Zápisky Asphyxovy
Občas je docela zajímavé se vynořit na chvilku z metalového undergroundu a vydat se na nějakou akci mezi „běžný“ metalový lid. Metalfest není zrovna z festivalů, které by mě dokázal nějak hudebně zaujmout, ale občas se tam vyskytnou kapely, které rád znovu vidím. A protože to mám do amfiteátru na Lochotíně pár metrů a pivo si dám taky rád, nebylo moc co řešit. Sice jsem většinu času věnoval opět „zákulisní“ konverzaci a alkoholovému potlachu, ale to rozhodně neubíralo akci na zajímavosti, naopak. Vzhledem k tomu, že některé kamarády jinde nepotkám, byl tak pro mě Metalfest 2014 spíše o pokecu, než o muzice. Každopádně pár svých oblíbených smeček jsem zhlédl i slyšel. Než se k nim ale dostanu, tak mi prosím nejdříve dovolte pár skromných slov a postřehů k organizaci a areálu.
První věcí, kterou bych rovnou na úvod vytknul, je nepřítomnost druhého stage. Na festivalech podobného ražení, kde přijde většina návštěvníků na hlavní mainstreamové metalové kapely zkrátka nějaké menší, osobnější pódium pro nás, kteří jsme přišli hlavně na deathové, thrashové a blackové smečky, chybí. Jsme zvyklí na neformálnější/bližší kontakt a ne koukat na své oblíbence ze vzdálenosti, ze které my starší s několika dioptriemi na očích, už nic moc nevidíme.
Další připomínku bych měl k pivu. Vím, že většinový piják podobných akcí je zvyklý na jakékoliv europivo z kelímku, ale po dvou dnech, co jsem tohle rádoby plzeňské vydržel pít, jsem měl tak narušenou peristaltiku střev, že nepomáhaly ani zázračné jogurty s mikroflórou. To je ale problém většiny podobných festivalů. Tady asi vítězí peníze nad pivním zločinem proti lidskosti.
Naopak prostředí, to je snad jedna z největších výhod celého amfiteátru. Moje postarší nohy už si rády odpočinou na lavičkách a jelikož jsem měl mezi kapelami, které jsem chtěl vidět, mnohdy několikahodinové prostoje, možnost se kdykoliv posadit, jsem velmi ocenil. Horší to už bylo s kabinkami, kam jsme chodili odevzdávat svoje zbytky po „lahodném“ pivu, které naše těla nebyla schopná přefiltrovat (rozuměj TOI TOI budky). Nejsem zhýčkaná slečinka, ale takhle k večeru se mi už kolikrát zvedal kufr. Nevím, jestli za to může pořadatel nebo jsou jenom lidé čuňata, ale nechtěl bych být v tomto areálu ženou.
Prošel jsem si i na vcelku pestrou nabídku různých prodejců CD, triček, cetek, jídla, viděl lecjaké stánky a nabídka asi byla pro „běžného“ účastníka vcelku velká. Někde jsem sice kroutil hlavou nad cenami, ale vydělávat chce asi každý. Když je poptávka, tak je asi vše v pořádku. Pro nás postarší je taky velmi příjemné sledovat metalová děvčata a snít o době, kdy jsme byli svobodní, v plné síle a svěžesti (smích). Z tohoto pohledu bylo na Metalfestu obzvlášť krásně.
Zvuk byl během celého festivalu zvláštní. Jednou jsem si říkal, jak i kapely, které zrovna nemusím, znějí krásně čitelně, jindy jsem zase kroutil nevěřícně hlavou (třeba MAYHEM zněli příšerně). Hodně záleželo na tom, kde jsem se zrovna nacházel. Celkově ale spokojenost s menšími výhradami.
Dovolil bych si zde rovnou také poděkovat všem, které jsem potkal a pokecal. Jmenovitě pak Bohumilovi z Teplic, který měl během celého festivalu takové průpovídky, že se do teď svíjím v příjemných křečích smíchu. Dále pak Duzl, vedle níž jsem se cítil hned o několik let mladší a vlastně i hezčí (smích). Nezapomněl jsem na nikoho z vás, nebojte (smích)… tak tedy posílám ještě jedno hromadné díky, bylo mi velkou ctí s vámi prohodit pár slov nebo se třeba jen pozdravit!
Ale dost řečí, pojďme na to nejdůležitější, na muziku, tu jsme si přece přišli hlavně užít.
