Po šesti letech jste vydali konečně další velkou desku, a první co mě napadlo, bylo, FS přitvrdili. To, co mi na KRO NI CE chybělo, se mi na novince dostává vrchovatě. Když to řeknu jednoduše, co bylo hlavní příčinou, že jste znova zařadili zpěv a nabrousili kytary?
Ano, album zní tvrději… ale přiznám se, nebylo to nějak úporně plánováno. Tyhle skladby prostě přišly pod prsty samy. Možná jsme poslouchali hodně tvrdé hudby a poslech nás nakopnul opět tvrdším směrem. Možná jsme více naštvanější na svět kolem nás a ventilujeme to touto mírnou stylovou otočkou… a možná jsme podvědomě nechtěli natočit KRO NI KU č. 2. Každopádně je malý zázrak, že v sestavě, která se sestává z nemetalových muzikantů, jsme natočili doposavad nejvíce heavy album v naší historii…
Od minulé desky jste se jako kapela rozrostli o další členy. Zatímco Hyenik není vyloženě neznámý, zpěvák Satyr je pro mě nové jméno. Mohl bys je představit, říct něco o tom, jak vznikla spolupráce s těmito hudebníky a jaký je jejich přínos pro kapelu?
Takové to tvrdé jádro FS, tedy já, Medvěd, Čepa a Marty, se rozhodnulo obohatit plánovaný materiál o další členy a o jejich případný vklad. A stalo se. Chvíli jsme hledali, ale povedlo se. Já už nechtěl být jediným zpěvákem a Satyr přinesl do naší tvorby nové hlasové polohy a rejstříky… což je jenom ku prospěchu věci. Ne že bych na albu nezpíval, ale on je tím hlavním vokálním tahounem. Hyenik zase přinesl svoje kytarové vychytávky a jiný přístup ke kytarové hře… My chtěli druhou kytaru. Kytarista Biggles byl profi muzikant, který se musel hudbou živit, což se mu dnes s Tomášem Klusem daří a my mu to z celého srdce přejeme… a my ho nechtěli přemlouvat a zdržovat a nabízet mu jen a pouze pocit, že se s námi podílí na nějaké undergroundové tvorbě. Proto jsme potřebovali někoho jiného, diametrálně odlišného od Medvěda, který patří k inventáři FORGOTTEN SILENCE. Proto byl osloven Hyenik… víceméně byl Medvědem postaven před hotovou věc (smích). S Bigglesem máme a udržujeme stále srdečné vztahy...
Deska je pojmenovaná po francouzském filmu La Grande Bouffe. Čím je tento film pro vás tak kultovní, že jste mu zasvětili album? Přiznám se, že jsem ho neviděl, ale co jsem o něm četl, tak se mi do něj ani nechce... Myslíš, že dělám chybu?
To je jen a jen na Tobě… je důležité se do ničeho nenutit, protože potom jsi plný očekávání, které se nenaplní (smích). Nám se ten film líbí, je to přehlídka ujetostí a dekadence – navíc v podání většinou uznávaných a leckdy charakterních herců… Jednou to zkus… ostatně film Ti nebude připadat neznámý, protože LA GRANDE BOUFFE je prošpikováno ukázkami z něj… Album jsme tomuto filmu přímo nezasvětili, to je příliš silné slovo, ale nechali jsme se jím velice volně inspirovat. Nezpracovali jsme příběh filmu, jen jsme jím tak nějak zastřešili letošní koncept alba. Který je takový, že nemá koncept (smích). Je to jakási oslava volnomyšlenkářství, nezávislosti a sobeckého dělání-si-co-sám-chci. Zalíbilo se nám naše album tak nějak „přikrýt“ ideou tohoto filmu, který jsem kdysi dávno viděl pozdě večer v televizi… A který mě „dostal“ (smích).
Natáčení probíhalo ve vlastních studiích – jak dlouho jste se natáčení věnovali?
Samotné natáčení nám trvalo cca půl roku. Možná je to moc, možná je to málo. Tento styl nahrávání má svoje pro a proti. Chápu, že odjet na tři týdny mimo domovy a naše běžné životy – znělo by album zase zcela jinak. My ale zvolili pro nás svým způsobem pohodlnější nahrávání – domácí studia a vše ve chvílích, kdy se můžeme zavřít do studia a věnovat se hudbě. Nevýhodou je, že jsme byli vlastně neustále „rušeni“ běžným životem, nebyli jsme zakonzervování na tři týdny kdesi ve studiu, daleko od domovů. Občas to nebylo nejjednodušší, protože si představ, že jsi celý den v zaměstnání, chvíli pobudeš doma a po 20. hodině vyrážíš nahrávat a tvořit nějaké emoce… není to ideální, ale pro nás asi jediné schůdné řešení.
