Počasí: Spalující žár, marně jsme hledali mokrý hadr, kterým by bylo třeba zašpinit slunce...
Nálada: Výborná, všichni ještě plni sil...
Čtvrteční den pro mne odstartovali vsetínští ABSTRACT ESSENCE hrající progresivněji laděný melodic black metal. Kapela na konci loňského roku vydala svou již čtvrtou studiovku „Love Enough“, se kterou jsem zatím neměl tu čest, ale to, co z ní ABSTRACT ESSENCE hráli živě, znělo jako příjemný pokračovatel předešlé placky „Manifest“. Celkově se jednalo o příjemné vystoupení, oceňuji hlavně velice příjemně zakomponované klávesy. Zpěvák Ondřej Zbránek se občas svým ječákem blížil Danimu Filthovi, zároveň však používal i dalších několik poloh svého hlasu a rozhodně přispívá na rozmanitosti hudby ABSTRACT ESSENCE. Na druhou stranu některé jeho výroky, hodící se spíše na nějakou opileckou zábavu, koncert trochu srážely. (Opat)
Čtvrtek otevírali vsetínští death black melodici ABSTRACT ESSENCE, což se jevilo jako dobrá volba. Bohužel hned od začátku bylo jasné, že to zase až tak žhavé nebude. Všichni muzikanti se zdáli být úplně někde jinde a jejich odsýpací skladby nabraly nádech zmatenosti a vzájemné nesehranosti. Zpěvák jednotlivé kousky uváděl stylem, o kterém si nejspíš myslel, že je bůh ví jak vtipný, ale podle zmatených výrazů lidí pod pódiem to tak nevypadalo. Navíc zvuk, který se valil z pódia, byl jen těžko čitelný. Pro mě určitě velké zklamání od kapely, od které jsem čekal podstatně víc. (Luma)
To PROXIMITY na tom byli úplně jinak a jejich pojetí metalu rozuměl snad každý, kdo se jen mihl kolem pódia. Silné melodie zabíraly a i bez nějakého hecování publika to byla hezká šou. Naprosto skvěle sehraná kapela se zpěvákem, kterému to zpívalo, ať šlo o jakoukoli jejich skladbu. Dokonce mi ani nevadilo, když jsem v jejich muzice slyšel tu a tam poslepované kousky slavnějších kolegů z branže. Pro mě příjemné překvapení, možná i proto, že jejich vystoupení mělo dobrý zvuk. (Luma)
PROXIMITY a jejich pojetí moderního metalu mě baví už delší dobu. Nejinak tomu bylo letos na Brutalu. Umí dokonale zkombinovat výbornou rytmiku a chytlavé melodie. Když k tomu připočteme instrumentální zdatnost a velmi slušný zvuk, výsledkem bude parádní zážitek, který by si, dle mého, zasloužil mnohem lepší hrací čas. Přesto byla divácká podpora velmi dobrá. (Yvor)
Další pro mne zajímavou kapelou byli DECREPIT BIRTH z Kalifornie. Jejich technický death metal je mi každou deskou blíže a blíže, DB jsou znatelně ovlivněni školou DEATH a CYNIC a na Brutalu předvedli opravdu úchvatné ekvilibristické vystoupení. Hlavně kytarista Matt Sotelo mne naprosto doháněl k šílenství a chuti rozlámat svoji kytaru na kousky. Neskutečné, co tento borec předváděl. DECREPIT BIRTH byli přesní jako hodinky, všechny zasekávačky a změny temp zněly přirozeně a zpěvák Bill Robinson je ohromně pohodový chlapík s řádně brutálním vokálem. Na závěr potěšil cover skladby „Crystal Mountain“ od zmiňovaných DEATH, který mne donutil i v tom brutálním horku k pořádné pařbě. (Opat)
Čtvrt na dvě, okamžik, na který jsem se dost těšil, protože na to vlítli američtí MAGRUDERGRIND se svým šíleným a špinavým grindem, zarývajícímr se až do morku kostí. Už jsem si začal zvykat, že z Metalshop stage je podstatně horší zvuk, než vlevo na „Jagru“. Ale co, jsme na festivalu a přesně podle toho vypadal i zvuk amerického tria. Typický festivalový průměr. MAGRUDERGRIND ale i tak dokázali, že i ve třech se toho dá při vysokých otáčkách hodně stihnout, a do všech nasypali plný kotel svojí hudby, při kterém rozsekali snad všechny přítomné na kaši. (Luma)
I když se mi MAGRUDERGRIND dost zamlouvali, určitě byli podstatně slabší než švédští DR. LIVING DEAD, kteří se museli nejprve poprat s problémy s kytarou a pak spustili thrash správné divokosti, při kterém muzikanti létali po pódiu jako smyslů zbavení, až jsem si říkal, jak je možné, že to vše dokážou s takovým přehledem zahrát. Lidi jim zobali z ruky a při každém dalším songu kotel šílel a skandoval. (Luma)
Díky debilnímu taxikáři, který mi na otázku, proč jede tak debilní a hlavně nesmyslnou cestou k festivalu, odpověděl, že je z Prahy a nezná to tu, a že když teda jede debilní cestou, tak je asi debil (v tomto bodě jsem se s ním na 100 % ztotožňoval), nestíhám začátek DR. LIVING DEATH. Tahle mladá švédská krev je přesně to, co máme na Brutalu rádi. Loni to platilo v případě TOXIC HOLOCAUST, letos jsem sázel na seveřany. Bohužel kvůli již zmíněnému debilovi si nemůžu užít celý set, ale to málo, co vidím, mě baví, i když... Klasicky pojatý crossover thrash nabízel i dost pomalejších partů, které ubraly show na spádu. Přesto první srážka s „lebkounama“ v bílých podkolenkách proběhla na vlně porozumění. (Coornelus)
DR. LIVING DEAD byli jednou z mála thrashmetalových kapel na letošním BA, z nedávno vzedmuté thrashmetalové vlny jedinou. Z desky to sice není taková jízda jako třeba MUNICIPAL WASTE, ale na živo jsme si od Švédů slibovali pořádnou jízdu. Leč člověk míní a lenost mění, zavolali jsme si taxi a to žel přijelo o něco déle než mělo, takže jsme z olebkované kapely stihli jenom konec setu. Těžko soudit z krátkého vzorku celé představení, nicméně mě hodně zamrzelo, že jsem z té živelné jízdy neslyšel víc. Navíc škoda, že to pánové zabalili o deset minut dřív, než byl jejich přidělený čas, ale pod gumovými maskami jim muselo být pekelné horko. (Johan)
NOVEMBERS DOOM jsem léta opomíjel. Obrovská chyba, tahle parta mi ve čtvrtek uštědřila lekci! Vedle VOIVOD druhá nejlepší kapela, kam se na skvělé Amíky hrabaly večerní hvězdy. Areálem se linuly krásné melodie, kvalitní čistý zpěv se střídal se zpěvem hrubým, kapela perfektně ladila a já stál a nechal se unášet... Doom metalu (s lehkým přesahem k deathu) by sice slušela tma a zima, ale mně bylo úplně jedno, že do mě pere slunce. Namlsali mě pánové na plánovaný akustický set, ale o něm až v pátečním reportu, namlsali mě na poslech alba, tak jsem si na nejmenovaném serveru okamžitě „koupil“ poslední album „Aphotic“ a poslouchám jej celý den. (Johan)
