Takže je na čase, abychom tuto firmu představili více, zaměřili se na fungování plus mínus punkového labelu v současné době, ale samozřejmě zapátrali i v minulosti, protože ta je v případě PHR docela bohatá a dlouhá.
Na otázky odpovídal Pavel (šéf nejvyšší).
Zdravím, asi začnu nelogicky, nechronologicky, ale stejně... Všiml jsem si modifikace loga i názvu firmy – napřed to byl Papagájův Hlasatel, pak Papagájův Hlasatel Records a najednou PHR Records s tím, že stejnak používáte, třeba v korespondenci, delší českou verzi. Co vás k tomu vedlo? Je to kvůli zahraničním aktivitám – v poslední době jste expandovali a začali vydávat alba zahraničních kapel...
Zdarec, nejsme O2, abychom dali miliony na změny brandu. (úsměv) Některý věci mají „starej“ a některý „novej“ název. Ten starej byl čas změnit kvůli neustálýmu komolení v zahraničí, v poslední době tam valíme víc a víc našich desek a tak nás to prostě štvalo víc a víc. V České republice je mi i jedno, kterej název používáme, já osobně používám oba dva a nevidím v tom žádnej rozpor.
Jak to vlastně přijde, že český label začne vydávat desky slovutných zahraničních kapel typu CHAOS UK, VICE SQUAD, FUK, THE RESTARTS nebo THE VIBRATORS? Jednáte o vydání přímo s kapelami nebo s jejich vydavateli? Jak taková jednání probíhají? Máte už ve světě takové jméno, že tyhle velké ryby snadno ulovíte, nebo je to způsobeno také tím, že spousta firem vydávání zabalila a tak je jim každý vydavatel dobrý... To nemyslím nikterak hanlivě, prostě situace je jiná než před deseti lety.
Díky za pochvalu! Tak jednak děláme label přes patnáct let, takže prostě ty kontakty máme o něco větší než v těch „starých zlatých časech“ – čti na začátku. V podstatě každá kapela z ciziny, co děláme, je jinej příběh, pro fanoušky zákulisních věcí samozřejmě rád naservíruju. Naše „první velká cizí kapela“ byly 999 (LP Death in Soho). K tomu jsme se dostali tak, že náš anglický kámoš a majitel Overground records jim dělal poslední studiovku, ale jen na CD. Takže nás v našich chorých hlavách napadlo splnit si dětský sen a vydat si pro radost na LP kapelu, která hraje o rok dýl, než jsem já na světě, a patří k základním pilířům punkrockové scény. Bylo to martyrium, zmatky v lisovně, komunikace s anglickým grafikem, ale nakonec kurýr dovezl paletu desek před barák. Úžasný pocit, to ti řeknu! Restarts jsou mí dlouholetí kámoši, děláme jim koncerty v Česku, jezdím za něma zevlovat do Londýna, takže to byla celkem jasná a jednoduchá věc. Chaos UK jsme regulérně koupili licenci, takže nic extra osobního v tom nebylo. Ale s kapelou jsme samozřejmě v kontaktu, poslali jsme jim pár kopií. Pro mě osobně je to jedna ze základních desek hlučnýho punku a kapelu vykrádají a zbožně uctívají třeba všechny současný japonský noisedistort spolky. A to, že původní nahrávka vyšla na Riot city records je jen třešinka na dortu. FUK domluvil náš kámoš, který se s něma zná (mimochodem FUK a Chaos UK mají společnýho kytaristu), a my jsme se ujmuli té praktické části, lisování a proma. Myslím, že FUK jsou jedna z nejlepších současných kapel na punkové scéně v Evropě a já osobně je mám fakt rád. Pro Vice Squad sem měl odjakživa slabost, jejich ranný desky a singly neměly chybu v těch osmdesátých letech ani dneska. A protože anglický kapely neprodají vinyly ani na koncertech ani po obchodech (v UK), tak je několik CD, který nemaj vinylovou verzi. Se zpěvačkou Beki si občas píšeme, tak stačilo jen v jednom mailu zmínit, a pak se ladily detaily. Se všema se dá domluvit, pokud se domluvit chceš. Nebo je to tím, že jsme takoví nadšení blázni, že to tyhle kapely šokuje? Nevím. (smích)
Na jaké úrovni se PHR Records ve srovnání se zahraničními labely nachází? Existuje něco jako neoficiální mezinárodní žebříček vydavatelů punku? Na jaké pozici se momentálně, třeba subjektivně, nacházíte? A kam míříte?
Ne, žebříček neexistuje, ale řekněme, že jsme na úrovni, že nás znají v podstatě všichni lidi v Evropě, co píšou do časáků, zinů nebo maj distra a vydavatelství. Což je v téhle době, krizi hudebního průmyslu a přesycenosti trhu, skvělá zpráva. Docela nám to zjednodušuje život. Ale nepřeceňoval bych to, punkovej svět (čti trh) je oproti metalu mnohem menší. Takže je to takovej úspěch řekl bych značně symbolickej, rozhodně to není tak, že se naše věci prodávaj v obchodech od Sicílie po Norsko. Jen nás ti podobně postižení jako my znají.
V e-shopu máte přehršel titulů z celého světa. Jak to je se zákazníky – jaký je poměr tuzemských a zahraničních?
Naprostá většina klientů z eshopu je z Česka, do ciziny spíš prodáváme přes ebay a některý servery pro sběratele vinylů. Plus se občas někdo ozve s tím, že si koupil naši desku, koukl na webovky a něco ho zaujalo. Což potěší nejvíc, samozřejmě. Co se týče velkoobchodu, největší část desek jde do Německa, maloobchodně je to mix zemí od Ruska, Francie, USA až po UK.
Papagájův Hlasatel funguje řadu let, název by mohl svádět k tomu, že má kořeny na Slovensku, kde se papoušek řekne papagáj. Připadal vám tehdy papoušek jako pěkný punkový symbol, kvůli té chocholce evokující číro, nebo to všechno bylo jinak? (úsměv)
Jasně, že to bylo jinak. (úsměv) Původně to byl takovej lokální komixovej hrdina, později se z klubovýho zpravodaje jeho fanklubu (5 ks náklad!) stal náš fanzin a název sme převzali i pro label. Nijak zvlášť sem nad tím tehdy nepřemýšlel, a ani mi nepřišlo divný, že všechny ostatní český labely mají dvouslovnej anglickej název a my tenhle patvar. (smích)
S jakými plány jste punkové vydavatelství zakládali? Kdo byl u zrodu a v jaké roli, nakolik se za ta léta tým změnil, kolik lidí jej tvoří dnes, a jaké mají role?
