Chillifest je svým způsobem svérázná akce – koná se na konci světa a je spojená s konzumací jídla ostrého jako břitva. V minulosti jsme se do kempu u řeky Blanice nedostali, ale letošní sestava slibovala opravdu mnohé – v podstatě všechny kapely nějaký čas registrujeme a většina se nám líbí.
Co se nám ale nelíbilo, byla cesta. Do nejbližší vísky zvané Oseky jsme dorazili celkem v pohodě, kvůli jedné objížďce a „díky“ Rámusovým radám jsme se sice motali po úzkých okreskách, ale to nebylo nic proti cestě do pekla. Zhruba dvoukilometrový úsek z Oseků do kempu připomínal bojovou hru. „Jedeme dobře nebo ne?“, říkali jsme si na uzoučké silničce, a tak jsme volali přítele na telefonu... ale volaný účastník „není dostupný“... Tak riskujeme cestu z pořádného kopce do „nikam“, až přijíždíme na křižovatku – rozum velí jet pořád dolů (jedeme přece do kempu u řeky), ale na stromě je prapodivná směrovka, kterou ale z auta nedokážeme vyluštit. Tak vystupuju a jdu to přečíst pěkně zblízka – a ejhle, máme jet po rovině... ale všeho do času, další padák nás vede níž a níž... až přijíždíme do kempu. Ještě v autě si říkáme, kolik asi lidí tuhle zběsilou cestu absolvuje, jestli náhodou nebudeme na akci sami (úsměv). Ale kdeže, předchozí ročníky založily tradici a lidí se nakonec sjelo nečekaně hodně, určitě nemálo přes sto platících, kteří spolu s lidmi od kapel zaplnili prostorný sál, který dříve nejspíš sloužil jako jídelna. (Johan)
Poté, co naše cesta vedla malebnými jihočeskými vískami, na které platilo otřepané, ale pravdivé „Vezmeme to zkratkou, je to sice dál, ale horší cesta“. Přijíždíme do kempu, kde už na pódiu ladí první kapela večera a to téměř místní, prachatičtí UCHÁZÍM. Jsem rád, že jsme je nepromeškali, protože jejich poslední deska „Marnostroj“ mě dost baví. Z jejich tvorby znám pouze ji, ale to nic nemění na tom, že mě živá produkce těchto pankáčů baví. No pankáčů, ono to totiž s tím punkem v jejich podání není tak jednoznačné. UCHÁZÍM ho v mých očích umě kombinují s hardcoreovou syrovostí, a celé to okořeňují chytrými texty. Oproti zimnímu prachatickému křtu chyběla zpěvačka, i když netuším, jestli se právě tam nejednalo o výjimku; naopak nechybělo pár proslovů basáka Bodzy. (Coornelus)
UCHÁZÍM sice hrají hlavně punk, ale tak nějak po svém. Vlastním poslední čtyři nahrávky téhle party a registruji neustálé zlepšování, které (zatím) kulminovalo na konci loňského roku s albem „Marnostroj“, z jehož křtu jsme také reportovali. Tehdy seděl za bicími Willie, tentokrát jeho alternace, kterou není nikdo jiný, než světový rekordman (nebo alespoň český) v počtu kapel, ve kterých hrál. Hádáte-li Davida Zíku, jste na správné adrese. (úsměv) (Johan)
Překvapivě brzy šli na pódium GRIDE, jejichž bubeník Čert za celou akcí stojí a který právě formou festíku slaví své narozeniny. Ale mělo to logiku – Paaya hraje s UCHÁZÍM i s GRIDE, takže když už byl jednou na pódiu v plné polní, dal dva koncerty v řadě (a nebyl ten večer jediný). GRIDE jsou koncertní jistotu, takže i tentokrát to rozjeli v pěkně divokém tempu. Iny slezl z nepříliš vysokého pódia (40 cm?) mezi lidi, čímž se „zařadil“ a přestal všechny o nějakých 30 cm převyšovat (úsměv), ale slyšet byl pořádně. Mám pocit, že playlist byl podobný tomu z již zmiňovaného křtu poslední desky UCHÁZÍM, tudíž převládaly skladby z posledního záseku „Záškuby chaosu“, který byl nominován na Anděla za loňský rok. Bylo to rychlé a intenzivní, ostatně jak je u téhle divoké kapely zvykem. (Johan)