První kapelou, na kterou jsem vyrazil, byli staří dobří hrobníci GRAVE. Tihle Švédové patří k mým nejoblíbenějším smečkám a tak jsem naběhl pod pódium, zaostřil své stárnoucí oči a uši a uspořádal jsem si na prostoru 2x2 metry soukromou severskou párty pro staré pamětníky. Neviděli jsme se už několik let a pro mě to bylo první setkání na festivalu, jinak jsem je zažil vždy jen v klubu. A byla to opět neskutečná bruska, které neubíralo nic na „smrtonosnosti“ ani denní světlo, ani brzká hodina v line-upu a dokonce ani to, že jsem ještě nestihl pořádně propláchnout svá střeva prvními pivy. Za mě velmi dobré, chladné, řezající, chrastící. A hlas Oly Lindgrena? Z toho museli být vyděšení i varani z blízké ZOO. Pánové na mě naházeli hromadu zpuchřelých kostí, omotali mě pavučinami a já najednou odcházel s hlavou vymlácenou jako čerstvě vymleté obilí. Chtěl jsem hned běžet domů do sklepa, vyndat krumpáč, lopatu a vyrazit na hřbitov. Paráda, kult, skvělé! Volám sláva a zvedám všechny paroháče nahoru. Masakrózní obřad!
MAYHEM byli další kapelou, který jsem první den chtěl vidět a slyšet. Mám s těmito norskými rouhači poměrně komplikovaný vztah. Líbí se mi od nich jenom některá alba. Naživo jsem je viděl naposledy před lety a zrovna nadšený jsem nebyl. Trošku mi vadí skřehotavý hlas Attily, ta určitá aura zla (plynoucí z historie), která možná funguje lépe někde v klubu s posluchači, kteří mají rádi make-up na obličejích, než za denního světla před příznivci heavy metalu. Člověk se také často místo hudby soustředil spíš na to, jak se muzikanti chovají (já jednoduše některé blackové pózy a „bubácké“ image nějak nemusím), než na muziku samotnou. Každopádně v Plzni na mě tihle zlouni zabírali tak napůl. Zpočátku mě jejich set bavil hodně, pak čím dál tím méně a asi tak po polovině jsem jim to už zkrátka nevěřil, bylo to utahané a hodně dlouhé. Ale možná je to také způsobeno tím, že jak stárnu, jako fanoušek se black metalu čím dál tím víc vzdaluji. Nicméně, příznivci war-paintů, černoty a zloby museli být pravděpodobně spokojeni. Já jsem je koneckonců také rád v Plzni viděl. A ty bicí, ty byly jako vždy vynikající!
Původně jsem se k vystoupení ALICE COOPERA nechtěl vyjadřovat, víc by si k této legendě asi řekli naše rodiče, ale napsat to zkrátka musím (smích). Ta show byla jedním slovem vynikající. Vzduchem lítaly balónky, vznášely se bubliny, padla gilotina, přišel i Frankenstein, zvrhlá sestřička, byla roztočena nezbytná hůlka, do toho déšť, za mnou tancující a zpívající kolega s obří postavou, který znal všechny texty zpaměti. Mělo to svoje kouzlo, jiskru a já si zase uvědomil, jak mě na tomhle festivalu vždy staré páky překvapí. Bohužel nebyla panenka, ale i tak jsem to tomuhle mohykánovi zobal z ruky. Krásně vyzněly i covery od THE BEATLES, THE DOORS (ten mě smetl asi nejvíc), JIMIHO HENDRIXE („Foxy Lady“ mě ale tolik neoslovila). K tomu se v mém zorném poli roztančila skupina děvčat s čelenkami ve vlasech a já si tak říkal, že nějak podobně se museli cítit návštěvníci na Woodstocku (smích). Velice profesionální, hudebně i vizuálně propracované vystoupení, které mě vrátilo v čase do doby, o které jsem slyšel jen vyprávět. A takhle řádit v 66 letech dokáže asi opravdu snad jen někdo, kdo přichází z „jiného“ světa. Vynikající!
Pak už následovala „jenom“ příjemná konverzace s různými známými i neznámými lidmi, postupné umrtvování mozkových závitů a nakonec už jenom moje bezduché blábolení, jak už tomu u lidí požívajících alkohol bývá. Potom cesta domů, prodloužená dlouhým výletem k autu Duzl (ze zoologické zahrady na nás přes plot hleděly nenávistné oči klokanů), spánek, probuzení, bolesti hlavy, nohou… Vždyť víte, jak to chodí (smích).