Label sem zakládal já sám, tým nebyl nikdo, trochu mi pomáhal s grafikou a nějakýma technickýma věcma můj bratr. Začátky byly ovšem klasicky dřevní, doma roztáčený kazety, xeroxovaný obaly, první vinyl v kooperaci. Ale pak se to trochu rozjelo, kazety jsem nechával dělat ve fabrice, další singl už jsme vydali sami. Pak byla kazetová éra, později se změnila na CD éru až do aktuální vinylové, s občasným CD nebo DVD.
Dneska ten nejužší tým tvořím já a Petr, já dělám takový ty „hlavní“ věci, přesněji ty, co mají tendenci se kazit a zdržovat, takže pokud neposílám balíky, tak telefonuju s lisovnama tiskárnama, jezdím po tiskárnách na zkušební tisky a jednání, nebo píšu maily. Prostě to udržuju v chodu a dělám tu všední agendu. Pak Veronika, která řeší část dodavatelů do eshopu, Roman fakturaci a pár dalších lidí píše recenze na muziku do eshopu, na čemž si mimochodem dost zakládáme. Další lidi píšou do fanzinu a jiní zase pomáhají s koncertama, který občas děláme. Bez nich by to nešlo a jsem moc rád, že máme takovej skvělej tým. Možná že tohle je naše největší deviza, v punku to kromě nás rozhodně nikdo takhle nemá.
Vzpomenete si ještě na první vydavatelský počin a okolnosti, které jej doprovázely? Co se vám vybaví, když se řekne Syrová pravda Blanky Kudeříkové?
Haha, jasně! Tohle byla podomácku roztáčená kazeta, s xerox obalem, takže stříhání obalů doma v kuchyni, vyřezávání štítků, sešívání bookletů, nákupy kazet po krabičkách s 10 ks. Předání kazety kapele If v Bojkovicích, jejich dětská radost. Krásný časy, ale nemyslím si že je nutný aby se vrátily. (úsměv)
Jaké nároky kladete na skupiny, které vydáváte? Musí hýřit aktivitou, jezdit koncerty, samy se starat o propagaci, nebo vám záleží jen na samotné muzice a tyhle věci jdou stranou?
No, vzhledem k tomu, co se děje, to jest „krizi hudebního průmyslu“, je naprosto nepravděpodobný, abychom vydali „no name“ kapelu, kterou nikdo nezná a nekoncertuje, nemluvě o tom, že se za půl roku přejmenuje nebo rozpadne. Takže ano, kapely co vydáme, musí makat jak barevný (nebo bílý, jak je libo), koncertovat a být aktivní. Bývávaly časy, kdy nás zajímala fakt jen ta muzika, ale nejsme zaopatřovací ústav pro šlechtičny. Jo, už sem psal o „krizi hudebního průmyslu“? (úsměv)
Naštěstí máme dobrou distribuci našich věcí jak do ciziny tak do Česka, takže ještě má sem tam smysl vydat nějakou českou kapelu. Ale co si budem povídat, typický český vydavatel se živí festivalama, který pořádá, nebo prodejem desek do ciziny. Desky do ciziny prodáváme a letos poprvé děláme festival. Toliko k českým kapelám...
Ještě bych podotkl, že většinou děláme punkovou extraligu, v poslední době třeba Zeměžluč, Plexis, Davovou psychózu, NVU. Takže tolik asi k možnostem „no name“ kapel.
S těma kapelama, co se domluvíme, jsou součástí dohody i prodeje, rozdělení kompetencí při nich, při promotion atd.
Podepisujete s kapelami smlouvy na vydání, nebo v případě těch našich funguje pouze ústní gentlemanská domluva?
Po posledních dvou zkušenostech sem si sehnal právníka a budem řešit smlouvy. Když to řeknu diplomaticky, dvakráte s náma bylo ze stran kapel, jejich blízkých a majitele licence vyjebáno. Doteď sem si myslel, že je tady spíš Německo než Ukrajina, teď už to vidím jinak. Možná je to tím, že se jedná o „velký“ kapely a tudíž v tom poprvé hrály roli „velký“ peníze? Nevím, ale smlouva je jistota.
Nicméně, myslím že skoro všechny dohody „per huba“ s kapelama jsme my i kapely dodrželi, mimo jedné kapely, kterou sme následně vykopli z naší laskavé náruče. (úsměv)
Všichni dnes láteří nad tím, jak je pro vydavatelství špatná doba, kvůli internetu je vše k mání bez jakékoliv námahy a prakticky zadarmo. Jak se tahle situace promítla do fungování labelu? Změnili jste třeba přístup k českým kapelám v tom smyslu, že dříve jste jim byli ochotní platit nějaké peníze na studio a výrobu nosičů, případně grafika, a teď už je to jinak a platíte třeba jen výrobu a zbytek je v režii kapely? Nebo se přístup liší podle "velikosti" interpreta a řeší se to individuálně?
Máš pravdu ve všem. Ano, byly časy, kdy jsme všem platili studia nebo jejich část a teď si nevzpomínám, komu bychom platili studio v poslední době. Ale fakt je ten, že pro většinu kapel vydat „fyzický“ nosič je tak velká výzva, že to po nás taky v poslední době nikdo nechtěl. Pro mě osobně je důležitej zlom „bod nula“ tj. situace, kdy jsou zpět všechny náklady do nahrávky investovaný a ta generuje nějaký zisk. Pokud budu upřímný, většinu nahrávek u PHR tohle štěstí nepotká, nebo se tak stane za několik let. Nicméně, pokud nahrávka zaplatí sama sebe, je čas aby se vydavatel podělil o zisk s kapelou. Tady je čas pro zaplacení našich režijních nákladů a pro kapelu z toho balíku (smích) vyjde něco, co použije na ty studia a podobně. Ale opravdu je to tak pozdě, eventuelně tak málokdy, že tohle fakt není typická situace. A vzhledem k obrovským pořizovacím nákladům na vinylové desky a prodejům ve stovkách se řeší nějaký spíš symbolický peníze.