Před nahráváním desky si anoncoval řadu hostů. Ve finále došlo pouze na Bruna, který vypomohl ve skladbě Aalborg. Můžeš prozradit, co bylo hlavní důvodem, že z účasti vícera hostů sešlo? Nepotkali jste se v čase, nebo si při nahrávání zjistil, že vlastně nikoho nepotřebujete?
Vlastně obojí. Všichni smluvení hosté souhlasili…ale souhlasili kdysi před dvěma lety a od té doby se leccos změnilo. Mě osobně dost mrzí, že jsem sám tyto hosty inzeroval, protože potom vypadám jako lhář… ale nešlo to jinak. Pokud byly hotové vokály, nebyl čas čekat, až zase jednou přijede např. Adam z VUVRu do republiky a naučí se zpěvy. Pokud bychom se úporně snažili dodržet slibované hosty, album není hotové ještě ani dnes…
Dříve vám vypomáhala Hanka Hajdová, o zakomponování ženského hlasu už neuvažujete? Nebo se zkrátka na poslední nahrávky nehodil?
My jsme ani moc o ženském hlase neuvažovali. Sice jsme avizovali ženský element, ale stejně jsme jej zamýšleli jako recitaci či šepoty… období „female vocalu“ máme prozatím za sebou a chceme zkoušet jiné věci.
O desce se mluví hlavně ve spojitosti s filmem, ale v textech a ostatně i název skladby Aalborg, se odkazuje na cestování. Čím tě zaujalo toto království šedi, jak ho v textu nazýváš? Dále zmiňuješ vzpomínku na Anglii. Z toho všeho mě napadá že rád cestuješ?
Cestuji rád, ačkoliv necestuji tolik, kolik bych chtěl. A cesty jsou inspirující, což je patrné z textů (smích). Vzpomínka na Anglii, to je skladba „Translucide“... a není to poprvé, tato skladba má podtitul „Brighton II.“, což je jasný odkaz ke skladbě z alba KRO NI KA. Aalborg? To byla cesta po Dánsku a tři dny v nádherném Aalborgu, kde ovšem zrovna celkem dost vydatně pršelo (smích). A ta vyhlídka na řeku a pochod za deště způsobil zmiňované „království šedi“...
Album vyšlo v klasické CD podobě formou digipacku, ale hlavně jako vinyl, v luxusním gatefold balení. Jak náročná byla jeho realizace?
Realizace byla náročná, byla vyčerpávající... ale na druhou stranu to bylo potěšení. Mít naši hudbu na dvanáctipalcovém vinylu byl náš sen. Sedmipalců už máme pět, jeden z nich picture... ale teprve klasické eLPo pro nás znamená vstup do hudebního vinylového nebe (smích). Kompletní design se tvořil ve čtveřici fotograf Ruun (ruun.sk), grafik onehalph (muxx.cz), vydavatel Shindy (shindy.cz) a já. Dny a večery na mailech, cesty k monitoru, do tiskárny, změny, návrhy, varianty... skoro dva měsíce intenzívní práce. Ale vyplatilo se to a já bych tímto chtěl všem zúčastněným poděkovat, protože ač to bude znít jako mega-klišé, ještě nikdy jsem nebyl spokojen s výsledkem a designem nového alba tak jako letos!!! A tím nemyslím pouze vysněný vinyl, ale i digipak v krabičce, nálepky, placky, trika a mikiny... vím, že to zní neskromně, ale moc se to povedlo (smích).
Vím o tobě, že jsi fanouškem tohoto média, tím pádem to pro tebe musí být tak trochu splněný sen, mít svou velkou desku na vinylu?
Jasně... dlouho jsme si to přáli a díky nádherné shodě okolností se to povedlo. Aktuální album nám splnilo více snů... ale vinyl je ten nejodvážnější sen. Myslím vinyl v provedení v jakém je. To znamená rozkládací gatefold, lakované povrchy, booklet, vložené CD... takto vybavené LP jsem si vždy přál koupit (smích). A už to není taková raritka, třeba KRISIUN nebo poslední LACUNA COIL vyšla ve stejném rozsahu... tedy... ehm, oni nemají booklet a CD měli pouze ve folii (smích).
Když jsme nakousli téma vinyl, jak se díváš na jejich opětovný restart? Můžeš se pochlubit nějakými pěknými úlovky ze své sbírky, případně jakých svých alb si vážíš nejvíc?