Dojmy Opatovy
Účast na pátém pokračování plzeňského Metalfestu jsem dlouho zvažoval a přesvědčilo mě až potvrzení norských black metalistů MAYHEM. Na rozdíl od prvních ročníků totiž akce v příjemném lochotínském amfiteátru upustila od větší žánrové rozmanitosti, spousta kapel se navíc opakuje. Norové však byli obrovským lákadlem a ačkoliv bych je raději konečně zhlédl v klubu, nemohl jsem si nechat ujít možnost Attilovu skvadru vidět 20 kilometrů od svého bydliště.
Na místo jsem se v pátek vydal před třetí hodinou, abych stihl švédské death metalisty GRAVE. Čtveřice v čele s Olou Lindgrenem loni oslavila 25 let pod současným názvem, za tu dobu má na svém kontě nespočet kvalitních alb a již před pár lety mne v pražském Rock Café přesvědčila, že naživo jí to šlape parádně. Už od zvukové zkoušky bylo zřejmé, že půjde o našlapané vystoupení, kytary pořádně řezaly do uší, linul se pravý švédský DM zvuk. K mému překvapení dostali GRAVE celou hodinu času, kterou využili z valné části k oprášení skladeb z let devadesátých. „Turning Black“, „Into the Grave“ nebo „You’ll Never See…“ fungovaly skvěle, zazněla dokonce i „Eroded“, která se poprvé objevila na demosnímku z roku 1991. Doplněn o několik novějších skladeb měl tento set drtivou sílu a GRAVE jsou u mě suverénně v TOP 3 letošního Metalfestu.
Jistě znáte ten pocit, když se na něco enormně těšíte a pak se to z nějakého důvodu nepovede… Člověk má pak celej den do veselosti daleko. Asi takhle nějak jsem se cítil po vystoupení MAYHEM. Poslední dobou jsem neustále protáčel stream nové desky „Esoteric Warfare“, ta deska mne naprosto i v té nekvalitní podobě pohltila. Po debatě s návštěvníkem koncertu v Bratislavě, který o pár dní Metalfestu předcházel, jsem byl trochu zklamán, že MAYHEM z novinky nehrají nic kromě singlu „Psywar“, která ale i podle videozáznamu drtila kosti. No, stejně jsem byl natěšený.
Odbila šestá hodina, rozeznělo se intro „Silvester Anfang“, příštích 70 minut mělo být zasvěceno totálnímu black metalovému rituálu. S první skladbou „Pagan Fears“ tu ale byl první neduh provázející takřka celé vystoupení – semletý zvuk, nevýrazné kytary, bicí, téměř neslyšitelný Attila. Čas běžel, zněly kultovní „Deathcrush“, „Buried by Time and Dust“ nebo „My Death“, ale změna k lepšímu se nekonala. V takové „A Time to Die“ nebylo vůbec možné se nějak orientovat. O něco lepší to bylo při „Freezing Moon“, ale k dokonalosti to mělo na míle daleko.
Přitom nebýt tak blbého ozvučení, show to mohla být dobrá. Attila byl zlý, jak se sluší a patří, Necrobutcher si dopřával šampaňské přímo z lahve a neustále řešil, zda si má či nemá nechat sluneční brýle. Hellhammer se s bicími rozhodně nemazlil, bohužel činely zněly jak mp3 v kvalitě 96 kbps a zbytek moc slyšet nebyl. Zábava asi tak čtyř lidí neustále se snažících o crowdsurfing po celou hodinu na dojmu také úplně nepřidala. Jednou dvakrát, proč ne, ale tohle bylo moc, natož když ani nebylo možno skákat z pódia… O tom, že to byl v publiku samý Hellhammer, který by to zahrál líp, se nebudu raději více vyjadřovat.
A navíc, ani ta „Psywar“ nakonec nebyla…
BRAINSTORM byli na Metalfestu, pokud se nemýlím, potřetí. Z těch power metalových kapel jsem tuto německou pětici měl dost rád, netvoří takový ten kýčem protkaný uspěchaný metal. Co se týče živých vystoupení, mají trochu sestupnou tendenci. Už tam není ta energie z dob kolem alba „Soul Temptation“ (2003), na zpěvákovi Andy B. Franckovi se navíc začala podepisovat léta na turné a jeho hlas již není tak silný. Poslechl jsem několik skladeb a pak už spíše čekal, co si připraví ALICE COOPER.