Po menší pauze jsem se do areálu vrátil na francouzské progresivní metalisty HACRIDE. Jejich thrash/groove časy jsou asi nenávratně pryč a čtveřice se posledními dvěma deskami posunula více k progresivnějším vodám, novinku „Back to Where You’ve Never Been“ jsem těsně před Brutal Assaultem často poslouchal. Z vystoupení čišela energie na míle daleko, bicman Florent Marcadet svou soupravu opravdu nešetřil, až jsem myslel, že odejde se všemi činely prasklými. HACRIDE ukázali, jak moc se během několika let vyvinuli a jak moc kvalitní bandou jsou. To vše bylo navíc podpořeno výtečným zvukem. (Opat)
HACRIDE z Francie mě moc nebavili. Naprosto tuctovej nic neříkající, byť slušně zahranej, moderní metalcore. S výjimkou poslední skladby jsem za celý koncert nenašel nic, co by mě nějakým způsobem zaujalo. Přesto měli HACRIDE diváckou kulisu skvělou a řada fans si jejich vystoupení evidentně užívala. (Yvor)
PHILM byli jedním z důvodů, proč jsem letos na Brutal Assault jel. Nová kapela Davea Lombarda se pohybuje sice v úplně jiných vodách, než SLAYER, ale hned, co jsem je před přibližně čtyřmi měsíci přes videa umístěná na YouTube zaregistroval, mě úplně dostali. Vystoupení samotné mě nadchlo, když tedy nepočítám poněkud přepálené počasíčko a těch pocitově asi osm set stupňů. Trojice skromně nakráčela na pódium a začala valit jeden flák z loňské prvotiny „Harmonic“ za druhým. Daveova bicí souprava byla proti zvyklostem umístěna na pódiu vpředu, víceméně na úrovni obou dalších spoluhráčů a silnější byl i zvuk jeho bicích. To, co na jednoduché bicí soupravě předváděl, nemá cenu popisovat, to se opravdu musí vidět. Jasně, že Mr. Lombardo je bez řečí hlavním tahákem kapely, ale troufnu si polemizovat s názorem, že PHILM jsou doprovodná kapela k jeho exhibici. To ani náhodou. Projev fronmana Gerryho fascinuje zvláštní kombinací klidu a nervózních vypjatých pasáží, kdy by si dokázal vyřvat plíce z těla. A tance s basou páně Tomaselliho jsou kapitolou samou o sobě. V porovnání třeba s FANTOMAS prostě PHILM nejsou jen all star band, ale Dave Lombardo a dva více méně neznámí maníci. PHILM zahráli většinu skladeb z „Harmonic“, nemohly chybět „hitovky z YouTube“ „Mild“ a zejména „Held in Light“. Nová deska má být venku na podzim, těším se. Doufám, že pojedou i turné a někdo se odváží je u nás udělat... (Bubu)
O PHILM se toho asi hodně namluví a napíše, ale mně se prostě nelíbili. Dave Lombardo je určitě legendární bubeník, který prostě umí, ale mně mnohem více sedí jeho nespoutaný projev ve SLAYER než alternativní metal v podání PHILM. Ono je sice pěkné, když uprostřed pódia stojí přímo vepředu bicí sestava a za ní mistr, ale co to je platné, když na každé straně pak stojí jedno tvrdé Y a dohromady hrají hudbu pro hrstku vyvolených. Lombarda asi není možné poslat do „plechovky“ (jak jsme nazývali celé čtyři dny Obscure stage), ale možná by to tam PHILM sedělo víc. (Johan)
Američtí PHILM v čele s legendárním Davem Lombardem se pro mě stali nejhůře stravitelnou kapelou, kterou jsem letos na BA měl možnost vidět. Dave je skvělej bubeník a sledovat jeho kumšt je opravdu velikým zážitkem, nicméně kapela jako celek na mě nezapůsobila. Spíš tvořila jen kulisu pro bubenický set a tento pocit ještě opticky zvýrazňovalo netradiční rozestavění kapely na pódiu. Po třetí skladbě to vzdávám. (Yvor)
Anger! Hostility towards the opposition. To je přesně to, co se mi vybaví, když se řekne DOWNSET. Debutovou desku jsem si svého času (rok 1994) hýčkal a měl ji upřímně rád. Potom mi ale kapela sešla z očí, a až do letoška jsem absolutně netušil, že vůbec existuje. Existuje, o tom jsem se mohl přesvědčit na vlastní bulvy. DOWNSET zahráli přesně tak, jak si je pamatuju z kazety, kterou ještě mám doma. Klasický devadesátkový rap HC/metal, který byl sice ve stínu zajímavějších RAGE AGAINST THE MACHINE (a to po právu), dnes působí už lehce mimo, ale jako vzpomínka a výlet o dvacet let zpátky zapůsobil skvěle. Za mě rozhodně palec nahoru. (Coornelus)
Když jsem se chystal na set rakouských BELPHEGOR, stal jsem se od některých svých redakčních kolegů terčem posměšků. I přesto jsem se vydal na Metalshop stage a rozhodně jsem nelitoval. Helmuth a jeho družina i přes neskutečné vedro rozpoutali pravé death/blackové peklo a je až k neuvěření, s jakým nasazením svůj prostor zužitkovali. Pokud jde o mně, tak dávám palec nahoru – velmi povedený set. (Yvor)
BELPHEGOR jsou kapelou, kterou si z desky pustím pouze málokdy a baví mne jen některé počiny. Naživo to byla ovšem úplně jiná káva. Takový mazec jsem vážně nečekal. Naprosto masakrózní set plynul bez jakýchkoliv průtahů a keců, pouze se rouhalo a sypalo do kotle. Helmuth používá jistě na svůj vokál nějaký efekt, není možné, aby ze sebe tak s klidem vychrlil tak brutální vokál. BELPHEGOR hráli průřez dlouholetou diskografií, zazněla i má oblíbená Bondage Goat Zombie. Rozhodně jedno z nejlepších vystoupení čtvrtečního programu, k mému překvapení. (úsměv) (Opat)
BELPHEGOR mám rád, vždycky se na jejich vystoupení dost těším a vzpomínám na jejich úsměvné začátky. Dnes se už ale jedná o kapelu evropského formátu a i podle toho vypadalo jejich vystoupení na letošním Brutalu. I když nepřevedli nic výjimečného (spíše šlo jejich standardní vystoupení), tak musím přiznat, že mě i dnes hodně bavili a jejich set jsem si náramně užil. A podle toho, co jsem viděl kolem sebe, se zdálo, že jsem nebyl sám. (Luma)
Je mi jasné, že teď naštvu své festivalové spolubydlící, ale ač jsem se snažil, BELPHEGOR mi pod nos nešli. Spíš než odér zla jsem z jejich vystoupení dostal pocit kašpárkovského bububu a vzpomněl si na pátý prosinec. Při pohledu na vyšperkovaný stojan na mikrofon jsem si vybavil Škarohlídova (HENTAI CORPORATION) slova vynesená o den dříve: „Šukat kozla“. (Coornelus)
BELPHEGOR aneb vzývání čtvrteční. Pro někoho maškaráda, pro někoho nejlepší kapela čtvrtečního programu. Já se přidám do řady těch, kterým se blackmetalová jízda rakousko-české kapely líbila. (Johan)
