Zhruba rok uběhl od emise posledního nosiče pražské skupiny PRVNÍ HOŘE; tehdy šlo promo obsahující dvě skladby, které by byly bývaly bez potíží zapadly na předchozí velké album „Club Silencio“. Nyní je tu novinka, na kterou obě skladby zapadají bez problémů rovněž. „Imaginarium“ na povedený „Club“ volně navazuje, je obdobně vystavěno (mezi písničkami se nachází řada meziher) a opět potvrzuje, že PRVNÍ HOŘE je v rámci naší scény originálním zjevem, který si léta drží vysokou úroveň.
Ač album čítá patnáct položek, regulérních skladeb je jen osm, zbytek jsou právě ony mezihry, které tentokrát nemají podobu elektronickou, ale chaotickou. (úsměv) Některé vsuvky jsou mluvené, některé zpívané, některé ujeté... Hned úvodní „Kapelo, vyprávěj!“ namluvil nějaký strejda a vybízí kapelu, aby zahrála něco strašidelného. Ale o strašení muzika PRVNÍ HOŘE není, spíše naopak, první karnevalová skladba je rozverná (jak je u správného karnevalu třeba) a docela tvrdá; tedy v některých pasážích, protože od začátku pánové dávají na srozuměnou, že jim není cizí žádný žánr. A tak se vedle hardcorově řízných kytar objevují i stopy žánrů pokleslých, nějaká mazurka (nebo co to v úvodu/závěru je; do tanečních jsem nechodil...), něco jako velkolepé fanfáry i úseky odlehčené, minimalistické. Bylo to tak vždycky, takže žádný šok, snad jen nepřipravený posluchač bude zpočátku zmatený z té přehršle barev, kláves, akordeonu, punku, metalu, HC, alternativního rocku, popu, elektroniky a nevím čeho ještě... Nechybí ani zpěvný a chytlavý refrén – a to jsme pořád u první skladby!
Ty ostatní jsou podobně rozevláté, až si člověk říká, pro jakou cílovou skupinu PRVNÍ HOŘE tvoří. Ortodoxní vyznavači jednoho stylu si asi při poslechu „Imaginaria“ budou ťukat na čelo, pookřejí hlavně hledači všech nekonvenčních záležitostí a snad i ti, kteří mají rádi texty, které nejsou jen mlácením prázdné slámy. Milan si se slovy pěkně hraje a i obehraná témata (donkichotské a ikarovské) dokázal pojmout zajímavě. Mně se nejvíc líbí slova k „Němohře“, která jsou znepokojující a sekají do živého, podobně iritující je i „Melancholia“. Další texty jsou spíše varietního/kabaretního/cirkusáckého druhu, ostatně k tomuto typu zábavy má často blízko i muzika, která si bere i z dalších žánrů, takže nechybí nějaké jiho-rytmy (že by flamenco?) a nechybí ani různé vykrádačky, které se tu a tam objevují – třeba kousíček naší hymny v „Absurdistánu“; ale pocit „tohle už jsem někde slyšel“ se objevuje častěji. Ještě k textům, i ty zdánlivě nevážné jsou totiž závažné. (úsměv) Reflektují současné i minulé dění, v tomto směru jde nejdál „Absurdistán“, k němuž vznikl videoklip připomínající doby (věřme) dávno minulé, kdy musely kapely před komisí skládat tzv. přehrávky. PRVNÍ HOŘE sice dokázala komisaře roztančit, ale i tak si „vykoledovala“ doživotní zákaz činnosti...
Líbí se mi v podstatě všechny řadové skladby, ale jako silnější vnímám druhou polovinu kompletu, zejména tři parádní záseky „Melancholia“, „Němohra“ a „Ikare!“. „Melancholia“ navzdory názvu začíná rozevlátě, překlopí se do zemité polohy, ale i na ty melancholické prvky dojde, hlavně refrén odpovídá názvu písničky. O dalších dvou skladbách už jsem psal minule, ale asi bude snazší to sem nakopírovat, než nutit čtenáře překlikávat jinam... Navíc jde o jednoznačně nejsilnější položky alba, tak by byla škoda jim nevěnovat náležitou pozornost...
„A tak se učím jenom ze rtů odezírat, protože těm jejich slovům já nerozumím!“
„Němohra“ je docela nářez. Po hrátkách v úvodu, kde se o to hlavní starají baskytara a klávesy (avantgardní rock), se rozjede divočina (HC až thrash metal), po ní následuje návrat do podivných rockových sfér, kdy do hodně zvláštně znějících kláves promlouvá jednoduchý kytarový motiv – a pak samozřejmě nastupuje silný melodický refrén, ve kterém Milan opět ukazuje, že má nezaměnitelný hlas, se kterým hodně pracuje, až se dostává do parodické polohy; rozevlátost ale vesele pokračuje i po refrénu, a docela dlouhé sólo (objevuje se dvakrát) postavené na souhře kytar a kláves je také hodně zajímavé. Akordeon slyším jen tu a tam, ale možná je ještě „skrytý“ pod ostatními nástroji...
