Trhavina není zin, Trhavina není magazín, Trhavina je mega-zin!
Na první pohled luxusní záležitost s barevnou obálkou z tvrdého křídového papíru, s kvalitním tiskem, na druhý pohled kvalitní čtení. To je čtvrté číslo almanachu Trhavina, které vyšlo po třech letech od předchozího numera, což v pěkně sepsaném úvodníku vydavatel Iny (GRIDE, RADIOLOKÁTOR, LAHAR) vysvětluje řadou objektivních příčin.
Nevím jak kdo, ale já čtu v časopisech napřed to, co mě zajímá nejvíc, a postupně se prokousávám k článkům, které mi na první pohled až tak interesantní nepřijdou. V případě Trhaviny jsem ale dospěl k názoru, že to vezmu poctivě popořadě (s výjimkou článku Ládi Olivy, který jsem přečetl jako první, protože je to redakční kolega – úsměv), pěkně od první do poslední stránky a nevynechám vůbec nic (což se nakonec nepodařilo – úsměv). A taky jsem se zařekl, že dám jeden článek denně, což je stejně šichta, když většina z nich je hodně podrobná; výjimkou nejsou články o dvaceti i více stranách.
První je na řadě rozhovor s OI POLLOI převzatý ze zahraničního časopisu, což v hardcore médiích není neobvyklé. Následuje 27 stran, na kterých Iny s Pufffyho občasnou výpomocí popisuje americké turné GRIDE v roce 2010. Možná někomu přijde odstup takřka 4 let od této anabáze příliš vzdálený, ale není tomu tak... Iny v úvodníku věří, že „Trhavina je nadčasovým časopisem a je tedy v podstatě jedno, kdy vyjde“ a má bezesporu pravdu. Report z Ameriky se čte jedním dechem, já jej tedy četl dechy dvěma, po dva večery. (úsměv) Iny dokáže napsat poutavý popis toho, co GRIDE v USA prožili, a nebojím se napsat, že je to nejlepší tour report, jaký jsem kdy četl. Nejde jen o to, co chlapi prožili, ale o to, jakou formou je to podané, sloh je prostě skvělý.
NAAB je parta nadšenců z Českých Budějovic, která vymýšlí kde co, nicméně rozhovor vznikal živě a je to na něm znát; myslím, že rozhovory písemnou formou jsou obecně kvalitnější, protože je lepší, když si dotazovaní mohou odpovědi promyslet. Historie jaderných zbraní je zpracovaná zajímavě, některá fakta jsou samozřejmě všeobecně dobře známa, některá ne, článek určitě donutí minimálně k zamyšlení, mě pak popohnal ke zhlédnutí filmu „Vlákna“, který popisuje možné následky atomové války ve Velké Británii. Dovolím si doporučit, na YouTube je volně k vidění i s českými titulky. Rozhovor s ASSHOLE PARADE pro mě až tak zajímavý není, protože kapelu neznám; ale i kdybych znal... ne, že by to bylo špatné... ale průměr.
Líbí se mi, jak Iny píše o filmech. Žádné zkratkovité recenze, ale podrobné pitvy, často s přesahem k historickým souvislostem, když tedy jde o filmy na motivy skutečných událostí. A líbí se mi i to, že píše o filmech, které nejsou úplně čerstvé, ale třeba v případě výborné „Staré pušky“ jde skoro o film pro pamětníky.
Následující historie anarchopunku ve Francii je článek pro znalce. Já neznám ani jednu zmiňovanou kapelu, takže mě faktografický výčet příliš nebaví a nakonec jsem čtení vzdal. Možná článek přeložený z přílohy kompilačního CD připomíná knihu Iana Glaspera věnující se anarchopunku ve Velké Británii, ale ta je mnohem podrobnější a baví mě na ní hlavně vzpomínky aktérů, které se pochopitelně do bookletu nějakého CD nemohou vejít.
AHLEUCHATISTATS. Uff. To je název kapely. (úsměv) Kapely, kterou tvoři dva jazzmani hrající noise jazz, cestující vlakem na turné po Evropě – už jen kvůli tomu stojí rozhovor za to, i když je vcelku stručný. Stručné je i Maxeekovo pojednání o vesnických aktivistech odmítajících výstavbu satelitního sídliště, přičemž jde o vesničku, kde Maxeek nejen žije, ale aktivně se na „odboji“ podílí. Po dvou kratších statích následuje skvělý rozhovor s THALIDOMIDE. Dalších slov netřeba, slovo „skvělý“ snad říká vše.
Recenze knih napsalo více lidí a došlo jak na knihy související s hudbou, tak i na jiné, které někoho zřejmě zaujaly natolik, že o nich chtěl informovat i okolí. Přelouskal jsem poctivě všechno, nejvíc mě chytla sáhodlouhá pitva knihy o skupině Baader-Meinhofová, protože se mi před časem líbil film natočený podle ní. Jestli na to nezapomenu, tak si knihu obstarám, až se objeví v Levných knihách... (úsměv)
Rozhovor s Adrewem (PICK YOUR SIDE, THE ENDLESS BLOCKADE...) je zajímavý nejen tím, že jde o světoběžníka. Na článek o historii jaderných zbraní navazuje pojednání o protestech proti nim; moje generace si určitě pamatuje, jak se v televizních zprávách v osmdesátých letech často objevovaly záběry z blokád západoevropských základen, na kterých byly rozmístěné nukleární hlavice USA. Iny to bere faktograficky a donutí čtenáře k zamyšlení, proč v dnešní době k protestům nedochází, když jaderných zbraní je všude po světě pořád dost na to, aby planetu Zemi proměnily v měsíční krajinu.
Turné po Číně slibuje exotické zážitky – tady jsou dokonce tuplované, protože Iny vyzpovídal účastníka z kapely SS20 a navíc přetiskl jeho zápisky z turné. Ty jsou ale proti tour reportu GRIDE strohé... Historie japonské noiserockové kapely MELT-BANANA mě zaujala natolik, že jsem si alespoň na internetu našel nějaká videa a poslechl poslední album, rozhovor s Ondřejem Ježkem mě naopak nezaujal natolik, abych hledal kapely, v kterých zanechal otisk.
Další profil patří anglické partě RIPCORD a je napsaný přesně tak, jak se mi to líbí. Kromě muziky, knih a filmů Iny věnuje prostor i dalším uměleckým disciplínám, samozřejmě těm okrajovým, což je případ „malíře“ Jacka Kapače, který své obrazy na plátna většinou kapal. (úsměv) Podle toho, co je v Trhavině k vidění, jde o patlaniny, odborně nazývané abstraktní umění. (úsměv)
Vrcholem rozhovorové sekce je bez debat povídání se Skuldou. Četl jsem s ním obsáhlý rozhovor v Hlasateli, který byl výborný, rozhovor v Trhavině je snad ještě lepší. Málokdo z HC komunity je ochotný mluvit takhle otevřeně o poměrech v téhle subkultuře, bez růžových brýlí, bez adorování, atd., ale i o dalších věcech, třeba ostravském patriotismu, Nohavicovi, bratrech Mašínech... Skulda je prostě pozoruhodná osobnost a já před ním smekám imaginární klóbrc.
Znáte hru Járy Cimrmana „Švestka“? Bodza svým „Řetězcem nejrůznějších asociací“ lehce připomíná monolog řečníka, který přeskakuje sem a tam (neschopnost myšlenku udržet / neschopnost myšlenku opustit), a oba pánové jsou podobně vtipní, zasmál jsem se.
Článek o podzemních tiskovinách 90. let zaměřených na HC, punk, různé aktivity, grind, alternativní myšlení apod. připomíná někdejší historii (hlavně) metalových zinů od Ládi Olivy, která vyšla v Pařátu, Filip (SEE YOU IN HELL) ale kromě výčtu různých spisků přidává i zamyšlení nad pojetím anarchismu a dalších okrajových snah.
Téma čísla: Vinyl a jeho sběratelství
Téma, o kterém se v poslední době hojně mluví, protože desek vychází čím dál tím víc, po několika letech přežívání asfaltů v nejhlubším podzemí vystrkují růžky nejen v metalovém světě, ale i v mainstreamu. Svými úvahami přispěla řada známých person – Banán, Bob Hopeye, Miloš (Monster Nation), Rado K.A.Z., Havoc, Ondra Fastcore, Syky, Miruus, L. Oliva, dvakrát pak Iny, mozaiku doplňuje rozhovor s Jožkou Hell-em a historie vinylové desky od BeeSee. Některé články jsou zajímavější, některé mě baví méně, a aniž bych chtěl někomu lézt do zadnice, tak zase musím ocenit Inyho příspěvky, které se mi četly nejlépe.
