"I have two questions for you: Are you fan of Beethoven? And my second question is - are you fan of Beethoven's cunt?"
Před několika měsíci se z datových hlubin internetu vynořila zpráva, že známý americký hudebník s arménskými předky, Serj Tankian, plánuje po letech "klasické", rockové turné starým kontinentem. Po dvou letech tak měl český divák možnost popatřit svůj zrak pohledem na frontmana kultovních System of a Down, propagujícího své třetí sólové album "Harakiri". Euforii z pražské zastávky vystřídalo lehké vystřízlivění ve chvíli, kdy jsem zjistil, že místem konání je Lucerna. Ano, to je ten obrovský sál v podzemí Václavského náměstí, kde polovinu večerů promenují za zuřivého cvákání fotoaparátů nebozí maturanti. Kulturní palác, proslulý přemrštěnými cenami, které neodpovídají nabízenému sortimentu. Stavba, zamýšlená v prapůvodních návrzích jako hokejový stadion, paradoxně proslulá svým nefunkčním odvětráváním, vytvářející onu pověstnou směsku cigaretového oparu a zatuchlého, horoucího vzduchu...
...ale to se musí člověk nejdříve zařadit do hada, vinoucího se Štěpánskou ulicí a skrz Václavské náměstí téměř až k jednomu z východů metra. Pořadatelé se naštěstí vyhnuli tradičnímu nešvaru českých akcí a otevřeli přesně dle harmonogramu, ochranka u vstupu rezignovala pod návalem davů na kontrolu zavazadel - jenže to stejně nestačilo k tomu, aby se několikatisícový dav dokázal do sálu vtěsnat během půl hodiny. Zhruba po takové časové prodlevě totiž (údajně) začalo vystoupení Tankianovy doprovodné skupiny, The F.C.C. (zkratka pro půvabný název "Flying Cunts of Chaos"), která zahrála krátký set svého projektu "THE HOLLYWOOD ARSON PROJECT". Následující VIZA, kterou již většina diváků stíhala, rozpumpovala svým živelným podáním svérázné fúze tvrdé hudby s orientálním nádechem jak publikum v kotli, tak návštěvníky, hřadující ve dvou patrech Velkého sálu Lucerny. Rockové nástroje svou úderností dalece předčily své stopy na studiových nahrávkách (z toho mála, co jsem slyšel) a bezmála hodinová show utekla jako... ehm, jako by utekl vzduch ze sálu, nebýt zabetonovaného odvětrávání. Většina členů skupiny nezapře své exotické kořeny a původ skupiny ve Spojených státech je vlastně skoro samozřejmostí - "melting pot" zřejmě neřekl své poslední slovo. Nejdynamičtějším členem kapely byl bezesporu Chris Daniel, který krom svých roztodivných kreací zvládal obstojně hrát také na nejrůznější druhy tradičních bubínků (zřejmě darbuk?), tamburín a čas od času se ujal pěveckých partů. V paměti utkvěla "My Mona Lisa", u dalších skladeb bohužel neznám názvy; věc, kterou se ale chystám v nejbližší době napravit!
Obligátní půlhodina, vyhrazená pro poslední vylazení hudebních aparatur, utekla vlastně vcelku rychle; když už se skorem zdálo, že atmosféra dosáhne stavu, kdy se bude dát krájet (a v případě Lucerny jde opravdu o dvojsmysl), sál se ponořil do temna. O zlomek sekundy později počaly reflektory žhnout a vehnaly na pódium opět smečku F.C.C.. Ta, tentokrát v podružné (ale nikoliv druhořadé) roli spustila "Figure It Out", kterou doplnil zpěvem (samozřejmě) SERJ TANKIAN; v jedné ruce mikrofon, v druhé megafon. Páteř setlistu byla postavena samozřejmě na písních z propagovaného alba, debut si ale pro sebe ukrojil poněkud větší díl. Těžko takové rozhodnutí Tankianovi vyčítat, co píseň z "Elect the Dead", to hit. Vyjma "Money" a bonusů tak zazněla prakticky celá deska - a publikum hltalo každý tón, každé slovo. Příjemně překvapilo vyvážené zapojení spoluhráčů ve vokální rovině, např. v "Ching Chime", ve které se také mihnul Andew Kzirian z Vizy, místy sólující na svůj Úd (ne opravdu - to byla ta arabská "kytara"). Poněkud trnem v uchu mohly někomu být Serjovi krátké politické proslovy, poněkud zavánějící laciným populismem; leč jde o záležitost, bytostně spjatou s tímto zpěvákem - a koneckonců, jeho koncertní show za těch několik minut, věnovaných válkám a sebevraždám racků, rozhodně stojí. Poněkud experimentální, orchestrálně-jazzový počin "Imperfect Harmonies" byl zastoupen jen v přídavku skladbou "Left of Center", nepočítám-li krátký fragment z "Wings of Summer", který uvozoval "Baby". Na něm se zase trošku projevila ona křečovist Serjova hlasu v příliš vysokých polohách. Největší ohlas zklidila samozřejmě kultovní "Empty Walls" a "Aerials" od System of a Down, zahraná v přídavku. Stejně jako u Vizy bylo vyznění písní oproti studiové práci mnohem tvrdší (geniální "The Unthinking Majority" - ach!) Jestli vám dle několika předchozích vět přijde, že pro Serje mám jen jedu na jazyku, mýlíte se. Odhlédnu-li od těchto menších "prohřešků", šířily se po celou dobu koncertu publikem vlny nadšení a euforie; lidé zpívali, skákali, tleskali. To se děje téměř na každém koncertu, ale tady to mělo jakýsi neuchopitelný, přidaný rozměr...
