Druhý festivalový den přinesl největší porci kapel. Mezi zahraniční taháky toho dne patřili němečtí DESTRUCTION, jejichž vystoupení mohli pamětníci srovnávat s tím na prvním ročníku Basinfirefestu, nebo melodičtí Dánové MERCENARY. (Opat)
Předtím nás však čekala nálož domácí muziky a mne nejprve před stage vyhnali chvíli po poledni brněnsko-bratislavští technici SMASHED FACE. Tuto pětici je vždy radost sledovat, prsty létají po hmatníku, bicí sypačky nenechají chvíli oddechnout a do toho surový rozmanitý vokál Freda. Synchronizované pohyby kytaristů tomu také dodávají grády. SMASHED FACE hráli samozřejmě z poslední desky „Misanthropocentric“, na závěr nahodili také cover kapely Suicide Silence. Nakonec nebyl jedinou předělávkou, fanoušci si vydupali přídavek v podobě dalšího coveru, tentokrát Veil of Maya. Celkově velice povedené vystoupení, tak jak je u SF zvykem, a z českých zástupců sobotního dne jsou pro mne SMASHED FACE vítězem.(Opat)
Druhý den pro mě začíná kapelou INFLAGNANTI a začátek to není zrovna moc příjemný, dvoje housle a violoncello na které hrají sympatické dámy, k tomu hostující (pokud jsem to dobře pochopil) pánové na bicí, basu a klávesy. Celé to bylo odehrané na 5000% procent, ale předělávky (např. The final countdown, Smells like teen spirit, Nothing else matters) byly předělané tím nejtrapnějším způsobem, absolutně bez vlastní invence. Navíc, osobně si myslím, že rockové hudbě byla vždy vlastní určitá neurvalost, či syrovost a to zkrátka s naškrobenými výkony nejde dohromady, něco mě tam prostě silně chybělo, pro mě odpad, pro někoho možná vrchol umění... (Sir)
Jedinou slovenskou kapelou Basinfirefestu byli GALADRIEL, kteří to na Božkov stage rozbalili o nějakou hodinku a půl později. Na tuto dark/doom/gothic metalovou sebranku jsem zašel spíše ze zvědavosti, studiové počiny neznám. A to kapela vydala svůj první počin již před patnácti lety. K ne zrovna veselé hudbě GALADRIEL by se hodili spíše (pod)večerní hodiny, avšak ani v tom ukrutném pařáku se kapela neztratila a předvedla příjemné vystoupení. Hudebně výtečné a zpěvák a baskytarista v jedné osobě Dodo Datel má opravdu vytříbený blackový ryk. Vokalistka Soňa však bohužel nejspíš neměla svůj den, chvílemi to opravdu silně neladilo a trochu to kazilo dojem z jinak výtečného vystoupení. (Opat)
Pak už ale rychle na slovenské GALADRIEL z Bratislavy, tady se bavím a to hodně, to je můj šálek kávy, kombinace blacku/deathu/doomu, vše v melodickém balení s kvalitním vokálem sympatické zpěvačky Soni "Witch" (zde se s kolegou neshodujeme, holt každý má jiné uši a více, či méně piv v krvi), k tomu příjemné vystupování řvoucího/basujícího frontmana Doda, nemám, co bych dodal, snad jen, že jsem si to užil. (Sir)
Na hlavní scéně to zatím valí další z legend českého heavy – CITRON. Poslechnu jeden song a vydávám se na prohlídku krásy okolních míst (rozuměj na pivo). Naplánovaný návrat: 17:50. Jenže to mne čeká nemilé překvapení. (Opat)
CITRON je klasika, o tom žádná, i když v pomyslném souboji to na celé čáře vyhrál KREYSON, klasiky jako "Ocelové město" aj. mě potěšili. (Sir)
AIRFARE mě nechávají chladným, toto jde mimo mě a tahle parta mě nepřesvědčila, abych se o jejich rock zajímal i potom, co slezli z pódia. (Sir)
Stejně tak DEBILL HEADS, klasický bigbít, hudebně primitivní, textově opravdu debilní. Nic pro mě. (Sir)