Akce „jeden muž, dva koncerty“ se opakovala i v případě AVENGER. Čert měl postavené bicí, takže po vyřádění se s GRIDE pokračoval v krasojízdě. Klobouk dolů před jeho výkonem, během dvou hodin odbušil dva fyzicky nesmírně náročné sety a vůbec se nešetřil. Ona je to radost sledovat, jak to dává a prožívá, jak pečlivě využívá všechny části své soupravy. O AVENGER píšeme hodně často, set v Rechli se kryl s tím na Brutalu, takže zazněly hlavně skladby z poslední řadovky „Bohemian Dark Metal“. Zpočátku trochu haproval zvuk (utopený zpěv), ale v rámci možností došlo k nápravě a AVENGER odehráli další podařené vystoupení. A shodli jsme se, že AVENGER hrají lépe, když má Honza řidičské povinnosti... (smích) (Johan)
DEZINFEKCE a i tentokrát platilo pravidlo o repetentovi – Pufffy předtím vystoupil s GRIDE. Přiznám se, že DEZINFEKCE mě za celý večer zaujala nejméně, ale nebylo to tím, že by hrála nějak špatně nebo styl, který mě nebere, ale přišlo mi to tak trochu monotónní a tak jsem se prostě „zakecal“. Kamarád popsal produkci bratří Maxových jako punk šmrnclý MOTÖRHEAD a já s ním víceméně souhlasím. U mikrofonu se střídal Pufffy s Maxeekem a kapela slušně valila. (Johan)
Když začali LAHAR ladit, bylo evidentní, že se na ně těší většina přítomných. Prostor před pódiem se zaplnil tance chtivými kšilty a džískami, po okraj napěchovanými nášivkami. Ale ještě aby ne. LAHAR jsou v neskutečné formě, a jak válcují z desky, tak živě je to ještě větší masírka. Tentokrát byli vyzbrojeni o druhou kytaru, kterou obsluhoval Kozel, což jsem ocenil především při Korkových sólech. Nad tím vším běsem ale vládl bezkonkurenčně Banán. Jeho divokost, korunovaná rozbitým čelem o mikrofon, rozpumpovala kotel v podstatě ihned. Tím pádem nechybělo nic, co má pořádný koncert obsahovat, od skákání z pódia až po Banánův výběh přes celý sál. Jednalo se o intenzivní zážitek, který se neomrzí. K playlistu snad jen tolik, že mi v něm scházela má oblíbená „Navždy nepřátelé“, ale to už byl jen malý detail. (Coornelus)
Největší peklo se podle očekávání strhlo na LAHAR. Na Brutalu jsem nevydržel čekat do tří hodin do rána a tak jsem se těšil, hlavně na živé provedení skladeb z aktuálního jednostranného vinylu „Až přijde čas“. A dočkal jsem se hned zkraje setu, kdy zazněly všechny čtyři vypalovačky pěkně za sebou (jinak by to ani nešlo, když na sebe navazují). V kotli to vřelo, Banán se postupně dostal do transu, takže zase půjčoval mikrofon fanouškům (ti uměli třeba „Řecko“ nebo „Ďábel je hovno“ zpaměti) nebo se s ním mlátil do čela, až se mu spustila krev. (Johan)
NOD NOD nastolil po těch čertovských vypalovačkách klid, ale zdráhám se napsat, že zároveň i pohodu. Ono to totiž z jejich strany bylo dost hloubavé a zároveň i nervní vystoupení. Hudba je to pomalá, ale i tak nutí člověka být neustále ve střehu. O NOD NOD by šlo napsat to samé co na jaře, výtečná zpěvačka, uhrančivá muzika, vše pasuje. Oproti strakonickému koncertu jsem registroval nějaké nové songy, nejvíc na mě zapůsobil ten, ve kterém si zpěvy rozdělila Veronika s kytaristou Davidem. (Coornelus)