ALICE COOPER, to je pojem, legenda a více než důstojný headliner Metalfestu. Šestašedesátiletý Vincent Damon Furnier vydal před neuvěřitelnými 45 lety debutové album „Pretties for You“. Z něj sice žádná alba nezazněla, Alice se svým bandem ale zabrousili třeba do roku 1971 skladbou „I’m Eighteen“. Koncert začal coververzí skladby „Hello Hooray“ americké zpěvačky Judy Collins, pak už dostaly prostor vlastní Cooperovy skladby – nemohly chybět „No More Mr. Nice Guy“, „House of Fire“, „Billion Dollar Babies“, „Hey Stoopid“ nebo „Feed My Frankenstein“. Zpočátku jsem se obával, že žádná velká show se konat nebude, někdy vprostřed setu na ni ale konečně došlo, nechyběla gilotina či obří Frankenstein. Po „I Love the Dead“ pak přišla na řadu série coverů od THE DOORS, THE BEATLES nebo THE WHO. To mi připadalo trochu zbytečné, ale v naprostém závěru vystoupení došlo na hitovku „Poison“, která vše vrátila do starých kolejí. Přídavkem pak byla „School’s Out“, kde si Cooper a jeho smečka neodpustili krátce připomenout „Another Brick in the Wall“ od PINK FLOYD, a to byl definitivní konec. Trochu to evokovalo loňské vystoupení KINGA DIAMONDA, který také předvedl úchvatnou show a hudebně je mi přeci jen o něco blíže. Jsem rád, že jsem ALICE COOPERA mohl alespoň jednou v životě vidět, tím spíše, když původně byl jeho koncert zamýšlen pro vizovický Masters of Rock.
Poznámky Veroničiny
Letos mě na Metalfestu zajímalo nejmíň kapel za celou jeho dosavadní historii. Jednou z nich byli v pátek DIE APOKALYPTISCHEN REITER. Jelikož pánové se nebojí hrát od reggae až po death metal a jejich hudba je živelná, čekala jsem, že živelné bude i vystoupení. Nemůžu říct, že bych byla vyloženě zklamaná, ale čekala jsem větší zábavu. Pravda je, že na energického zpěváka se dobře dívalo, zvuk byl parádní a songy šlapaly. Škoda, že nezaznělo nic z mnou zbožňovaného alba „Samurai“, avšak potěšila závěrečná „Reitermania“ z alba předchozího. Když jsem německé čertíky poslouchala naživo, uvědomila jsem si, že se zmíněnou deset let starou deskou jsem trochu zaspala dobu a přesvědčili mě, že bych se rozhodně měla pustit do poslechu dalších fošen. (Veronika)
V pátek jsem si ještě počkala na MAYHEM, nemýlím-li se, tak letos jediného zástupce černého kovu (sic!). Jejich hudbě neholduji a ani živě se jim bohužel nepodařilo mě obrátit na stranu Satana. Zpěvák byl velmi… okultní, ale v odpoledním slunci to působilo spíš směšně než strašidelně. Otázka je, zda by tma vůbec pomohla. (úsměv) Ani hudebně mě vystoupení nijak neuchvátilo; vím, že se fanoušci norské legendy nejspíš urazí, ale za mě průměr.
Postřehy Alešovy
ALICE COOPER:
MAYHEM:
Fotky:
Ignor (ALICE COOPER, BRAINSTORM)
Asphyx (MAYHEM, GRAVE)
Asphyxova galerie
Asphyxova videa
MAYHEM
GRAVE
Občas je docela zajímavé se vynořit na chvilku z metalového undergroundu a vydat se na nějakou akci mezi „běžný“ metalový lid. Metalfest není zrovna z festivalů, které by mě dokázal nějak hudebně zaujmout, ale občas se tam vyskytnou kapely, které rád znovu vidím. A protože to mám do amfiteátru na Lochotíně pár metrů a pivo si dám taky rád, nebylo moc co řešit. Sice jsem většinu času věnoval opět „zákulisní“ konverzaci a alkoholovému potlachu, ale to rozhodně neubíralo akci na zajímavosti, naopak. Vzhledem k tomu, že některé kamarády jinde nepotkám, byl tak pro mě Metalfest 2014 spíše o pokecu, než o muzice. Každopádně pár svých oblíbených smeček jsem zhlédl i slyšel. Než se k nim ale dostanu, tak mi prosím nejdříve dovolte pár skromných slov a postřehů k organizaci a areálu.