FDK jsem za poslední léta viděl tolikrát, že už to ani nespočítám. Má to ale jeden dopad, a to ten, že už se mi jeví lehce okoukaným dojmem, přesto po jejich setu vždy odcházím spokojen. Ne jinak tomu bylo i na malé scéně. Jedinou novinkou pro mě bylo to, že kluci momentálně hrají bez kytaristy Vanji, a tím pádem se o kytary stará Babb. Sečteno podtrženo, opět kvalitní práce, kterou ocenil nemalý zástup fans. (Coornelus)
DYING FETUS, to je jedna z legend americké brutal death metalové scény, kterou sice nijak extra často neposlouchám, ale živě jsem byl na trio z Marylandu zvědav. A znovu se jednalo o set, který mne rozhodně nezklamal, spíše naopak. Výborné propojení techniky a brutality, na vokálech se střídali basák Sean Beasley a kytarista John Gallagher. Koncert byl příjemný, leč po pár skladbách už začínal být trochu monotónní. (Opat)
DYING FETUS dnes patří ve svém ranku ke kapelám, které jsou na pódiu jako doma a přesně podle toho to vypadalo. Kotel nevřel, ale doslova se vařil ve vlastní šťávě. Chvílemi se zdálo, že musí zaručeně téct krev. DYING FETUS sázeli jeden nekompromisní song za druhým bez větších průtahů a celé jejich vystoupení směřovalo do jasného cíle. Vyždímat z lidí pod pódiem i poslední zbytky energie, které jim ještě zůstaly. (Luma)
Vzhledem k tomu, že každý druhý říká, že ENSIFERUM jsou skvělí, tak jsem si počkal na jejich set a s mírnými obavami vyčkal příchodu první skladby, abych věděl, jak to bude vypadat. Přesně podle mých očekávání se žádný zázračný převrat v přesvědčení o téhle kapele nekonal a tak jsem vyrazil na Obscure stage, kde měli hrát PRIMARY RESISTENCE. A už po příchodu do plechárny bylo jasné, že to byla dobrá volba. Muzikanti kolem sebe šířili proudy energie a zpěvák se mohl přetrhnout, jen aby nás nenechal vychladnout. Pravda, během jejich setu si krapet posteskl, že na ně paří jen málo lidí, ale komu by se chtělo, když bylo venku i vevnitř jako v sauně. (Luma)
Konečně ustalo vedro a já se vydal na jednu z nejočekávanějších kapel celého BA. Francouzskou GOJIRU jsem dosud neviděl naživo, a tak jsem byl pln zvědavosti. A GOJIRA mne rozmetala na kousky! To bylo něco tak úchvatného, nevěděl jsem, zda mám dříve sledovat tu neskutečnou přesnost a instrumentální dovednost aktérů nebo se upařit k smrti. Skvělý zvuk, skvělá show, energie jako blázen. Když zazněly první tóny „Toxic Garbage Island“, byl jsem v sedmém nebi, v tu skladbu jsem doufal. Samozřejmě GOJIRA hrála i z poslední desky „L’enfant sauvage“, hlavně titulní pecka naživo vyzněla naprosto parádně. Zvuk byl také naprosto dokonalý a set GOJIRY se stal mým TOPem čtvrtečního dne. (Opat)
GOJIRA byla naprosto famózní. Nevím, co více bych napsal. Skvělé instrumentální výkony, parádní zvuk. Tečka. (Yvor)
Od ANTHRAX jsem nečekal nic velkého, přece jen to pro mě není žádná zásadní kapela, ale když už patřili k největším hvězdám festivalu, bylo by škoda je vynechat. Ale možná jsem to měl udělat. Nevydržel jsem je poslouchat déle než dvě skladby. Důvod? Jsem zmlsaný thrash metalem, který má tlak a energii, a pro typický příklad nemusím chodit daleko, stačí se porozhlédnout po jižních Čechách. Zpátky k ANTHRAX, to, co jsem slyšel, mi připadalo jak hudba pouštěná na srazu důchodců, nemůžu si pomoc, zklamání. (Coornelus)
Kapelou, na kterou jsem se opravdu těšil, byli američtí ANTHRAX. A to, proč jsem se na ně těšil, naplnili bez sebemenší chyby. Jejich legendární thrash odsýpal jak písek v přesýpacích hodinách a já se nestačil divit, co tihle chlápci dokážou na pódiu. ANTHRAX provětrali jak staré, tak novější desky. Snad z každé zahráli aspoň jednu skladbu a tím mě i spousty dalších příznivců nesmírně potěšili, protože si každý mohl z jejich tvorby vybrat to své. (Luma)
ANTHRAX nikdy nepatřili mezi mé oblíbence, vždy jsem dával přednost divočejšímu thrash metalu, z Evropy KREATOR, z USA SLAYER. Ale zatímco výše uvedené party jsem viděl několikrát, ANTHRAX mě dosud míjeli (nebo já je). Až na Brutalu jsem si je mohl odškrtnout, čertužel s tím, že už je v budoucnu vidět nemusím. Kdepak thrash metal, pod tímhle termínem mám zafixovanou jinou mjůzik, ostrou jako břitva, rychlou jako blesk. ANTHRAX rozhodně nebyli špatní, kapela šlapala, ale šlo spíš o heavy/thrash, který mě prostě nedokázal na place udržet. (Johan)
Cybermetaloví pionýři FEAR FACTORY slibovali přehrát celou, pro mě zásadní desku „Demanufacture“; proč tomu tak nakonec nebylo, těžko říct. Každopádně to,co předvedli, by se dalo popsat jako standardní práce. Ano, Burton není na živo tím Burtonem z desky, ale upřímně, čekal jsem to horší. Nicméně na to, abych si uvědomil, že jejich hudba už mi nic neříká a vše podstatné řekli v roce 1995, mi stačilo dvacet minut. (Coornelus)
Relativně velké rozpaky přišly z další americké bandy, která není ve světě, ani na Brutalu žádným novým pojmem, ale prověřenou stálicí. FEAR FACTORY jsem měl dlouhou dobu zařazené jako jedno z mých favoritních uskupení. Bohužel jen do doby, než jsem je poprvé slyšel naživo. Pravda, mnoho lidí by mohlo namítnout, že letošní set byl lepší, než ten před třemi lety, i mně to tak připadalo, ale i přesto byl jejich koncert ve chvílích, kdy měl Burton zpívat čistým vokálem, mučením uší. Jinak do té doby šlo o moc pěkně šlapavou šou a muziku. (Luma)
FOB odehráli v „plechovce“ koncert, který jsme si nehorázně užili. V celé naší výpravě se akorát sešla nálada na trochu rotyky (lehce podpořená „veselým“ obsahem alkoholu v krvi - úsměv), tak jsme se seřadili hned za zábradlím a set táborských propařili a prokřičeli. Navíc měl ten den Immortal 45. narozeniny, tak jsme mu nechali zahrát.. FOB jsou ve formě, letošní deska valí, na koncertech je to ale ještě lepší, protože člověk vidí, jak kapela jede, hlavně zpěvák Mára nepostojí a je vděčným objektem nejen pro dívčí oči, ale i pro oči fotografů. Naívc se představili oba noví bubeníci a oba v moc dobrém světle. Ani Corbow nezůstal pozadu a já odcházel nadmíru spokojený. Podařený set. (Johan)