U našich kapel se tohle vždycky řeší individuálně, máme sice nějaký modely pro malý-střední-velký kapely, ale ty upravujeme podle odhadů prodeje, nákladů na vydání a tak. Je to o dohodě, některý kapely preferujou tuny nosičů zadarmo pro sebe, někdo tuny na promotion, někdo dokonalý výpravný obal. Od těchhle věcí se vše odvíjí. Jak praví klasický inzeráty, značka dohoda jistá! Akorát je to trochu obtížnější, protože vydavatel je paličatý a kapely jsou plný svérázných umělců, no jo!
V jakých nákladech dnes vydáváte CD resp. vinyly? Změnily se v průběhu let počty výlisků, nebo na punkové scéně počet kupců zůstává stejný?
V těch zlatejch devadesátkách, jak s oblibou říkají ti, co je nezažili „uvnitř ve scéně“, se prodávaly stovky kazet, myslím, že nepočítaje úmyslně limitovaný edice 50 ks, tak obvyklý prodej byl 600 – 800 ks kazet. Na přelomu tisíciletí to bylo 500 – 1000 CD a dneska to je 500 LP. Přijde mi to furt stejný, plus minus samozřejmě a nepřepočítávaný na peníze, ale na jakejsi zájem lidí o muziku. Samozřejmě, že prodat kazetu za 50 – 60 Kč není to stejný, jako prodat LP za 250. Na druhou stranu, výrobní cena a série kazet byly velmi příjemné, u LP je nutný dělat 500 ks, ovšem s tím, že se vydělává až na případným dolisu. Takže nevím, nevím. Vinyly nejsou samospasitelný, jak si někdo myslí. Ale všichni z PHR je mají rádi, tak si to v podstatě vydáváme sobě pro radost. (úsměv)
Počet kupců se určitě o něco zmenšil, ale díky lepší distribuci a prodejům do ciziny je to v pohodě. Jen nesmíš vydat malou českou kapelu co nehraje a v cizině ji nikdo nezná. (úsměv)
Spíš je to o tom, že abys prodal stejný množství nosičů, musí to být lepší kapely než loni, desky musí vypadat líp než loni a ty musíš makat dvakrát víc než loni. Jak dlouho to jde všechno vylepšovat, to si moc jistej nejsem.
Metaloví fanoušci si potrpí na všelijaké limitované edice, vylepšené obaly, pestrobarevné vinyly... Je o tyhle specialitky zájem i mezi punkovými posluchači? Děláte limitované náklady, nebo když něco vyprodáte, uděláte dolis?
Punkoví fanoušci jsou to stejný, samozřejmě! Na jednu stranu teda kupujou obskurnosti typu kompilační LP kapel z Uzbekistánu se zoufalým obalem, ale u normálních desek vyžadujou jistej servis. Myslím, že obecně český punkový desky, který jsou vydaný v ČR, tak jsou líp vypravený než ty západní. Což je samozřejmě důvod k hrdosti, nicméně je tu ještě jedna věc, a to sice velikost německýho a českýho trhu. Takže to ukrajuje na ziskovosti, resp. zvedá náklady českým vydavatelům. Ano, punkoví vydavatelé zde to dělají, protože je to baví a tohle primárně neřeší, ale taky se s tím v budoucnu bude muset něco stát.
My u většiny věcí děláme limit, což je 50 – 150 ks nosičů s extra obalem nebo něčím navíc. Poslední limit, co jsme dělali, byl Zeměžluč – Hledání doubleLP, kde je navíc plakát a singl s dvěma bonus songy. Ale třeba u naší poslední LP, Davová psychóza – Kríza vedomia, jsme limit nedělali. Je to způsobený tím, že obvykle se vše stíhá na poslední minutu a navíc já osobně už se cítím nějak limitově vyhořenej. Prostě mě nenapadá moc variant limitu, která je originální, cenově dostupná a smysluplná. Je to paralela k barevným vinylům, před deseti lety to bylo vzácný jako bílá vrána, dneska je to naprosto obvyklý. Taky sem vypozoroval, že ne u všech kapel ten limit fanoušci nějak oceňují, někdy je sušíme ve skladu docela dlouho.
Pokud se deska doprodá a je potřeba dolisovat, tzn. prodávala by se dál, dolisujem ji. Teda za předpokladu, že na ni dostanem zase licenci, eventuelně svolení kapely. Snažíme se odlišit první press od novýho, většinou barvama vinylu a nálepkama na obalu. Ale zatím jsme dolisovávali asi deset titulů ze 150, za 17 let fungování labelu. (úsměv)
Za sedmnáct let fungování jste vydali skoro 150 titulů, určitě mezi nimi bude nějaká bomba a naopak i nějaký nezdar. Jasně, že novější tituly nemůžou zatím dosahovat čísla těch vydaných před lety, ale stejně – jaké vydání je top a jaké naopak trop?
Z poslední doby teda? Asi největší propadák je CD Climaxu, největší úspěch je LP Chaos UK. Prvního se prodalo cca 150, druhýho cca 1400. Tyhle čísla je ale nutný vnímat v kontextu. Pokud příkladně prodává špička teenegerskýho melopunku Ine kafe 4000 CD a před pár roky to bylo 30 000, pak je v podstatě slušnej úspěch i CD Climax. (smích) Občas si fakt říkám, že jakejkoliv prodej je úspěch. Všechno je pro mizivou cílovou skupinu, žijeme v mrňavé zemi, boj s internetem, nemožnost světové distribuce, neúčinná promotion. Takže je to bída, ale je to logický. Tohle není nic, co by babičky kupovaly v místním Tescu pro vnoučata k vánocám. (smích)
Dlouhou dobu jste vydávali také časopis – kolik čísel vyšlo, jaký byl přibližně náklad a kolik lidí do něj přispívalo? Vycházel časopis jako xerox nebo tiskem? Proč jste po čase vydávání zastavili? Bylo to kvůli razantnímu nárůstu webzinů, nebo chyběla motivace, klesal zájem...???