NOD NOD působili na téhle divoké akci jako mimozemšťané. (úsměv) Nikoliv vizáží, ale stylem, který produkují. I o NOD NOD jsme psali nedávno, takže jsme věděli, do čeho jdeme – a opět to bylo velmi emotivní, intenzivní, hodně těžko stravitelné, ale přitom hodně zajímavé. NOD NOD měli asi vůbec nejlepší zvuk večera, a asi i nejlepšího člověka na postu za mikrofonem. Proč to píšu takhle složitě a nenapíšu zpěváka/zpěvačku? No protože mají zpěvačku a to byla za večer jediná slečna na pódiu a kdybych napsal, že měli nejlepší zpěvačku, bylo by to sice pravdivé, ale nevystihovalo by to vše. (úsměv) (Johan)
Časový plán koncertu vzal tou dobou už dávno za své, lidí razantně ubylo. Osobně jsem toho měl také dost, načichlý od kouře až po kost, pálily mě oči, hlava a nohy už nemohly a do toho jako zjevení nastoupili MARCH OF THE HORDES. Ne, že bych jel na koncert nepřipraven a netušil, o co se jedná, ale i tak jsem byl překvapen. Jejich koncert byl totiž povedenou záležitostí a takovou správnou tečkou na závěr. První tón kytary dal jasný signál, k tomu kytaristovo tričko GRAVE... teď už je vše jasné, ne? MOTH našli zalíbení v severském soundu, samozřejmě jsem si vzpomněl na našeho redakčního kolegu Asphyxe (úsměv), přičemž se nedrželi pouze death metalového kopýtka, a tak z jejich hudby byl dost cítit crust. Ten hlavně díky bicím, které mi přišly víc punkově pojaty, zatímco kytary řezaly, a tak jejich death´n´rolová smršť donutila všechny přítomné poklepávat hlavou. (Coornelus)
Největším překvapením pro mě byli MARCH OF THE HORDES. Death metal + crust = čeští ENTOMBED. Tak nějak zněli na živo, mnohem lépe než z ukázek na Bandzone, které nedisponují dobrým zvukem. Naopak živě to řezalo a chrastilo a valilo. I přes pokročilý čas (dvě hodiny po půlnoci) kapela dokázala udržet obecenstvo v pohotovosti a po coveru ENTOMBED, kterým se chtěla rozloučit, musela ještě přidat. (Johan)
Normal: Johan
Kurzíva: Coornelus
Fotky: Coornelus
Fotoreport na Photomusic
Co se nám ale nelíbilo, byla cesta. Do nejbližší vísky zvané Oseky jsme dorazili celkem v pohodě, kvůli jedné objížďce a „díky“ Rámusovým radám jsme se sice motali po úzkých okreskách, ale to nebylo nic proti cestě do pekla. Zhruba dvoukilometrový úsek z Oseků do kempu připomínal bojovou hru. „Jedeme dobře nebo ne?“, říkali jsme si na uzoučké silničce, a tak jsme volali přítele na telefonu... ale volaný účastník „není dostupný“... Tak riskujeme cestu z pořádného kopce do „nikam“, až přijíždíme na křižovatku – rozum velí jet pořád dolů (jedeme přece do kempu u řeky), ale na stromě je prapodivná směrovka, kterou ale z auta nedokážeme vyluštit. Tak vystupuju a jdu to přečíst pěkně zblízka – a ejhle, máme jet po rovině... ale všeho do času, další padák nás vede níž a níž... až přijíždíme do kempu. Ještě v autě si říkáme, kolik asi lidí tuhle zběsilou cestu absolvuje, jestli náhodou nebudeme na akci sami (úsměv). Ale kdeže, předchozí ročníky založily tradici a lidí se nakonec sjelo nečekaně hodně, určitě nemálo přes sto platících, kteří spolu s lidmi od kapel zaplnili prostorný sál, který dříve nejspíš sloužil jako jídelna. (Johan)