Ženu se do areálu na čas, rozhodně si nechci nechat ujít vystoupení chilských death metalistů THORNAFIRE, ne nadarmo občas přirovnávaných k mým milovaným Immolation. Přicházím k areálu a slyším větu „Tak tohle byla kapela THORNAFIRE až z Chile“ a ve mně hrkne. Vystoupení trojice ze Santiaga bylo totiž přesunuto na hlavní stage… jenže o 50 minut dříve. Rozčarování není malé, vzhledem k tomu, že THORNAFIRE byli pro mne spolu s DESTRUCTION hlavním tahákem dne. To se mi ta „procházka“ vyplatila… (Opat)
Na hlavní stage pro mě začalo vrcholné vystoupení Basinu, death metal v podání Chilanů THORNAFIRE. Nejenže tihle jihoameričané umí perfektně hrát, kytarista používá zajímavé postupy a k ovzláštnění (pro styl) netradiční kytarové efekty, tihle borci umí složit chytlavé písně a nebojí se je prošpikovat volnějšími pasážemi, které mně, nevím proč, trochu evokovaly staré MOONSPELL (brát s rezervou, prostě pocit...) a ty Opatem zmiňované IMMOLATION jsem z nich zase tolik necítil. Připočítám-li úplně pohodové vystupování frontmana s basou (místo slovíčka "fuck" slova "thank you"), bylo to vystoupení, jaké má být a důkaz, že i ve třech a v tak zkostnatělém žánru jako je klasický death metal, jde dělat velmi působivou muziku. Tleskám, těším se na příště a lituji kolegu Opata, že je kvůli časovému posunu nestihnul. (Sir)
Po THORNAFIRE stíhám ještě kousek BLUE EFFECT S RADIMEM HLADÍKEM, ovšem jen jednu jejich píseň a vynikající předělávku "Personal Jesus" od DEPECHE MODE, lituji, že jsem nepřišel dříve. To co se totiž odehrávalo na malé stage během jejich vystoupení, nemůžu nazvat jinak než HUDBA. (Sir)
Na hlavní stage reprezentanti ska 100 ZVÍŘAT, oproti včerejšímu TLESKAČI se však dost nudím. (Sir)
Poté si dávám pauzu, protože vedro je brutálně spalující, trávím čas v pivním stanu se Sirah, Petrem a Michalem - fotografy festivalu a je zajímavé nahlédnout pod pokličku jiného umění než je hudba - tedy umění fotografovat. Dozvídám se, jak je komplikované kapely fotit, jak jsou místní security nekompromisní při fotografování headlinerů (Při Children a Apo. povoleno fotit jen první 2 písně, na stage vstup zakázán - žádný prostor pro fotografy...), na oplátku jim já vyprávím o tom jaká je řehole muzicírování, posezení to je příjemné a my, jak už je to obvyklé, zjišťujeme, jak je svět malý....(Sir)
Místo THORNAFIRE se na Božkov stage usídlil BLUE EFFECT s Radimem Hladíkem, které sleduji jen tak po očku a spíše se tak potuluji po areálu.(Opat)
Mou pozornost si ale získává následující death metalová úderka z Chebu – PANDEMIA. Myslím, že tuto bandu již také můžu nazvat legendou na poli české tvrdé hudby, vždyť existuje již od roku 1995, na svém kontě má koncerty ve všech možných koutech světa a s různými tahouny metalového žánru. Poprvé jsem PANDEMII měl možnost vidět s novou tváří – kytaristou Vitalijem. Ten do kapely skvěle zapadl a padesátiminutový deathmetalový rej mohl začít. PANDEMIA byla velice vřele přijata poměrně početným kotlem a oplácela stejnou mincí – výborným vystoupením bez jakýchkoliv prodlev a se skvělým zvukem. Navíc to zkažené Slunce do nás už tolik nepralo, takže jsem hlavu zastavil pouze při pauzách mezi skladbami. Hodně se hrálo z mé oblíbené fošny „Feet of Anger“, taková Twisted Faith má naživo koule jako hovado. (Opat)