První věcí, kterou bych rovnou na úvod vytknul, je nepřítomnost druhého stage. Na festivalech podobného ražení, kde přijde většina návštěvníků na hlavní mainstreamové metalové kapely zkrátka nějaké menší, osobnější pódium pro nás, kteří jsme přišli hlavně na deathové, thrashové a blackové smečky, chybí. Jsme zvyklí na neformálnější/bližší kontakt a ne koukat na své oblíbence ze vzdálenosti, ze které my starší s několika dioptriemi na očích, už nic moc nevidíme.
Další připomínku bych měl k pivu. Vím, že většinový piják podobných akcí je zvyklý na jakékoliv europivo z kelímku, ale po dvou dnech, co jsem tohle rádoby plzeňské vydržel pít, jsem měl tak narušenou peristaltiku střev, že nepomáhaly ani zázračné jogurty s mikroflórou. To je ale problém většiny podobných festivalů. Tady asi vítězí peníze nad pivním zločinem proti lidskosti.
Naopak prostředí, to je snad jedna z největších výhod celého amfiteátru. Moje postarší nohy už si rády odpočinou na lavičkách a jelikož jsem měl mezi kapelami, které jsem chtěl vidět, mnohdy několikahodinové prostoje, možnost se kdykoliv posadit, jsem velmi ocenil. Horší to už bylo s kabinkami, kam jsme chodili odevzdávat svoje zbytky po „lahodném“ pivu, které naše těla nebyla schopná přefiltrovat (rozuměj TOI TOI budky). Nejsem zhýčkaná slečinka, ale takhle k večeru se mi už kolikrát zvedal kufr. Nevím, jestli za to může pořadatel nebo jsou jenom lidé čuňata, ale nechtěl bych být v tomto areálu ženou.
Prošel jsem si i na vcelku pestrou nabídku různých prodejců CD, triček, cetek, jídla, viděl lecjaké stánky a nabídka asi byla pro „běžného“ účastníka vcelku velká. Někde jsem sice kroutil hlavou nad cenami, ale vydělávat chce asi každý. Když je poptávka, tak je asi vše v pořádku. Pro nás postarší je taky velmi příjemné sledovat metalová děvčata a snít o době, kdy jsme byli svobodní, v plné síle a svěžesti (smích). Z tohoto pohledu bylo na Metalfestu obzvlášť krásně.
Zvuk byl během celého festivalu zvláštní. Jednou jsem si říkal, jak i kapely, které zrovna nemusím, znějí krásně čitelně, jindy jsem zase kroutil nevěřícně hlavou (třeba MAYHEM zněli příšerně). Hodně záleželo na tom, kde jsem se zrovna nacházel. Celkově ale spokojenost s menšími výhradami.
Dovolil bych si zde rovnou také poděkovat všem, které jsem potkal a pokecal. Jmenovitě pak Bohumilovi z Teplic, který měl během celého festivalu takové průpovídky, že se do teď svíjím v příjemných křečích smíchu. Dále pak Duzl, vedle níž jsem se cítil hned o několik let mladší a vlastně i hezčí (smích). Nezapomněl jsem na nikoho z vás, nebojte (smích)… tak tedy posílám ještě jedno hromadné díky, bylo mi velkou ctí s vámi prohodit pár slov nebo se třeba jen pozdravit!
Ale dost řečí, pojďme na to nejdůležitější, na muziku, tu jsme si přece přišli hlavně užít.
První kapelou, na kterou jsem vyrazil, byli staří dobří hrobníci GRAVE. Tihle Švédové patří k mým nejoblíbenějším smečkám a tak jsem naběhl pod pódium, zaostřil své stárnoucí oči a uši a uspořádal jsem si na prostoru 2x2 metry soukromou severskou párty pro staré pamětníky. Neviděli jsme se už několik let a pro mě to bylo první setkání na festivalu, jinak jsem je zažil vždy jen v klubu. A byla to opět neskutečná bruska, které neubíralo nic na „smrtonosnosti“ ani denní světlo, ani brzká hodina v line-upu a dokonce ani to, že jsem ještě nestihl pořádně propláchnout svá střeva prvními pivy. Za mě velmi dobré, chladné, řezající, chrastící. A hlas Oly Lindgrena? Z toho museli být vyděšení i varani z blízké ZOO. Pánové na mě naházeli hromadu zpuchřelých kostí, omotali mě pavučinami a já najednou odcházel s hlavou vymlácenou jako čerstvě vymleté obilí. Chtěl jsem hned běžet domů do sklepa, vyndat krumpáč, lopatu a vyrazit na hřbitov. Paráda, kult, skvělé! Volám sláva a zvedám všechny paroháče nahoru. Masakrózní obřad!
