Pátý koncert v jednom měsíci... život mladého metalisty je prostě krásný. (smích) Do Českých Budějovic to nemám až tak daleko a když mi kamarád nabídl odvoz tam i zpět, nebylo co řešit. Ač pozvánka na akci avizovala začátek v 19 hodin, dalo se čekat, že se začne o něco později, takže jsme dorazili krátce před osmou. V klubu už byl slušný počet fanoušků, podle oblečení „zakoupeno v Nosferatu“ hlavně black metalu s přídomky gothic či sympho. A taky už u pódia „tábořili“ BELLIGERENCE, takže jsem zamířil mezi ně a nakonec s nimi skončil v backstage.
Zmeškal jsem tak začátek DESIRE FOR SORROW, ale dle toho, co bylo slyšet za dveřmi, jsem usoudil, že mi bude stačit polovina setu, který měl trvat třicet minut. Viděl jsem kapelu loni na AFODu, kde hrála brzy a za světla, a nebavila mě. V klubu to ale bylo přece jen jiné. Ne, že by mě kvintet nějak extra zaujal, ale v podstatě musím tuhle mladou partu (všem členům je okolo dvaceti) pochválit. To, že variace na CRADLE OF FILTH jsou z mého pohledu nezajímavé a podobnou hudbu dobrovolně neposlouchám, ještě neznamená, že to nebaví nikoho. Naopak, přední řady kapele zobaly z ruky a rozjela i docela divoká pařenice. Kluci celkem rozumně střídali rychlá tempa, v nichž hrály prim bzučící kytary a skřehot, s tempy volnějšími, atmosférickými, kde se zase prosazovaly klávesy. Vše držel „v pozoru“ šikovný bicmen a tak není divu, že DFS přetáhli vyměřený čas. Jako rozjezd určitě dobrá volba a slušné vystoupení.
Pak už následovaly skupiny, které mě zajímaly mnohem víc. Nejvíc zvědavý a natěšený jsem byl na BELLIGERENCE. Dáma a pánové na přelomu let 2012/2013 vydali nové album (o kterém vlastně nikdo pořádně neví, jestli vyšlo loni, nebo letos - úsměv), které mi teď pár dní hrálo doma nejčastěji a tak jsem byl zvědavý, jak budou znít poměrně košaté a stylově těžko zařaditelné skladby na koncertě. A zněly výborně. Nové album se mi líbí, líbí se mi hlavně ta pestrost a taky tah, který songy mají; na koncertu zněly ještě o poznání agresivněji a nadupaněji. Proti desce samozřejmě ubyly nějaké ty vychytávky, ale ono to vůbec nebylo na škodu. Aspoň byly pěkně slyšet všechny nástroje a zvuk byl čistý, z pohledu celého večera mi právě sound z Kašmíru se před pár dny navrátivších Pražanů přišel nejlepší. Hrálo se hlavně z „Heartfelt“, z něhož vzpomenu třeba „Illusion“ (kde jsem si v hlavě přimýšlel čisté ženské zpěvy; ne, že by vadilo, že slyším jen Markétin řev, ale prostě se mi samovolně ozývaly...), nebo „Point:A“ (nevím, jak takhle zapeklitý název skloňovat - úsměv), a došlo i na úplnou novinku. Pro mě vrchol večera, pro domácí publikum zřejmě přišel s kapelou následující..