Poté, co naše cesta vedla malebnými jihočeskými vískami, na které platilo otřepané, ale pravdivé „Vezmeme to zkratkou, je to sice dál, ale horší cesta“. Přijíždíme do kempu, kde už na pódiu ladí první kapela večera a to téměř místní, prachatičtí UCHÁZÍM. Jsem rád, že jsme je nepromeškali, protože jejich poslední deska „Marnostroj“ mě dost baví. Z jejich tvorby znám pouze ji, ale to nic nemění na tom, že mě živá produkce těchto pankáčů baví. No pankáčů, ono to totiž s tím punkem v jejich podání není tak jednoznačné. UCHÁZÍM ho v mých očích umě kombinují s hardcoreovou syrovostí, a celé to okořeňují chytrými texty. Oproti zimnímu prachatickému křtu chyběla zpěvačka, i když netuším, jestli se právě tam nejednalo o výjimku; naopak nechybělo pár proslovů basáka Bodzy. (Coornelus)
UCHÁZÍM sice hrají hlavně punk, ale tak nějak po svém. Vlastním poslední čtyři nahrávky téhle party a registruji neustálé zlepšování, které (zatím) kulminovalo na konci loňského roku s albem „Marnostroj“, z jehož křtu jsme také reportovali. Tehdy seděl za bicími Willie, tentokrát jeho alternace, kterou není nikdo jiný, než světový rekordman (nebo alespoň český) v počtu kapel, ve kterých hrál. Hádáte-li Davida Zíku, jste na správné adrese. (úsměv) (Johan)
Překvapivě brzy šli na pódium GRIDE, jejichž bubeník Čert za celou akcí stojí a který právě formou festíku slaví své narozeniny. Ale mělo to logiku – Paaya hraje s UCHÁZÍM i s GRIDE, takže když už byl jednou na pódiu v plné polní, dal dva koncerty v řadě (a nebyl ten večer jediný). GRIDE jsou koncertní jistotu, takže i tentokrát to rozjeli v pěkně divokém tempu. Iny slezl z nepříliš vysokého pódia (40 cm?) mezi lidi, čímž se „zařadil“ a přestal všechny o nějakých 30 cm převyšovat (úsměv), ale slyšet byl pořádně. Mám pocit, že playlist byl podobný tomu z již zmiňovaného křtu poslední desky UCHÁZÍM, tudíž převládaly skladby z posledního záseku „Záškuby chaosu“, který byl nominován na Anděla za loňský rok. Bylo to rychlé a intenzivní, ostatně jak je u téhle divoké kapely zvykem. (Johan)
Akce „jeden muž, dva koncerty“ se opakovala i v případě AVENGER. Čert měl postavené bicí, takže po vyřádění se s GRIDE pokračoval v krasojízdě. Klobouk dolů před jeho výkonem, během dvou hodin odbušil dva fyzicky nesmírně náročné sety a vůbec se nešetřil. Ona je to radost sledovat, jak to dává a prožívá, jak pečlivě využívá všechny části své soupravy. O AVENGER píšeme hodně často, set v Rechli se kryl s tím na Brutalu, takže zazněly hlavně skladby z poslední řadovky „Bohemian Dark Metal“. Zpočátku trochu haproval zvuk (utopený zpěv), ale v rámci možností došlo k nápravě a AVENGER odehráli další podařené vystoupení. A shodli jsme se, že AVENGER hrají lépe, když má Honza řidičské povinnosti... (smích) (Johan)
DEZINFEKCE a i tentokrát platilo pravidlo o repetentovi – Pufffy předtím vystoupil s GRIDE. Přiznám se, že DEZINFEKCE mě za celý večer zaujala nejméně, ale nebylo to tím, že by hrála nějak špatně nebo styl, který mě nebere, ale přišlo mi to tak trochu monotónní a tak jsem se prostě „zakecal“. Kamarád popsal produkci bratří Maxových jako punk šmrnclý MOTÖRHEAD a já s ním víceméně souhlasím. U mikrofonu se střídal Pufffy s Maxeekem a kapela slušně valila. (Johan)
Když začali LAHAR ladit, bylo evidentní, že se na ně těší většina přítomných. Prostor před pódiem se zaplnil tance chtivými kšilty a džískami, po okraj napěchovanými nášivkami. Ale ještě aby ne. LAHAR jsou v neskutečné formě, a jak válcují z desky, tak živě je to ještě větší masírka. Tentokrát byli vyzbrojeni o druhou kytaru, kterou obsluhoval Kozel, což jsem ocenil především při Korkových sólech. Nad tím vším běsem ale vládl bezkonkurenčně Banán. Jeho divokost, korunovaná rozbitým čelem o mikrofon, rozpumpovala kotel v podstatě ihned. Tím pádem nechybělo nic, co má pořádný koncert obsahovat, od skákání z pódia až po Banánův výběh přes celý sál. Jednalo se o intenzivní zážitek, který se neomrzí. K playlistu snad jen tolik, že mi v něm scházela má oblíbená „Navždy nepřátelé“, ale to už byl jen malý detail. (Coornelus)