MAYHEM byli další kapelou, který jsem první den chtěl vidět a slyšet. Mám s těmito norskými rouhači poměrně komplikovaný vztah. Líbí se mi od nich jenom některá alba. Naživo jsem je viděl naposledy před lety a zrovna nadšený jsem nebyl. Trošku mi vadí skřehotavý hlas Attily, ta určitá aura zla (plynoucí z historie), která možná funguje lépe někde v klubu s posluchači, kteří mají rádi make-up na obličejích, než za denního světla před příznivci heavy metalu. Člověk se také často místo hudby soustředil spíš na to, jak se muzikanti chovají (já jednoduše některé blackové pózy a „bubácké“ image nějak nemusím), než na muziku samotnou. Každopádně v Plzni na mě tihle zlouni zabírali tak napůl. Zpočátku mě jejich set bavil hodně, pak čím dál tím méně a asi tak po polovině jsem jim to už zkrátka nevěřil, bylo to utahané a hodně dlouhé. Ale možná je to také způsobeno tím, že jak stárnu, jako fanoušek se black metalu čím dál tím víc vzdaluji. Nicméně, příznivci war-paintů, černoty a zloby museli být pravděpodobně spokojeni. Já jsem je koneckonců také rád v Plzni viděl. A ty bicí, ty byly jako vždy vynikající!
Původně jsem se k vystoupení ALICE COOPERA nechtěl vyjadřovat, víc by si k této legendě asi řekli naše rodiče, ale napsat to zkrátka musím (smích). Ta show byla jedním slovem vynikající. Vzduchem lítaly balónky, vznášely se bubliny, padla gilotina, přišel i Frankenstein, zvrhlá sestřička, byla roztočena nezbytná hůlka, do toho déšť, za mnou tancující a zpívající kolega s obří postavou, který znal všechny texty zpaměti. Mělo to svoje kouzlo, jiskru a já si zase uvědomil, jak mě na tomhle festivalu vždy staré páky překvapí. Bohužel nebyla panenka, ale i tak jsem to tomuhle mohykánovi zobal z ruky. Krásně vyzněly i covery od THE BEATLES, THE DOORS (ten mě smetl asi nejvíc), JIMIHO HENDRIXE („Foxy Lady“ mě ale tolik neoslovila). K tomu se v mém zorném poli roztančila skupina děvčat s čelenkami ve vlasech a já si tak říkal, že nějak podobně se museli cítit návštěvníci na Woodstocku (smích). Velice profesionální, hudebně i vizuálně propracované vystoupení, které mě vrátilo v čase do doby, o které jsem slyšel jen vyprávět. A takhle řádit v 66 letech dokáže asi opravdu snad jen někdo, kdo přichází z „jiného“ světa. Vynikající!
Pak už následovala „jenom“ příjemná konverzace s různými známými i neznámými lidmi, postupné umrtvování mozkových závitů a nakonec už jenom moje bezduché blábolení, jak už tomu u lidí požívajících alkohol bývá. Potom cesta domů, prodloužená dlouhým výletem k autu Duzl (ze zoologické zahrady na nás přes plot hleděly nenávistné oči klokanů), spánek, probuzení, bolesti hlavy, nohou… Vždyť víte, jak to chodí (smích).
Dojmy Opatovy
Účast na pátém pokračování plzeňského Metalfestu jsem dlouho zvažoval a přesvědčilo mě až potvrzení norských black metalistů MAYHEM. Na rozdíl od prvních ročníků totiž akce v příjemném lochotínském amfiteátru upustila od větší žánrové rozmanitosti, spousta kapel se navíc opakuje. Norové však byli obrovským lákadlem a ačkoliv bych je raději konečně zhlédl v klubu, nemohl jsem si nechat ujít možnost Attilovu skvadru vidět 20 kilometrů od svého bydliště.
Na místo jsem se v pátek vydal před třetí hodinou, abych stihl švédské death metalisty GRAVE. Čtveřice v čele s Olou Lindgrenem loni oslavila 25 let pod současným názvem, za tu dobu má na svém kontě nespočet kvalitních alb a již před pár lety mne v pražském Rock Café přesvědčila, že naživo jí to šlape parádně. Už od zvukové zkoušky bylo zřejmé, že půjde o našlapané vystoupení, kytary pořádně řezaly do uší, linul se pravý švédský DM zvuk. K mému překvapení dostali GRAVE celou hodinu času, kterou využili z valné části k oprášení skladeb z let devadesátých. „Turning Black“, „Into the Grave“ nebo „You’ll Never See…“ fungovaly skvěle, zazněla dokonce i „Eroded“, která se poprvé objevila na demosnímku z roku 1991. Doplněn o několik novějších skladeb měl tento set drtivou sílu a GRAVE jsou u mě suverénně v TOP 3 letošního Metalfestu.