Uvažuješ logicky, ale bylo to trochu jinak. (úsměv) Časák vznikl v roce 1994, do přerušení činnosti vyšlo 20 čísel, z toho tuším dvě byla dvojčísla. Posledních několik čísel bylo vysokokapacitním kopírováním, poslední číslo ofset, zbytek klasickej xerox. Náklad byl od několika desítek na začátku, přes dvě tři stovky u čísel nad desítku až po #20 s pětikilem. Nemám moc rád takový to šťourání se v historii a plácání se po ramenech, sorry.
Zastavilo se to kvůli obrovský časový náročnosti, tehdy jsem chodil do práce, měl distro, jezdil po koncertech a tour, byl to totální blázinec. A jediný řešení, který nebolelo tolik, bylo stopnout časák. Vydat CD nebo LP je práce na několik desítek hodin, ale časopis sežere stovku, nebo spíš stovky. Tehdy snad ani moc webziny nebyly, když byla ta interrupce. (smích) Já teda používal net (2002?) na psaní mailů a sledování webovek s infem o koncertech, aspoň co mi moje chatrná paměť slouží.
Zájem neklesal, myslím, že tehdy to byly zlatý doby papírových fanzinů. Přijde mi, že (v punku!) dneska plno zinů, možná včetně našeho, žije v zajetí svýho „velkýho jména“ a lidi je kupujou z povinnosti. Něco jako když musíš jet jednou za rok na Mighty / Pod Parou / Brutal / Obscene festival, aby si se před kámošema obhájil že si platný člen scény. (úsměv) Tehdy byli lidi jaksi aktivnější a kupovat ziny, nebo číst je, pro ně bylo něco naprosto normálního a dokonce, ať to zní sebevíc perverzně, je vyhledávali. A pozor, ta perverznost, sami si je psali!
Dneska, zlatý voči. (úsměv) Neřeším to – konstatuji!
Ale loni jste z ničeho nic přišli s novým číslem, v luxusním knižním provedení a s nabouchaným obsahem. Čím to, že jste se vrátili k papíru? A co budoucnost – plánujete další číslo? Co jsem četl ohlasy, byly vesměs pozitivní...
Ono to nebylo až tak z ničeho nic nebo narychlo. S Romanem, kterej trpí jakýmsi pro mě ne zcela vysvětlitelným tvůrčím přetlakem, zdůrazňuji že ne průjmem (smích), jsme o tom nějak debatovali a ejhle, stačil rok práce a bylo to venku! Já osobně sem chtěl delší dobu zase začít znova dělat časák, ale dobře sem věděl, že tolik času nemám. Chuti, snahy a nevím čeho jo, ale doba je ještě rychlejší, než byla před těma deseti rokama. Takže kdyby do toho nešel Roman, nikdy by to slavné veledílo nevzniklo. Trochu sme ho po dohodě přejmenovali, z Papagájův hlasatel na Hlasatel, sehnali sme si opravdovýho grafika abychom se se sazbou nemuseli jebat my, co to neumíme, díky slušně rozjetýmu vydavatelství a jeho kontaktům sehnali tiskárnu, která to umí a není zvlášť drahá a frk, děcko bylo na světě!
Ještě bych rád zdůraznil, že na vzniku časáku se podílelo víc lidí, překladama, článkama, takže díky jim za to!
Nedílnou součástí časáku je CD skvělé prachatické bandy Ucházím, která je na český poměry ojedinělým zjevením. Nejen, že přiznává zdroje inspirace (čti koho vykrádaj), ale je originální, má zajímavý texty a lidi z kapely jsou neuvěřitelně v pohodě – jo a tvrdě makaj. Prostě, americký sen in natura. (úsměv) Sice je ne všichni čeští trendy fanouši burning spirit japan hardcore chápou, ale tak už to prostě je daný. Původní plán byl přinést tuhle pro nás skvělou a kulturní kapelu mezi skvělé kulturní čtenáře, což se k našemu údivu i podařilo a ohlasy byly nadšené. Co víc si přát, kromě drog, děvčat, chlapců a peněz? (smích)
Dá se v dnešní době provozováním labelu plus e-shopu uživit? Před časem jsme dělal anketku s tuzemskými vydavateli vinylů spíš metalového ražení a jen jeden člověk se tím uživí, ostatní to mají jako koníčka a normálně chodí do práce...
Tak mě to živí, asi tři roky, což je samozřejmě komický, když něco, co děláš 13 let, tě začne živit po vší té energii, času a penězích. Radši to nikde moc neprezentuju, aby mě neposlali k doktoru Chocholouškovi. (smích) Ostatní lidi, co mi pomáhaj dostávají nějaké řekněme symbolické odměny. Ovšem, pokud s touhle formou showbusinessu začínáš teď a nemáš kámoše, co přes tebe pere peníze z drog, mamču, co ti posílá kapesný sto litrů měsíčně, tak nemáš šanci se tím uživit. Jednak je docela obtížný začínat bez všech těch kontaktů, ten relativně klidnej a bezproblémovej chod a tuny kontaktů, to se nabaluje postupně. Lidi, kteří to dnes rozjíždějí, to poznávají, i sebevětší ptákovina, nebo nejjednodušší věc se organizuje neuvěřitelně blbě, pokud o ní nic nevíš. To že je dneska internet, je ti ne vždycky k něčemu, když nemáš správný slova do vyhledávače. (úsměv)
Zase je fakt, že si říkám, mít nějakou práci na půl úvazku, aby byla jakási jistota, že nezdechneš hladem, zaplatíš si sociální a zdravotní, že to není až tak marný. V poslední době mi přijde, že práce je furt stejně, ale tak nějak to nikam nevede. Možná, že je pro mě republika malá? Možná...
Na závěr určitě nemůže chybět dotaz na plány do nejbližších dnů, týdnů, měsíců, let... Tak co chystáte?
Letos spustíme, zatím jednodenní, festival v Praze – Modré vopici, Noisetherapy. Hlavní hvězdy jsou anglický legendy Subhumans a němečtí punkýši Rejected Youth, plus slušnej výběr z CZ/SK scény.
Připravujem k vydání další LP, většinou anglických kapel, budete valit bulvy! (smích)
A na podzim snad nový číslo Hlasatele, opět se speciální hudební přílohou a CD to nebude!
No a taky přemýšlím pořídit si domácí pivovar! (smích)
www.phr.cz
Na otázky odpovídal Pavel (šéf nejvyšší).
Zdravím, asi začnu nelogicky, nechronologicky, ale stejně... Všiml jsem si modifikace loga i názvu firmy – napřed to byl Papagájův Hlasatel, pak Papagájův Hlasatel Records a najednou PHR Records s tím, že stejnak používáte, třeba v korespondenci, delší českou verzi. Co vás k tomu vedlo? Je to kvůli zahraničním aktivitám – v poslední době jste expandovali a začali vydávat alba zahraničních kapel...
Zdarec, nejsme O2, abychom dali miliony na změny brandu. (úsměv) Některý věci mají „starej“ a některý „novej“ název. Ten starej byl čas změnit kvůli neustálýmu komolení v zahraničí, v poslední době tam valíme víc a víc našich desek a tak nás to prostě štvalo víc a víc. V České republice je mi i jedno, kterej název používáme, já osobně používám oba dva a nevidím v tom žádnej rozpor.
Jak to vlastně přijde, že český label začne vydávat desky slovutných zahraničních kapel typu CHAOS UK, VICE SQUAD, FUK, THE RESTARTS nebo THE VIBRATORS? Jednáte o vydání přímo s kapelami nebo s jejich vydavateli? Jak taková jednání probíhají? Máte už ve světě takové jméno, že tyhle velké ryby snadno ulovíte, nebo je to způsobeno také tím, že spousta firem vydávání zabalila a tak je jim každý vydavatel dobrý... To nemyslím nikterak hanlivě, prostě situace je jiná než před deseti lety.
Díky za pochvalu! Tak jednak děláme label přes patnáct let, takže prostě ty kontakty máme o něco větší než v těch „starých zlatých časech“ – čti na začátku. V podstatě každá kapela z ciziny, co děláme, je jinej příběh, pro fanoušky zákulisních věcí samozřejmě rád naservíruju. Naše „první velká cizí kapela“ byly 999 (LP Death in Soho). K tomu jsme se dostali tak, že náš anglický kámoš a majitel Overground records jim dělal poslední studiovku, ale jen na CD. Takže nás v našich chorých hlavách napadlo splnit si dětský sen a vydat si pro radost na LP kapelu, která hraje o rok dýl, než jsem já na světě, a patří k základním pilířům punkrockové scény. Bylo to martyrium, zmatky v lisovně, komunikace s anglickým grafikem, ale nakonec kurýr dovezl paletu desek před barák. Úžasný pocit, to ti řeknu! Restarts jsou mí dlouholetí kámoši, děláme jim koncerty v Česku, jezdím za něma zevlovat do Londýna, takže to byla celkem jasná a jednoduchá věc. Chaos UK jsme regulérně koupili licenci, takže nic extra osobního v tom nebylo. Ale s kapelou jsme samozřejmě v kontaktu, poslali jsme jim pár kopií. Pro mě osobně je to jedna ze základních desek hlučnýho punku a kapelu vykrádají a zbožně uctívají třeba všechny současný japonský noisedistort spolky. A to, že původní nahrávka vyšla na Riot city records je jen třešinka na dortu. FUK domluvil náš kámoš, který se s něma zná (mimochodem FUK a Chaos UK mají společnýho kytaristu), a my jsme se ujmuli té praktické části, lisování a proma. Myslím, že FUK jsou jedna z nejlepších současných kapel na punkové scéně v Evropě a já osobně je mám fakt rád. Pro Vice Squad sem měl odjakživa slabost, jejich ranný desky a singly neměly chybu v těch osmdesátých letech ani dneska. A protože anglický kapely neprodají vinyly ani na koncertech ani po obchodech (v UK), tak je několik CD, který nemaj vinylovou verzi. Se zpěvačkou Beki si občas píšeme, tak stačilo jen v jednom mailu zmínit, a pak se ladily detaily. Se všema se dá domluvit, pokud se domluvit chceš. Nebo je to tím, že jsme takoví nadšení blázni, že to tyhle kapely šokuje? Nevím. (smích)
Na jaké úrovni se PHR Records ve srovnání se zahraničními labely nachází? Existuje něco jako neoficiální mezinárodní žebříček vydavatelů punku? Na jaké pozici se momentálně, třeba subjektivně, nacházíte? A kam míříte?
Ne, žebříček neexistuje, ale řekněme, že jsme na úrovni, že nás znají v podstatě všichni lidi v Evropě, co píšou do časáků, zinů nebo maj distra a vydavatelství. Což je v téhle době, krizi hudebního průmyslu a přesycenosti trhu, skvělá zpráva. Docela nám to zjednodušuje život. Ale nepřeceňoval bych to, punkovej svět (čti trh) je oproti metalu mnohem menší. Takže je to takovej úspěch řekl bych značně symbolickej, rozhodně to není tak, že se naše věci prodávaj v obchodech od Sicílie po Norsko. Jen nás ti podobně postižení jako my znají.
V e-shopu máte přehršel titulů z celého světa. Jak to je se zákazníky – jaký je poměr tuzemských a zahraničních?
Naprostá většina klientů z eshopu je z Česka, do ciziny spíš prodáváme přes ebay a některý servery pro sběratele vinylů. Plus se občas někdo ozve s tím, že si koupil naši desku, koukl na webovky a něco ho zaujalo. Což potěší nejvíc, samozřejmě. Co se týče velkoobchodu, největší část desek jde do Německa, maloobchodně je to mix zemí od Ruska, Francie, USA až po UK.
Papagájův Hlasatel funguje řadu let, název by mohl svádět k tomu, že má kořeny na Slovensku, kde se papoušek řekne papagáj. Připadal vám tehdy papoušek jako pěkný punkový symbol, kvůli té chocholce evokující číro, nebo to všechno bylo jinak? (úsměv)
Jasně, že to bylo jinak. (úsměv) Původně to byl takovej lokální komixovej hrdina, později se z klubovýho zpravodaje jeho fanklubu (5 ks náklad!) stal náš fanzin a název sme převzali i pro label. Nijak zvlášť sem nad tím tehdy nepřemýšlel, a ani mi nepřišlo divný, že všechny ostatní český labely mají dvouslovnej anglickej název a my tenhle patvar. (smích)
S jakými plány jste punkové vydavatelství zakládali? Kdo byl u zrodu a v jaké roli, nakolik se za ta léta tým změnil, kolik lidí jej tvoří dnes, a jaké mají role?