A přichází to na co jsem se těšil už nějakých 14 let, vystoupení XIII. STOLETÍ. Představovat kapelu by bylo nošení dříví do lesa a jen dodám, že třináctka má mnoho posluchačů napříč generacemi - Basin to jen potvrdil. Vystoupení začalo intrem "Gotika" a první regulerní píseň hypnotická "Fatherland" nenechala nikoho na pochybách, že vystoupení to bude exklusivní. Následovala "Nevěsta temnot" z mé nejoblíbenější desky "Nosferatu" (z ní zazněla ještě i titulní píseň). Z debutu byla prezentována "Justina" a staré období prezentoval ještě cover "Karneval", bez "Elizabeth" si třináctku snad ani představit nelze a novinkovou desku "Dogma" zastoupily songy "Kabarett Voltaire" a "Měsíc lovce", kapela tak prošla celou diskografií s výjimkou předposlední desky "Vendetta" a "Werewolf", "Gotika" byla zastoupena alespoň intrem, řadové písně doplnil ještě nový, neřadový "Fénix", který se mě ale pozdává horší než vše čím se kapela do současnosti prezentovala, uvidíme jaká bude další řadovka (pokud bude). Petr Štěpán si vystoupení evidentně užíval, stejně jako zbytek kapely. Vystoupení to bylo opravdu krásné a jistě nejen pro mě to byl splněný sen. Jedinou výtku mám k sestavě kapely, podle mého mínění kapele dost chybí druhá kytara, zvláště když se skupina posledním albem opět více orientuje na kytarové vyznění. Každopádně držím XIII. STOLETÍ palce ať to vždy šlape a daří se tak jako na Basinu.(Sir)
Glam rockový Švédi CRASHDIET zahráli svoji reminiscenci semdesátkového rocku s noblesou, krom kostýmů zaujaly i sborové vokály, včetně bubeníka by se každý člen uplatnil i jako sólový vokalista v heavymetalové kapele. Celkově vzato, profesionální výkon, hezká vzpomínka na minulost, nic víc, nic míň. (Sir)
Přesun k malé stage na německé řezníky DEBAUCHERY, ti rubají nekomplikovaný death metal, poctivě ve třech, zalití "krví", se stylovými kulisami (nahé ženy a motorové pily). Hodně zaujala roztomilá baskytaristka, ta vzbudila rozruch, když se po vystoupení procházela areálem a ochotně pózovala s fanoušky fotografům. Jinak zábavnost a pódiová show převážila neodbytný pocit vkrádající se nudy...(Sir)
Od DEBAUCHERY jsem slyšel akorát nějaké ty skladby na youtube a ačkoliv death metal miluju, jejich pojetí mne nebaví. A nic se nemění ani po vystoupení na Basinu, spíše naopak. Červenou barvou zamazaní rodáci a rodačka (baskytaristka asi nebude ten Marc Jüttner, jenž je napsán na metal-archives (smích)) z Německa vytasili svou kombinaci death metalu a rocku a po chvíli jsem si přišel, jako kdybych poslouchal stále dokola jednu a tu samou skladbu. Takoví tvrdší AC/DC, napadalo mne. Nedá se svítit, tohle není nic pro mne. (Opat)
Dávám si chvíli crossoveroví MATAHARI, ti mě i přes kvalitní výkon a solidně znějící vokalistku nechávají chladným, nemůžu se zbavit dojmu, že na Basinu je přecrossoverováno... každopádně pro fanoušky GUANO APES to byl určitě ráj.(Sir)
MERCENERY mě dvakrát neberou a po jejich vystoupení jsme s přítelkyní zbaběle odjeli spát domů do Plzně, kolega Opat však na místě byl a vyprávět o nich i o následujícím thrashmetalovém masakru bude tedy on.(Sir)
I v sobotní večer dostala prostor kapela z daleké Skandinávie – tentokrát to byli dánští melodici MERCENARY. Čtveřice v současné době produkuje něco mezi melodických death metalem, metalcore a power metalem. Naživo má jejich hudba grády, chvílemi vybízí k neurvalému paření, chvílemi jsou melodie poněkud ale až moc vlezlé a spíše mne bavily fláky ze starších desek, hlavně „The Hours That Remain“. Pochvalu však zaslouží frontman René Pedersen – ten naprosto bez problémů dával jak čistý, tak harsh vokál. Chvílemi mi trochu připomínal Peavyho z Rage, a to jak občasným chraplákem, tak pohyby… a vlastně i celkovým vzezřením.(Opat)