Opětovný restart je pravděpodobně jenom příjemný trend, který časem trošku opadne, ale vinyly se budou lisovat dál, protože milovníci tohoto formátu byli, jsou a budou. Navíc mezi tou tunou rychlokvašených milovníků černých placek je samozřejmě to správné procento skalních, které vinyl kousne a už nepustí (smích). Já osobně kupuji už nová alba pouze na LP – tedy pokud jsou vinyly v edičních plánech jejich vydavatelských společností. Každopádně je to skvělé, že fans už nestačí nehmotné jedničky a nuly z počítačů a muzikou nacpané iPody. To je důkaz, že lidi ještě stále berou hudební album jako celek – tedy včetně grafiky, obalu, textů... A to je i můj názor: album není jenom hudba samotná (ač spousta lidí tlačí heslo „hudba především“), ale je to komplexní balíček „služeb“. Tedy hudba, texty, obal příslušného formátu a jeho grafika... Proto vždy preferuji originální nosič. A pokud to není LP, tak „alespoň“ krásně provedený digipack...
Moje sbírka? Pár alb mám, ale znám spoustu mnohem šílenějších sběratelů, jejichž sbírky se počítají na tisíce. Já jsem proti nim naprostý žabař (smích). Čeho si vážím nejvíc? Nevím, nemám po ruce seznam, ale bude to asi kompletní diskografie YES nebo MAYHEM nebo nějaké first-pressy minialb KING DIAMONDa... jo, pár pěkných kousků by se tam našlo.
Kdo se zajímá o UG scénu ví, že nějaký pátek píšeš pro časopis Pařát, který je po právu brán jako to nej na české tvrdší scéně v psaném slovu. Jak tě psaní a objevování nových kapel baví?
No... napsat, že PÍŠU pro Pařát by bylo hodně nadnesené. Já recenzuji, boduji a sem tam něco napíšu... ale taková kadence článků jako za časů mého pisálkování do MINAS TIRITH, CASSIOPEIA nebo WHIPLASH to už zdaleka není. Pařát je každopádně fenomén, časopis, který vzniká skoro na koleně a přesto konkuruje či leckdy předčí mnohem vychytanější Spark... kterýžto má mnohem profesionálnější servis ze strany labelů. Šéfredaktor Herdron je jeden z posledních žijících magorů, kteří zasvětili svůj život svému koníčku... super! Snažím se vypomáhat alespoň tak, jak je v mých časových možnostech. Objevování kapel mě baví, ale scéna je přesycená. Album dnes točí snad opravdu každý... takže bych si dovolil tvrdit, že z recenzované várky cca 50 alb je zajímavých či výborných jenom pár... čtyři? pět? Občas je to očistec prokousat se těmi pěti desítkami pod/průměrných alb... (smích)
Čerstvě máte po turné, které jste jeli společně s Dying Passion. Jak ke spolupráci došlo, jelikož vím o tvé náklonosti k této skupině podezřívám z celé organizace tour tebe? (úsměv) A co říkáš na jejich novou desku?
Ne, ne, ne... vedle jak ta jedle! Právě naopak: s nápadem společného turné přišel vlastně Standa z DYING PASSION! My se v kapele poradili a rádi souhlasili. PASSIONi jsou fajn a myslím, že i hudebně to byl vždycky celkem zajímavý večer. Nové album AMPLIFY je skvělé, o něco zadumanější a melancholičtější než předchůdce ABSORB... což mi ale vyhovuje a už asi dva týdny u něj usínám (smích). A když jej naživo DYING PASSION smíchají se staršími kousky, je to zážitek...
Osobně jsem navštívil první zastávku tour v Českých Budějovicích, kde byla návštěvnost prachbídná, kvůli hokeji. Bohužel jsem zaslechl, že ani v ostatních zastávkách velká návštěvnost nebyla. Co zatím vězí, jaký máš na to názor? Může to být kombinace nadměrného množství akcí, nedostatek financí, či třeba to, že o vás nebylo dlouho slyšet a vaši dřívější fans stárnou a muziku třeba už ani tolik neposlouchají?
Z celého turné jsem si odnesl potvrzení jednoho faktu: naše republika je příliš malá na to, aby tu kapely jezdily turné o více zastávkách než klasická PRAHA – OSTRAVA – BRNO. V menších okresních městech se prostě nenajde dostatek lidí, aby se akce v místním klubu zaplatila. Důvody? Momentálně možná ten hokej... ale to bychom si asi jenom vymýšleli alibi. Je to dobou. Mám pocit, že tu nedorůstá mladé podhoubí, dnešní teens tráví volný čas u PC, na Facebooku a zkoumat realitu venku za oknem je pro ně možná příliš namáhavé. A proč by měli chodit do klubu na kapelu, jejíž někteří členové by mohli být jejich rodiči (smích). Všeobecně je také na všechno méně peněz. Energie jdou nahoru a první, co rodina oželí je kultura... to je pochopitelné. Navíc si myslím, že kvůli stahování a pálení... tedy nekupování oficiálních nosičů, jsou kapely (které z hudbou vydělaných peněz „žijí“ nebo je alespoň výrazněji používají pro svoje další fungování) nechtěně nuceny více koncertovat... a nabídka převyšuje poptávku. Jenom si vezmi kolik světových jmen u nás každý rok koncertuje? A nemusíme uvádět jenom ta největší jména... SEPULTURA ve Velkém Meziříčí, TRIVIUM v brněnské Melodce, FEAR FACTORY v píseckém divadle, ANTHRAX na Flédě, MNEMIC v TirishPub v Banské Bystrici... tohle jsou přece kapely, které (by) mohly naplnit menší stadion... ale při dnešní situaci prostě musejí objíždět menší a ještě menší kluby.
