Tři roky po Břitvou oceněném a na Anděla nominovaném albu Absorb se šumperští melancholici hlásí o pozornost s novinkovým materiálem. Materiálem nazvaným Amplify, což by mohlo znamenat něco jako zesílení (zvuku) nebo umocnění (pocitu z něčeho). Tudíž hned název dává prostor k různým výkladům a spekulacím typu „co tím chtěli pánové a dáma říci?“ A mně přijdou obě možnosti správné – Amplify zní při rozumném zesílení opravdu výborně a pocity z poslechu umocňuje řada záležitostí, ke kterým se (snad) postupně prokoušeme (já při pokusu o popis hudby, vy při čtení mých dojmů).
Začnu tím viditelným na první pohled – obalem. Aplituda na modrém podkladu vypadá pěkně, navíc tajemně – pro kapely neznalé jedince asi příliš nenapoví o hudebním obsahu, naopak vzbudí zvědavost. Z vnitřku třípanelového digipacku už tak nadšený nejsem, graficky je sice vše zmáknuté na výbornou, ale co do nápadů se žádná revoluce nekoná... jen to pěkně vypadá. A absenci textové přílohy považuji za chybu, stejně jako chybějící fotografii kapely... (oboje lze ale dohledat na webu).
Nakousl jsem při úvahách nad názvem zvuk – tady jsem naopak spokojen měrou vrchovatou. Nahrávka hraje slušně i při poslechu na „kuchyňské“ mikrověži, v obýváku na hifině pak přímo skvostně. Nevím, jaký dynamický rozsah ve studiu použili, ale přijde mi, že tady to je víc než je dnes běžné a se řezalo o něco umírněněji. Podle mě to je jediná možná cesta – proč by se z beden měl valit jen zahuštěný lomoz, když hudební nástroje mají ve své podstatě svůj zvuk, ať už jde o kytary, zde velmi pěkně čitelnou basu... a vlastně všechny instrumenty, které byly použity.
Obecně lze říci, že DYING PASSION hrají pocitový, melancholický, potemnělý, expresivní, progresivní a já nevím jaký ještě rock; vlastně napadá mě ještě emo, ale za to bych mohl dostat v metalovém světě přes ústa... ale já si to stejnak myslím, protože emoce z jejich muziky prýští a samozřejmě nejde o nějaký ten sladkobolný primitivismus pro náctileté slečny.
V devíti nových skladbách rozehrávají DYING PASSION s posluchačem zajímavou šachovou partii a prakticky neustále jsou o jeden tah vepředu – prostě protihráč si myslí „tak a teď je mám“, aby záhy zjistil, že nemá. (úsměv) Každá skladba totiž dokáže překvapit něčím, co v těch předchozích nebylo... Vezměte si třeba úvodní sáhodlouhou, přesto nenudící kompozici – hned první Zuzanina slova jsou zapěna nečekaně ostrým (jakoby ochraptělým) hlasem a zní to prostě parádně. Pak samozřejmě dojde na její typický hlásek, který v našich končinách nemá konkurenci. Skladba postupně lehce přitvrzuje a kytarové riffy jsou ostré jak břitva, aby se song překlopil v řekněme klasickou písničku. Ale... není všemu konec, jako blesk z čistého nebe je tu mužský growl v podání hostujícího Kornyho. Velký podíl na vyznění téhle pecky mají i klávesy, které zní v tomto případě silně synteticky; místy jsou použity i zcela umělé (pa)zvuky a celé se to poslouchá jedna báseň. Skoro to vypadá, jako kdyby kapela vytáhla všechny trumfy hned v prvním songu.
Ale není tomu tak, každá následují skladba nabízí něco navíc, pěkného, chytlavého nebo klidně nechytlavého, (úsměv) třeba minimalistické motivy v Thousands Eyes, v níž zabírá i hitový refrén. Nevím, jestli si DYING PASSION hrají na první singl, ale na BZ mají jako první song My Best Friend, pečlivě vystavěný opus, který pozvolna rozkvétá (medový hlas před refrénem doslova hladí) do netušené krásy – ta přichází s nástupem violy. Housle zase čarují v Back of Beyond a melodie je to zase parádní – skladbička je to jinak taková křehčí, pomalá pocitovka, v níž kromě houslí zazní i cello – tenhle nástroj mám léta rád a tady je jeho prolínání s houslemi opravdu luxusní záležitostí.