VOIVOD jsem kdysi hodně poslouchal, hlavně alba „Killing Technology“ a „Dimension Hatrösss“. Od té doby uteklo hodně vody v jaroměřské říčce, VOIVOD se posunuli trochu jinam, ale i novější tvorba má něco do sebe. Živě ale zněla kanadská parta ještě lépe, než z aktuální fošny, zůstal jsem na celý set a nelitoval ani vteřinu. Jedním slovem nádherná hudba, perfektní výkony všech protagonistů včetně zvukaře. Nejlepší kapela čtvrtečního programu. (Johan)
Originál se cení a VOIVOD originálem jsou. Jedno z nejlepších čtvrtečních vystoupení, které mělo parádní zvuk, uchvátilo a nadchlo mé kolegy. Mně k úplné dokonalosti scházel malinko jiný výběr skladeb, ale i tak se bezesporu jednalo o kvalitní řemeslnou práci. (Coornelus)
Mám jen jednu "výhradu", v klubu si člověk vystoupení VOIVOD užije ještě víc. Jinak takřka geniální. (Bubu)
ENTOMBED si to u mě pokazili už nesmyslným intrem, ale to nebylo nic proti tomu, co se dělo pak. Tohle prostě nebyli ENTOMBED, ale hospodská halekačka. Naposled jsem je viděl na OEF a jejich show nechybělo nic. Jejich hudba chrastila, měla tlak, Petrov chroptěl jak o život, až se z toho poblil na pódium. Letos jakoby přechod ze „špinavého“ pódia na to „uhlazenější“ na kapelu i stejným způsobem zapůsobil. Koncert bez tlaku a bez špíny, to jsou atributy, které nejsem schopen u ENTOMBED tolerovat. Ne, tohle jednoduše nebylo dobré. (Coornelus)
Největší zklamání mi připravili ENTOMBED. Těšil jsem se na porci chřestivého švédského old school death metalu s punkovým přístupem, ale dostal jsem porcičku podivného a nemastného punk death metalu. LG rozhodně nebyl v hlasové formě, zpěv neměl žádnou sílu, na podivném vyznění se podepsal i zvuk; ENTOMBED byli snad jedinou kapelou (z těch, které jsme slyšel), jejichž zvuk mi přišel potichu a chudý. Kdyby v tu chvíli na pódiu stáli MARCH OF THE HORDES, natrhli by švédským veteránům gatě. Znechuceně jsem to po třech skladbách obrátil do dister a šel si odpočinout před MARDUK. (Johan)
FEAR FACTORY jsem chvíli zhlédl z dálky, ale když jsem slyšel, jak silně Burton Bell nezvládá vokály, raději jsem šel něco popít a vrátil jsem se na švédské old school death metalisty ENTOMBED. Ač mne z desek baví hlavně staré věci, kdy ještě drhli ten pravý dřevní metal, naživo mne zaujaly i novější fláky a s chutí jsem si zapařil. Prostovlasý L-G Petrov je opravdu šoumen, jak má být. (Opat)
Před koncem ENTOMBED už jsem se vydal poprvé na déle navštívit menší Obscure Stage, kde se připravovali ukrajinští black metalisté BALANCE INTERRUPTION. Letos toho blacku na Brutalu moc nebylo, a tak jsem oželel deathcoristy WHITECHAPEL (které mám rád) a raději se vydal na nějakou tu zlou seanci. A neudělal jsem chybu. Ačkoliv bylo vidět, že BI asi zas tak často živě nevystupují, rouhání to bylo řádné. Výborná kytarová práce, střídání zlých sypaček s vleklejšími, tím však více pohlcujícími pasážemi a maniakální výraz zpěváka Howlera, to vše mne dostalo do varu a i přes pokročilou hodinu jsem nevydržel býti v klidu. Je dobře, že BI letos dorazili (na BA měli vystoupit již loni), tuto kapelu u nás asi moc často neuvidíme a stálo to za to. (Opat)
Všimli jste si, že jsem dosud nemluvil o žádném zklamání a vše mě bavilo (kromě FEAR FACTORY, které ale příliš neposlouchám ani z desek)? Tak na závěr dne přeci jen jedno zklamání přišlo. Pro mě o to větší, že se jednalo o kapelu, na kterou jsem se na Brutal Assaultu těšil skoro nejvíc. Nevím, jestli se na to MARDUK vyflákli, ožrali se, či to byla jen špatná konstelace hvězd, ale toto bylo rozhodně jejich nejhorší vystoupení, které jsem viděl. Nepříliš zdařilý zvuk, setlist také mohl být o dost lepší a hlavně Mortuus to tentokrát moc nezvládal. Tohoto vokalistu hodně uznávám pro jeho naprosto jedinečný hlas a bestialitu a hnus, který jeho prostřednictvím dokáže rozsévat. Na BA však nic z toho nepředváděl, hlas mu vynechával a nebyl tak silný, jak jsem očekával. Občas i nestíhal s dechem, například ve vypalovačce „Slay the Nazarene“. Na druhou stranu nutno říci, že bubeník Lars je každým koncertem lepší a lepší. Ano, jsem rád, že jsem znovu naživo slyšel „Christraping Black Metal“ či zmiňovanou „Slay the Nazarene“, ale… sakra, však loni to v Praze bylo naprosto geniální a tohle byl pouze slabý odvar. Škoda, snad příště… (Opat)
Loni v říjnu odehráli MARDUK famózní koncert na pražské Chmelnici a mně bylo dopředu jasné, že na festivalu to takové nebude. Ale rozhodně bych nemluvil o špatném koncertu. Únava u mě sehrála svou roli, takže jsem to po 40 minutách vzdal, ale do té doby to šlo zhruba podle představ, ve kterých se rychlé vyhlazovačky střídaly s pomalejšími skladbami, jen ta aura zla se nějak nekonala. A jaké bylo moje překvapení, když za nějakých deset dorazila na seřadiště strakonická blacková legie... MARDUK podle všeho hráli nějakých 50 minut, loni v klubu 73... (Johan)
Co napsat o MARDUK. Někdo si při jejich setu zdřímne, někdo tlačí ručičku hodinek dopředu a při tom si zívne, a pak je tady určité procento, které bude MARDUK nekriticky vynášet do nebes, i kdyby stáli za pendrek. Tento večer byl večerem někde mezi. Na to, abych je odzíval, tak špatní nebyli, na to, abych je vynášel do pekel, by museli sakra přidat. Klasické střídání rychlejší skladby s pomalou naštěstí dokázalo udržet mou pozornost, a tak zůstanu u konstatování, že ačkoliv se nejednalo o žádné zásadní vystoupení, zklamání necítím. (Coornelus)
Na po kraji fyzického vyčerpání jdeme na chvilku zhlédnout vystoupení tuzemských BEAUTIFUL CAFILLERY. Neslyšel jsem o nich pěkných pár let, tudíž mě překvapilo, že místo mnou očekávaného drtícího deathcoru slyším normální HC, což není nic zásadního, styl vem čert. Problém byl, že mě jejich hudba nebavila, nebyla ničím nápaditá a zněla dost tuctově. A tak byl nejzajímavějším momentem divoký circle pit, který obstarala desítka divokých mosherů. (Coornelus)
Top 3
Fotky: Coornelus, Ignor
Nálada: Výborná, všichni ještě plni sil...