Rok 2003 – jako desetiletý špunt jsem z dálky sledoval tři maniaky z Německa, jak to hrnou na malém pódiu ve Spáleném Poříčí. Ještě předtím jsem od nich na autogramiádě dostal tričko, dodnes si to přesně vybavuji. Teď se píše rok 2012 a mám možnost si celý zážitek zopakovat. DESTRUCTION totiž dorazili do Poříčí oslavit 10. narozeniny dítka, u jehož zrodu stáli. A rozjeli to ve velkém stylu. Co obdivuji na koncertech thrashmetalových veličin, jako jsou Sodom nebo právě DESTRUCTION, je, že se s tím vůbec neserou, nedělají zbytečné prodlevy mezi skladbami a sypou to do nás hlava nehlava přes hodinu v kuse. Novou tváří byl bubeník Wawrzyniec Dramowicz alias Vaaver, jenž hrnul hlavně kopákovou salvu takřka bez ustání. Schmier a Mike jsou naopak dvě ústřední postavy celé historie DESTRUCTION, bez nich by jednoduše žádní legendární DESTRUCTION z Německa neexistovali. Kapela hrála převážně ze svých starých počinů, došlo na fláky z téměř třicet let starého EP „Sentence of Death“ (Satan’s Vengeance, Mad Butcher), debutovky „Infernal Overkill“ (Bestial Invasion, Antichrist, Invincible Force), nebo z následující „Eternal Devastation“ (Curse the Gods, Life Without Sense). DESTRUCTION tentokrát nechali novodobé skladby takřka ležet ladem, zařazení Thrash ‘til Death nebo Nailed to the Cross dalo alespoň vzpomenout na desku „The Antichrist“ z tohoto tisícilietí. DESTRUCTION předvedli show hodnou headlinera a ten zvuk…! To byla lahoda! (Opat)
Končí už program na hlavní scéně nebo ne? To v tuto chvíli asi nikdo nevěděl. Jelikož kapela SKANDAAL, která měla po půl jedenácté začít na vedlejší scéně, nedorazila, mluvil moderátor o tom, že tam budou přesunuti Francouzi SMASH HIT COMBO, kteří měli původně program na hlavní stage uzavírat. O přesunu se mluvilo již před vystoupením MERCENARY, pak i před DESTRUCTION, se kterými se tedy mělo také krýt. Nakonec se tak ale nestalo a po DESTRUCTION začíná poslední zvukovka sobotního programu. A dva zpěváci ji dokázali učinit dost otravnou se svým „žjéa žjéa“. Zkoušku jsme nakonec přežili (úsměv) a tak jsem byl zvědav, co Frantíci předvedou. A měl jsem z jejich vystoupení takový rozporuplný dojem. Chvílemi velmi nadupaná hudba ze všech stran, brutální vokály, těžkotonážní riffy na sedmi až osmistrunné nástroje… a chvílemi rap s jemným podkresem ostatních nástrojů. A to mne nebavilo… Škoda, že ho tam nakonec bylo čím dál tím víc. Poslechl jsem si tak několik skladeb a šel se uložit k spánku s obavami, zda v noci neuletíme i se stanem (smích). (Opat)
Kurzíva: Sir
Normal: Opat
Foto: Sirah
Druhý den pro mě začíná kapelou INFLAGNANTI a začátek to není zrovna moc příjemný, dvoje housle a violoncello na které hrají sympatické dámy, k tomu hostující (pokud jsem to dobře pochopil) pánové na bicí, basu a klávesy. Celé to bylo odehrané na 5000% procent, ale předělávky (např. The final countdown, Smells like teen spirit, Nothing else matters) byly předělané tím nejtrapnějším způsobem, absolutně bez vlastní invence. Navíc, osobně si myslím, že rockové hudbě byla vždy vlastní určitá neurvalost, či syrovost a to zkrátka s naškrobenými výkony nejde dohromady, něco mě tam prostě silně chybělo, pro mě odpad, pro někoho možná vrchol umění... (Sir)
Jedinou slovenskou kapelou Basinfirefestu byli GALADRIEL, kteří to na Božkov stage rozbalili o nějakou hodinku a půl později. Na tuto dark/doom/gothic metalovou sebranku jsem zašel spíše ze zvědavosti, studiové počiny neznám. A to kapela vydala svůj první počin již před patnácti lety. K ne zrovna veselé hudbě GALADRIEL by se hodili spíše (pod)večerní hodiny, avšak ani v tom ukrutném pařáku se kapela neztratila a předvedla příjemné vystoupení. Hudebně výtečné a zpěvák a baskytarista v jedné osobě Dodo Datel má opravdu vytříbený blackový ryk. Vokalistka Soňa však bohužel nejspíš neměla svůj den, chvílemi to opravdu silně neladilo a trochu to kazilo dojem z jinak výtečného vystoupení. (Opat)