Label sem zakládal já sám, tým nebyl nikdo, trochu mi pomáhal s grafikou a nějakýma technickýma věcma můj bratr. Začátky byly ovšem klasicky dřevní, doma roztáčený kazety, xeroxovaný obaly, první vinyl v kooperaci. Ale pak se to trochu rozjelo, kazety jsem nechával dělat ve fabrice, další singl už jsme vydali sami. Pak byla kazetová éra, později se změnila na CD éru až do aktuální vinylové, s občasným CD nebo DVD.
Dneska ten nejužší tým tvořím já a Petr, já dělám takový ty „hlavní“ věci, přesněji ty, co mají tendenci se kazit a zdržovat, takže pokud neposílám balíky, tak telefonuju s lisovnama tiskárnama, jezdím po tiskárnách na zkušební tisky a jednání, nebo píšu maily. Prostě to udržuju v chodu a dělám tu všední agendu. Pak Veronika, která řeší část dodavatelů do eshopu, Roman fakturaci a pár dalších lidí píše recenze na muziku do eshopu, na čemž si mimochodem dost zakládáme. Další lidi píšou do fanzinu a jiní zase pomáhají s koncertama, který občas děláme. Bez nich by to nešlo a jsem moc rád, že máme takovej skvělej tým. Možná že tohle je naše největší deviza, v punku to kromě nás rozhodně nikdo takhle nemá.
Vzpomenete si ještě na první vydavatelský počin a okolnosti, které jej doprovázely? Co se vám vybaví, když se řekne Syrová pravda Blanky Kudeříkové?
Haha, jasně! Tohle byla podomácku roztáčená kazeta, s xerox obalem, takže stříhání obalů doma v kuchyni, vyřezávání štítků, sešívání bookletů, nákupy kazet po krabičkách s 10 ks. Předání kazety kapele If v Bojkovicích, jejich dětská radost. Krásný časy, ale nemyslím si že je nutný aby se vrátily. (úsměv)
Jaké nároky kladete na skupiny, které vydáváte? Musí hýřit aktivitou, jezdit koncerty, samy se starat o propagaci, nebo vám záleží jen na samotné muzice a tyhle věci jdou stranou?
No, vzhledem k tomu, co se děje, to jest „krizi hudebního průmyslu“, je naprosto nepravděpodobný, abychom vydali „no name“ kapelu, kterou nikdo nezná a nekoncertuje, nemluvě o tom, že se za půl roku přejmenuje nebo rozpadne. Takže ano, kapely co vydáme, musí makat jak barevný (nebo bílý, jak je libo), koncertovat a být aktivní. Bývávaly časy, kdy nás zajímala fakt jen ta muzika, ale nejsme zaopatřovací ústav pro šlechtičny. Jo, už sem psal o „krizi hudebního průmyslu“? (úsměv)
Naštěstí máme dobrou distribuci našich věcí jak do ciziny tak do Česka, takže ještě má sem tam smysl vydat nějakou českou kapelu. Ale co si budem povídat, typický český vydavatel se živí festivalama, který pořádá, nebo prodejem desek do ciziny. Desky do ciziny prodáváme a letos poprvé děláme festival. Toliko k českým kapelám...
Ještě bych podotkl, že většinou děláme punkovou extraligu, v poslední době třeba Zeměžluč, Plexis, Davovou psychózu, NVU. Takže tolik asi k možnostem „no name“ kapel.
S těma kapelama, co se domluvíme, jsou součástí dohody i prodeje, rozdělení kompetencí při nich, při promotion atd.
Podepisujete s kapelami smlouvy na vydání, nebo v případě těch našich funguje pouze ústní gentlemanská domluva?
Po posledních dvou zkušenostech sem si sehnal právníka a budem řešit smlouvy. Když to řeknu diplomaticky, dvakráte s náma bylo ze stran kapel, jejich blízkých a majitele licence vyjebáno. Doteď sem si myslel, že je tady spíš Německo než Ukrajina, teď už to vidím jinak. Možná je to tím, že se jedná o „velký“ kapely a tudíž v tom poprvé hrály roli „velký“ peníze? Nevím, ale smlouva je jistota.
Nicméně, myslím že skoro všechny dohody „per huba“ s kapelama jsme my i kapely dodrželi, mimo jedné kapely, kterou sme následně vykopli z naší laskavé náruče. (úsměv)
Všichni dnes láteří nad tím, jak je pro vydavatelství špatná doba, kvůli internetu je vše k mání bez jakékoliv námahy a prakticky zadarmo. Jak se tahle situace promítla do fungování labelu? Změnili jste třeba přístup k českým kapelám v tom smyslu, že dříve jste jim byli ochotní platit nějaké peníze na studio a výrobu nosičů, případně grafika, a teď už je to jinak a platíte třeba jen výrobu a zbytek je v režii kapely? Nebo se přístup liší podle "velikosti" interpreta a řeší se to individuálně?
Máš pravdu ve všem. Ano, byly časy, kdy jsme všem platili studia nebo jejich část a teď si nevzpomínám, komu bychom platili studio v poslední době. Ale fakt je ten, že pro většinu kapel vydat „fyzický“ nosič je tak velká výzva, že to po nás taky v poslední době nikdo nechtěl. Pro mě osobně je důležitej zlom „bod nula“ tj. situace, kdy jsou zpět všechny náklady do nahrávky investovaný a ta generuje nějaký zisk. Pokud budu upřímný, většinu nahrávek u PHR tohle štěstí nepotká, nebo se tak stane za několik let. Nicméně, pokud nahrávka zaplatí sama sebe, je čas aby se vydavatel podělil o zisk s kapelou. Tady je čas pro zaplacení našich režijních nákladů a pro kapelu z toho balíku (smích) vyjde něco, co použije na ty studia a podobně. Ale opravdu je to tak pozdě, eventuelně tak málokdy, že tohle fakt není typická situace. A vzhledem k obrovským pořizovacím nákladům na vinylové desky a prodejům ve stovkách se řeší nějaký spíš symbolický peníze.
