Nejbližší koncerty
  • 29. 12. 2024Italská streetpunková kapela CALL THE COPS uzavře koncert...
  • 10. 01. 2025Začátkem roku 2024 vyšla moravským zadoomaným náladotvůrc...
  • 13. 01. 2025Death black metaloví Thulcandra a Sacramentum vyrážejí na...
  • 18. 01. 2025Rotten Fest vol.32 18.10.2025 S-klub Olomouc od:16:00...
  • 20. 01. 2025První z pravidelných koncertů zdarma, určených podpoře me...
  • 25. 01. 2025Srdečně vás všechny zveme na koncert do táborské pivnice ...
  • 30. 01. 2025Po 6 letech se do Prahy během svého evropského turné (A S...
  • 04. 02. 2025Francouzský blackened hardcore Pyrecult se přijede poprvé...
TELEPATIE VI

O tom, proč nazvali desku podle nějaké dámy, o personální změně, změně žánru, smutku a dalších věcech jsme si povídali s Kverdem

Z vaší nové desky zamrazí hned po první minutce... Naléhavý monolog Rudolfa Hrušínského působí jako rána mezi oči – jak vás napadlo použít ta slova a odkud vlastně pocházejí?

Ahoj Johane, ten monolog pochází z filmu „Tichá bolest“ a donesl ho jednoho rána Magua. Ptal se mě, jestli jsem ten snímek viděl, že by „Dolores“ mohla, v přeneseném významu, být jeho soundtrack. Když jsme to pak na zkušebně poslouchali, byli jsme z toho mimo a museli mu dát za pravdu, lepší úvod do naší desky jsme si nemohli přát.

Neříkám, že vaše starší nahrávky hýřily optimismem, ale novinka je o poznání temnější, samý smutek, deprese, beznaděj... Co vás k takovému kroku vedlo?

Život? Personální problémy, osobní zkušenosti – bylo toho za ty dva roky prostě setsakramentsky hodně. My jsme vlastně vždy měli potřebu psát o smutných věcech – hudba je očista – ty veselé je naopak lepší prožít s patřičným vědomím a vzpomínky schovat hluboko, hluboko v sobě. Hodí se to.

Jste i v civilním životě spíše posmutnělí, melancholičtí, snad až misantropičtí, nebo je to jen váš „umělecký výraz“?

V „civilním“ je hezké slovo, ale my přeci máme jenom jeden život. V něm jsme vážní, vzteklí, veselí nebo pokrouceně komičtí právě tak jak daná situace žádá. Těžko si představit, že bychom se díky své hudbě smáli ve smutných chvílích a v těch veselých pro změnu zlovolně plakali. Myslíme, že jsme docela obyčejní lidé.

Zastavil bych se na chvíli u textů. Ty jsou minimalistické, možná by dalo říct, že jdou ne na kost, ale na dřeň. Když jsi je psal, musel jsi mít nějaké specifické období, nejspíš hodně těžké...

Ano, proč to nepřiznat. Bylo to těžké období – nejtemnější doba v historii Heiden a slova tomu asi odpovídají. Jestli jsem pro „Dolores“ něco opravdu chtěl, tak to bylo odbourat jakoukoli škrobenost, vznešenost, domnělou aristokracii. Nesnáším to – chtěl jsem to napsat jako prostý, slabý člověk, protože nic jiného zkrátka nejsem.

Tvé texty jsou hodně osobní, hodně v nich odkrýváš své nitro. V recenzi jsem psal s trochou nadsázky, že to vypadá, že jsi podivín zmítající se v depresích a hledající marně smysl života... Nemáš trochu obavy, že toho jednou budeš litovat? Že si tě posluchači zaškatulkují jako „týpka, kterej je takovej divnej“...

My všichni v životě litujeme mnoha věcí, ale já věřím, že v mém případě to rozhodně nebude hudba, jsem tu pro ni. Obavy z nějakého škatulkování nemám, mnoho lidí tak už určitě činí a já to chápu jako přirozenou součást mé životní role. Co víc, s trochou ironie a studu na rtech nutno říct, že pro mnohé slečny jsou podobné charakterové rysy zřejmě docela magnet (úsměv).

Tmář je typickým příkladem – toužíš po noci, kterou probudí soumrak, den chceš zašlapat, a nelíbí se ti ani „proslunění“ lidé. Jde o narážku na současný společenský trend, že se všichni tváří strašně spokojeně, protože je to „in“?

Tmář je o chlápkovi, který prostě má rád tmu (úsměv) – nedělejme nutně věci složitější než jsou. Ale uvědomuji si, a jednoznačně nevyvracím, že to může mít jistou spojitost se soudobými sluníčkovými typy, kterých je dnes plný svět. Smějí se z rádia, smějí se z televize, smějí se venku i uvnitř. Někdy se bojím otevřít ledničku, aby se v ní proboha zase někdo nesmál.