Tou byla MATER MONSTIFERA, která akci spolupořádala a hlavně na ní křtila svou novinku. Ta vyšla v zajímavém formátu jako flash disk, o němž už jsme s předstihem referovali rovnou dvakrát (recenze č. 1, recenze č. 2). Právě na MONSTIFERU evidentně přišlo nejvíc lidí a tak kapela od začátku slavila velký úspěch. Mě začátek až tak nechytl, ale když se začalo hrát z „Trosek Tvýho světa“, začal jsem se chytat taky. Kapela prostě šlapala jako dobře promazaný stroj a velký podíl na tom měl bubeník Ondra, který to evidentně nakopl (a to jsem netušil, že bral celý týden antibiotika a set odehrál se zvýšenou teplotou - klobouk dolů před ním). Po „Dál v nebi bloudím“ a „V troskách Tvýho světa“ nastala slavnostní chvíle, kdy na pódium znovu vystoupala Markéta a „flešku“ klukům pokřtila. Po křtu došlo na největší hitovku z mininosiče „Sedm hříchů“; jen škoda, že nedorazil Radek Popel a neodzpíval se Štěpánem sbory - ale i tak skladba zabírala. Závěr patřil „Beletseri“, prověřenému coveru „Phobia“ a ti, kteří si přáli „Nevinnost“, byli samozřejmě uspokojeni taky. MONSTIFERA odehrála dobře vystavěný set, který gradoval, a zaslouženě sklidila ovace.
Díky tomu, že se dodržovaly hrací časy, začala PANYCHIDA v rozumnou hodinu a čekalo na ni početné publikum. PANYCHIDA je vyhraná kapela, která to dává s obrovským přehledem a i vystoupení ve Velbloudu tahle slova potvrdilo. Vlčák stanul za mikrofonem vysvlečený do půl těla a chrlil všechny ty chytlavé popěvky, kterými je hudba plzeňských pohanů plná, atmosféru pak dokreslovaly z playbacku puštěné dudy a flétny. I poslední kapela se dočkala slušné odezvy, pod pódiem se tančilo a ať už se zpívalo anglicky, nebo staroslověnsky, mělo to tah a šťávu. Mě se líbí třeba báchorka „O Orĭlě i Zmĭji“, ale bavilo mě vlastně celé vystoupení, i když jsem část tak trochu prokecal s dvěma princeznami. (úsměv) Panichydníci se pak dokonce fotili s fanynkami a celý večírek skončil za všeobecné spokojenosti.
A o spokojenosti můžu mluvit za celý březen, protože na čtyři lokální akce dorazilo vždy přes sto fanoušků, jen na tři švédské kapely v Plzni jich byla polovina, ale to byl koncert uprostřed týdne. Buď se začalo blýskat na lepší časy a lidi zase začnou chodit, nebo šlo o akce, jejichž pořadatelé měli dobrý čich na kapely a možná i trochu štěstí. Ale hlavní je, že všude se kapely dočkaly pěkné kulisy a odezvy.
Zmeškal jsem tak začátek DESIRE FOR SORROW, ale dle toho, co bylo slyšet za dveřmi, jsem usoudil, že mi bude stačit polovina setu, který měl trvat třicet minut. Viděl jsem kapelu loni na AFODu, kde hrála brzy a za světla, a nebavila mě. V klubu to ale bylo přece jen jiné. Ne, že by mě kvintet nějak extra zaujal, ale v podstatě musím tuhle mladou partu (všem členům je okolo dvaceti) pochválit. To, že variace na CRADLE OF FILTH jsou z mého pohledu nezajímavé a podobnou hudbu dobrovolně neposlouchám, ještě neznamená, že to nebaví nikoho. Naopak, přední řady kapele zobaly z ruky a rozjela i docela divoká pařenice. Kluci celkem rozumně střídali rychlá tempa, v nichž hrály prim bzučící kytary a skřehot, s tempy volnějšími, atmosférickými, kde se zase prosazovaly klávesy. Vše držel „v pozoru“ šikovný bicmen a tak není divu, že DFS přetáhli vyměřený čas. Jako rozjezd určitě dobrá volba a slušné vystoupení.