Jistě znáte ten pocit, když se na něco enormně těšíte a pak se to z nějakého důvodu nepovede… Člověk má pak celej den do veselosti daleko. Asi takhle nějak jsem se cítil po vystoupení MAYHEM. Poslední dobou jsem neustále protáčel stream nové desky „Esoteric Warfare“, ta deska mne naprosto i v té nekvalitní podobě pohltila. Po debatě s návštěvníkem koncertu v Bratislavě, který o pár dní Metalfestu předcházel, jsem byl trochu zklamán, že MAYHEM z novinky nehrají nic kromě singlu „Psywar“, která ale i podle videozáznamu drtila kosti. No, stejně jsem byl natěšený.
Odbila šestá hodina, rozeznělo se intro „Silvester Anfang“, příštích 70 minut mělo být zasvěceno totálnímu black metalovému rituálu. S první skladbou „Pagan Fears“ tu ale byl první neduh provázející takřka celé vystoupení – semletý zvuk, nevýrazné kytary, bicí, téměř neslyšitelný Attila. Čas běžel, zněly kultovní „Deathcrush“, „Buried by Time and Dust“ nebo „My Death“, ale změna k lepšímu se nekonala. V takové „A Time to Die“ nebylo vůbec možné se nějak orientovat. O něco lepší to bylo při „Freezing Moon“, ale k dokonalosti to mělo na míle daleko.
Přitom nebýt tak blbého ozvučení, show to mohla být dobrá. Attila byl zlý, jak se sluší a patří, Necrobutcher si dopřával šampaňské přímo z lahve a neustále řešil, zda si má či nemá nechat sluneční brýle. Hellhammer se s bicími rozhodně nemazlil, bohužel činely zněly jak mp3 v kvalitě 96 kbps a zbytek moc slyšet nebyl. Zábava asi tak čtyř lidí neustále se snažících o crowdsurfing po celou hodinu na dojmu také úplně nepřidala. Jednou dvakrát, proč ne, ale tohle bylo moc, natož když ani nebylo možno skákat z pódia… O tom, že to byl v publiku samý Hellhammer, který by to zahrál líp, se nebudu raději více vyjadřovat.
A navíc, ani ta „Psywar“ nakonec nebyla…
BRAINSTORM byli na Metalfestu, pokud se nemýlím, potřetí. Z těch power metalových kapel jsem tuto německou pětici měl dost rád, netvoří takový ten kýčem protkaný uspěchaný metal. Co se týče živých vystoupení, mají trochu sestupnou tendenci. Už tam není ta energie z dob kolem alba „Soul Temptation“ (2003), na zpěvákovi Andy B. Franckovi se navíc začala podepisovat léta na turné a jeho hlas již není tak silný. Poslechl jsem několik skladeb a pak už spíše čekal, co si připraví ALICE COOPER.
ALICE COOPER, to je pojem, legenda a více než důstojný headliner Metalfestu. Šestašedesátiletý Vincent Damon Furnier vydal před neuvěřitelnými 45 lety debutové album „Pretties for You“. Z něj sice žádná alba nezazněla, Alice se svým bandem ale zabrousili třeba do roku 1971 skladbou „I’m Eighteen“. Koncert začal coververzí skladby „Hello Hooray“ americké zpěvačky Judy Collins, pak už dostaly prostor vlastní Cooperovy skladby – nemohly chybět „No More Mr. Nice Guy“, „House of Fire“, „Billion Dollar Babies“, „Hey Stoopid“ nebo „Feed My Frankenstein“. Zpočátku jsem se obával, že žádná velká show se konat nebude, někdy vprostřed setu na ni ale konečně došlo, nechyběla gilotina či obří Frankenstein. Po „I Love the Dead“ pak přišla na řadu série coverů od THE DOORS, THE BEATLES nebo THE WHO. To mi připadalo trochu zbytečné, ale v naprostém závěru vystoupení došlo na hitovku „Poison“, která vše vrátila do starých kolejí. Přídavkem pak byla „School’s Out“, kde si Cooper a jeho smečka neodpustili krátce připomenout „Another Brick in the Wall“ od PINK FLOYD, a to byl definitivní konec. Trochu to evokovalo loňské vystoupení KINGA DIAMONDA, který také předvedl úchvatnou show a hudebně je mi přeci jen o něco blíže. Jsem rád, že jsem ALICE COOPERA mohl alespoň jednou v životě vidět, tím spíše, když původně byl jeho koncert zamýšlen pro vizovický Masters of Rock.