Pak už ale rychle na slovenské GALADRIEL z Bratislavy, tady se bavím a to hodně, to je můj šálek kávy, kombinace blacku/deathu/doomu, vše v melodickém balení s kvalitním vokálem sympatické zpěvačky Soni "Witch" (zde se s kolegou neshodujeme, holt každý má jiné uši a více, či méně piv v krvi), k tomu příjemné vystupování řvoucího/basujícího frontmana Doda, nemám, co bych dodal, snad jen, že jsem si to užil. (Sir)
Na hlavní scéně to zatím valí další z legend českého heavy – CITRON. Poslechnu jeden song a vydávám se na prohlídku krásy okolních míst (rozuměj na pivo). Naplánovaný návrat: 17:50. Jenže to mne čeká nemilé překvapení. (Opat)
CITRON je klasika, o tom žádná, i když v pomyslném souboji to na celé čáře vyhrál KREYSON, klasiky jako "Ocelové město" aj. mě potěšili. (Sir)
AIRFARE mě nechávají chladným, toto jde mimo mě a tahle parta mě nepřesvědčila, abych se o jejich rock zajímal i potom, co slezli z pódia. (Sir)
Stejně tak DEBILL HEADS, klasický bigbít, hudebně primitivní, textově opravdu debilní. Nic pro mě. (Sir)
Ženu se do areálu na čas, rozhodně si nechci nechat ujít vystoupení chilských death metalistů THORNAFIRE, ne nadarmo občas přirovnávaných k mým milovaným Immolation. Přicházím k areálu a slyším větu „Tak tohle byla kapela THORNAFIRE až z Chile“ a ve mně hrkne. Vystoupení trojice ze Santiaga bylo totiž přesunuto na hlavní stage… jenže o 50 minut dříve. Rozčarování není malé, vzhledem k tomu, že THORNAFIRE byli pro mne spolu s DESTRUCTION hlavním tahákem dne. To se mi ta „procházka“ vyplatila… (Opat)
Na hlavní stage pro mě začalo vrcholné vystoupení Basinu, death metal v podání Chilanů THORNAFIRE. Nejenže tihle jihoameričané umí perfektně hrát, kytarista používá zajímavé postupy a k ovzláštnění (pro styl) netradiční kytarové efekty, tihle borci umí složit chytlavé písně a nebojí se je prošpikovat volnějšími pasážemi, které mně, nevím proč, trochu evokovaly staré MOONSPELL (brát s rezervou, prostě pocit...) a ty Opatem zmiňované IMMOLATION jsem z nich zase tolik necítil. Připočítám-li úplně pohodové vystupování frontmana s basou (místo slovíčka "fuck" slova "thank you"), bylo to vystoupení, jaké má být a důkaz, že i ve třech a v tak zkostnatělém žánru jako je klasický death metal, jde dělat velmi působivou muziku. Tleskám, těším se na příště a lituji kolegu Opata, že je kvůli časovému posunu nestihnul. (Sir)
Po THORNAFIRE stíhám ještě kousek BLUE EFFECT S RADIMEM HLADÍKEM, ovšem jen jednu jejich píseň a vynikající předělávku "Personal Jesus" od DEPECHE MODE, lituji, že jsem nepřišel dříve. To co se totiž odehrávalo na malé stage během jejich vystoupení, nemůžu nazvat jinak než HUDBA. (Sir)
Na hlavní stage reprezentanti ska 100 ZVÍŘAT, oproti včerejšímu TLESKAČI se však dost nudím. (Sir)
Poté si dávám pauzu, protože vedro je brutálně spalující, trávím čas v pivním stanu se Sirah, Petrem a Michalem - fotografy festivalu a je zajímavé nahlédnout pod pokličku jiného umění než je hudba - tedy umění fotografovat. Dozvídám se, jak je komplikované kapely fotit, jak jsou místní security nekompromisní při fotografování headlinerů (Při Children a Apo. povoleno fotit jen první 2 písně, na stage vstup zakázán - žádný prostor pro fotografy...), na oplátku jim já vyprávím o tom jaká je řehole muzicírování, posezení to je příjemné a my, jak už je to obvyklé, zjišťujeme, jak je svět malý....(Sir)
Místo THORNAFIRE se na Božkov stage usídlil BLUE EFFECT s Radimem Hladíkem, které sleduji jen tak po očku a spíše se tak potuluji po areálu.(Opat)
