Zápisky Asphyxovy
Druhý den začal v mé hlavě myšlenkou, že už nikam nepůjdu, že už jsem na to starej, že mě všechno bolí a že už toho mám plný zuby. Jenže pak mi došlo, že dole u zoologické zahrady je spousta i starších fanoušků, kteří nemají ten krásný komfort jako já. Manželčina příkladná péče, útulná postel a sprcha, do které mi nikdo neleze, ze mě najednou udělala lehce zhýčkaného jedince. „Tak to tedy ne, toho bohdá nebude, aby starej Asphyx z boje utíkal,“ prohlásil jsem hrdinně před drahou polovičkou a začal jsem si bolestivě masírovat ztuhlá lýtka. Následovaly úkony (jako jídlo, proplachování minerální vodou s obsahem hořčíku proti křečím, tablety Dologran, vyprošťovací piva, guláš apod.) nezbytné k tomu, abych byl zase alespoň trošku provozuschopný. Když se to mé milé krásné paní Asphyxové po několika hodinách konečně povedlo, vyrazili jsme s Bohumilem a Duzl opět za další pravidelnou dávkou emocí.
Prvními, které jsem si v sobotu v programu zaškrtl, byli belgičtí death metalisté ABORTED. Brutální, chvílemi do grindu hozená (trošku tupá) řezničina. Okolo posedávající fanoušci v tričkách POWERVOLF a SABATON museli být asi pořádně vyděšeni. Ne tak já (smích). Mé otrlé uši jsou pro podobný hlomoz uzpůsobeny a dělá jim dobře. Gore-brutal-death-grind-core masakr dohnaný až do extrému. Na pódiu se naskytla jedinečná možnost vidět oživlé hlukové zombie. Chvílemi vše připomínalo kašlající kulomet. Takhle na rozjezd a konečně i pro probuzení se zdáli být pro mě vhodnou kapelou. Belgičané kopli do vrtule a svůj smrtící agregát vypnuli až ke konci svého setu. Bohužel bylo vše hozené do mého neoblíbeného monotónního deathcore a zpěvák mě vyloženě iritoval (z desek mě baví jen občas něco, spíše starší alba). Došlo to tak daleko, že jsem se musel přesunout s ostatními pod náš oblíbený mangovník (krycí název pro javor). Já tedy ABORTED poslouchal raději nahoře u piva a dal jsem jim palec dolů! Pod pódiem to byla nuda. Všechny songy vyzněly v podstatě stejně. Nevím, možná bych je raději viděl někde v menším klubu.
FLOTSAM AND JETSAM jsem viděl před lety v Praze, tenkrát nás přišlo asi dvacet. Od té doby natočila kapela dvě alba, jedno dobré a druhé, které jsem měl mnohdy velký problém doposlouchat do konce. Kdysi vynikající a má velmi oblíbená thrashová úderka se doslova před očima měnila ve stárnoucí pardály, z jejichž vystoupení jsem měl doslova strach (nechtěl jsem si zničit poslední zbytky iluzí). V Plzni se ale vše v dobré obrátilo. Od první skladby jsem visel svému oblíbenému zpěvákovi Ericovi doslova na rtech. Dlouhé, postupně gradující songy, propracovaná technika a spousta hitovek. Byl jsem ve svém živlu. Pro mě neskutečně nedoceněná kapela předvedla úžasný výkon. Nevím, kolik bylo kolem pamětníků a fanoušků, ale pokud tohle vystoupení někdo z thrasherů propásl, může jen litovat. Kolem mě se ozývaly hlasy, hodnotící tuhle smečku jako nejlepší na festivalu, na prošedivělých pánech (včetně mě) bylo vidět dojetí, vzpomínky. Přiznávám, byl jsem zcela mimo, v jakémsi rauši, který pokračoval i po ukončení setu. Proběhl kolem nás sám malý velký muž s dynamitem v hrdle Eric Knutson a vyfotil se s námi. S kolegy uvažujeme o zarámování fotek a vystavění ve svých síních slávy (smích). Každopádně to bylo vynikající, jiskřící, energické a myslím, že každý fanoušek musel být stejně jako já na vrcholu blaha. Takhle nějak ožívají legendy!
SEPULTURA bývá neustále už od roku 1996 (odešel Max) donekonečna mnohými porovnávána se starou tvorbou. Jenže tahle brazilská smečka je už dávno někde jinde, jejich muzika nemá s tou původní moc společného (snad jen Kisserův rukopis). Rovnou přiznávám, že patřím do tábora SEPULTURY a při většině Maxových rodinných kapel mívám osypky. Poslední album mě dokonce udělalo (a dodnes dělá) velkou radost hlavně při dlouhých jízdách autem (songy „Grief“ a „The Vatican" jsou něco neskutečného!). A tak nebylo divu, že jsem se těšil. Ze začátku jsem musel na chvilku zavřít oči a zavzpomínat na památný koncert, který jsem zažil v roce 2009 v plzeňském klubu Šeříkovka. Bylo to jako setkání se starými známými. Možná se nějaká moje prapraprababička spustila s někým z Brazílie (smích), nevím, ale mně se při koncertech této legendy pokaždé vaří krev v žilách. Neumím si pomoct a mé nohy se motají najednou v krocích připomínajících rytmus thrashové samby. Pařím, řvu, užívám si. Omlouvám se, nejsem schopen kritiky. Srdcové kapely nehaním (smích). Bylo to zase tam! Masakr.
Pro mě vystoupením Brazilců letošní Metalfest „hudebně“ skončil. Dále již nebylo kapely, která by mě dovedla zvednout z domova a donutit mě se opět vydat na cestu mezi metalovou veřejnost. Moje mise mezi heavíkáře byla splněna, užil jsem si hlavně různá setkání a několik „svých“ kapel. Vzhledem k mé upovídanosti mě už notně bolela huba od neustálého chechtání (a pití) a tak bylo opět na čase vrátit se do mého death metalového brlohu. Tak takový byl letošní Metalfest z mého pohledu mí milí, vzácní přátelé.
Pak už to znáte. Motající se postavy hodnotící vše cestou k domovu, neklidný bolavý a umrtvující spánek, ráno pak rozespalá klávesnice před očima, hledání slov ve vymleté hlavě… zkrátka další den metalového pisálka. Pokud mi přivezou pořadatelé další rok zase pár oblíbených kapel, vyrazím znovu. Pěkné to bylo.
Dojmy Opatovy
Sobotní den pro mě měl v podstatě jediné lákadlo – o půl čtvrté to rozbalili belgičtí řezníci ABORTED. Zběžně jsem před odjezdem poslechl jejich novou fošnu „The Necrotic Manifesto“, které dám nyní rozhodně více času, protože hned první setkání bylo naplňující. ABORTED jsem viděl již (asi) před dvěma lety na Brutal Assaultu, nyní v Plzni mě bavili o něco více. Perfektní zvuk, žádné dlouhé průtahy, jedna řezanice za druhou. Zpěvák Sven de Caluwé, jediný zakládající člen v ABORTED, si našel k sobě vynikající partu. Všichni podali perfektní výkon, bicman Ken Bedene s naprostou lehkostí sypal blastbeaty a ABORTED jednoznačně nezklamali.
FLOTSAM AND JETSAM jsem nikdy příliš neposlouchal, asi akorát první dvě desky „Doomsday for the Deceiver“ a „No Place for Disgrace“. Ani naživo mě nepřesvědčili, naopak, vůbec mě to nebavilo a nejvíce mě ubíjel vokál Erica A. K. Ty ječáky byly opravdu nepříjemné.
RAGE předvedli takové standardní vystoupení, Victor Smolski stále dokazuje, že je opravdu extrémně šikovným kytaristou, Peter „Peavy“ Wagner ale vokálně příliš ve formě nebyl. Trio zabrousilo i do velmi starých skladeb, ve kterých to tahalo za uši, přeci jen Peavyho záběr se s léty trochu změnil a některé songy vskutku nebyly zvoleny vhodně.
Trojici kapel, které mne příliš nebavily, uzavřela brazilská SEPULTURA. Ač jsem death/thrash sjížděl v minulosti v míře větší než velké, SEPULTURA mne nikdy úplně nevzala a nejinak tomu bylo naživo, a tak snad nejzajímavějším faktem na koncertu SEPULTURY pro mne bylo, že Derrick Green shodil vlasy.
