PANYCHIDA – Grief for an Idol

V den zimního slunovratu, kdy nás měla vítat zasněžená pole a lesy a otravné slunce nám mělo dát na pěkných pár měsíců pokoj, vypustila plzeňská PANYCHIDA do světa svoji třetí řadovou desku „Grief for an Idol“ s velmi povedeným a s názvem korespondujícím obalem z dílny Moonroota. Když nepočítám EP „Woodland Journey“ (2011), které mne upřímně nezaujalo tolik, jako předchozí tvorba západočeské pětice, na studiovku si fanoušci museli počkat více než tři roky.

Předchozí „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“ ukázalo PANYCHIDU v jiném světle než debutovka „Paganized“ (2007). Ubylo skočných melodií a dud a hudební výrazivo dostálo větší vážnosti. Tím nechci říci, že by PANYCHIDA někdy tvořila takové ty dotěrné a často až dementní folk metalové hopsačky, kterých je na světě nemálo, naopak, proti tomu se sama kapela vymezuje i v promo letáčcích k nové desce („Nekompromisní pagan metal bez tradičních nešvarů žánru.“) a „Paganized“ stále patří k mým velice oblíbeným albům.

PANYCHIDA se znovu vydala na jih Čech, do studia Hellsound k Honzovi Kapákovi, který na „Grief for an Idol“ taktéž nahrával bicí a jeho hlas můžeme slyšet ve skladbě „Two Untouched Moments“. Hellsound už je nějakou dobu známkou výborné produkce a stejně tak tomu je na novince Plzeňanů. Nemám, co bych vytknul, sice ničím nepřekvapivý, ale velice kvalitní a živočišný sound.

Pokud bych měl „Grief for an Idol“ charakterizovat jedním slovem, okamžitě bych ze sebe vyhrkl slovo ‘rozmanitost‘. Padesát minut je napěchovaných variabilním a gradujícím materiálem, který na jednu stranu jde ve šlépějích svého předchůdce, na stranu druhou dokáže často překvapit. Desku otevírá asi nejblackmetalovější „Dance of the Fiery Stars“, úvod jako hrom, chladné riffy hrají ohnivým hvězdám k tanci, až mne překvapil tak ostrý rozjezd. Již zmíněná „Two Untouched Moments“, okořeněná o vokál Honzy Kapáka, již hraje na epičtější notu a znovu se ukazuje to, co mám na PANYCHIDĚ tolik rád – výrazné, často melancholické a nikdy přehnaně vlezlé kytarové melodie. Ty hrají u PANYCHIDY prim od jejího počátku a zůstává tomu tak i na novince, taková vypalovačka „The Great Dance of Dionysus“ je jimi naplněna až po okraj.

Titulní „Krasatina (Grief for an Idol)“ se suverénně řadí k nejlepším trackům alba. Ve všech detailech domyšlená kompozice s příjemným akustickým začátkem. Moment překvapení tentokrát přichází někdy v polovině skladby, kdy Vlčáka, který na novince zní mnohem vyzráleji než v případě předchozí desky, u mikrofonu na chvíli vystřídá kytarista Honza Vaněk se svým čistým vokálem. Skvělé oživení, další důkaz rozmanitosti nového alba. Aby toho nebylo málo, v sedmičce „O veliji Vezě“ (jíž předchází dvouminutová skoro-instrumentálka „Doomsayer“) si vzal zpěv i text ve staroslověnštině na starost baskytarista Talič, u něhož jsem si sice musel chvíli na jeho barvu hlasu zvykat, po pár posleších mi tam ale vše perfektně sedlo.

Příběh o poutníkově probuzení („Wayfarer’s Awakening“) nechá připomenout časy kolem „Paganized“, a to hlavně díky dudám, které znovu obstarala Helča Petráková. Co mne při prvním poslechu ale totálně odrovnalo, byl začátek páté „Don’t Tell Lies to Children“. To jsou snad HELLOWEEN. (smích) Zajímavé oživení v podobě heavy/speed metalové pasáže se však po chvíli převine v další klasickou pagan metalovku a znovu se dostane i na Honzův (V.) zpěv.

Závěr alba tvoří pro mne asi nejslabší článek „Love Bombing“ a naopak naprosto famózní „Minnestund“, pro kterou PANYCHIDA oslovila Ørjana Nordvika alias V’gandra, zpěváka a baskytaristu norských viking black metalistů HELHEIM a také live basáka Hoestových TAAKE. V’gandr se ukázal jako správná volba, pro song si sám napsal norský text a ujal se své role s vervou. Ale hlavně, ten úvodní riff, ten bych mohl poslouchat pořád dokola. To je masterpiece.

Úplný epilog přichází se skladbou „Perchta“, jejíž úvodní část, tedy pověst „O bílé paní“ z Jiráskových „Starých pověstí českých“, namluvil Ladislav Šinkmajer. Vyprávění se postupně přelije do již plně instrumentální pasáže, kde nám PANYCHIDA naposledy předvede něco ze svého ansámblu riffů a melodií a brána za „Grief for an Idol“ se pomalu uzavírá.

Jako by se v druhé půli roku 2013 se skvělými deskami českých metalových formací roztrhl pytel. Když jsem někdy v létě přemýšlel, co mne vlastně za ten uplynulý půlrok z české scény opravdu zaujalo, nenapadlo mne téměř nic (samozřejmě, výjimky se našly). Od září ale vychází jedna výtečná deska za druhou a „Grief for an Idol“ se mezi ně bezpochyby řadí. Vyzrálé, pečlivě propracované dílo, na kterém je díky jeho pestrosti stále co objevovat.