Mou pozornost si ale získává následující death metalová úderka z Chebu – PANDEMIA. Myslím, že tuto bandu již také můžu nazvat legendou na poli české tvrdé hudby, vždyť existuje již od roku 1995, na svém kontě má koncerty ve všech možných koutech světa a s různými tahouny metalového žánru. Poprvé jsem PANDEMII měl možnost vidět s novou tváří – kytaristou Vitalijem. Ten do kapely skvěle zapadl a padesátiminutový deathmetalový rej mohl začít. PANDEMIA byla velice vřele přijata poměrně početným kotlem a oplácela stejnou mincí – výborným vystoupením bez jakýchkoliv prodlev a se skvělým zvukem. Navíc to zkažené Slunce do nás už tolik nepralo, takže jsem hlavu zastavil pouze při pauzách mezi skladbami. Hodně se hrálo z mé oblíbené fošny „Feet of Anger“, taková Twisted Faith má naživo koule jako hovado. (Opat)
A přichází to na co jsem se těšil už nějakých 14 let, vystoupení XIII. STOLETÍ. Představovat kapelu by bylo nošení dříví do lesa a jen dodám, že třináctka má mnoho posluchačů napříč generacemi - Basin to jen potvrdil. Vystoupení začalo intrem "Gotika" a první regulerní píseň hypnotická "Fatherland" nenechala nikoho na pochybách, že vystoupení to bude exklusivní. Následovala "Nevěsta temnot" z mé nejoblíbenější desky "Nosferatu" (z ní zazněla ještě i titulní píseň). Z debutu byla prezentována "Justina" a staré období prezentoval ještě cover "Karneval", bez "Elizabeth" si třináctku snad ani představit nelze a novinkovou desku "Dogma" zastoupily songy "Kabarett Voltaire" a "Měsíc lovce", kapela tak prošla celou diskografií s výjimkou předposlední desky "Vendetta" a "Werewolf", "Gotika" byla zastoupena alespoň intrem, řadové písně doplnil ještě nový, neřadový "Fénix", který se mě ale pozdává horší než vše čím se kapela do současnosti prezentovala, uvidíme jaká bude další řadovka (pokud bude). Petr Štěpán si vystoupení evidentně užíval, stejně jako zbytek kapely. Vystoupení to bylo opravdu krásné a jistě nejen pro mě to byl splněný sen. Jedinou výtku mám k sestavě kapely, podle mého mínění kapele dost chybí druhá kytara, zvláště když se skupina posledním albem opět více orientuje na kytarové vyznění. Každopádně držím XIII. STOLETÍ palce ať to vždy šlape a daří se tak jako na Basinu.(Sir)
Glam rockový Švédi CRASHDIET zahráli svoji reminiscenci semdesátkového rocku s noblesou, krom kostýmů zaujaly i sborové vokály, včetně bubeníka by se každý člen uplatnil i jako sólový vokalista v heavymetalové kapele. Celkově vzato, profesionální výkon, hezká vzpomínka na minulost, nic víc, nic míň. (Sir)
Přesun k malé stage na německé řezníky DEBAUCHERY, ti rubají nekomplikovaný death metal, poctivě ve třech, zalití "krví", se stylovými kulisami (nahé ženy a motorové pily). Hodně zaujala roztomilá baskytaristka, ta vzbudila rozruch, když se po vystoupení procházela areálem a ochotně pózovala s fanoušky fotografům. Jinak zábavnost a pódiová show převážila neodbytný pocit vkrádající se nudy...(Sir)
Od DEBAUCHERY jsem slyšel akorát nějaké ty skladby na youtube a ačkoliv death metal miluju, jejich pojetí mne nebaví. A nic se nemění ani po vystoupení na Basinu, spíše naopak. Červenou barvou zamazaní rodáci a rodačka (baskytaristka asi nebude ten Marc Jüttner, jenž je napsán na metal-archives (smích)) z Německa vytasili svou kombinaci death metalu a rocku a po chvíli jsem si přišel, jako kdybych poslouchal stále dokola jednu a tu samou skladbu. Takoví tvrdší AC/DC, napadalo mne. Nedá se svítit, tohle není nic pro mne. (Opat)
Dávám si chvíli crossoveroví MATAHARI, ti mě i přes kvalitní výkon a solidně znějící vokalistku nechávají chladným, nemůžu se zbavit dojmu, že na Basinu je přecrossoverováno... každopádně pro fanoušky GUANO APES to byl určitě ráj.(Sir)
MERCENERY mě dvakrát neberou a po jejich vystoupení jsme s přítelkyní zbaběle odjeli spát domů do Plzně, kolega Opat však na místě byl a vyprávět o nich i o následujícím thrashmetalovém masakru bude tedy on.(Sir)
I v sobotní večer dostala prostor kapela z daleké Skandinávie – tentokrát to byli dánští melodici MERCENARY. Čtveřice v současné době produkuje něco mezi melodických death metalem, metalcore a power metalem. Naživo má jejich hudba grády, chvílemi vybízí k neurvalému paření, chvílemi jsou melodie poněkud ale až moc vlezlé a spíše mne bavily fláky ze starších desek, hlavně „The Hours That Remain“. Pochvalu však zaslouží frontman René Pedersen – ten naprosto bez problémů dával jak čistý, tak harsh vokál. Chvílemi mi trochu připomínal Peavyho z Rage, a to jak občasným chraplákem, tak pohyby… a vlastně i celkovým vzezřením.(Opat)
Rok 2003 – jako desetiletý špunt jsem z dálky sledoval tři maniaky z Německa, jak to hrnou na malém pódiu ve Spáleném Poříčí. Ještě předtím jsem od nich na autogramiádě dostal tričko, dodnes si to přesně vybavuji. Teď se píše rok 2012 a mám možnost si celý zážitek zopakovat. DESTRUCTION totiž dorazili do Poříčí oslavit 10. narozeniny dítka, u jehož zrodu stáli. A rozjeli to ve velkém stylu. Co obdivuji na koncertech thrashmetalových veličin, jako jsou Sodom nebo právě DESTRUCTION, je, že se s tím vůbec neserou, nedělají zbytečné prodlevy mezi skladbami a sypou to do nás hlava nehlava přes hodinu v kuse. Novou tváří byl bubeník Wawrzyniec Dramowicz alias Vaaver, jenž hrnul hlavně kopákovou salvu takřka bez ustání. Schmier a Mike jsou naopak dvě ústřední postavy celé historie DESTRUCTION, bez nich by jednoduše žádní legendární DESTRUCTION z Německa neexistovali. Kapela hrála převážně ze svých starých počinů, došlo na fláky z téměř třicet let starého EP „Sentence of Death“ (Satan’s Vengeance, Mad Butcher), debutovky „Infernal Overkill“ (Bestial Invasion, Antichrist, Invincible Force), nebo z následující „Eternal Devastation“ (Curse the Gods, Life Without Sense). DESTRUCTION tentokrát nechali novodobé skladby takřka ležet ladem, zařazení Thrash ‘til Death nebo Nailed to the Cross dalo alespoň vzpomenout na desku „The Antichrist“ z tohoto tisícilietí. DESTRUCTION předvedli show hodnou headlinera a ten zvuk…! To byla lahoda! (Opat)
Končí už program na hlavní scéně nebo ne? To v tuto chvíli asi nikdo nevěděl. Jelikož kapela SKANDAAL, která měla po půl jedenácté začít na vedlejší scéně, nedorazila, mluvil moderátor o tom, že tam budou přesunuti Francouzi SMASH HIT COMBO, kteří měli původně program na hlavní stage uzavírat. O přesunu se mluvilo již před vystoupením MERCENARY, pak i před DESTRUCTION, se kterými se tedy mělo také krýt. Nakonec se tak ale nestalo a po DESTRUCTION začíná poslední zvukovka sobotního programu. A dva zpěváci ji dokázali učinit dost otravnou se svým „žjéa žjéa“. Zkoušku jsme nakonec přežili (úsměv) a tak jsem byl zvědav, co Frantíci předvedou. A měl jsem z jejich vystoupení takový rozporuplný dojem. Chvílemi velmi nadupaná hudba ze všech stran, brutální vokály, těžkotonážní riffy na sedmi až osmistrunné nástroje… a chvílemi rap s jemným podkresem ostatních nástrojů. A to mne nebavilo… Škoda, že ho tam nakonec bylo čím dál tím víc. Poslechl jsem si tak několik skladeb a šel se uložit k spánku s obavami, zda v noci neuletíme i se stanem (smích). (Opat)
Kurzíva: Sir
Normal: Opat
Foto: Sirah