U našich kapel se tohle vždycky řeší individuálně, máme sice nějaký modely pro malý-střední-velký kapely, ale ty upravujeme podle odhadů prodeje, nákladů na vydání a tak. Je to o dohodě, některý kapely preferujou tuny nosičů zadarmo pro sebe, někdo tuny na promotion, někdo dokonalý výpravný obal. Od těchhle věcí se vše odvíjí. Jak praví klasický inzeráty, značka dohoda jistá! Akorát je to trochu obtížnější, protože vydavatel je paličatý a kapely jsou plný svérázných umělců, no jo!
V jakých nákladech dnes vydáváte CD resp. vinyly? Změnily se v průběhu let počty výlisků, nebo na punkové scéně počet kupců zůstává stejný?
V těch zlatejch devadesátkách, jak s oblibou říkají ti, co je nezažili „uvnitř ve scéně“, se prodávaly stovky kazet, myslím, že nepočítaje úmyslně limitovaný edice 50 ks, tak obvyklý prodej byl 600 – 800 ks kazet. Na přelomu tisíciletí to bylo 500 – 1000 CD a dneska to je 500 LP. Přijde mi to furt stejný, plus minus samozřejmě a nepřepočítávaný na peníze, ale na jakejsi zájem lidí o muziku. Samozřejmě, že prodat kazetu za 50 – 60 Kč není to stejný, jako prodat LP za 250. Na druhou stranu, výrobní cena a série kazet byly velmi příjemné, u LP je nutný dělat 500 ks, ovšem s tím, že se vydělává až na případným dolisu. Takže nevím, nevím. Vinyly nejsou samospasitelný, jak si někdo myslí. Ale všichni z PHR je mají rádi, tak si to v podstatě vydáváme sobě pro radost. (úsměv)
Počet kupců se určitě o něco zmenšil, ale díky lepší distribuci a prodejům do ciziny je to v pohodě. Jen nesmíš vydat malou českou kapelu co nehraje a v cizině ji nikdo nezná. (úsměv)
Spíš je to o tom, že abys prodal stejný množství nosičů, musí to být lepší kapely než loni, desky musí vypadat líp než loni a ty musíš makat dvakrát víc než loni. Jak dlouho to jde všechno vylepšovat, to si moc jistej nejsem.
Metaloví fanoušci si potrpí na všelijaké limitované edice, vylepšené obaly, pestrobarevné vinyly... Je o tyhle specialitky zájem i mezi punkovými posluchači? Děláte limitované náklady, nebo když něco vyprodáte, uděláte dolis?
Punkoví fanoušci jsou to stejný, samozřejmě! Na jednu stranu teda kupujou obskurnosti typu kompilační LP kapel z Uzbekistánu se zoufalým obalem, ale u normálních desek vyžadujou jistej servis. Myslím, že obecně český punkový desky, který jsou vydaný v ČR, tak jsou líp vypravený než ty západní. Což je samozřejmě důvod k hrdosti, nicméně je tu ještě jedna věc, a to sice velikost německýho a českýho trhu. Takže to ukrajuje na ziskovosti, resp. zvedá náklady českým vydavatelům. Ano, punkoví vydavatelé zde to dělají, protože je to baví a tohle primárně neřeší, ale taky se s tím v budoucnu bude muset něco stát.
My u většiny věcí děláme limit, což je 50 – 150 ks nosičů s extra obalem nebo něčím navíc. Poslední limit, co jsme dělali, byl Zeměžluč – Hledání doubleLP, kde je navíc plakát a singl s dvěma bonus songy. Ale třeba u naší poslední LP, Davová psychóza – Kríza vedomia, jsme limit nedělali. Je to způsobený tím, že obvykle se vše stíhá na poslední minutu a navíc já osobně už se cítím nějak limitově vyhořenej. Prostě mě nenapadá moc variant limitu, která je originální, cenově dostupná a smysluplná. Je to paralela k barevným vinylům, před deseti lety to bylo vzácný jako bílá vrána, dneska je to naprosto obvyklý. Taky sem vypozoroval, že ne u všech kapel ten limit fanoušci nějak oceňují, někdy je sušíme ve skladu docela dlouho.
Pokud se deska doprodá a je potřeba dolisovat, tzn. prodávala by se dál, dolisujem ji. Teda za předpokladu, že na ni dostanem zase licenci, eventuelně svolení kapely. Snažíme se odlišit první press od novýho, většinou barvama vinylu a nálepkama na obalu. Ale zatím jsme dolisovávali asi deset titulů ze 150, za 17 let fungování labelu. (úsměv)
Za sedmnáct let fungování jste vydali skoro 150 titulů, určitě mezi nimi bude nějaká bomba a naopak i nějaký nezdar. Jasně, že novější tituly nemůžou zatím dosahovat čísla těch vydaných před lety, ale stejně – jaké vydání je top a jaké naopak trop?
Z poslední doby teda? Asi největší propadák je CD Climaxu, největší úspěch je LP Chaos UK. Prvního se prodalo cca 150, druhýho cca 1400. Tyhle čísla je ale nutný vnímat v kontextu. Pokud příkladně prodává špička teenegerskýho melopunku Ine kafe 4000 CD a před pár roky to bylo 30 000, pak je v podstatě slušnej úspěch i CD Climax. (smích) Občas si fakt říkám, že jakejkoliv prodej je úspěch. Všechno je pro mizivou cílovou skupinu, žijeme v mrňavé zemi, boj s internetem, nemožnost světové distribuce, neúčinná promotion. Takže je to bída, ale je to logický. Tohle není nic, co by babičky kupovaly v místním Tescu pro vnoučata k vánocám. (smích)
Dlouhou dobu jste vydávali také časopis – kolik čísel vyšlo, jaký byl přibližně náklad a kolik lidí do něj přispívalo? Vycházel časopis jako xerox nebo tiskem? Proč jste po čase vydávání zastavili? Bylo to kvůli razantnímu nárůstu webzinů, nebo chyběla motivace, klesal zájem...???