A ještě něco: naši fans sice stárnou... to je fakt. Mají jiné povinnosti a urvat se na koncert je pro ně třeba i problém. Ale spousta jich si udělala čas a došla... což je něco, čeho si nesmírně vážím. Třeba Brno bylo naprosto fantastické...
Mezi všemi alby je vždy mnoholetý odstup, často vyplněn různými EP, ale přece jen ten časový rozestup je dost veliký. Stalo se v minulosti, že byla kapela na nějaký čas úplně mrtvá. Koncerty tak často nehrajete, tak mě napadá, jestli si po nahrání desky nedáte pauzu, a až zas načerpáte síly, začnete tvořit. Nebo jste tak precizní a neustále pilujete věci dokola a potom vše trvá déle? To by mi zas vycházelo, že příprava jedné skladby trvá rok. (úsměv) Jaká věc na La Grande Bouffe je nejstarší a naopak?
Ač se to zdát může, kapela nebyla vlastně nikdy mrtvá. Mohlo se to zdát, ale nebylo tomu tak. Pouze se vše za poslední léta zpomalilo. Kdysi jsem chtěl každý rok něco vydat nebo alespoň znovuvydat. Dařilo se to do roku 2002. V roce 2003 jsme nevydali nic... a potom už se to stalo občasným zvykem. Ono je to taky těžší. V těch letech už jsme nebyli ti mladí kluci se spoustou volného času, kteří všechny svoje peníze sypali jen a pouze do muziky... ale myslím, že tahle realita jednou dostihne každého muzikanta, který se nevěnuje svému koníčku profesionálně. Takže ani ne tak lenost, jako spíše spousta jiných a pro reálný život momentálně důležitějších okolností. Na LA GRANDE BOUFFE je nejstarší „Dichroisme“ a nejčerstvější ta hned následující „The Black Rider 4K8“. Ovšem poslední nahrávaná byla „Les Collines De Senyaan Pt.III“.
Co deska, to byla vždy odvedená parádní práce, a ani o novince nejde tvrdit nic jiného. Jak se s odstupem mnoha let díváš na vaše předešlá alba, a jaké z nich považuješ za váš milník, případně jaké z nich máš nejraději?
Na tohle je celkem obtížné odpovědět, protože jako jeden ze zúčastněných nemohu být naprosto objektivní. Pamatuji si události kolem prvního dema, stejně jako okolnosti vzniku třeba třetího alba... Mám pocit (neobjektivní), že každé naše album je v něčem jiné, že se od svého předchůdce čímsi liší – a to myslím nejenom sestavou, která se často měnila. Ale milník? Hm... snad KRO NI KA byla hodně zásadní. Stejně jako ve své době THOTS... snad i SENYAAN, minimálně svou stopáží. KA BA ACH, jakožto naše jediné album bez kláves... A tvrdit, že mám jedno album raději než to druhé... to bych byl pokrytec, tohle jednoznačně říct nejde. Do každého alba jsme ve své době dali tehdejší maximum a s takovým pocitem je dnes poslouchám.
Stejně tak jako na předešlých albech je u kolonky fotky napsáno tvé jméno. Na novince vás jako kapelu fotil Ruun, takže tvá práce je ten pomeranč na titulce a fotky v knížečce s texty? Je mi jasné, že rád fotíš, věnuješ se fotografii trochu víc, případně jaký žánr tě nejvíc baví?
Moje fotografie jsou vždy pouze dokumentárního typu – rozhodně nejsem profi fotograf, který se cíleně zabývá nějakým motivem či stylem. Naprosto ne. Většina fotografií v bookletu a na obalu je práce Ruuna. Tedy i ten CITRON, ačkoliv se může jevit jako POMERANČ (smích). Několika kousky jsem přispěl potom já (fotky Aalborgu, Brightonu a Brna) a grafik onehalph. Ale zásadní byla Ruunova přítomnost při realizaci.
