Na to, že už po vydání své debutové desky „Muukalainen Puhuu“ ORANSSI PAZUZU způsobili všem, kteří se trochu hlouběji zajímají o dění, pozitivní šok, trvalo dlouho, než se u nás objevili na koncertním pódiu. Už to, že se pořadatelům podařilo tuto originální finskou kapelu dotáhnout do Prahy, zaslouží slova uznání, a nenavštívit tuto akci by bylo hříchem. Podobně jako já evidentně uvažovalo víc lidí a sešla se velice slušná návštěva, která mile zaplnila prostor. Dalším příjemným zjištěním bylo, že za ORANSSI PAZUZU přijelo i několik lidí z velké dálky. Po právu, přece jen se jednalo o unikátní akci.
Koncert se odehrál v zajímavém klubu, kousek od Staroměstského náměstí, který jsem do této doby ještě nenavštívil. Sklepní prostory s klenbami poskytovaly dostatečně velký prostor a dodávaly koncertu nevšední atmosféru. Zvukově mi přišlo vše v pořádku a tak jednoznačně chválím výběr místa. Navíc pro hudbu, jakou produkují ORANSSI PAZUZU a TÁBOR RADOSTI, byl klub přímo ideální.
Bohužel s časovým skluzem, způsobeným technickými problémy, zahájilo večer duo TÁBOR RADOSTI. Jejich hudba je přesně tím žánrem, který je pro mě těžce stravitelný a dá se říct, že je dle mých měřítek lehce za hranou a v podstatě ho ani vyloženě nevnímám jako muziku, ale spíš jako kolekci zvuků. Samozřejmě, něco jiného je, když si člověk od nich pustí klip na Youtube, anebo stojí pár metrů před nimi a je připravený vnímat a naslouchat. Ačkoliv si podobnou hudbu doma nepustím a naživo ji nevyhledávám, jejich vystoupení se mi líbilo. Tíživá atmosféra, na obličejích nasazené masky, zajímavá projekce, dokonce jsem v některých skladbách zaregistroval i něco, co by šlo pojmenovat jako melodie. To vše mi dávalo smysl a rád jsem podstoupil tuto temnou pouť vedenou dvojicí, z které šel chvílemi strach.
ORANSSI PAZUZU na sebe naštěstí nenechali dlouho čekat a za zvuků intra se pětice skromně vypadajících chlapíků jakž takž poskládala na pódium, a začíná to, co jsem přesně očekával. Hypnotické pasáže, časté opakování motivů, ale i odměny v podobě chytlavých momentů, ve kterých lze zaslechnout něco z metalu. Ale i když ORANSSI PAZUZU zněli z pódia hodně syrově, nebýt blackového vokálu, byli by pro mě spíš tvrdší rockovou kapelou se silným psychedelickým odérem, než partou metalistů. To samé platí i pro dorazivší směs posluchačů, běžná metalová obec totiž tuhle hudbu těžko zvládá. Před koncertem jsem se obával, aby se ORANSSI PAZUZU neuchýlili k ambientnějším polohám a nebyl to koncert, kterým se pronudím. Naštěstí kapela převážně hrála, a ta hromada space zvuků a originálně pojatých kláves byla doplňována dvojicí kytar, bubeníkem a basákem, kteří na mě působili příjemným dojmem.
ORANSSI PAZUZU mají z čeho vybírat, mají na kontě tři desky, jeden split, a všechno jsou to povedené nahrávky, bez výraznějších slabších míst. Přes hodinu dlouhý koncert logicky nabídl jen část z hromady jejich kvalitních věcí, osobně mě snad jen zamrzelo, že nezazněla hitovka „Komeetta“ z druhého alba „Kosmonument“. ORANSSI PAZUZU zahráli sevřený a soustředěný set, bez pauz na lamentování, kdy jediná komunikace s publikem se omezila na jedno „Thank you“ před závěrečným přídavkem. Přesto, že je jejich hudba označována nejen díky textové tématice jako trip kosmem, vedený v psychedelickém hávu, a vlastně i díky prostředí a pódiové prezentaci, kdy muzikanti opravdu vypadali, že mají na hodinu otevřené brány do jiného světa, jsem je v jejich pouti nenásledoval. Zůstal jsem stát před branami. Byl to opravdu výborný koncert, ale k úplnému zážitku, který se objeví maximálně jednou do roka, mi něco, co nedokážu úplně popsat, chybělo.