See the Bottom? je zase úplně někde jinde. Elektronický úvod střídá na chvíli zápřah ostatních nástrojů, načež se programované zvuky vrací za doprovodu výrazné baskytary... asi nejméně přístupná kompozice. V Illusion si chvíle slávy užívají progresivně laděné kytary a jen potvrzují vyváženost alba – je na něm prostě všechno. Už název Electra je předzvěstí toho, co bude následovat – elektro rock, v němž hrají prim samply a zvuky a ruchy. Zuzana tady jede hlouběji a hlouběji, místy jsou vokály vrstvené přes sebe, a když mě napadá, že je té umělosti tak akorát (nebo možná i víc než akorát), přidávají se i ostatní nástroje.
A Strange Something je typický produkt DYING PASSION. Střídají se odlehčené pasáže postavené na klavírních partech s ostřejšími, kytarovými, Zuzana zase čaruje svým uhrančivým hlasem a nejméně nápadný člen kapely, bubeník, nejen tady dokazuje, že každý jeho úder byl předem pečlivě promýšlen a podřízen celku. Do něj vcelku bez potíží zapadá i trubka v posledním kusu Two of Us Alone.
Bonus Čí to husičky nazpívala dcerka Zuzany a Standy Eliška. Je to miloučké zakončení desky, zpestření a jednou bude mít slečna pěkný artefakt ze svého dětství. A na to, že je to nějaká lidová písnička, zní hodně „heavy“ a jen trochu „folk“ a mně trochu připomíná třeba tvorbu SSOGE – jsou v ní zakomponovány i nějaké smyčce, ale prim hrají tvrdé kytary a dynamické bubny.
Je zajímavé, že i přes obměnu jedné třetiny sestavy (s baskytarou přišel světoběžník Filip Chudý, ex-SSOGE, Memoria, s kytarou Dušan Mikulec) DYING PASSION přirozeně navazují na všechny předchozí počiny, jejich posun od doom metalu je plynulý a uvěřitelný... DYING PASSION jsou prostě další tuzemskou kapelou, která má co říci i v mezinárodním kontextu.
Seznam skladeb:
Bonus:
Sestava:
Hosté:
Velmi speciální host:
Čas: 55:52
http://bandzone.cz/dyingpassion
www.dyingpassion.com
www.epidemie.cz
Začnu tím viditelným na první pohled – obalem. Aplituda na modrém podkladu vypadá pěkně, navíc tajemně – pro kapely neznalé jedince asi příliš nenapoví o hudebním obsahu, naopak vzbudí zvědavost. Z vnitřku třípanelového digipacku už tak nadšený nejsem, graficky je sice vše zmáknuté na výbornou, ale co do nápadů se žádná revoluce nekoná... jen to pěkně vypadá. A absenci textové přílohy považuji za chybu, stejně jako chybějící fotografii kapely... (oboje lze ale dohledat na webu).
Nakousl jsem při úvahách nad názvem zvuk – tady jsem naopak spokojen měrou vrchovatou. Nahrávka hraje slušně i při poslechu na „kuchyňské“ mikrověži, v obýváku na hifině pak přímo skvostně. Nevím, jaký dynamický rozsah ve studiu použili, ale přijde mi, že tady to je víc než je dnes běžné a se řezalo o něco umírněněji. Podle mě to je jediná možná cesta – proč by se z beden měl valit jen zahuštěný lomoz, když hudební nástroje mají ve své podstatě svůj zvuk, ať už jde o kytary, zde velmi pěkně čitelnou basu... a vlastně všechny instrumenty, které byly použity.
Obecně lze říci, že DYING PASSION hrají pocitový, melancholický, potemnělý, expresivní, progresivní a já nevím jaký ještě rock; vlastně napadá mě ještě emo, ale za to bych mohl dostat v metalovém světě přes ústa... ale já si to stejnak myslím, protože emoce z jejich muziky prýští a samozřejmě nejde o nějaký ten sladkobolný primitivismus pro náctileté slečny.