Myslím, že jsme na konci, ale napadá mě ještě jedna věc, nemáš taky ten pocit, že nastal ideální čas zahrát si s Forgotten Silence na letošním Brutal Assaultu? (úsměv)
Ten pocit mám (smích)... ale mám ho možná jenom já (pekelný smích).
www.forgottensilence.cz
RECENZE
Ano, album zní tvrději… ale přiznám se, nebylo to nějak úporně plánováno. Tyhle skladby prostě přišly pod prsty samy. Možná jsme poslouchali hodně tvrdé hudby a poslech nás nakopnul opět tvrdším směrem. Možná jsme více naštvanější na svět kolem nás a ventilujeme to touto mírnou stylovou otočkou… a možná jsme podvědomě nechtěli natočit KRO NI KU č. 2. Každopádně je malý zázrak, že v sestavě, která se sestává z nemetalových muzikantů, jsme natočili doposavad nejvíce heavy album v naší historii…
Od minulé desky jste se jako kapela rozrostli o další členy. Zatímco Hyenik není vyloženě neznámý, zpěvák Satyr je pro mě nové jméno. Mohl bys je představit, říct něco o tom, jak vznikla spolupráce s těmito hudebníky a jaký je jejich přínos pro kapelu?
Takové to tvrdé jádro FS, tedy já, Medvěd, Čepa a Marty, se rozhodnulo obohatit plánovaný materiál o další členy a o jejich případný vklad. A stalo se. Chvíli jsme hledali, ale povedlo se. Já už nechtěl být jediným zpěvákem a Satyr přinesl do naší tvorby nové hlasové polohy a rejstříky… což je jenom ku prospěchu věci. Ne že bych na albu nezpíval, ale on je tím hlavním vokálním tahounem. Hyenik zase přinesl svoje kytarové vychytávky a jiný přístup ke kytarové hře… My chtěli druhou kytaru. Kytarista Biggles byl profi muzikant, který se musel hudbou živit, což se mu dnes s Tomášem Klusem daří a my mu to z celého srdce přejeme… a my ho nechtěli přemlouvat a zdržovat a nabízet mu jen a pouze pocit, že se s námi podílí na nějaké undergroundové tvorbě. Proto jsme potřebovali někoho jiného, diametrálně odlišného od Medvěda, který patří k inventáři FORGOTTEN SILENCE. Proto byl osloven Hyenik… víceméně byl Medvědem postaven před hotovou věc (smích). S Bigglesem máme a udržujeme stále srdečné vztahy...
Deska je pojmenovaná po francouzském filmu La Grande Bouffe. Čím je tento film pro vás tak kultovní, že jste mu zasvětili album? Přiznám se, že jsem ho neviděl, ale co jsem o něm četl, tak se mi do něj ani nechce... Myslíš, že dělám chybu?
To je jen a jen na Tobě… je důležité se do ničeho nenutit, protože potom jsi plný očekávání, které se nenaplní (smích). Nám se ten film líbí, je to přehlídka ujetostí a dekadence – navíc v podání většinou uznávaných a leckdy charakterních herců… Jednou to zkus… ostatně film Ti nebude připadat neznámý, protože LA GRANDE BOUFFE je prošpikováno ukázkami z něj… Album jsme tomuto filmu přímo nezasvětili, to je příliš silné slovo, ale nechali jsme se jím velice volně inspirovat. Nezpracovali jsme příběh filmu, jen jsme jím tak nějak zastřešili letošní koncept alba. Který je takový, že nemá koncept (smích). Je to jakási oslava volnomyšlenkářství, nezávislosti a sobeckého dělání-si-co-sám-chci. Zalíbilo se nám naše album tak nějak „přikrýt“ ideou tohoto filmu, který jsem kdysi dávno viděl pozdě večer v televizi… A který mě „dostal“ (smích).
Natáčení probíhalo ve vlastních studiích – jak dlouho jste se natáčení věnovali?
Samotné natáčení nám trvalo cca půl roku. Možná je to moc, možná je to málo. Tento styl nahrávání má svoje pro a proti. Chápu, že odjet na tři týdny mimo domovy a naše běžné životy – znělo by album zase zcela jinak. My ale zvolili pro nás svým způsobem pohodlnější nahrávání – domácí studia a vše ve chvílích, kdy se můžeme zavřít do studia a věnovat se hudbě. Nevýhodou je, že jsme byli vlastně neustále „rušeni“ běžným životem, nebyli jsme zakonzervování na tři týdny kdesi ve studiu, daleko od domovů. Občas to nebylo nejjednodušší, protože si představ, že jsi celý den v zaměstnání, chvíli pobudeš doma a po 20. hodině vyrážíš nahrávat a tvořit nějaké emoce… není to ideální, ale pro nás asi jediné schůdné řešení.