Čtvrteční den pro mne odstartovali vsetínští ABSTRACT ESSENCE hrající progresivněji laděný melodic black metal. Kapela na konci loňského roku vydala svou již čtvrtou studiovku „Love Enough“, se kterou jsem zatím neměl tu čest, ale to, co z ní ABSTRACT ESSENCE hráli živě, znělo jako příjemný pokračovatel předešlé placky „Manifest“. Celkově se jednalo o příjemné vystoupení, oceňuji hlavně velice příjemně zakomponované klávesy. Zpěvák Ondřej Zbránek se občas svým ječákem blížil Danimu Filthovi, zároveň však používal i dalších několik poloh svého hlasu a rozhodně přispívá na rozmanitosti hudby ABSTRACT ESSENCE. Na druhou stranu některé jeho výroky, hodící se spíše na nějakou opileckou zábavu, koncert trochu srážely. (Opat)
Čtvrtek otevírali vsetínští death black melodici ABSTRACT ESSENCE, což se jevilo jako dobrá volba. Bohužel hned od začátku bylo jasné, že to zase až tak žhavé nebude. Všichni muzikanti se zdáli být úplně někde jinde a jejich odsýpací skladby nabraly nádech zmatenosti a vzájemné nesehranosti. Zpěvák jednotlivé kousky uváděl stylem, o kterém si nejspíš myslel, že je bůh ví jak vtipný, ale podle zmatených výrazů lidí pod pódiem to tak nevypadalo. Navíc zvuk, který se valil z pódia, byl jen těžko čitelný. Pro mě určitě velké zklamání od kapely, od které jsem čekal podstatně víc. (Luma)
To PROXIMITY na tom byli úplně jinak a jejich pojetí metalu rozuměl snad každý, kdo se jen mihl kolem pódia. Silné melodie zabíraly a i bez nějakého hecování publika to byla hezká šou. Naprosto skvěle sehraná kapela se zpěvákem, kterému to zpívalo, ať šlo o jakoukoli jejich skladbu. Dokonce mi ani nevadilo, když jsem v jejich muzice slyšel tu a tam poslepované kousky slavnějších kolegů z branže. Pro mě příjemné překvapení, možná i proto, že jejich vystoupení mělo dobrý zvuk. (Luma)
PROXIMITY a jejich pojetí moderního metalu mě baví už delší dobu. Nejinak tomu bylo letos na Brutalu. Umí dokonale zkombinovat výbornou rytmiku a chytlavé melodie. Když k tomu připočteme instrumentální zdatnost a velmi slušný zvuk, výsledkem bude parádní zážitek, který by si, dle mého, zasloužil mnohem lepší hrací čas. Přesto byla divácká podpora velmi dobrá. (Yvor)
Další pro mne zajímavou kapelou byli DECREPIT BIRTH z Kalifornie. Jejich technický death metal je mi každou deskou blíže a blíže, DB jsou znatelně ovlivněni školou DEATH a CYNIC a na Brutalu předvedli opravdu úchvatné ekvilibristické vystoupení. Hlavně kytarista Matt Sotelo mne naprosto doháněl k šílenství a chuti rozlámat svoji kytaru na kousky. Neskutečné, co tento borec předváděl. DECREPIT BIRTH byli přesní jako hodinky, všechny zasekávačky a změny temp zněly přirozeně a zpěvák Bill Robinson je ohromně pohodový chlapík s řádně brutálním vokálem. Na závěr potěšil cover skladby „Crystal Mountain“ od zmiňovaných DEATH, který mne donutil i v tom brutálním horku k pořádné pařbě. (Opat)
Čtvrt na dvě, okamžik, na který jsem se dost těšil, protože na to vlítli američtí MAGRUDERGRIND se svým šíleným a špinavým grindem, zarývajícímr se až do morku kostí. Už jsem si začal zvykat, že z Metalshop stage je podstatně horší zvuk, než vlevo na „Jagru“. Ale co, jsme na festivalu a přesně podle toho vypadal i zvuk amerického tria. Typický festivalový průměr. MAGRUDERGRIND ale i tak dokázali, že i ve třech se toho dá při vysokých otáčkách hodně stihnout, a do všech nasypali plný kotel svojí hudby, při kterém rozsekali snad všechny přítomné na kaši. (Luma)
I když se mi MAGRUDERGRIND dost zamlouvali, určitě byli podstatně slabší než švédští DR. LIVING DEAD, kteří se museli nejprve poprat s problémy s kytarou a pak spustili thrash správné divokosti, při kterém muzikanti létali po pódiu jako smyslů zbavení, až jsem si říkal, jak je možné, že to vše dokážou s takovým přehledem zahrát. Lidi jim zobali z ruky a při každém dalším songu kotel šílel a skandoval. (Luma)
Díky debilnímu taxikáři, který mi na otázku, proč jede tak debilní a hlavně nesmyslnou cestou k festivalu, odpověděl, že je z Prahy a nezná to tu, a že když teda jede debilní cestou, tak je asi debil (v tomto bodě jsem se s ním na 100 % ztotožňoval), nestíhám začátek DR. LIVING DEATH. Tahle mladá švédská krev je přesně to, co máme na Brutalu rádi. Loni to platilo v případě TOXIC HOLOCAUST, letos jsem sázel na seveřany. Bohužel kvůli již zmíněnému debilovi si nemůžu užít celý set, ale to málo, co vidím, mě baví, i když... Klasicky pojatý crossover thrash nabízel i dost pomalejších partů, které ubraly show na spádu. Přesto první srážka s „lebkounama“ v bílých podkolenkách proběhla na vlně porozumění. (Coornelus)
DR. LIVING DEAD byli jednou z mála thrashmetalových kapel na letošním BA, z nedávno vzedmuté thrashmetalové vlny jedinou. Z desky to sice není taková jízda jako třeba MUNICIPAL WASTE, ale na živo jsme si od Švédů slibovali pořádnou jízdu. Leč člověk míní a lenost mění, zavolali jsme si taxi a to žel přijelo o něco déle než mělo, takže jsme z olebkované kapely stihli jenom konec setu. Těžko soudit z krátkého vzorku celé představení, nicméně mě hodně zamrzelo, že jsem z té živelné jízdy neslyšel víc. Navíc škoda, že to pánové zabalili o deset minut dřív, než byl jejich přidělený čas, ale pod gumovými maskami jim muselo být pekelné horko. (Johan)
NOVEMBERS DOOM jsem léta opomíjel. Obrovská chyba, tahle parta mi ve čtvrtek uštědřila lekci! Vedle VOIVOD druhá nejlepší kapela, kam se na skvělé Amíky hrabaly večerní hvězdy. Areálem se linuly krásné melodie, kvalitní čistý zpěv se střídal se zpěvem hrubým, kapela perfektně ladila a já stál a nechal se unášet... Doom metalu (s lehkým přesahem k deathu) by sice slušela tma a zima, ale mně bylo úplně jedno, že do mě pere slunce. Namlsali mě pánové na plánovaný akustický set, ale o něm až v pátečním reportu, namlsali mě na poslech alba, tak jsem si na nejmenovaném serveru okamžitě „koupil“ poslední album „Aphotic“ a poslouchám jej celý den. (Johan)
