat. V kontextu celku by se mohla zdát zbytečně líbivá, ale mně koncepčně zapadá. Z druhé poloviny bych vyzdvihl „Worms of Eden“, píseň nasáklá thrasovými prvky kingovskohannemanovskými, hledající rozkoš v zuřivosti a krvežíznivosti. Čas se dostal do kómatu a poslední akt zatracení přichází v závěrečné skladbě symptomaticky nazvané „The End“. Ale je to skutečný konec? Tak se ptá i zpěvák a vysvětluje, že jiný příběh začíná. Začíná ohněm. Rozpřáhněte paže, nadýchněte se z plných plic a řvěte, žijte dál ve snech, tohle není konec, ne teď!
Zmiňuji několikrát slova oheň, plamen, ostatně volný překlad latinského „tibi et igni“ zní „tobě a ohni“, ve smyslu přečti si to a spal nebo znič. Tématika hoření a pekelných mocností se z hudby promítá i na obal. Autorem je další legenda, letos šestašedesátiletý výtvarník Joe Petango, proslulý svými návrhy pro rockové i metalové skupiny. Práce pro PINK FLOYD, LED ZEPPELIN a hlavně MOTÖRHEAD jsou světoznámé a i tady dokazuje, jak mistrně zvládne velice těžkou středově symetrickou kompozici malby a vytvoří obraz s prvním dojmem i s následným podtextem.
Nuclear Blast vydává toto album ve třech různých verzích CD, CDdigi s bonusovými třemi songy a LP, černý vinyl plus sedmipalec se dvěma skladbami. Bonusy nebudu hodnotit, stejně se jedná o předělávky starších věcí nazpívané polsky nebo německy, ne špatné věci, ale jsou to prostě bonusy, a tak jsou pro mě mimo obsah.
Celkový dojem je dobrý, opakoval bych se, jen znovu podotýkám, co považuji za výjimečné: tuhá, sevřená koncepce a úderná naléhavost. Myslím si, že „Tibi Et Igni“ jen neposlechneme a nezničíme, ale že se pro mnohé stane albem vskutku nadčasovým.
Seznam skladeb:
- Go To Hell
- Where Angels Weep
- Armada On Fire
- Triumph Of Death
- Hexenkessel
- Abandon All Hope
- Worms Of Eden
- The Eye Of The Abyss
- Light Reaper
- The End
Sestava:
- James Stewart – drums
- Hal – bass
- Spider – guitars
- Peter – vocals, guitars
http://www.vader.pl/
http://www.nuclearblast.de
http://www.petagno.dk/