Recenze hudebních nosičů jsou na 48 stranách! Neuvěřitelná porce, ze které nejvíce ukousl opět Iny, kterému dvěma třemi recenzemi pomohli Bodza, Čert, BeeSee, Lepra a Puffy. Recenze v Trhavině jsou jedním slovem výborné, nahrávky jsou proprány podrobně, recenzenti jdou do hloubky... Vedle očekávaného HC je ohodnocena řada metalových nahrávek, sem tam i něco řekněme alternativního. Recenze pokrývají zhruba tři roky, takže vedle čerstvých počinů si čtenáři mohou zavzpomínat, připomenout co vyšlo a třeba na základě recenze zapátrat v distrech a doplnit si sbírky o kousky, které jim unikly a teď je zpětně objeví. Z mého pohledu jsou zajímavější hlavně ty metalové věci, ale i některé další, které jsem buď taky recenzoval, nebo je mám doma a mohu si tak srovnat svůj názor s názory recenzentů. Trochu diskutabilní je, že prakticky vše je chváleno. Na druhou stranu jde o recenze nahrávek, které si Iny a spol. nejspíš zařazují do sbírek a tak není divu, že se jim (skoro) všechno líbí. V převaze jsou samozřejmě gramodesky, ale redakce se neštítí ani CD. Jo, chybí mi tu roky vydání jednotlivých počinů, u knih i filmů jsou. Nejlepší recenze? AVENGER a jejich „Bohemian Dark Metal“, který jsem docenil až když vyšel na vinylu. Iny jej prokoukl rovnou z CD, čímž mě tedy pěkně naštval, syčák jeden. (smích)
Uff podruhé. 228 stran je za mnou (asi čtyři jsem přeskočil...) a dojem z Trhaviny vyjádřený jedním slovem zní „skvost“. Bez debat nejlepší hardcore časopis, jaký jsem kdy držel v ruce.
inozuk@seznam.cz
Na první pohled luxusní záležitost s barevnou obálkou z tvrdého křídového papíru, s kvalitním tiskem, na druhý pohled kvalitní čtení. To je čtvrté číslo almanachu Trhavina, které vyšlo po třech letech od předchozího numera, což v pěkně sepsaném úvodníku vydavatel Iny (GRIDE, RADIOLOKÁTOR, LAHAR) vysvětluje řadou objektivních příčin.
Nevím jak kdo, ale já čtu v časopisech napřed to, co mě zajímá nejvíc, a postupně se prokousávám k článkům, které mi na první pohled až tak interesantní nepřijdou. V případě Trhaviny jsem ale dospěl k názoru, že to vezmu poctivě popořadě (s výjimkou článku Ládi Olivy, který jsem přečetl jako první, protože je to redakční kolega – úsměv), pěkně od první do poslední stránky a nevynechám vůbec nic (což se nakonec nepodařilo – úsměv). A taky jsem se zařekl, že dám jeden článek denně, což je stejně šichta, když většina z nich je hodně podrobná; výjimkou nejsou články o dvaceti i více stranách.
První je na řadě rozhovor s OI POLLOI převzatý ze zahraničního časopisu, což v hardcore médiích není neobvyklé. Následuje 27 stran, na kterých Iny s Pufffyho občasnou výpomocí popisuje americké turné GRIDE v roce 2010. Možná někomu přijde odstup takřka 4 let od této anabáze příliš vzdálený, ale není tomu tak... Iny v úvodníku věří, že „Trhavina je nadčasovým časopisem a je tedy v podstatě jedno, kdy vyjde“ a má bezesporu pravdu. Report z Ameriky se čte jedním dechem, já jej tedy četl dechy dvěma, po dva večery. (úsměv) Iny dokáže napsat poutavý popis toho, co GRIDE v USA prožili, a nebojím se napsat, že je to nejlepší tour report, jaký jsem kdy četl. Nejde jen o to, co chlapi prožili, ale o to, jakou formou je to podané, sloh je prostě skvělý.