Po menší pauze jsem se do areálu vrátil na francouzské progresivní metalisty HACRIDE. Jejich thrash/groove časy jsou asi nenávratně pryč a čtveřice se posledními dvěma deskami posunula více k progresivnějším vodám, novinku „Back to Where You’ve Never Been“ jsem těsně před Brutal Assaultem často poslouchal. Z vystoupení čišela energie na míle daleko, bicman Florent Marcadet svou soupravu opravdu nešetřil, až jsem myslel, že odejde se všemi činely prasklými. HACRIDE ukázali, jak moc se během několika let vyvinuli a jak moc kvalitní bandou jsou. To vše bylo navíc podpořeno výtečným zvukem. (Opat)
HACRIDE z Francie mě moc nebavili. Naprosto tuctovej nic neříkající, byť slušně zahranej, moderní metalcore. S výjimkou poslední skladby jsem za celý koncert nenašel nic, co by mě nějakým způsobem zaujalo. Přesto měli HACRIDE diváckou kulisu skvělou a řada fans si jejich vystoupení evidentně užívala. (Yvor)
PHILM byli jedním z důvodů, proč jsem letos na Brutal Assault jel. Nová kapela Davea Lombarda se pohybuje sice v úplně jiných vodách, než SLAYER, ale hned, co jsem je před přibližně čtyřmi měsíci přes videa umístěná na YouTube zaregistroval, mě úplně dostali. Vystoupení samotné mě nadchlo, když tedy nepočítám poněkud přepálené počasíčko a těch pocitově asi osm set stupňů. Trojice skromně nakráčela na pódium a začala valit jeden flák z loňské prvotiny „Harmonic“ za druhým. Daveova bicí souprava byla proti zvyklostem umístěna na pódiu vpředu, víceméně na úrovni obou dalších spoluhráčů a silnější byl i zvuk jeho bicích. To, co na jednoduché bicí soupravě předváděl, nemá cenu popisovat, to se opravdu musí vidět. Jasně, že Mr. Lombardo je bez řečí hlavním tahákem kapely, ale troufnu si polemizovat s názorem, že PHILM jsou doprovodná kapela k jeho exhibici. To ani náhodou. Projev fronmana Gerryho fascinuje zvláštní kombinací klidu a nervózních vypjatých pasáží, kdy by si dokázal vyřvat plíce z těla. A tance s basou páně Tomaselliho jsou kapitolou samou o sobě. V porovnání třeba s FANTOMAS prostě PHILM nejsou jen all star band, ale Dave Lombardo a dva více méně neznámí maníci. PHILM zahráli většinu skladeb z „Harmonic“, nemohly chybět „hitovky z YouTube“ „Mild“ a zejména „Held in Light“. Nová deska má být venku na podzim, těším se. Doufám, že pojedou i turné a někdo se odváží je u nás udělat... (Bubu)
O PHILM se toho asi hodně namluví a napíše, ale mně se prostě nelíbili. Dave Lombardo je určitě legendární bubeník, který prostě umí, ale mně mnohem více sedí jeho nespoutaný projev ve SLAYER než alternativní metal v podání PHILM. Ono je sice pěkné, když uprostřed pódia stojí přímo vepředu bicí sestava a za ní mistr, ale co to je platné, když na každé straně pak stojí jedno tvrdé Y a dohromady hrají hudbu pro hrstku vyvolených. Lombarda asi není možné poslat do „plechovky“ (jak jsme nazývali celé čtyři dny Obscure stage), ale možná by to tam PHILM sedělo víc. (Johan)
Američtí PHILM v čele s legendárním Davem Lombardem se pro mě stali nejhůře stravitelnou kapelou, kterou jsem letos na BA měl možnost vidět. Dave je skvělej bubeník a sledovat jeho kumšt je opravdu velikým zážitkem, nicméně kapela jako celek na mě nezapůsobila. Spíš tvořila jen kulisu pro bubenický set a tento pocit ještě opticky zvýrazňovalo netradiční rozestavění kapely na pódiu. Po třetí skladbě to vzdávám. (Yvor)
Anger! Hostility towards the opposition. To je přesně to, co se mi vybaví, když se řekne DOWNSET. Debutovou desku jsem si svého času (rok 1994) hýčkal a měl ji upřímně rád. Potom mi ale kapela sešla z očí, a až do letoška jsem absolutně netušil, že vůbec existuje. Existuje, o tom jsem se mohl přesvědčit na vlastní bulvy. DOWNSET zahráli přesně tak, jak si je pamatuju z kazety, kterou ještě mám doma. Klasický devadesátkový rap HC/metal, který byl sice ve stínu zajímavějších RAGE AGAINST THE MACHINE (a to po právu), dnes působí už lehce mimo, ale jako vzpomínka a výlet o dvacet let zpátky zapůsobil skvěle. Za mě rozhodně palec nahoru. (Coornelus)
Když jsem se chystal na set rakouských BELPHEGOR, stal jsem se od některých svých redakčních kolegů terčem posměšků. I přesto jsem se vydal na Metalshop stage a rozhodně jsem nelitoval. Helmuth a jeho družina i přes neskutečné vedro rozpoutali pravé death/blackové peklo a je až k neuvěření, s jakým nasazením svůj prostor zužitkovali. Pokud jde o mně, tak dávám palec nahoru – velmi povedený set. (Yvor)
BELPHEGOR jsou kapelou, kterou si z desky pustím pouze málokdy a baví mne jen některé počiny. Naživo to byla ovšem úplně jiná káva. Takový mazec jsem vážně nečekal. Naprosto masakrózní set plynul bez jakýchkoliv průtahů a keců, pouze se rouhalo a sypalo do kotle. Helmuth používá jistě na svůj vokál nějaký efekt, není možné, aby ze sebe tak s klidem vychrlil tak brutální vokál. BELPHEGOR hráli průřez dlouholetou diskografií, zazněla i má oblíbená Bondage Goat Zombie. Rozhodně jedno z nejlepších vystoupení čtvrtečního programu, k mému překvapení. (úsměv) (Opat)
BELPHEGOR mám rád, vždycky se na jejich vystoupení dost těším a vzpomínám na jejich úsměvné začátky. Dnes se už ale jedná o kapelu evropského formátu a i podle toho vypadalo jejich vystoupení na letošním Brutalu. I když nepřevedli nic výjimečného (spíše šlo jejich standardní vystoupení), tak musím přiznat, že mě i dnes hodně bavili a jejich set jsem si náramně užil. A podle toho, co jsem viděl kolem sebe, se zdálo, že jsem nebyl sám. (Luma)
Je mi jasné, že teď naštvu své festivalové spolubydlící, ale ač jsem se snažil, BELPHEGOR mi pod nos nešli. Spíš než odér zla jsem z jejich vystoupení dostal pocit kašpárkovského bububu a vzpomněl si na pátý prosinec. Při pohledu na vyšperkovaný stojan na mikrofon jsem si vybavil Škarohlídova (HENTAI CORPORATION) slova vynesená o den dříve: „Šukat kozla“. (Coornelus)
BELPHEGOR aneb vzývání čtvrteční. Pro někoho maškaráda, pro někoho nejlepší kapela čtvrtečního programu. Já se přidám do řady těch, kterým se blackmetalová jízda rakousko-české kapely líbila. (Johan)