Před nahráváním desky si anoncoval řadu hostů. Ve finále došlo pouze na Bruna, který vypomohl ve skladbě Aalborg. Můžeš prozradit, co bylo hlavní důvodem, že z účasti vícera hostů sešlo? Nepotkali jste se v čase, nebo si při nahrávání zjistil, že vlastně nikoho nepotřebujete?
Vlastně obojí. Všichni smluvení hosté souhlasili…ale souhlasili kdysi před dvěma lety a od té doby se leccos změnilo. Mě osobně dost mrzí, že jsem sám tyto hosty inzeroval, protože potom vypadám jako lhář… ale nešlo to jinak. Pokud byly hotové vokály, nebyl čas čekat, až zase jednou přijede např. Adam z VUVRu do republiky a naučí se zpěvy. Pokud bychom se úporně snažili dodržet slibované hosty, album není hotové ještě ani dnes…
Dříve vám vypomáhala Hanka Hajdová, o zakomponování ženského hlasu už neuvažujete? Nebo se zkrátka na poslední nahrávky nehodil?
My jsme ani moc o ženském hlase neuvažovali. Sice jsme avizovali ženský element, ale stejně jsme jej zamýšleli jako recitaci či šepoty… období „female vocalu“ máme prozatím za sebou a chceme zkoušet jiné věci.
O desce se mluví hlavně ve spojitosti s filmem, ale v textech a ostatně i název skladby Aalborg, se odkazuje na cestování. Čím tě zaujalo toto království šedi, jak ho v textu nazýváš? Dále zmiňuješ vzpomínku na Anglii. Z toho všeho mě napadá že rád cestuješ?
Cestuji rád, ačkoliv necestuji tolik, kolik bych chtěl. A cesty jsou inspirující, což je patrné z textů (smích). Vzpomínka na Anglii, to je skladba „Translucide“... a není to poprvé, tato skladba má podtitul „Brighton II.“, což je jasný odkaz ke skladbě z alba KRO NI KA. Aalborg? To byla cesta po Dánsku a tři dny v nádherném Aalborgu, kde ovšem zrovna celkem dost vydatně pršelo (smích). A ta vyhlídka na řeku a pochod za deště způsobil zmiňované „království šedi“...
Album vyšlo v klasické CD podobě formou digipacku, ale hlavně jako vinyl, v luxusním gatefold balení. Jak náročná byla jeho realizace?
Realizace byla náročná, byla vyčerpávající... ale na druhou stranu to bylo potěšení. Mít naši hudbu na dvanáctipalcovém vinylu byl náš sen. Sedmipalců už máme pět, jeden z nich picture... ale teprve klasické eLPo pro nás znamená vstup do hudebního vinylového nebe (smích). Kompletní design se tvořil ve čtveřici fotograf Ruun (ruun.sk), grafik onehalph (muxx.cz), vydavatel Shindy (shindy.cz) a já. Dny a večery na mailech, cesty k monitoru, do tiskárny, změny, návrhy, varianty... skoro dva měsíce intenzívní práce. Ale vyplatilo se to a já bych tímto chtěl všem zúčastněným poděkovat, protože ač to bude znít jako mega-klišé, ještě nikdy jsem nebyl spokojen s výsledkem a designem nového alba tak jako letos!!! A tím nemyslím pouze vysněný vinyl, ale i digipak v krabičce, nálepky, placky, trika a mikiny... vím, že to zní neskromně, ale moc se to povedlo (smích).
Vím o tobě, že jsi fanouškem tohoto média, tím pádem to pro tebe musí být tak trochu splněný sen, mít svou velkou desku na vinylu?
Jasně... dlouho jsme si to přáli a díky nádherné shodě okolností se to povedlo. Aktuální album nám splnilo více snů... ale vinyl je ten nejodvážnější sen. Myslím vinyl v provedení v jakém je. To znamená rozkládací gatefold, lakované povrchy, booklet, vložené CD... takto vybavené LP jsem si vždy přál koupit (smích). A už to není taková raritka, třeba KRISIUN nebo poslední LACUNA COIL vyšla ve stejném rozsahu... tedy... ehm, oni nemají booklet a CD měli pouze ve folii (smích).
Když jsme nakousli téma vinyl, jak se díváš na jejich opětovný restart? Můžeš se pochlubit nějakými pěknými úlovky ze své sbírky, případně jakých svých alb si vážíš nejvíc?
