Morbidní blues. Syrová flákota. Opuštěný dům Normana Batese (z filmu Psycho). Svět je zase jednou ve svěrací kazajce, je ždímán výkřiky a lisován tunami balíků plných utrpení, které vám každý den padají na hlavu. Dřevěný dům uprostřed kopce, jak vystřižený ze šíleného hororu, je mementem naší doby plné bezcitných a prázdných lidí. Chodíme okolo a pokaždé se otřepeme neznámým strachem. Pak zazní do ticha šílený výkřik. Dokonce i vy, zoceleni hodinami strávenými u televizních zpráv, se přikrčíte v očekávání něčeho šíleného. To zařval mocnou silou zpěvák Chris Reifert. Mezi údery paliček na jeho starodávnou bicí soupravu dal opět vědět o tom, že to před pár lety mysleli AUTOPSY s tím návratem smrtelně vážně. Již minule jsme byli odměněni vskutku krásným zážitkem v podobě předchozího alba „Macabe Eternal“, které mi po té době uzrálo nejen v nádherný sběratelský kousek, ale hlavně v desku, ke které se ve chvílích, kdy se počasí blíží sychravému podzimu, vždy rád vracívám. Letos zde máme pokračovatele neméně svébytného a uhrančivého. My, co vzhlížíme k AUTOPSY již neskutečných 26 let a vždy netrpělivě očekáváme každé nové album či zprávu o kapele, budeme spokojeni. To vám mohu slíbit s prstem vztyčeným k přísaze stvrzené vlastní krví.
AUTOPSY vždy byli a jsou tak originální kapelou, že ji musí každý rozeznat vždy jen dle pár prvních tónů. Už první „rozehřívací“ song „Slaughter At Beast House“ je plný zdánlivého chaosu, změn tempa, feelingu a typického doom death coreového zvuku (stojí za ním, stejně jako za mixem a produkcí Adam Munoz a Fantasy studio z Berkeley). Cítíte to taky? Někdy v polovině songu dojde ke zklidnění, a když začne Chris odříkávat …“Tales of Torture and Screaaaaaaaams,“ pevně věřím tomu, že se ten horor odehrává u nás doma v pokoji. Listuji dál krásně vyvedeným bookletem, který si vzal na starost Joe Petagno a ty chvíle souznění s muzikou zažívám v každém songu. Možná mi vyhovuje i více „doomovitá“ poloha AUTOPSY. Ať už mě neklidně hryže kytara Erica Cutlera (nebo skladatelsky se také podílejícího Dannyho Corallese), který má snad nevyčerpatelnou zásobu riffů nebo Chrisovy bicí (a texty), které dodávají celé desce snad ještě větší syrovost, pokaždé mám co dělat, abych všem těm nočním můrám unikl. V roce 1991 jsem míval hodně rád album „Mental Funeral“. AUTOPSY si od té doby prožili i slabší chvilky, ale jinak na ně vždy bylo spolehnutí. Tentokrát ale otvírám zakoupený digipack neustále dokola v naději, že se dozvím ještě nějakou další novou informaci.
V songu „She is Funeral“ se nejdříve kvílí až na dřeň a pak přijde sólo na kytaru, které mě přišpendlilo doslova k podlaze. Chris expresivně odříkává text (k některým songům je psali i ostatní) a já tiše přemýšlím, jak krásné je to, zase se jednou pořádně bát. Okolo jsou dnes tisíce kapel, které se snaží být co nejdrsnější a i jimi volené prostředky jsou hrubé až běda. Ale pořád nemají v sobě ten obřad utrpení, který letos AUTOPSY na „The Headless Ritural“ předvádějí. Nevím jak vy, ale já jim ten bezhlavý rituál věřím a visím jim na každičkém zběsilém tónu. Tohle totiž není uměle nakydaný kečup v klipu slavné metalové smečky. Tady leží u vás před barákem kus mrtvoly již v poměrně dlouhém stadiu rozkladu. Matka Normana Batese se otáčí na kameru a volá svého syna. Mrtvý měsíc a zbytečné posmrtné křeče. Ukázka toho, že i po tolika letech se dá vytvořit deska, která je sice staře mokvající, ale zároveň tak svěží, že by jim to mohla spousta dnešních spolků závidět. A já se jen marně snažím popsat slovy tu chaotickou a zároveň citlivě řízenou pitvu, která se na desce odehrává. Jestli jste jako malí někdy dloubali klacíkem do mrtvého holuba a marně přemýšleli, proč už nelétá, tady budete mít pravděpodobně hodně podobné pocity.
Skoro utíkám se sluchátky na uších domů, abych si pustil konečně „The Headless Ritural“ na věži v plné kvalitě a palbě. Jako hrdinové v knihách Stephena Kinga se procházím polozapomenutým městečkem někde mimo některou hlavní americkou dálnici. Tady to všechno jednou vzniklo, odtud pochází smrt. Procházím se mezi prašivými melodiemi a spokojeně se usmívám, AUTOPSY jsou tady. Je moc dobře, že se jako noční můra vrátili s ještě větší silou než minule. Jestli jste někdy jen alespoň přemýšleli o tom, zkusit někdy takovou alespoň malou pitvu, máte možnost. Dokonce kvůli tomu nikomu nebudete muset zkřivit ani vlásek. Jen si dávejte pozor! Vím, že není lehké do muziky AUTOPSY zpočátku proniknout (sám jsem to před mnoha lety zažil), ale jakmile jednou vstoupíte, není již cesty zpět. Tak s tím počítejte! S novou deskou se ke mně vrací nejen ta strašidelně příjemná atmosféra, ale hlavně nahrávka, za kterou by se nemuseli stydět ani v letech své největší slávy. Jsem hrozně rád, že nedošlo k žádným stylovým kotrmelcům a nedej-bože (Satane, Belzebube i vy staří kamarádi, padlí andělé!) snad progresi. AUTOPSY jsou jen jedni, samotní a zůstanou na věky věků. Ta kombinace chaosu, špíny, neurvalosti, mrtvých těl a litrů krve je totiž neopakovatelná. Když se ohlédnu zpět, nezbývá mi nic jiného, než vás pozvat na bezbožný rituál. A koukejte přijít bez hlavy!
Seznam skladeb:
- Slaughter At Beast House
- Mangled Far Below
- She Is A Funeral
- Coffin Crawlers
- When Hammer Meets Bone
- Thorns And Ashes
- Arch Cadaver
- Flesh Turns To Dust
- Running From The Goathead
- The Headless Ritual
Čas: 44:15
Sestava:
- Eric Cutler – kytara
- Danny Coralles – kytara
- Chris Reifert – bicí, zpěv
- Joe Trevisano – basa
http://www.autopsydeathmetal.com/
https://www.facebook.com/pages/Autopsy-Official/162194133792668?id=162194133792668&sk=info
http://www.peaceville.com/