V Dolores mě trochu zaráží křesťanská motlitba. Chápu, žes takhle reagoval na úraz a pobyt v nemocnici (jak v bookletu vysvětluješ), ale nebývá zrovna zvykem v kruzích, ve kterých se coby undergroundová kapela pohybujete, používat i v případě vzývání něčeho vyššího zrovna termíny římskokatolické církve...

Je, myslím, docela jedno co bývá nebo nebývá zvykem – když děláme hudbu, neohlížíme se na to. Modlitba v titulní skladbě má své místo a opodstatnění. Nechceme ani pobuřovat, ani přesvědčovat – je tam zkrátka proto, že to tak cítíme. Pokud s tím někdo bude mít problém, stačí si prostě pustit jinou kapelu – na výběr je jich víc než dost.

Z textů o hledání a tápání se vymyká Má euforie. Jestli to správně chápu, je to o oslavě tabáku (úsměv). Docela netradiční téma pro kapelu vašeho ražení... Chápal bych to v nějaké barové partě nebo jazzu, ale v rocku/metalu? Snažíš se tím textem něco sdělit nebo jen konstatuješ?

Mám dojem, že „Má euforie“ se konceptu hledání a tápání nijak zvlášť nevymyká. Ano, je o kouři. Ostatně nevidím sebemenší důvod, proč by být nemohla. Slova ale zároveň kladou otázku: „Co z nás vlastně zbude, oddáme-li se zcela svým euforiím?“ Pocit povznesení přece nevydrží věčně a stoupat také není moc kam. Je to dost o úhlu pohledu. Pokud ovšem někdo během poslechu skladby dostane chuť na cigaretu, tím lépe (úsměv).

Proměnou prošel i zpěv. Někdejší skřehotání nahradil sofistikovanější hlas. Přestalo Tě bavit vyřvávání, nebo do současné tvorby prostě nezapadá? Očekáváte, že byste mohli oslovit i trochu jiné publikum než ortodoxní metalisty? Případně jak? Řada kapel postupně zvolnila, přesto se pořád pohybují v metalovém undergroundu, ze kterého vyšly a nové fanoušky nebo příležitosti ke koncertování než na tradičních akcích se jim příliš získávat nedaří...

Já asi nikdy nebyl úplně zapáleným vokalistou nebo frontmanem v pravém slova smyslu, nejsem egoista. K té změně došlo zcela přirozeně – mé hrubé vokály do nových skladeb nezapadaly a jelikož nám šlo především o spojitý hudební tok, bylo nutné najít i jinou formu vyjádření. Popravdě jsem byl z tohoto kroku ve studiu docela nesvůj – velice nerad poslouchám svůj hlas, ale všichni (včetně zvukařů) ze studia mě ujišťovali, že to je super a že to tak mám rozhodně nechat. Poslechl jsem je (kdyby ne, tak by mě asi stejně přehlasovali) a s odstupem času jsem za tenhle krok rád. Posunulo nás to k plynulosti a do budoucna máme hodně na čem stavět a co rozvíjet. Fakt jestli nás to posune k jinému publiku opravdu neřeším. Zvykl jsem si nezabývat se věcmi dokud skutečně nenastanou.

Nemáte strach, že vaši fanoušci budou mít s novou formou HEIDEN trochu problém? Když srovnám blackmetalové začátky s doomrockovou současností, jde v podstatě o úplně jiné kapely... Chápu, že jde o přirozený vývoj, ale kde je teď vaše cílové publikum? Jak jej chcete oslovit?

Ne, z toho nemáme strach. Pokud budou mít lidé s naším vývojem problém, mají přece tolik jiných kapel, kterým se mohou věnovat. Taky poslouchám jen to, co mi svědčí, je to přirozené. Hudbu děláme pro svoji potřebu, pocit naplnění a očisty. Představ si to celé jako řeku – pořád plyne a ty do ní můžeš kdykoli vejít a plout s ní jak dlouho jen budeš chtít. Kvůli tobě ale rozhodně téct nepřestane.

Souvisí nějak se změnou stylu výměna baskytaristy? Proč vlastně dq opustil vaše řady a kde se vzal (tu se vzal) Magua? Hrál někde před příchodem k HEIDEN?

Dalias opustil naše řady, protože se nebyl schopen adaptovat na rytmus a směr, kterým jsme chtěli jít. Názorové neshody se postupně nabalovaly až bylo prakticky nemožné najít společnou řeč. Jeho odchod byl tedy logickým krokem. A Magua? Znali jsme ho už drahně let předtím a věděli jsme, že je schopný se s naší hudbou sžít. Fór byl trochu v tom, že na basu nikdy nikde nehrál a tak bylo třeba hodně tvrdé dřiny. Zakousl se do toho opravdu s vervou a když si uvědomím jak moc se za ten rok a půl s námi zlepšil, kolik toho musel překonat, smekám – je to ohromný výkon.