Opětovný restart je pravděpodobně jenom příjemný trend, který časem trošku opadne, ale vinyly se budou lisovat dál, protože milovníci tohoto formátu byli, jsou a budou. Navíc mezi tou tunou rychlokvašených milovníků černých placek je samozřejmě to správné procento skalních, které vinyl kousne a už nepustí (smích). Já osobně kupuji už nová alba pouze na LP – tedy pokud jsou vinyly v edičních plánech jejich vydavatelských společností. Každopádně je to skvělé, že fans už nestačí nehmotné jedničky a nuly z počítačů a muzikou nacpané iPody. To je důkaz, že lidi ještě stále berou hudební album jako celek – tedy včetně grafiky, obalu, textů... A to je i můj názor: album není jenom hudba samotná (ač spousta lidí tlačí heslo „hudba především“), ale je to komplexní balíček „služeb“. Tedy hudba, texty, obal příslušného formátu a jeho grafika... Proto vždy preferuji originální nosič. A pokud to není LP, tak „alespoň“ krásně provedený digipack...
Moje sbírka? Pár alb mám, ale znám spoustu mnohem šílenějších sběratelů, jejichž sbírky se počítají na tisíce. Já jsem proti nim naprostý žabař (smích). Čeho si vážím nejvíc? Nevím, nemám po ruce seznam, ale bude to asi kompletní diskografie YES nebo MAYHEM nebo nějaké first-pressy minialb KING DIAMONDa... jo, pár pěkných kousků by se tam našlo.
Kdo se zajímá o UG scénu ví, že nějaký pátek píšeš pro časopis Pařát, který je po právu brán jako to nej na české tvrdší scéně v psaném slovu. Jak tě psaní a objevování nových kapel baví?
No... napsat, že PÍŠU pro Pařát by bylo hodně nadnesené. Já recenzuji, boduji a sem tam něco napíšu... ale taková kadence článků jako za časů mého pisálkování do MINAS TIRITH, CASSIOPEIA nebo WHIPLASH to už zdaleka není. Pařát je každopádně fenomén, časopis, který vzniká skoro na koleně a přesto konkuruje či leckdy předčí mnohem vychytanější Spark... kterýžto má mnohem profesionálnější servis ze strany labelů. Šéfredaktor Herdron je jeden z posledních žijících magorů, kteří zasvětili svůj život svému koníčku... super! Snažím se vypomáhat alespoň tak, jak je v mých časových možnostech. Objevování kapel mě baví, ale scéna je přesycená. Album dnes točí snad opravdu každý... takže bych si dovolil tvrdit, že z recenzované várky cca 50 alb je zajímavých či výborných jenom pár... čtyři? pět? Občas je to očistec prokousat se těmi pěti desítkami pod/průměrných alb... (smích)
Čerstvě máte po turné, které jste jeli společně s Dying Passion. Jak ke spolupráci došlo, jelikož vím o tvé náklonosti k této skupině podezřívám z celé organizace tour tebe? (úsměv) A co říkáš na jejich novou desku?
Ne, ne, ne... vedle jak ta jedle! Právě naopak: s nápadem společného turné přišel vlastně Standa z DYING PASSION! My se v kapele poradili a rádi souhlasili. PASSIONi jsou fajn a myslím, že i hudebně to byl vždycky celkem zajímavý večer. Nové album AMPLIFY je skvělé, o něco zadumanější a melancholičtější než předchůdce ABSORB... což mi ale vyhovuje a už asi dva týdny u něj usínám (smích). A když jej naživo DYING PASSION smíchají se staršími kousky, je to zážitek...
Osobně jsem navštívil první zastávku tour v Českých Budějovicích, kde byla návštěvnost prachbídná, kvůli hokeji. Bohužel jsem zaslechl, že ani v ostatních zastávkách velká návštěvnost nebyla. Co zatím vězí, jaký máš na to názor? Může to být kombinace nadměrného množství akcí, nedostatek financí, či třeba to, že o vás nebylo dlouho slyšet a vaši dřívější fans stárnou a muziku třeba už ani tolik neposlouchají?
Z celého turné jsem si odnesl potvrzení jednoho faktu: naše republika je příliš malá na to, aby tu kapely jezdily turné o více zastávkách než klasická PRAHA – OSTRAVA – BRNO. V menších okresních městech se prostě nenajde dostatek lidí, aby se akce v místním klubu zaplatila. Důvody? Momentálně možná ten hokej... ale to bychom si asi jenom vymýšleli alibi. Je to dobou. Mám pocit, že tu nedorůstá mladé podhoubí, dnešní teens tráví volný čas u PC, na Facebooku a zkoumat realitu venku za oknem je pro ně možná příliš namáhavé. A proč by měli chodit do klubu na kapelu, jejíž někteří členové by mohli být jejich rodiči (smích). Všeobecně je také na všechno méně peněz. Energie jdou nahoru a první, co rodina oželí je kultura... to je pochopitelné. Navíc si myslím, že kvůli stahování a pálení... tedy nekupování oficiálních nosičů, jsou kapely (které z hudbou vydělaných peněz „žijí“ nebo je alespoň výrazněji používají pro svoje další fungování) nechtěně nuceny více koncertovat... a nabídka převyšuje poptávku. Jenom si vezmi kolik světových jmen u nás každý rok koncertuje? A nemusíme uvádět jenom ta největší jména... SEPULTURA ve Velkém Meziříčí, TRIVIUM v brněnské Melodce, FEAR FACTORY v píseckém divadle, ANTHRAX na Flédě, MNEMIC v TirishPub v Banské Bystrici... tohle jsou přece kapely, které (by) mohly naplnit menší stadion... ale při dnešní situaci prostě musejí objíždět menší a ještě menší kluby.