Fotky: Ignor
Asphyxova galerie
Asphyxova videa
FLOTSAM AND JETSAM
SEPULTURA
Druhý den začal v mé hlavě myšlenkou, že už nikam nepůjdu, že už jsem na to starej, že mě všechno bolí a že už toho mám plný zuby. Jenže pak mi došlo, že dole u zoologické zahrady je spousta i starších fanoušků, kteří nemají ten krásný komfort jako já. Manželčina příkladná péče, útulná postel a sprcha, do které mi nikdo neleze, ze mě najednou udělala lehce zhýčkaného jedince. „Tak to tedy ne, toho bohdá nebude, aby starej Asphyx z boje utíkal,“ prohlásil jsem hrdinně před drahou polovičkou a začal jsem si bolestivě masírovat ztuhlá lýtka. Následovaly úkony (jako jídlo, proplachování minerální vodou s obsahem hořčíku proti křečím, tablety Dologran, vyprošťovací piva, guláš apod.) nezbytné k tomu, abych byl zase alespoň trošku provozuschopný. Když se to mé milé krásné paní Asphyxové po několika hodinách konečně povedlo, vyrazili jsme s Bohumilem a Duzl opět za další pravidelnou dávkou emocí.
Prvními, které jsem si v sobotu v programu zaškrtl, byli belgičtí death metalisté ABORTED. Brutální, chvílemi do grindu hozená (trošku tupá) řezničina. Okolo posedávající fanoušci v tričkách POWERVOLF a SABATON museli být asi pořádně vyděšeni. Ne tak já (smích). Mé otrlé uši jsou pro podobný hlomoz uzpůsobeny a dělá jim dobře. Gore-brutal-death-grind-core masakr dohnaný až do extrému. Na pódiu se naskytla jedinečná možnost vidět oživlé hlukové zombie. Chvílemi vše připomínalo kašlající kulomet. Takhle na rozjezd a konečně i pro probuzení se zdáli být pro mě vhodnou kapelou. Belgičané kopli do vrtule a svůj smrtící agregát vypnuli až ke konci svého setu. Bohužel bylo vše hozené do mého neoblíbeného monotónního deathcore a zpěvák mě vyloženě iritoval (z desek mě baví jen občas něco, spíše starší alba). Došlo to tak daleko, že jsem se musel přesunout s ostatními pod náš oblíbený mangovník (krycí název pro javor). Já tedy ABORTED poslouchal raději nahoře u piva a dal jsem jim palec dolů! Pod pódiem to byla nuda. Všechny songy vyzněly v podstatě stejně. Nevím, možná bych je raději viděl někde v menším klubu.
FLOTSAM AND JETSAM jsem viděl před lety v Praze, tenkrát nás přišlo asi dvacet. Od té doby natočila kapela dvě alba, jedno dobré a druhé, které jsem měl mnohdy velký problém doposlouchat do konce. Kdysi vynikající a má velmi oblíbená thrashová úderka se doslova před očima měnila ve stárnoucí pardály, z jejichž vystoupení jsem měl doslova strach (nechtěl jsem si zničit poslední zbytky iluzí). V Plzni se ale vše v dobré obrátilo. Od první skladby jsem visel svému oblíbenému zpěvákovi Ericovi doslova na rtech. Dlouhé, postupně gradující songy, propracovaná technika a spousta hitovek. Byl jsem ve svém živlu. Pro mě neskutečně nedoceněná kapela předvedla úžasný výkon. Nevím, kolik bylo kolem pamětníků a fanoušků, ale pokud tohle vystoupení někdo z thrasherů propásl, může jen litovat. Kolem mě se ozývaly hlasy, hodnotící tuhle smečku jako nejlepší na festivalu, na prošedivělých pánech (včetně mě) bylo vidět dojetí, vzpomínky. Přiznávám, byl jsem zcela mimo, v jakémsi rauši, který pokračoval i po ukončení setu. Proběhl kolem nás sám malý velký muž s dynamitem v hrdle Eric Knutson a vyfotil se s námi. S kolegy uvažujeme o zarámování fotek a vystavění ve svých síních slávy (smích). Každopádně to bylo vynikající, jiskřící, energické a myslím, že každý fanoušek musel být stejně jako já na vrcholu blaha. Takhle nějak ožívají legendy!