Poznámky Veroničiny
Letos mě na Metalfestu zajímalo nejmíň kapel za celou jeho dosavadní historii. Jednou z nich byli v pátek DIE APOKALYPTISCHEN REITER. Jelikož pánové se nebojí hrát od reggae až po death metal a jejich hudba je živelná, čekala jsem, že živelné bude i vystoupení. Nemůžu říct, že bych byla vyloženě zklamaná, ale čekala jsem větší zábavu. Pravda je, že na energického zpěváka se dobře dívalo, zvuk byl parádní a songy šlapaly. Škoda, že nezaznělo nic z mnou zbožňovaného alba „Samurai“, avšak potěšila závěrečná „Reitermania“ z alba předchozího. Když jsem německé čertíky poslouchala naživo, uvědomila jsem si, že se zmíněnou deset let starou deskou jsem trochu zaspala dobu a přesvědčili mě, že bych se rozhodně měla pustit do poslechu dalších fošen. (Veronika)
V pátek jsem si ještě počkala na MAYHEM, nemýlím-li se, tak letos jediného zástupce černého kovu (sic!). Jejich hudbě neholduji a ani živě se jim bohužel nepodařilo mě obrátit na stranu Satana. Zpěvák byl velmi… okultní, ale v odpoledním slunci to působilo spíš směšně než strašidelně. Otázka je, zda by tma vůbec pomohla. (úsměv) Ani hudebně mě vystoupení nijak neuchvátilo; vím, že se fanoušci norské legendy nejspíš urazí, ale za mě průměr.
Postřehy Alešovy
Z kompletní soupisky kapel letošního Metalfestu mne zajímaly celkem čtyři jména. První z nich byli švédští deathoví klasici GRAVE. Jejich výběr ze široké nabídky opusů mi sednul do nálady a dostalo se i na moji milovanou desku „Soulless“. Zvuk kytar pod podiem byl dost příšerný, ale právě k živým Grave mi to zkrátka tak nějak zvráceně sedí a baví mne to. Důležitější ale bylo, že všechno mělo patřičnou sílu a než jsem se nadál, jejich hodinový set mi utekl jako voda. Škoda odpoledního hracího času, světla a nerozhýbaného lidu…
U podia jsem zůstal i na následující kapelu, kterou byli DIE APOKALYPTISCHEN REITER z Němec. Jejich starší desky znám a mám je rád, protože jejich originální mix všemožných metalových i nemetalových žánrů s vlastním ksichtem zkrátka funguje. Z jejich vystoupení ale bylo vidět, že kapela dospěla a přesunula se k sofistikovanější tvorbě. Crossover se koná stále, ale chybí mi tam ta trocha srandy z dřívějška a odsun přesahů do extrémnějších poloh. I tak to bylo ale kvalitní vystoupení, DAR mají stále cit pro hymnické refrény a zajímavé kompozice. A nesmím zapomenout pochválit sólového kytaristu, který odvedl famózní práci a trochu mi tím zastínil zbytek kapely.
ALICE COOPER:
- Hello Hooray (Judy Collins cover)
- House of Fire
- No More Mr. Nice Guy
- Under My Wheels
- I'll Bite Your Face Off
- Billion Dollar Babies
- Caffeine
- Department of Youth
- Hey Stoopid
- Dirty Diamonds
- Welcome to My Nightmare
- Go to Hell
- He's Back (The Man Behind the Mask)
- Feed My Frankenstein
- Ballad of Dwight Fry
- I Love the Dead
- Under the Bed
- Break On Through (to the Other Side) (The Doors cover)
- Revolution (The Beatles cover)
- Foxy Lady (The Jimi Hendrix Experience cover)
- My Generation (The Who cover)
- I'm Eighteen
- Poison
- School's Out
MAYHEM:
- Pagan Fears
- Deathcrush
- Buried by Time and Dust
- To Daimonion
- My Death
- A Time to Die
- Illuminate Eliminate
- Whore
- Chainsaw Gutsfuck
- Freezing Moon
- Carnage
- Pure Fucking Armageddon
Fotky:
Ignor (ALICE COOPER, BRAINSTORM)
Asphyx (MAYHEM, GRAVE)
Asphyxova galerie
Asphyxova videa
MAYHEM
GRAVE