NAAB je parta nadšenců z Českých Budějovic, která vymýšlí kde co, nicméně rozhovor vznikal živě a je to na něm znát; myslím, že rozhovory písemnou formou jsou obecně kvalitnější, protože je lepší, když si dotazovaní mohou odpovědi promyslet. Historie jaderných zbraní je zpracovaná zajímavě, některá fakta jsou samozřejmě všeobecně dobře známa, některá ne, článek určitě donutí minimálně k zamyšlení, mě pak popohnal ke zhlédnutí filmu „Vlákna“, který popisuje možné následky atomové války ve Velké Británii. Dovolím si doporučit, na YouTube je volně k vidění i s českými titulky. Rozhovor s ASSHOLE PARADE pro mě až tak zajímavý není, protože kapelu neznám; ale i kdybych znal... ne, že by to bylo špatné... ale průměr.
Líbí se mi, jak Iny píše o filmech. Žádné zkratkovité recenze, ale podrobné pitvy, často s přesahem k historickým souvislostem, když tedy jde o filmy na motivy skutečných událostí. A líbí se mi i to, že píše o filmech, které nejsou úplně čerstvé, ale třeba v případě výborné „Staré pušky“ jde skoro o film pro pamětníky.
Následující historie anarchopunku ve Francii je článek pro znalce. Já neznám ani jednu zmiňovanou kapelu, takže mě faktografický výčet příliš nebaví a nakonec jsem čtení vzdal. Možná článek přeložený z přílohy kompilačního CD připomíná knihu Iana Glaspera věnující se anarchopunku ve Velké Británii, ale ta je mnohem podrobnější a baví mě na ní hlavně vzpomínky aktérů, které se pochopitelně do bookletu nějakého CD nemohou vejít.
AHLEUCHATISTATS. Uff. To je název kapely. (úsměv) Kapely, kterou tvoři dva jazzmani hrající noise jazz, cestující vlakem na turné po Evropě – už jen kvůli tomu stojí rozhovor za to, i když je vcelku stručný. Stručné je i Maxeekovo pojednání o vesnických aktivistech odmítajících výstavbu satelitního sídliště, přičemž jde o vesničku, kde Maxeek nejen žije, ale aktivně se na „odboji“ podílí. Po dvou kratších statích následuje skvělý rozhovor s THALIDOMIDE. Dalších slov netřeba, slovo „skvělý“ snad říká vše.
Recenze knih napsalo více lidí a došlo jak na knihy související s hudbou, tak i na jiné, které někoho zřejmě zaujaly natolik, že o nich chtěl informovat i okolí. Přelouskal jsem poctivě všechno, nejvíc mě chytla sáhodlouhá pitva knihy o skupině Baader-Meinhofová, protože se mi před časem líbil film natočený podle ní. Jestli na to nezapomenu, tak si knihu obstarám, až se objeví v Levných knihách... (úsměv)
Rozhovor s Adrewem (PICK YOUR SIDE, THE ENDLESS BLOCKADE...) je zajímavý nejen tím, že jde o světoběžníka. Na článek o historii jaderných zbraní navazuje pojednání o protestech proti nim; moje generace si určitě pamatuje, jak se v televizních zprávách v osmdesátých letech často objevovaly záběry z blokád západoevropských základen, na kterých byly rozmístěné nukleární hlavice USA. Iny to bere faktograficky a donutí čtenáře k zamyšlení, proč v dnešní době k protestům nedochází, když jaderných zbraní je všude po světě pořád dost na to, aby planetu Zemi proměnily v měsíční krajinu.
Turné po Číně slibuje exotické zážitky – tady jsou dokonce tuplované, protože Iny vyzpovídal účastníka z kapely SS20 a navíc přetiskl jeho zápisky z turné. Ty jsou ale proti tour reportu GRIDE strohé... Historie japonské noiserockové kapely MELT-BANANA mě zaujala natolik, že jsem si alespoň na internetu našel nějaká videa a poslechl poslední album, rozhovor s Ondřejem Ježkem mě naopak nezaujal natolik, abych hledal kapely, v kterých zanechal otisk.