„Život je Ikare závrať, i bez křídel!“
„Ikare!“ je z trochu jiného soudku. Pomalejšího, citlivějšího, hudba už není tak roztěkaná. Převládají pomalé pasáže a prolínání žánrů není tak dramatické – místy to sklouzne až někam k popu, i když hutný spodek je dostatečně tvrdý (že by to mohlo zaujmout i metalisty – úsměv), hodně prostoru dostávají klávesy... Skladbu opět identifikuje refrén, zase velmi silný, emotivní... Být já Ikarem, určitě bych naléhavé volání vyslyšel a nikam bych neletěl...
Mezihry. Abych pravdu řekl (napsal), ne všechny mi dělají radost. Chápu, že deska má určitý koncept, že intra ke skladbám patří, ale mně se v podstatě líbí jen dvě, ta řekněme autorská – „Něžný metalista“ a „Ovíněná“, v tom druhém si do mikrofonu zapěla Barbora Mochowa známá z druhé Urzovy kapely SINUHET. Zbytek vsuvek je kdesi naloupený, jde většinou o podivnosti, v nichž kraluje megapodivnost „Ze srdce se ozval kvil“.
Další věcí, která se mi nelíbí, je obal. Ten sice perfektně pasuje k sedmé skladbě „Galimatyáš“, já ale té změti ryb, lišek a dalších podivných živočichů na chuť nepřišel. Originální určitě je, ale výtvarné umění je vždy věcí vkusu, ten můj je holt jinde...
Co mi naopak šmakuje, je zvuk. CD hraje dobře i při nízké hlasitosti a při poslechu z PC, z audio systému pak přímo parádně. Natáčení probíhalo ve dvou studiích (Šopa, Entlaab) od ledna 2012 do října 2013, mix a mastering obstaral Stanislav Valášek.
Seznam skladeb:
Čas: 42:33
Sestava:
Hosté:
www.prvnihore.cz
www.bandzone.cz/prvnihore
www.kontraproduction.cz
Ač album čítá patnáct položek, regulérních skladeb je jen osm, zbytek jsou právě ony mezihry, které tentokrát nemají podobu elektronickou, ale chaotickou. (úsměv) Některé vsuvky jsou mluvené, některé zpívané, některé ujeté... Hned úvodní „Kapelo, vyprávěj!“ namluvil nějaký strejda a vybízí kapelu, aby zahrála něco strašidelného. Ale o strašení muzika PRVNÍ HOŘE není, spíše naopak, první karnevalová skladba je rozverná (jak je u správného karnevalu třeba) a docela tvrdá; tedy v některých pasážích, protože od začátku pánové dávají na srozuměnou, že jim není cizí žádný žánr. A tak se vedle hardcorově řízných kytar objevují i stopy žánrů pokleslých, nějaká mazurka (nebo co to v úvodu/závěru je; do tanečních jsem nechodil...), něco jako velkolepé fanfáry i úseky odlehčené, minimalistické. Bylo to tak vždycky, takže žádný šok, snad jen nepřipravený posluchač bude zpočátku zmatený z té přehršle barev, kláves, akordeonu, punku, metalu, HC, alternativního rocku, popu, elektroniky a nevím čeho ještě... Nechybí ani zpěvný a chytlavý refrén – a to jsme pořád u první skladby!
Ty ostatní jsou podobně rozevláté, až si člověk říká, pro jakou cílovou skupinu PRVNÍ HOŘE tvoří. Ortodoxní vyznavači jednoho stylu si asi při poslechu „Imaginaria“ budou ťukat na čelo, pookřejí hlavně hledači všech nekonvenčních záležitostí a snad i ti, kteří mají rádi texty, které nejsou jen mlácením prázdné slámy. Milan si se slovy pěkně hraje a i obehraná témata (donkichotské a ikarovské) dokázal pojmout zajímavě. Mně se nejvíc líbí slova k „Němohře“, která jsou znepokojující a sekají do živého, podobně iritující je i „Melancholia“. Další texty jsou spíše varietního/kabaretního/cirkusáckého druhu, ostatně k tomuto typu zábavy má často blízko i muzika, která si bere i z dalších žánrů, takže nechybí nějaké jiho-rytmy (že by flamenco?) a nechybí ani různé vykrádačky, které se tu a tam objevují – třeba kousíček naší hymny v „Absurdistánu“; ale pocit „tohle už jsem někde slyšel“ se objevuje častěji. Ještě k textům, i ty zdánlivě nevážné jsou totiž závažné. (úsměv) Reflektují současné i minulé dění, v tomto směru jde nejdál „Absurdistán“, k němuž vznikl videoklip připomínající doby (věřme) dávno minulé, kdy musely kapely před komisí skládat tzv. přehrávky. PRVNÍ HOŘE sice dokázala komisaře roztančit, ale i tak si „vykoledovala“ doživotní zákaz činnosti...