Největší peklo se podle očekávání strhlo na LAHAR. Na Brutalu jsem nevydržel čekat do tří hodin do rána a tak jsem se těšil, hlavně na živé provedení skladeb z aktuálního jednostranného vinylu „Až přijde čas“. A dočkal jsem se hned zkraje setu, kdy zazněly všechny čtyři vypalovačky pěkně za sebou (jinak by to ani nešlo, když na sebe navazují). V kotli to vřelo, Banán se postupně dostal do transu, takže zase půjčoval mikrofon fanouškům (ti uměli třeba „Řecko“ nebo „Ďábel je hovno“ zpaměti) nebo se s ním mlátil do čela, až se mu spustila krev. (Johan)
NOD NOD nastolil po těch čertovských vypalovačkách klid, ale zdráhám se napsat, že zároveň i pohodu. Ono to totiž z jejich strany bylo dost hloubavé a zároveň i nervní vystoupení. Hudba je to pomalá, ale i tak nutí člověka být neustále ve střehu. O NOD NOD by šlo napsat to samé co na jaře, výtečná zpěvačka, uhrančivá muzika, vše pasuje. Oproti strakonickému koncertu jsem registroval nějaké nové songy, nejvíc na mě zapůsobil ten, ve kterém si zpěvy rozdělila Veronika s kytaristou Davidem. (Coornelus)
NOD NOD působili na téhle divoké akci jako mimozemšťané. (úsměv) Nikoliv vizáží, ale stylem, který produkují. I o NOD NOD jsme psali nedávno, takže jsme věděli, do čeho jdeme – a opět to bylo velmi emotivní, intenzivní, hodně těžko stravitelné, ale přitom hodně zajímavé. NOD NOD měli asi vůbec nejlepší zvuk večera, a asi i nejlepšího člověka na postu za mikrofonem. Proč to píšu takhle složitě a nenapíšu zpěváka/zpěvačku? No protože mají zpěvačku a to byla za večer jediná slečna na pódiu a kdybych napsal, že měli nejlepší zpěvačku, bylo by to sice pravdivé, ale nevystihovalo by to vše. (úsměv) (Johan)
Časový plán koncertu vzal tou dobou už dávno za své, lidí razantně ubylo. Osobně jsem toho měl také dost, načichlý od kouře až po kost, pálily mě oči, hlava a nohy už nemohly a do toho jako zjevení nastoupili MARCH OF THE HORDES. Ne, že bych jel na koncert nepřipraven a netušil, o co se jedná, ale i tak jsem byl překvapen. Jejich koncert byl totiž povedenou záležitostí a takovou správnou tečkou na závěr. První tón kytary dal jasný signál, k tomu kytaristovo tričko GRAVE... teď už je vše jasné, ne? MOTH našli zalíbení v severském soundu, samozřejmě jsem si vzpomněl na našeho redakčního kolegu Asphyxe (úsměv), přičemž se nedrželi pouze death metalového kopýtka, a tak z jejich hudby byl dost cítit crust. Ten hlavně díky bicím, které mi přišly víc punkově pojaty, zatímco kytary řezaly, a tak jejich death´n´rolová smršť donutila všechny přítomné poklepávat hlavou. (Coornelus)
Největším překvapením pro mě byli MARCH OF THE HORDES. Death metal + crust = čeští ENTOMBED. Tak nějak zněli na živo, mnohem lépe než z ukázek na Bandzone, které nedisponují dobrým zvukem. Naopak živě to řezalo a chrastilo a valilo. I přes pokročilý čas (dvě hodiny po půlnoci) kapela dokázala udržet obecenstvo v pohotovosti a po coveru ENTOMBED, kterým se chtěla rozloučit, musela ještě přidat. (Johan)
Normal: Johan
Kurzíva: Coornelus
Fotky: Coornelus
Fotoreport na Photomusic