V devíti nových skladbách rozehrávají DYING PASSION s posluchačem zajímavou šachovou partii a prakticky neustále jsou o jeden tah vepředu – prostě protihráč si myslí „tak a teď je mám“, aby záhy zjistil, že nemá. (úsměv) Každá skladba totiž dokáže překvapit něčím, co v těch předchozích nebylo... Vezměte si třeba úvodní sáhodlouhou, přesto nenudící kompozici – hned první Zuzanina slova jsou zapěna nečekaně ostrým (jakoby ochraptělým) hlasem a zní to prostě parádně. Pak samozřejmě dojde na její typický hlásek, který v našich končinách nemá konkurenci. Skladba postupně lehce přitvrzuje a kytarové riffy jsou ostré jak břitva, aby se song překlopil v řekněme klasickou písničku. Ale... není všemu konec, jako blesk z čistého nebe je tu mužský growl v podání hostujícího Kornyho. Velký podíl na vyznění téhle pecky mají i klávesy, které zní v tomto případě silně synteticky; místy jsou použity i zcela umělé (pa)zvuky a celé se to poslouchá jedna báseň. Skoro to vypadá, jako kdyby kapela vytáhla všechny trumfy hned v prvním songu.
Ale není tomu tak, každá následují skladba nabízí něco navíc, pěkného, chytlavého nebo klidně nechytlavého, (úsměv) třeba minimalistické motivy v Thousands Eyes, v níž zabírá i hitový refrén. Nevím, jestli si DYING PASSION hrají na první singl, ale na BZ mají jako první song My Best Friend, pečlivě vystavěný opus, který pozvolna rozkvétá (medový hlas před refrénem doslova hladí) do netušené krásy – ta přichází s nástupem violy. Housle zase čarují v Back of Beyond a melodie je to zase parádní – skladbička je to jinak taková křehčí, pomalá pocitovka, v níž kromě houslí zazní i cello – tenhle nástroj mám léta rád a tady je jeho prolínání s houslemi opravdu luxusní záležitostí.
See the Bottom? je zase úplně někde jinde. Elektronický úvod střídá na chvíli zápřah ostatních nástrojů, načež se programované zvuky vrací za doprovodu výrazné baskytary... asi nejméně přístupná kompozice. V Illusion si chvíle slávy užívají progresivně laděné kytary a jen potvrzují vyváženost alba – je na něm prostě všechno. Už název Electra je předzvěstí toho, co bude následovat – elektro rock, v němž hrají prim samply a zvuky a ruchy. Zuzana tady jede hlouběji a hlouběji, místy jsou vokály vrstvené přes sebe, a když mě napadá, že je té umělosti tak akorát (nebo možná i víc než akorát), přidávají se i ostatní nástroje.
A Strange Something je typický produkt DYING PASSION. Střídají se odlehčené pasáže postavené na klavírních partech s ostřejšími, kytarovými, Zuzana zase čaruje svým uhrančivým hlasem a nejméně nápadný člen kapely, bubeník, nejen tady dokazuje, že každý jeho úder byl předem pečlivě promýšlen a podřízen celku. Do něj vcelku bez potíží zapadá i trubka v posledním kusu Two of Us Alone.
Bonus Čí to husičky nazpívala dcerka Zuzany a Standy Eliška. Je to miloučké zakončení desky, zpestření a jednou bude mít slečna pěkný artefakt ze svého dětství. A na to, že je to nějaká lidová písnička, zní hodně „heavy“ a jen trochu „folk“ a mně trochu připomíná třeba tvorbu SSOGE – jsou v ní zakomponovány i nějaké smyčce, ale prim hrají tvrdé kytary a dynamické bubny.
Je zajímavé, že i přes obměnu jedné třetiny sestavy (s baskytarou přišel světoběžník Filip Chudý, ex-SSOGE, Memoria, s kytarou Dušan Mikulec) DYING PASSION přirozeně navazují na všechny předchozí počiny, jejich posun od doom metalu je plynulý a uvěřitelný... DYING PASSION jsou prostě další tuzemskou kapelou, která má co říci i v mezinárodním kontextu.
Seznam skladeb:
- Path to the Land of Visions
- Thousands Eyes
- My Best Friend
- Back of Beyond
- See the Bottom?
- Illusion
- Electra
- A Strange Something
- Two of Us Alone
Bonus:
- Čí to husičky
Sestava:
- Stanislav Jelínek – kytara
- Dušan Mikulec – kytara
- Zuzana Jelínková – zpěv
- Pavel Vantuch – klávesy, programování
- Jan Kylar – bicí
- Filip Chudý – baskytara
Hosté:
- Miroslav Kolacia – housle, viola
- Miroslav Havlík – cello
- Jozef Kozumplík – trubka
Velmi speciální host:
- Eliška Jelínková – zpěv v Čí to husičky
Čas: 55:52
http://bandzone.cz/dyingpassion
www.dyingpassion.com
www.epidemie.cz