SEPULTURA bývá neustále už od roku 1996 (odešel Max) donekonečna mnohými porovnávána se starou tvorbou. Jenže tahle brazilská smečka je už dávno někde jinde, jejich muzika nemá s tou původní moc společného (snad jen Kisserův rukopis). Rovnou přiznávám, že patřím do tábora SEPULTURY a při většině Maxových rodinných kapel mívám osypky. Poslední album mě dokonce udělalo (a dodnes dělá) velkou radost hlavně při dlouhých jízdách autem (songy „Grief“ a „The Vatican" jsou něco neskutečného!). A tak nebylo divu, že jsem se těšil. Ze začátku jsem musel na chvilku zavřít oči a zavzpomínat na památný koncert, který jsem zažil v roce 2009 v plzeňském klubu Šeříkovka. Bylo to jako setkání se starými známými. Možná se nějaká moje prapraprababička spustila s někým z Brazílie (smích), nevím, ale mně se při koncertech této legendy pokaždé vaří krev v žilách. Neumím si pomoct a mé nohy se motají najednou v krocích připomínajících rytmus thrashové samby. Pařím, řvu, užívám si. Omlouvám se, nejsem schopen kritiky. Srdcové kapely nehaním (smích). Bylo to zase tam! Masakr.
Pro mě vystoupením Brazilců letošní Metalfest „hudebně“ skončil. Dále již nebylo kapely, která by mě dovedla zvednout z domova a donutit mě se opět vydat na cestu mezi metalovou veřejnost. Moje mise mezi heavíkáře byla splněna, užil jsem si hlavně různá setkání a několik „svých“ kapel. Vzhledem k mé upovídanosti mě už notně bolela huba od neustálého chechtání (a pití) a tak bylo opět na čase vrátit se do mého death metalového brlohu. Tak takový byl letošní Metalfest z mého pohledu mí milí, vzácní přátelé.
Pak už to znáte. Motající se postavy hodnotící vše cestou k domovu, neklidný bolavý a umrtvující spánek, ráno pak rozespalá klávesnice před očima, hledání slov ve vymleté hlavě… zkrátka další den metalového pisálka. Pokud mi přivezou pořadatelé další rok zase pár oblíbených kapel, vyrazím znovu. Pěkné to bylo.
Dojmy Opatovy
Sobotní den pro mě měl v podstatě jediné lákadlo – o půl čtvrté to rozbalili belgičtí řezníci ABORTED. Zběžně jsem před odjezdem poslechl jejich novou fošnu „The Necrotic Manifesto“, které dám nyní rozhodně více času, protože hned první setkání bylo naplňující. ABORTED jsem viděl již (asi) před dvěma lety na Brutal Assaultu, nyní v Plzni mě bavili o něco více. Perfektní zvuk, žádné dlouhé průtahy, jedna řezanice za druhou. Zpěvák Sven de Caluwé, jediný zakládající člen v ABORTED, si našel k sobě vynikající partu. Všichni podali perfektní výkon, bicman Ken Bedene s naprostou lehkostí sypal blastbeaty a ABORTED jednoznačně nezklamali.
FLOTSAM AND JETSAM jsem nikdy příliš neposlouchal, asi akorát první dvě desky „Doomsday for the Deceiver“ a „No Place for Disgrace“. Ani naživo mě nepřesvědčili, naopak, vůbec mě to nebavilo a nejvíce mě ubíjel vokál Erica A. K. Ty ječáky byly opravdu nepříjemné.
RAGE předvedli takové standardní vystoupení, Victor Smolski stále dokazuje, že je opravdu extrémně šikovným kytaristou, Peter „Peavy“ Wagner ale vokálně příliš ve formě nebyl. Trio zabrousilo i do velmi starých skladeb, ve kterých to tahalo za uši, přeci jen Peavyho záběr se s léty trochu změnil a některé songy vskutku nebyly zvoleny vhodně.
Trojici kapel, které mne příliš nebavily, uzavřela brazilská SEPULTURA. Ač jsem death/thrash sjížděl v minulosti v míře větší než velké, SEPULTURA mne nikdy úplně nevzala a nejinak tomu bylo naživo, a tak snad nejzajímavějším faktem na koncertu SEPULTURY pro mne bylo, že Derrick Green shodil vlasy.
Fotky: Ignor
Asphyxova galerie
Asphyxova videa
FLOTSAM AND JETSAM
SEPULTURA