Současnému trendu se vymyká i váš zvuk. Ze všech stran se na nás valí vybroušené produkce a najednou přijdete vy se zvukem lehce rozostřeným, navíc máte zpěv kdesi v pozadí, takže občas není dobře rozumět textům. Přitom jste nahrávali ve vcelku uznávaném Shaarku, tudíž předpokládám, že takhle zníte záměrně. Taky reakce na „prosluněný“ zvuk jiných?

Je to reakce na vlastní bezprostřednost, všechno to souvisí se vším. Pokud se rozhodneš psát muziku osobně – ještě tak otevřeně jak jsme to udělali my – jen těžko, při zdravém rozumu, album zabalíš do zvuku současných metalových hrdinů. Nám se zkrátka líbilo to, jak zněla „Dolores“ na zkušebně – ostatně, právě tak jsme desku psali a celou dobu ji vnímali. Pocity, které jsme zažívali na zkušebně po překonání té krize, byly úžasné, bylo to opravdu jako kolektivní terapie a tenhle fakt nám hodně imponoval, tíhli jsme k němu. Bylo tedy přirozené se pokusit „Dolores“ takto i produkovat. Soutěže o co nejbombastičtější, nejnadupanější, nejtlustší nebo nevím jaký zvuk rádi necháme jiným. Z profesní stránky to myslím také velice hezky dokazuje jeden opravdu zajímavý fakt, a to jak všestranným studiem SHAARK vlastně je. Když máš vizi, jde cokoli, my měli tuhle.

Vaše novinka se jmenuje Dolores, nicméně kromě názvu titulní skladby tohle slovo v textech nepadne. Má přímo jméno Dolores nějaký význam, nebo jen hezky zní?

Ano, to slovo zní skutečně kouzelně a tenhle fakt skutečně nebyl naším důvodem k volbě (úsměv). Jednou z mnoha stříbrných nití napříč albem je bolest a „Dolores“ je španělským výrazem právě pro tohle slovo. Nechtěli jsme ale být klišovití a přímí, a tak jsme zvolili foneticky i významově charismatičtější variantu. Určitě zkuste pro zajímavost pátrat i po dalších spojitostech mezi naší nahrávkou a slovem dolores, souvislosti budou překvapující.

Křest alba máte za sebou – jak se zadařilo? Kolik lidí třeba přišlo, jak na nové skladby reagovali? Nebyli překvapení?

Křest byl pro nás asi vrcholným koncertním zážitkem. Těžko se to celé popisuje, ale bylo to skutečně velmi intenzivní. Neumím odhadnout jaký podíl na tom má sama podstata „Dolores“, ale lidí bylo dost a dle názorů, které se k nám dostaly, to bylo opravdu silné. Někteří byli nadšení, některé to emocionálně docela sestřelilo a chvíli trvalo než si uvědomili, co se vlastně stalo. Trvalo to i nám, minimálně několik  dní. Lepší vstup do života jsme si pro „Dolores“ nemohli přát.

Jak často vůbec koncertujete? Chystáte něco jako turné, pořádáte sami koncerty (asi nemá smysl hrát doma každé tři měsíce...), nebo čekáte na nabídky koncertování odjinud a berete, co se naskytne? Budete lobovat třeba u pořadatelů letních festivalů?

Koncertujeme velmi sporadicky a popravdě se do častějšího hraní ani neženeme čili otázka něčeho jako turné je prakticky nemyslitelná. Máme rádi, když vystoupení mají specifickou chuť, není to honba za hlavami na Facebooku nebo Bandzone (Brrr – úsměv). Budou-li lidé chtít vystoupení Heiden a pro nás to bude schůdné – určitě rádi něco spácháme, ale cpát se nikam nechceme. Vždyť i bez nás je už všude všeho plno. Berte to třeba jako jednu z našich divností.

Jsme na konci, takže máš-li ještě pocit, že něco důležitého nebylo vyřčeno, máš možnost...

Díky moc za zajímavé otázky, byla radost na ně odpovídat. Také bych rád za sebe i členy Heiden poděkoval každému, kdo se rozhodl naší „Dolores“ věnovat trochu svého času. Víme, že to v dnešní době není vůbec nic automatického a myslíme si, že si to skutečně zaslouží.

RECENZE

http://heidenhorde.com/
http://www.facebook.com/pages/Heiden/171611282874454

Zveřejněno: 04. 12. 2011
Přečteno:
3790 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář