Do areálu jsem dorazil později, než jsem měl původně v plánu. Trošku rozmrzelý z toho, že jsem neviděl moje oblibené coutry chlapce Poletíme? a pohodové kytarové Stereoface, jsem přišel akorát na začátek setu THE UNGUIDED. Na ty jsem se po Deadlock těšil nejvíce a byl jsem rád že jsem je stihl. Kapela mě upoutala hned od samého začátku, jelikož tam byl cítit výrazný vliv mé velmi oblíbené kapely, s kterou mají hned 3 členové z pěti co k dočinění. Řeč je o melo-death metalové kapele Sonic Syndicate, ve které dříve působil zakladatel Richard Sjunnesson. Poté se přidal i zpěvák Roland Johansson a pak i bratr zakladatele, Roland Sjunnesson, který v Sonic Syndicate ještě hraje. Právě zpěvák Roland dodával The Unguided silný feeling Sonic Syndicate, a díky tomu jsem si koncert hodně užil. Základy kapely stojí na silných melodických riffech, drsném zpěvu Rolanda, který se střídal s Richardovými čistými vokály. Výsledný zážitek ještě umocnil skvělý zvuk. Podobnost se Sonic Syndicate se pravděpodobně nikdy nezbaví, ale určitě není proč si na ni stěžovat. Klukům to v nové kapele šlape skvěle.
Snad nikdy jsem si na žádném festivalu nenechal ujít koncert starých pankáčů VISACÍ ZÁMEK. Neudělal jsem to ani na letošním Čarodějálesu a po vyhlášení nejhezčích čarodějnic mohli kluci spustit. Koncert Visáčů je plný hospodského humoru, recese a příjemných punkových melodií. Kapela pod vedením Honzy Hauberta nikdy nezklame a vždy nabídne přesně to, co fanoušci očekávají. Před MusicData stage se postavilo spoustu příznivců této punkové legendy a i po třiceti letech kariéry jí projevují přízeň. Samozřejmě nás nemohli ochudit o jejich evergreen v podobě písně Známka Punku, která v Česku dávno zdomácněla. Stejně tak jako další hit Traktor, na který si Ivan Rut vzal i stylovou kytaru v podobě traktoru. Parádní podívaná před večerní nabídkou festivalu.
První dilema kam se vydat přišlo v osm hodin večer. Nejdříve jsem zvolil kapelu INSANIA, kterou jsem ještě neměl možnost vidět, i přestože tato banda hraje už pěknou řádku let. Kvartet se prosadil svým alternativním pojetím metalu, s kterým se dotýká především depresivních témat. Jejich úspěch dávno přesáhl hranice České republiky. Kluci vystoupili v několika evropských zemích, hráli například i s Voivod, Killing Joke nebo No Means No a v Americe se potkali i například s Dead Kennedys. Ale dost historie. Na Metro Music Stage předvedli výbornou show, jejímž tahounem je především velmi zajímavá a netypická barva zpěvákova hlasu. Insania přilákala početné publikum, kteří s nimi strávili stmívání a přenesli se do noční části Čarodějálesu.
Já se v půlce vydal přes celý areál na hlavní Starobrno stage, kde byl v plném proudu koncert SUNSHINE. Na tuto brněnskou stálici si našlo cestu velké množství diváků a Kay se svou kapelou jim připravil velkolepou show. Kapela, která se paradoxně proslavila dříve v zahraničí než u nás, má obrovské charisma a schopnost strhnout davy. Sunshine propagují aktuální desku Karmageddon, kterou jsem bohužel zatím neměl možnost slyšet, ale soudě podle koncertu se kluci drží svých standardů. Nezapomněli však ani na svá předchozí alba, a tak nám ke konci zahráli hitovku Top! Top! The Radio! z alba Dreamer (2007), kterou Čarodějáles rozparádili. Po krátké pauze se vrátili a přidali stařičkou pecku Victim Is Another Name For Lover, která patří do alba Moonshower and Razorblades z roku 2005. Koncert Sunshine byl můj úplně první, na který jsem vyrazil a vždy se k nim rád vracím.