A ještě něco: naši fans sice stárnou... to je fakt. Mají jiné povinnosti a urvat se na koncert je pro ně třeba i problém. Ale spousta jich si udělala čas a došla... což je něco, čeho si nesmírně vážím. Třeba Brno bylo naprosto fantastické...
Mezi všemi alby je vždy mnoholetý odstup, často vyplněn různými EP, ale přece jen ten časový rozestup je dost veliký. Stalo se v minulosti, že byla kapela na nějaký čas úplně mrtvá. Koncerty tak často nehrajete, tak mě napadá, jestli si po nahrání desky nedáte pauzu, a až zas načerpáte síly, začnete tvořit. Nebo jste tak precizní a neustále pilujete věci dokola a potom vše trvá déle? To by mi zas vycházelo, že příprava jedné skladby trvá rok. (úsměv) Jaká věc na La Grande Bouffe je nejstarší a naopak?
Ač se to zdát může, kapela nebyla vlastně nikdy mrtvá. Mohlo se to zdát, ale nebylo tomu tak. Pouze se vše za poslední léta zpomalilo. Kdysi jsem chtěl každý rok něco vydat nebo alespoň znovuvydat. Dařilo se to do roku 2002. V roce 2003 jsme nevydali nic... a potom už se to stalo občasným zvykem. Ono je to taky těžší. V těch letech už jsme nebyli ti mladí kluci se spoustou volného času, kteří všechny svoje peníze sypali jen a pouze do muziky... ale myslím, že tahle realita jednou dostihne každého muzikanta, který se nevěnuje svému koníčku profesionálně. Takže ani ne tak lenost, jako spíše spousta jiných a pro reálný život momentálně důležitějších okolností. Na LA GRANDE BOUFFE je nejstarší „Dichroisme“ a nejčerstvější ta hned následující „The Black Rider 4K8“. Ovšem poslední nahrávaná byla „Les Collines De Senyaan Pt.III“.
Co deska, to byla vždy odvedená parádní práce, a ani o novince nejde tvrdit nic jiného. Jak se s odstupem mnoha let díváš na vaše předešlá alba, a jaké z nich považuješ za váš milník, případně jaké z nich máš nejraději?
Na tohle je celkem obtížné odpovědět, protože jako jeden ze zúčastněných nemohu být naprosto objektivní. Pamatuji si události kolem prvního dema, stejně jako okolnosti vzniku třeba třetího alba... Mám pocit (neobjektivní), že každé naše album je v něčem jiné, že se od svého předchůdce čímsi liší – a to myslím nejenom sestavou, která se často měnila. Ale milník? Hm... snad KRO NI KA byla hodně zásadní. Stejně jako ve své době THOTS... snad i SENYAAN, minimálně svou stopáží. KA BA ACH, jakožto naše jediné album bez kláves... A tvrdit, že mám jedno album raději než to druhé... to bych byl pokrytec, tohle jednoznačně říct nejde. Do každého alba jsme ve své době dali tehdejší maximum a s takovým pocitem je dnes poslouchám.
Stejně tak jako na předešlých albech je u kolonky fotky napsáno tvé jméno. Na novince vás jako kapelu fotil Ruun, takže tvá práce je ten pomeranč na titulce a fotky v knížečce s texty? Je mi jasné, že rád fotíš, věnuješ se fotografii trochu víc, případně jaký žánr tě nejvíc baví?
Moje fotografie jsou vždy pouze dokumentárního typu – rozhodně nejsem profi fotograf, který se cíleně zabývá nějakým motivem či stylem. Naprosto ne. Většina fotografií v bookletu a na obalu je práce Ruuna. Tedy i ten CITRON, ačkoliv se může jevit jako POMERANČ (smích). Několika kousky jsem přispěl potom já (fotky Aalborgu, Brightonu a Brna) a grafik onehalph. Ale zásadní byla Ruunova přítomnost při realizaci.
Myslím, že jsme na konci, ale napadá mě ještě jedna věc, nemáš taky ten pocit, že nastal ideální čas zahrát si s Forgotten Silence na letošním Brutal Assaultu? (úsměv)
Ten pocit mám (smích)... ale mám ho možná jenom já (pekelný smích).
www.forgottensilence.cz
RECENZE