FDK jsem za poslední léta viděl tolikrát, že už to ani nespočítám. Má to ale jeden dopad, a to ten, že už se mi jeví lehce okoukaným dojmem, přesto po jejich setu vždy odcházím spokojen. Ne jinak tomu bylo i na malé scéně. Jedinou novinkou pro mě bylo to, že kluci momentálně hrají bez kytaristy Vanji, a tím pádem se o kytary stará Babb. Sečteno podtrženo, opět kvalitní práce, kterou ocenil nemalý zástup fans. (Coornelus)
DYING FETUS, to je jedna z legend americké brutal death metalové scény, kterou sice nijak extra často neposlouchám, ale živě jsem byl na trio z Marylandu zvědav. A znovu se jednalo o set, který mne rozhodně nezklamal, spíše naopak. Výborné propojení techniky a brutality, na vokálech se střídali basák Sean Beasley a kytarista John Gallagher. Koncert byl příjemný, leč po pár skladbách už začínal být trochu monotónní. (Opat)
DYING FETUS dnes patří ve svém ranku ke kapelám, které jsou na pódiu jako doma a přesně podle toho to vypadalo. Kotel nevřel, ale doslova se vařil ve vlastní šťávě. Chvílemi se zdálo, že musí zaručeně téct krev. DYING FETUS sázeli jeden nekompromisní song za druhým bez větších průtahů a celé jejich vystoupení směřovalo do jasného cíle. Vyždímat z lidí pod pódiem i poslední zbytky energie, které jim ještě zůstaly. (Luma)
Vzhledem k tomu, že každý druhý říká, že ENSIFERUM jsou skvělí, tak jsem si počkal na jejich set a s mírnými obavami vyčkal příchodu první skladby, abych věděl, jak to bude vypadat. Přesně podle mých očekávání se žádný zázračný převrat v přesvědčení o téhle kapele nekonal a tak jsem vyrazil na Obscure stage, kde měli hrát PRIMARY RESISTENCE. A už po příchodu do plechárny bylo jasné, že to byla dobrá volba. Muzikanti kolem sebe šířili proudy energie a zpěvák se mohl přetrhnout, jen aby nás nenechal vychladnout. Pravda, během jejich setu si krapet posteskl, že na ně paří jen málo lidí, ale komu by se chtělo, když bylo venku i vevnitř jako v sauně. (Luma)
Konečně ustalo vedro a já se vydal na jednu z nejočekávanějších kapel celého BA. Francouzskou GOJIRU jsem dosud neviděl naživo, a tak jsem byl pln zvědavosti. A GOJIRA mne rozmetala na kousky! To bylo něco tak úchvatného, nevěděl jsem, zda mám dříve sledovat tu neskutečnou přesnost a instrumentální dovednost aktérů nebo se upařit k smrti. Skvělý zvuk, skvělá show, energie jako blázen. Když zazněly první tóny „Toxic Garbage Island“, byl jsem v sedmém nebi, v tu skladbu jsem doufal. Samozřejmě GOJIRA hrála i z poslední desky „L’enfant sauvage“, hlavně titulní pecka naživo vyzněla naprosto parádně. Zvuk byl také naprosto dokonalý a set GOJIRY se stal mým TOPem čtvrtečního dne. (Opat)
GOJIRA byla naprosto famózní. Nevím, co více bych napsal. Skvělé instrumentální výkony, parádní zvuk. Tečka. (Yvor)
Od ANTHRAX jsem nečekal nic velkého, přece jen to pro mě není žádná zásadní kapela, ale když už patřili k největším hvězdám festivalu, bylo by škoda je vynechat. Ale možná jsem to měl udělat. Nevydržel jsem je poslouchat déle než dvě skladby. Důvod? Jsem zmlsaný thrash metalem, který má tlak a energii, a pro typický příklad nemusím chodit daleko, stačí se porozhlédnout po jižních Čechách. Zpátky k ANTHRAX, to, co jsem slyšel, mi připadalo jak hudba pouštěná na srazu důchodců, nemůžu si pomoc, zklamání. (Coornelus)
Kapelou, na kterou jsem se opravdu těšil, byli američtí ANTHRAX. A to, proč jsem se na ně těšil, naplnili bez sebemenší chyby. Jejich legendární thrash odsýpal jak písek v přesýpacích hodinách a já se nestačil divit, co tihle chlápci dokážou na pódiu. ANTHRAX provětrali jak staré, tak novější desky. Snad z každé zahráli aspoň jednu skladbu a tím mě i spousty dalších příznivců nesmírně potěšili, protože si každý mohl z jejich tvorby vybrat to své. (Luma)
ANTHRAX nikdy nepatřili mezi mé oblíbence, vždy jsem dával přednost divočejšímu thrash metalu, z Evropy KREATOR, z USA SLAYER. Ale zatímco výše uvedené party jsem viděl několikrát, ANTHRAX mě dosud míjeli (nebo já je). Až na Brutalu jsem si je mohl odškrtnout, čertužel s tím, že už je v budoucnu vidět nemusím. Kdepak thrash metal, pod tímhle termínem mám zafixovanou jinou mjůzik, ostrou jako břitva, rychlou jako blesk. ANTHRAX rozhodně nebyli špatní, kapela šlapala, ale šlo spíš o heavy/thrash, který mě prostě nedokázal na place udržet. (Johan)
Cybermetaloví pionýři FEAR FACTORY slibovali přehrát celou, pro mě zásadní desku „Demanufacture“; proč tomu tak nakonec nebylo, těžko říct. Každopádně to,co předvedli, by se dalo popsat jako standardní práce. Ano, Burton není na živo tím Burtonem z desky, ale upřímně, čekal jsem to horší. Nicméně na to, abych si uvědomil, že jejich hudba už mi nic neříká a vše podstatné řekli v roce 1995, mi stačilo dvacet minut. (Coornelus)
Relativně velké rozpaky přišly z další americké bandy, která není ve světě, ani na Brutalu žádným novým pojmem, ale prověřenou stálicí. FEAR FACTORY jsem měl dlouhou dobu zařazené jako jedno z mých favoritních uskupení. Bohužel jen do doby, než jsem je poprvé slyšel naživo. Pravda, mnoho lidí by mohlo namítnout, že letošní set byl lepší, než ten před třemi lety, i mně to tak připadalo, ale i přesto byl jejich koncert ve chvílích, kdy měl Burton zpívat čistým vokálem, mučením uší. Jinak do té doby šlo o moc pěkně šlapavou šou a muziku. (Luma)
FOB odehráli v „plechovce“ koncert, který jsme si nehorázně užili. V celé naší výpravě se akorát sešla nálada na trochu rotyky (lehce podpořená „veselým“ obsahem alkoholu v krvi - úsměv), tak jsme se seřadili hned za zábradlím a set táborských propařili a prokřičeli. Navíc měl ten den Immortal 45. narozeniny, tak jsme mu nechali zahrát.. FOB jsou ve formě, letošní deska valí, na koncertech je to ale ještě lepší, protože člověk vidí, jak kapela jede, hlavně zpěvák Mára nepostojí a je vděčným objektem nejen pro dívčí oči, ale i pro oči fotografů. Naívc se představili oba noví bubeníci a oba v moc dobrém světle. Ani Corbow nezůstal pozadu a já odcházel nadmíru spokojený. Podařený set. (Johan)