Následovala občerstvovací pauza, kdy jsem z povzdálí sledoval koncert nestárnoucího VÁCLAVA NECKÁŘE. Jeho zařazení do programu festivalu byla pro mnohé fanoušky tohoto festivalu velká rána. Čarodějáles většina od začátku vnímá jako studentský festival s mladou hudbou. Václav Neckář ale patří mezi hudebníky, kteří hrají českou populární muziku a jeho fanoušky bych hledal mezi lidmi v pokročilém věku. Přesto patřila hodina na Riviéře jen jemu a před MusicData stage se nashromáždil početný dav. Václava Neckáře jsem opravdu nikdy neposlouchal, ale jeho hity mu nikdo vzít nemůže. O jeho repertoáru nevím takřka nic, ale několik písní i mladé pako jako já poznalo. Ať už to byly hity Stín Katedrál, Tu Kytaru Jsem Koupil Kvůli Tobě, Ša-la-la-la-li nebo Miluju a Maluju, které všechny vznikly v šedesátých letech. Nezbývá než panu Neckářovi vyseknout poklonu. V devětašedesáti letech je i po zdravotních problémech plný elánu a při koncertě se pěkně rozjel. To je obdivuhodné.
V deset hodin už jsem se ale opíral o zábranu na Metro Music Stage a čekal jsem na začátek německé hvězdy DEADLOCK. Původně death metalová formace vykrystalizovala v gothic/death metal, když se ke kapele přidala zpěvačka Sabine Scherer. V aktuální kariéře Deadlock, po vydání posledního alba Bizarro World (2011), se v hudbě objevují i prvky moderního metalcoru. Scream vokály obstarává původní basák John Gahlert a dvojice vokálistů určovala tempo koncertu. Hodně prostoru dostalo aktuální album Bizzaro World, které obsahuje velmi kvalitní pecky a je tvrdší než předešlá alba. Death metalové pasáže John řídí naprosto excelentně a i jeho projev jako frontman kapely nemá chybu. Místy mi to připomínalo rané Soilwork. To až do doby, kdy se do písně vložila krásná Sabine. Její sametově jemný hlas rázem utnul veškerou brutalitu koncertu a všechno najednou bylo hezčí :-). Na Čarodějálesu předvedla opravdu skvělý výkon. Její hlas je velkým pokladem kapely. Hudba Deadlock je plná změn tempa, ať už při střídání Johna a Sabine, nebo při přechodu z rychlých sypaček na krátké melodické sólo. Do některých písní dokonce vložili i taneční techno prvky, které písně oživily opravdu nevšedním způsobem. Bylo vidět, že je kapela ráda, že k nám konečně přijela (měli vystoupit v únoru v Ostravě ale turné zrušili). Byli evidentně v pohodě a při tanečních pasážích se všichni roztancovali a koncert dostal párty feeling. Album Manifesto reprezentovaly poze dvě skladby, Martyrs To Silence a krásnou baladu The Brave / Agony Applause. Více prostoru dostalo překvapivě starší album Wolves, z kterého se hrály skladby Code of Honor, Dark Cell a před přídavkem jsme si zaskákali na taneční End Begins. Z aktuálního alba jsme pak slyšeli Brutal Romance, Renegade nebo Earthlings. Deadlock bezpochyby předvedli nejlepší koncert, který jsem na Čarodějálesu zažil a směle se řadí mezi ty nejlepší vůbec. Plynulé prolínání Johna a Sabine nemělo chybu a melodické pasáže, které občas vystřídaly taneční beaty se poslouchaly s neskrytým nadšením.
Po této parádě jsem byl příliš nadšený, než abych si skvělý metalový zážitek zkazil kapelou Oceán a tak jsem hodinu strávil vstřebáváním zážitků. O půlnoci začal poslední dvojblok večera. Marta Jandová s DIE HAPPY obsadili Starobrno Stage a pár chvil jsem s nimi ztratil i já. I přesto, že kapela tu koncertuje v jednom kuse, naposledy jsem je viděl na Masters Of Rock snad tři roky zpátky. To jsem si je ještě dokonce pustil doma. Od té doby jsem se naštěstí z té pubertální muziky dostal jinam, ale stejně jsem si je zase chvíli poslechl. Marta Jandová si evidentně úspěch své kapely užívá a místy se chovala právě jako pubertální zpěvačka po vypadnutí ze Superstar. Dav jí to ale žral i s navijákem a Die Happy měli suverénně nejvyšší návštěvu. Svědomí by mi nedalo usnout, kdybych se nešel podívat na Metro Music Stage, a tak jsem Die Happy v jejich pohádce opustil.
Na Metro Music Stage totiž hráli Rakouští DEVASTATING ENEMY, za které se zaručil i John z Deadlock. Dal jsem jim tedy šanci, ale čekal mě velmi smutný pohled. Před Metro Music Stage postávalo pouhých asi patnáct lidí a kapela tak hrála prakticky sama pro sebe. Všechny potenciální přihlížející "sežrali" Die Happy a opět se potvrdilo zlaté české pravidlo: "kapelu neznám, tak na ni nejdu". Kluci se i přes žalostnou návštěvu snažili tvářit nadšeně a spokojeně, ale moc dobře jim to nešlo. Stejně jako Deadlock se prezentují melodickým death metalem, Devastating Enemy byli hodně ve stylu In Flames, ale zpěvák čisté zpěvy rezolutně odmítal. Vše zvládal svým nakřáplým chraplákem a Devastating Enemy se v mých očích ukázali v dobrém světle. Asi po půl hodině setu se letmo rozloučili, a na cestě do backstage si dali jasnými gesty najevo, že už se pro těch deset lidí na pódium nevrátí. Kytarista alespoň tu hrstku fanoušků přišel pozdravit a bylo jasně vidět, že je rád, že tento provar už má za sebou. Škoda.
Vrátil jsem se k Die Happy, kde dav stále prožíval laciný popový orgasmus a zasloužili se tak o to, že pátý ročník skončil největším koncertem dne. Die Happy zahráli například Supersonic Speed, Big Boy, Big Big Trouble nebo Wanna Be Your Girl. K závěru zahráli i cover Survivor od Destiny's Child (aneb jak být cool) a aby laciných předělávek nebylo málo, při loučení si Martička střihla profláklý refrén God Gave Rock'n'Roll To You od Kiss. Tím letošní Čarodějáles už definitivně skončil.
Pátý ročník populárního festivalu Čarodějáles byl docela rozpačitý. Pro normální studenty, kteří mají rádi českou nerádiovou muziku to moc pravé ořechové nebylo. Charlie Straight, Sunshine nebo Visací Zámek nezachrání provar v podobě Václava Neckáře nebo Oceán. Tyto interpreti zkrátka mladé lidi nezajímají. Na druhou stranu The Unguided, Deadlock nebo Devastating Enemy jsou pro "průměrné" studenty už moc tvrdé a na ně nepřijdou taky. Nebýt Deadlock, zůstávám doma i já. Zase na druhou stranu je pravda, že drtivou většinu těch českých hvězdiček sebral Majáles, který byl letos nabitý k prasknutí, a jeho rival Čarodějáles pak už zkrátka neměl po čem sáhnout. Jednoduše, letošní Čarodějáles brněnské publikum rozdělil více, než kterýkoliv jiný ročník. Metalové kapely je potřeba vykompenzovat popovými šlágry, aby si každý našel to své. Přesto byl ale areál Riviéry příjemně zaplněný a o neúspěchu rozhodně nemůže být řeč. Čarodějáles je a vždy bude mým oblíbeným otvírákem festivalové sezóny.
Autor fotografií: Tomáš Černý -> celá fotogalerie