Líbí se mi v podstatě všechny řadové skladby, ale jako silnější vnímám druhou polovinu kompletu, zejména tři parádní záseky „Melancholia“, „Němohra“ a „Ikare!“. „Melancholia“ navzdory názvu začíná rozevlátě, překlopí se do zemité polohy, ale i na ty melancholické prvky dojde, hlavně refrén odpovídá názvu písničky. O dalších dvou skladbách už jsem psal minule, ale asi bude snazší to sem nakopírovat, než nutit čtenáře překlikávat jinam... Navíc jde o jednoznačně nejsilnější položky alba, tak by byla škoda jim nevěnovat náležitou pozornost...
„A tak se učím jenom ze rtů odezírat, protože těm jejich slovům já nerozumím!“
„Němohra“ je docela nářez. Po hrátkách v úvodu, kde se o to hlavní starají baskytara a klávesy (avantgardní rock), se rozjede divočina (HC až thrash metal), po ní následuje návrat do podivných rockových sfér, kdy do hodně zvláštně znějících kláves promlouvá jednoduchý kytarový motiv – a pak samozřejmě nastupuje silný melodický refrén, ve kterém Milan opět ukazuje, že má nezaměnitelný hlas, se kterým hodně pracuje, až se dostává do parodické polohy; rozevlátost ale vesele pokračuje i po refrénu, a docela dlouhé sólo (objevuje se dvakrát) postavené na souhře kytar a kláves je také hodně zajímavé. Akordeon slyším jen tu a tam, ale možná je ještě „skrytý“ pod ostatními nástroji...
„Život je Ikare závrať, i bez křídel!“
„Ikare!“ je z trochu jiného soudku. Pomalejšího, citlivějšího, hudba už není tak roztěkaná. Převládají pomalé pasáže a prolínání žánrů není tak dramatické – místy to sklouzne až někam k popu, i když hutný spodek je dostatečně tvrdý (že by to mohlo zaujmout i metalisty – úsměv), hodně prostoru dostávají klávesy... Skladbu opět identifikuje refrén, zase velmi silný, emotivní... Být já Ikarem, určitě bych naléhavé volání vyslyšel a nikam bych neletěl...
Mezihry. Abych pravdu řekl (napsal), ne všechny mi dělají radost. Chápu, že deska má určitý koncept, že intra ke skladbám patří, ale mně se v podstatě líbí jen dvě, ta řekněme autorská – „Něžný metalista“ a „Ovíněná“, v tom druhém si do mikrofonu zapěla Barbora Mochowa známá z druhé Urzovy kapely SINUHET. Zbytek vsuvek je kdesi naloupený, jde většinou o podivnosti, v nichž kraluje megapodivnost „Ze srdce se ozval kvil“.
Další věcí, která se mi nelíbí, je obal. Ten sice perfektně pasuje k sedmé skladbě „Galimatyáš“, já ale té změti ryb, lišek a dalších podivných živočichů na chuť nepřišel. Originální určitě je, ale výtvarné umění je vždy věcí vkusu, ten můj je holt jinde...
Co mi naopak šmakuje, je zvuk. CD hraje dobře i při nízké hlasitosti a při poslechu z PC, z audio systému pak přímo parádně. Natáčení probíhalo ve dvou studiích (Šopa, Entlaab) od ledna 2012 do října 2013, mix a mastering obstaral Stanislav Valášek.
Seznam skladeb:
- Kapelo,vyprávěj!
- Carnívale
- Don Quijote
- Něžný metalista
- Absurdistán
- Líbezná hudba
- Galimatyáš
- Vítejte v Imaginariu!
- Melancholía
- Ovíněná
- Němohra
- Ikare!
- Ze srdce ozval se kvil
- Bolero
- Vyložené strašení!
Čas: 42:33
Sestava:
- Milan Urza – kytary, zpěv, texty
- Bertrám – klávesy, zpěv, programming
- Pan Klaun I. – akordeon, pantomima
- Jiří Hes – baskytara
- Medák – bicí
Hosté:
- Barbora Mochowa – zpěv (10)
- Velký Hejtman – citát o víně (5)
- Pan Osud – volání (10)
- Pan Kašička – hlazení po zátylku (1 – 15)
www.prvnihore.cz
www.bandzone.cz/prvnihore
www.kontraproduction.cz