Další profil patří anglické partě RIPCORD a je napsaný přesně tak, jak se mi to líbí. Kromě muziky, knih a filmů Iny věnuje prostor i dalším uměleckým disciplínám, samozřejmě těm okrajovým, což je případ „malíře“ Jacka Kapače, který své obrazy na plátna většinou kapal. (úsměv) Podle toho, co je v Trhavině k vidění, jde o patlaniny, odborně nazývané abstraktní umění. (úsměv)
Vrcholem rozhovorové sekce je bez debat povídání se Skuldou. Četl jsem s ním obsáhlý rozhovor v Hlasateli, který byl výborný, rozhovor v Trhavině je snad ještě lepší. Málokdo z HC komunity je ochotný mluvit takhle otevřeně o poměrech v téhle subkultuře, bez růžových brýlí, bez adorování, atd., ale i o dalších věcech, třeba ostravském patriotismu, Nohavicovi, bratrech Mašínech... Skulda je prostě pozoruhodná osobnost a já před ním smekám imaginární klóbrc.
Znáte hru Járy Cimrmana „Švestka“? Bodza svým „Řetězcem nejrůznějších asociací“ lehce připomíná monolog řečníka, který přeskakuje sem a tam (neschopnost myšlenku udržet / neschopnost myšlenku opustit), a oba pánové jsou podobně vtipní, zasmál jsem se.
Článek o podzemních tiskovinách 90. let zaměřených na HC, punk, různé aktivity, grind, alternativní myšlení apod. připomíná někdejší historii (hlavně) metalových zinů od Ládi Olivy, která vyšla v Pařátu, Filip (SEE YOU IN HELL) ale kromě výčtu různých spisků přidává i zamyšlení nad pojetím anarchismu a dalších okrajových snah.
Téma čísla: Vinyl a jeho sběratelství
Téma, o kterém se v poslední době hojně mluví, protože desek vychází čím dál tím víc, po několika letech přežívání asfaltů v nejhlubším podzemí vystrkují růžky nejen v metalovém světě, ale i v mainstreamu. Svými úvahami přispěla řada známých person – Banán, Bob Hopeye, Miloš (Monster Nation), Rado K.A.Z., Havoc, Ondra Fastcore, Syky, Miruus, L. Oliva, dvakrát pak Iny, mozaiku doplňuje rozhovor s Jožkou Hell-em a historie vinylové desky od BeeSee. Některé články jsou zajímavější, některé mě baví méně, a aniž bych chtěl někomu lézt do zadnice, tak zase musím ocenit Inyho příspěvky, které se mi četly nejlépe.
Recenze hudebních nosičů jsou na 48 stranách! Neuvěřitelná porce, ze které nejvíce ukousl opět Iny, kterému dvěma třemi recenzemi pomohli Bodza, Čert, BeeSee, Lepra a Puffy. Recenze v Trhavině jsou jedním slovem výborné, nahrávky jsou proprány podrobně, recenzenti jdou do hloubky... Vedle očekávaného HC je ohodnocena řada metalových nahrávek, sem tam i něco řekněme alternativního. Recenze pokrývají zhruba tři roky, takže vedle čerstvých počinů si čtenáři mohou zavzpomínat, připomenout co vyšlo a třeba na základě recenze zapátrat v distrech a doplnit si sbírky o kousky, které jim unikly a teď je zpětně objeví. Z mého pohledu jsou zajímavější hlavně ty metalové věci, ale i některé další, které jsem buď taky recenzoval, nebo je mám doma a mohu si tak srovnat svůj názor s názory recenzentů. Trochu diskutabilní je, že prakticky vše je chváleno. Na druhou stranu jde o recenze nahrávek, které si Iny a spol. nejspíš zařazují do sbírek a tak není divu, že se jim (skoro) všechno líbí. V převaze jsou samozřejmě gramodesky, ale redakce se neštítí ani CD. Jo, chybí mi tu roky vydání jednotlivých počinů, u knih i filmů jsou. Nejlepší recenze? AVENGER a jejich „Bohemian Dark Metal“, který jsem docenil až když vyšel na vinylu. Iny jej prokoukl rovnou z CD, čímž mě tedy pěkně naštval, syčák jeden. (smích)
Uff podruhé. 228 stran je za mnou (asi čtyři jsem přeskočil...) a dojem z Trhaviny vyjádřený jedním slovem zní „skvost“. Bez debat nejlepší hardcore časopis, jaký jsem kdy držel v ruce.
inozuk@seznam.cz