Za fotografie děkuji Milanu Řískému - © Milan Říský photography
Před několika měsíci se z datových hlubin internetu vynořila zpráva, že známý americký hudebník s arménskými předky, Serj Tankian, plánuje po letech "klasické", rockové turné starým kontinentem. Po dvou letech tak měl český divák možnost popatřit svůj zrak pohledem na frontmana kultovních System of a Down, propagujícího své třetí sólové album "Harakiri". Euforii z pražské zastávky vystřídalo lehké vystřízlivění ve chvíli, kdy jsem zjistil, že místem konání je Lucerna. Ano, to je ten obrovský sál v podzemí Václavského náměstí, kde polovinu večerů promenují za zuřivého cvákání fotoaparátů nebozí maturanti. Kulturní palác, proslulý přemrštěnými cenami, které neodpovídají nabízenému sortimentu. Stavba, zamýšlená v prapůvodních návrzích jako hokejový stadion, paradoxně proslulá svým nefunkčním odvětráváním, vytvářející onu pověstnou směsku cigaretového oparu a zatuchlého, horoucího vzduchu...
...ale to se musí člověk nejdříve zařadit do hada, vinoucího se Štěpánskou ulicí a skrz Václavské náměstí téměř až k jednomu z východů metra. Pořadatelé se naštěstí vyhnuli tradičnímu nešvaru českých akcí a otevřeli přesně dle harmonogramu, ochranka u vstupu rezignovala pod návalem davů na kontrolu zavazadel - jenže to stejně nestačilo k tomu, aby se několikatisícový dav dokázal do sálu vtěsnat během půl hodiny. Zhruba po takové časové prodlevě totiž (údajně) začalo vystoupení Tankianovy doprovodné skupiny, The F.C.C. (zkratka pro půvabný název "Flying Cunts of Chaos"), která zahrála krátký set svého projektu "THE HOLLYWOOD ARSON PROJECT". Následující VIZA, kterou již většina diváků stíhala, rozpumpovala svým živelným podáním svérázné fúze tvrdé hudby s orientálním nádechem jak publikum v kotli, tak návštěvníky, hřadující ve dvou patrech Velkého sálu Lucerny. Rockové nástroje svou úderností dalece předčily své stopy na studiových nahrávkách (z toho mála, co jsem slyšel) a bezmála hodinová show utekla jako... ehm, jako by utekl vzduch ze sálu, nebýt zabetonovaného odvětrávání. Většina členů skupiny nezapře své exotické kořeny a původ skupiny ve Spojených státech je vlastně skoro samozřejmostí - "melting pot" zřejmě neřekl své poslední slovo. Nejdynamičtějším členem kapely byl bezesporu Chris Daniel, který krom svých roztodivných kreací zvládal obstojně hrát také na nejrůznější druhy tradičních bubínků (zřejmě darbuk?), tamburín a čas od času se ujal pěveckých partů. V paměti utkvěla "My Mona Lisa", u dalších skladeb bohužel neznám názvy; věc, kterou se ale chystám v nejbližší době napravit!
Obligátní půlhodina, vyhrazená pro poslední vylazení hudebních aparatur, utekla vlastně vcelku rychle; když už se skorem zdálo, že atmosféra dosáhne stavu, kdy se bude dát krájet (a v případě Lucerny jde opravdu o dvojsmysl), sál se ponořil do temna. O zlomek sekundy později počaly reflektory žhnout a vehnaly na pódium opět smečku F.C.C.. Ta, tentokrát v podružné (ale nikoliv druhořadé) roli spustila "Figure It Out", kterou doplnil zpěvem (samozřejmě) SERJ TANKIAN; v jedné ruce mikrofon, v druhé megafon. Páteř setlistu byla postavena samozřejmě na písních z propagovaného alba, debut si ale pro sebe ukrojil poněkud větší díl. Těžko takové rozhodnutí Tankianovi vyčítat, co píseň z "Elect the Dead", to hit. Vyjma "Money" a bonusů tak zazněla prakticky celá deska - a publikum hltalo každý tón, každé slovo. Příjemně překvapilo vyvážené zapojení spoluhráčů ve vokální rovině, např. v "Ching Chime", ve které se také mihnul Andew Kzirian z Vizy, místy sólující na svůj Úd (ne opravdu - to byla ta arabská "kytara"). Poněkud trnem v uchu mohly někomu být Serjovi krátké politické proslovy, poněkud zavánějící laciným populismem; leč jde o záležitost, bytostně spjatou s tímto zpěvákem - a koneckonců, jeho koncertní show za těch několik minut, věnovaných válkám a sebevraždám racků, rozhodně stojí. Poněkud experimentální, orchestrálně-jazzový počin "Imperfect Harmonies" byl zastoupen jen v přídavku skladbou "Left of Center", nepočítám-li krátký fragment z "Wings of Summer", který uvozoval "Baby". Na něm se zase trošku projevila ona křečovist Serjova hlasu v příliš vysokých polohách. Největší ohlas zklidila samozřejmě kultovní "Empty Walls" a "Aerials" od System of a Down, zahraná v přídavku. Stejně jako u Vizy bylo vyznění písní oproti studiové práci mnohem tvrdší (geniální "The Unthinking Majority" - ach!) Jestli vám dle několika předchozích vět přijde, že pro Serje mám jen jedu na jazyku, mýlíte se. Odhlédnu-li od těchto menších "prohřešků", šířily se po celou dobu koncertu publikem vlny nadšení a euforie; lidé zpívali, skákali, tleskali. To se děje téměř na každém koncertu, ale tady to mělo jakýsi neuchopitelný, přidaný rozměr...
Za fotografie děkuji Milanu Řískému - © Milan Říský photography