VOIVOD jsem kdysi hodně poslouchal, hlavně alba „Killing Technology“ a „Dimension Hatrösss“. Od té doby uteklo hodně vody v jaroměřské říčce, VOIVOD se posunuli trochu jinam, ale i novější tvorba má něco do sebe. Živě ale zněla kanadská parta ještě lépe, než z aktuální fošny, zůstal jsem na celý set a nelitoval ani vteřinu. Jedním slovem nádherná hudba, perfektní výkony všech protagonistů včetně zvukaře. Nejlepší kapela čtvrtečního programu. (Johan)
Originál se cení a VOIVOD originálem jsou. Jedno z nejlepších čtvrtečních vystoupení, které mělo parádní zvuk, uchvátilo a nadchlo mé kolegy. Mně k úplné dokonalosti scházel malinko jiný výběr skladeb, ale i tak se bezesporu jednalo o kvalitní řemeslnou práci. (Coornelus)
Mám jen jednu "výhradu", v klubu si člověk vystoupení VOIVOD užije ještě víc. Jinak takřka geniální. (Bubu)
ENTOMBED si to u mě pokazili už nesmyslným intrem, ale to nebylo nic proti tomu, co se dělo pak. Tohle prostě nebyli ENTOMBED, ale hospodská halekačka. Naposled jsem je viděl na OEF a jejich show nechybělo nic. Jejich hudba chrastila, měla tlak, Petrov chroptěl jak o život, až se z toho poblil na pódium. Letos jakoby přechod ze „špinavého“ pódia na to „uhlazenější“ na kapelu i stejným způsobem zapůsobil. Koncert bez tlaku a bez špíny, to jsou atributy, které nejsem schopen u ENTOMBED tolerovat. Ne, tohle jednoduše nebylo dobré. (Coornelus)
Největší zklamání mi připravili ENTOMBED. Těšil jsem se na porci chřestivého švédského old school death metalu s punkovým přístupem, ale dostal jsem porcičku podivného a nemastného punk death metalu. LG rozhodně nebyl v hlasové formě, zpěv neměl žádnou sílu, na podivném vyznění se podepsal i zvuk; ENTOMBED byli snad jedinou kapelou (z těch, které jsme slyšel), jejichž zvuk mi přišel potichu a chudý. Kdyby v tu chvíli na pódiu stáli MARCH OF THE HORDES, natrhli by švédským veteránům gatě. Znechuceně jsem to po třech skladbách obrátil do dister a šel si odpočinout před MARDUK. (Johan)
FEAR FACTORY jsem chvíli zhlédl z dálky, ale když jsem slyšel, jak silně Burton Bell nezvládá vokály, raději jsem šel něco popít a vrátil jsem se na švédské old school death metalisty ENTOMBED. Ač mne z desek baví hlavně staré věci, kdy ještě drhli ten pravý dřevní metal, naživo mne zaujaly i novější fláky a s chutí jsem si zapařil. Prostovlasý L-G Petrov je opravdu šoumen, jak má být. (Opat)
Před koncem ENTOMBED už jsem se vydal poprvé na déle navštívit menší Obscure Stage, kde se připravovali ukrajinští black metalisté BALANCE INTERRUPTION. Letos toho blacku na Brutalu moc nebylo, a tak jsem oželel deathcoristy WHITECHAPEL (které mám rád) a raději se vydal na nějakou tu zlou seanci. A neudělal jsem chybu. Ačkoliv bylo vidět, že BI asi zas tak často živě nevystupují, rouhání to bylo řádné. Výborná kytarová práce, střídání zlých sypaček s vleklejšími, tím však více pohlcujícími pasážemi a maniakální výraz zpěváka Howlera, to vše mne dostalo do varu a i přes pokročilou hodinu jsem nevydržel býti v klidu. Je dobře, že BI letos dorazili (na BA měli vystoupit již loni), tuto kapelu u nás asi moc často neuvidíme a stálo to za to. (Opat)
Všimli jste si, že jsem dosud nemluvil o žádném zklamání a vše mě bavilo (kromě FEAR FACTORY, které ale příliš neposlouchám ani z desek)? Tak na závěr dne přeci jen jedno zklamání přišlo. Pro mě o to větší, že se jednalo o kapelu, na kterou jsem se na Brutal Assaultu těšil skoro nejvíc. Nevím, jestli se na to MARDUK vyflákli, ožrali se, či to byla jen špatná konstelace hvězd, ale toto bylo rozhodně jejich nejhorší vystoupení, které jsem viděl. Nepříliš zdařilý zvuk, setlist také mohl být o dost lepší a hlavně Mortuus to tentokrát moc nezvládal. Tohoto vokalistu hodně uznávám pro jeho naprosto jedinečný hlas a bestialitu a hnus, který jeho prostřednictvím dokáže rozsévat. Na BA však nic z toho nepředváděl, hlas mu vynechával a nebyl tak silný, jak jsem očekával. Občas i nestíhal s dechem, například ve vypalovačce „Slay the Nazarene“. Na druhou stranu nutno říci, že bubeník Lars je každým koncertem lepší a lepší. Ano, jsem rád, že jsem znovu naživo slyšel „Christraping Black Metal“ či zmiňovanou „Slay the Nazarene“, ale… sakra, však loni to v Praze bylo naprosto geniální a tohle byl pouze slabý odvar. Škoda, snad příště… (Opat)
Loni v říjnu odehráli MARDUK famózní koncert na pražské Chmelnici a mně bylo dopředu jasné, že na festivalu to takové nebude. Ale rozhodně bych nemluvil o špatném koncertu. Únava u mě sehrála svou roli, takže jsem to po 40 minutách vzdal, ale do té doby to šlo zhruba podle představ, ve kterých se rychlé vyhlazovačky střídaly s pomalejšími skladbami, jen ta aura zla se nějak nekonala. A jaké bylo moje překvapení, když za nějakých deset dorazila na seřadiště strakonická blacková legie... MARDUK podle všeho hráli nějakých 50 minut, loni v klubu 73... (Johan)
Co napsat o MARDUK. Někdo si při jejich setu zdřímne, někdo tlačí ručičku hodinek dopředu a při tom si zívne, a pak je tady určité procento, které bude MARDUK nekriticky vynášet do nebes, i kdyby stáli za pendrek. Tento večer byl večerem někde mezi. Na to, abych je odzíval, tak špatní nebyli, na to, abych je vynášel do pekel, by museli sakra přidat. Klasické střídání rychlejší skladby s pomalou naštěstí dokázalo udržet mou pozornost, a tak zůstanu u konstatování, že ačkoliv se nejednalo o žádné zásadní vystoupení, zklamání necítím. (Coornelus)
Na po kraji fyzického vyčerpání jdeme na chvilku zhlédnout vystoupení tuzemských BEAUTIFUL CAFILLERY. Neslyšel jsem o nich pěkných pár let, tudíž mě překvapilo, že místo mnou očekávaného drtícího deathcoru slyším normální HC, což není nic zásadního, styl vem čert. Problém byl, že mě jejich hudba nebavila, nebyla ničím nápaditá a zněla dost tuctově. A tak byl nejzajímavějším momentem divoký circle pit, který obstarala desítka divokých mosherů. (Coornelus)
Top 3
- Aleš: HACRIDE, DYING FETUS, BELPHEGOR
- Coornelus: VOIVOD, DOWNSET, FOB
- Goro: NOVEMBERS DOOM, PHILM, VOIVOD
- Johan: VOIVOD, NOVEMBERS DOOM, FOB
- Luma: BELPHEGOR, PRIMARY RESISTANCE, ANTHRAX
- Opat: GOJIRA, BELPHEGOR, BALANCE INTERRUPTION
- Veronika: DYING FETUS, BELPHEGOR, NOVEMBERS DOOM,
- Yvor: GOJIRA, BELPHEGOR, PROXIMITY
Fotky: Coornelus, Ignor