Uvažuješ logicky, ale bylo to trochu jinak. (úsměv) Časák vznikl v roce 1994, do přerušení činnosti vyšlo 20 čísel, z toho tuším dvě byla dvojčísla. Posledních několik čísel bylo vysokokapacitním kopírováním, poslední číslo ofset, zbytek klasickej xerox. Náklad byl od několika desítek na začátku, přes dvě tři stovky u čísel nad desítku až po #20 s pětikilem. Nemám moc rád takový to šťourání se v historii a plácání se po ramenech, sorry.
Zastavilo se to kvůli obrovský časový náročnosti, tehdy jsem chodil do práce, měl distro, jezdil po koncertech a tour, byl to totální blázinec. A jediný řešení, který nebolelo tolik, bylo stopnout časák. Vydat CD nebo LP je práce na několik desítek hodin, ale časopis sežere stovku, nebo spíš stovky. Tehdy snad ani moc webziny nebyly, když byla ta interrupce. (smích) Já teda používal net (2002?) na psaní mailů a sledování webovek s infem o koncertech, aspoň co mi moje chatrná paměť slouží.
Zájem neklesal, myslím, že tehdy to byly zlatý doby papírových fanzinů. Přijde mi, že (v punku!) dneska plno zinů, možná včetně našeho, žije v zajetí svýho „velkýho jména“ a lidi je kupujou z povinnosti. Něco jako když musíš jet jednou za rok na Mighty / Pod Parou / Brutal / Obscene festival, aby si se před kámošema obhájil že si platný člen scény. (úsměv) Tehdy byli lidi jaksi aktivnější a kupovat ziny, nebo číst je, pro ně bylo něco naprosto normálního a dokonce, ať to zní sebevíc perverzně, je vyhledávali. A pozor, ta perverznost, sami si je psali!
Dneska, zlatý voči. (úsměv) Neřeším to – konstatuji!
Ale loni jste z ničeho nic přišli s novým číslem, v luxusním knižním provedení a s nabouchaným obsahem. Čím to, že jste se vrátili k papíru? A co budoucnost – plánujete další číslo? Co jsem četl ohlasy, byly vesměs pozitivní...
Ono to nebylo až tak z ničeho nic nebo narychlo. S Romanem, kterej trpí jakýmsi pro mě ne zcela vysvětlitelným tvůrčím přetlakem, zdůrazňuji že ne průjmem (smích), jsme o tom nějak debatovali a ejhle, stačil rok práce a bylo to venku! Já osobně sem chtěl delší dobu zase začít znova dělat časák, ale dobře sem věděl, že tolik času nemám. Chuti, snahy a nevím čeho jo, ale doba je ještě rychlejší, než byla před těma deseti rokama. Takže kdyby do toho nešel Roman, nikdy by to slavné veledílo nevzniklo. Trochu sme ho po dohodě přejmenovali, z Papagájův hlasatel na Hlasatel, sehnali sme si opravdovýho grafika abychom se se sazbou nemuseli jebat my, co to neumíme, díky slušně rozjetýmu vydavatelství a jeho kontaktům sehnali tiskárnu, která to umí a není zvlášť drahá a frk, děcko bylo na světě!
Ještě bych rád zdůraznil, že na vzniku časáku se podílelo víc lidí, překladama, článkama, takže díky jim za to!
Nedílnou součástí časáku je CD skvělé prachatické bandy Ucházím, která je na český poměry ojedinělým zjevením. Nejen, že přiznává zdroje inspirace (čti koho vykrádaj), ale je originální, má zajímavý texty a lidi z kapely jsou neuvěřitelně v pohodě – jo a tvrdě makaj. Prostě, americký sen in natura. (úsměv) Sice je ne všichni čeští trendy fanouši burning spirit japan hardcore chápou, ale tak už to prostě je daný. Původní plán byl přinést tuhle pro nás skvělou a kulturní kapelu mezi skvělé kulturní čtenáře, což se k našemu údivu i podařilo a ohlasy byly nadšené. Co víc si přát, kromě drog, děvčat, chlapců a peněz? (smích)
Dá se v dnešní době provozováním labelu plus e-shopu uživit? Před časem jsme dělal anketku s tuzemskými vydavateli vinylů spíš metalového ražení a jen jeden člověk se tím uživí, ostatní to mají jako koníčka a normálně chodí do práce...
Tak mě to živí, asi tři roky, což je samozřejmě komický, když něco, co děláš 13 let, tě začne živit po vší té energii, času a penězích. Radši to nikde moc neprezentuju, aby mě neposlali k doktoru Chocholouškovi. (smích) Ostatní lidi, co mi pomáhaj dostávají nějaké řekněme symbolické odměny. Ovšem, pokud s touhle formou showbusinessu začínáš teď a nemáš kámoše, co přes tebe pere peníze z drog, mamču, co ti posílá kapesný sto litrů měsíčně, tak nemáš šanci se tím uživit. Jednak je docela obtížný začínat bez všech těch kontaktů, ten relativně klidnej a bezproblémovej chod a tuny kontaktů, to se nabaluje postupně. Lidi, kteří to dnes rozjíždějí, to poznávají, i sebevětší ptákovina, nebo nejjednodušší věc se organizuje neuvěřitelně blbě, pokud o ní nic nevíš. To že je dneska internet, je ti ne vždycky k něčemu, když nemáš správný slova do vyhledávače. (úsměv)
Zase je fakt, že si říkám, mít nějakou práci na půl úvazku, aby byla jakási jistota, že nezdechneš hladem, zaplatíš si sociální a zdravotní, že to není až tak marný. V poslední době mi přijde, že práce je furt stejně, ale tak nějak to nikam nevede. Možná, že je pro mě republika malá? Možná...
Na závěr určitě nemůže chybět dotaz na plány do nejbližších dnů, týdnů, měsíců, let... Tak co chystáte?
Letos spustíme, zatím jednodenní, festival v Praze – Modré vopici, Noisetherapy. Hlavní hvězdy jsou anglický legendy Subhumans a němečtí punkýši Rejected Youth, plus slušnej výběr z CZ/SK scény.
Připravujem k vydání další LP, většinou anglických kapel, budete valit bulvy! (smích)
A na podzim snad nový číslo Hlasatele, opět se speciální hudební přílohou a CD to nebude!
No a taky přemýšlím pořídit si domácí pivovar! (smích)
www.phr.cz