Pak už následovaly skupiny, které mě zajímaly mnohem víc. Nejvíc zvědavý a natěšený jsem byl na BELLIGERENCE. Dáma a pánové na přelomu let 2012/2013 vydali nové album (o kterém vlastně nikdo pořádně neví, jestli vyšlo loni, nebo letos - úsměv), které mi teď pár dní hrálo doma nejčastěji a tak jsem byl zvědavý, jak budou znít poměrně košaté a stylově těžko zařaditelné skladby na koncertě. A zněly výborně. Nové album se mi líbí, líbí se mi hlavně ta pestrost a taky tah, který songy mají; na koncertu zněly ještě o poznání agresivněji a nadupaněji. Proti desce samozřejmě ubyly nějaké ty vychytávky, ale ono to vůbec nebylo na škodu. Aspoň byly pěkně slyšet všechny nástroje a zvuk byl čistý, z pohledu celého večera mi právě sound z Kašmíru se před pár dny navrátivších Pražanů přišel nejlepší. Hrálo se hlavně z „Heartfelt“, z něhož vzpomenu třeba „Illusion“ (kde jsem si v hlavě přimýšlel čisté ženské zpěvy; ne, že by vadilo, že slyším jen Markétin řev, ale prostě se mi samovolně ozývaly...), nebo „Point:A“ (nevím, jak takhle zapeklitý název skloňovat - úsměv), a došlo i na úplnou novinku. Pro mě vrchol večera, pro domácí publikum zřejmě přišel s kapelou následující..
Tou byla MATER MONSTIFERA, která akci spolupořádala a hlavně na ní křtila svou novinku. Ta vyšla v zajímavém formátu jako flash disk, o němž už jsme s předstihem referovali rovnou dvakrát (recenze č. 1, recenze č. 2). Právě na MONSTIFERU evidentně přišlo nejvíc lidí a tak kapela od začátku slavila velký úspěch. Mě začátek až tak nechytl, ale když se začalo hrát z „Trosek Tvýho světa“, začal jsem se chytat taky. Kapela prostě šlapala jako dobře promazaný stroj a velký podíl na tom měl bubeník Ondra, který to evidentně nakopl (a to jsem netušil, že bral celý týden antibiotika a set odehrál se zvýšenou teplotou - klobouk dolů před ním). Po „Dál v nebi bloudím“ a „V troskách Tvýho světa“ nastala slavnostní chvíle, kdy na pódium znovu vystoupala Markéta a „flešku“ klukům pokřtila. Po křtu došlo na největší hitovku z mininosiče „Sedm hříchů“; jen škoda, že nedorazil Radek Popel a neodzpíval se Štěpánem sbory - ale i tak skladba zabírala. Závěr patřil „Beletseri“, prověřenému coveru „Phobia“ a ti, kteří si přáli „Nevinnost“, byli samozřejmě uspokojeni taky. MONSTIFERA odehrála dobře vystavěný set, který gradoval, a zaslouženě sklidila ovace.
Díky tomu, že se dodržovaly hrací časy, začala PANYCHIDA v rozumnou hodinu a čekalo na ni početné publikum. PANYCHIDA je vyhraná kapela, která to dává s obrovským přehledem a i vystoupení ve Velbloudu tahle slova potvrdilo. Vlčák stanul za mikrofonem vysvlečený do půl těla a chrlil všechny ty chytlavé popěvky, kterými je hudba plzeňských pohanů plná, atmosféru pak dokreslovaly z playbacku puštěné dudy a flétny. I poslední kapela se dočkala slušné odezvy, pod pódiem se tančilo a ať už se zpívalo anglicky, nebo staroslověnsky, mělo to tah a šťávu. Mě se líbí třeba báchorka „O Orĭlě i Zmĭji“, ale bavilo mě vlastně celé vystoupení, i když jsem část tak trochu prokecal s dvěma princeznami. (úsměv) Panichydníci se pak dokonce fotili s fanynkami a celý večírek skončil za všeobecné spokojenosti.
A o spokojenosti můžu mluvit za celý březen, protože na čtyři lokální akce dorazilo vždy přes sto fanoušků, jen na tři švédské kapely v Plzni jich byla polovina, ale to byl koncert uprostřed týdne. Buď se začalo blýskat na lepší časy a lidi zase začnou chodit, nebo šlo o akce, jejichž pořadatelé měli dobrý čich na kapely a možná i trochu štěstí. Ale hlavní je, že všude se kapely dočkaly pěkné kulisy a odezvy.
