HECATE – Programmed Earth

Vzpomínám si na první setkání s bystrickou pěticí Hecate, psal se rok 2004, všichni jsme byli ještě rozjaření z tehdy skvělých death/black/doomových nahrávek, které tu a tam vykoukly z podhoubí česko-slovenské scény a přiznám se, že debut „Oppressed By Sorrow“ jsem ve své době párkrát protočil, ačkoliv mi jisté okolnosti zabránily se do desky skutečně položit.

Je pak poměrně příjemné vidět, že kapela přežila všechny útrapy a na letošek si přichystala album po patnáctileté existenci  teprve druhé, které se navíc může pyšnit moc pěkně zpracovaným „digitálním“ obalem. Vůbec celá vizuální prezentace „Programmed Earth“ je na špičkové, moderní úrovni, tak jsem jen doufal, že hudební obsah bude korespondovat taktéž.

Předně, jedná se o moderně pojatý převážně ve středních tempech odsýpající melodický (doom) rock s bohatými synťákovými pasážemi (někdo by asi bandu nařkl z ovlivnění gothic metalem), čistým vokálem Mario Maslíka, jenž sem tam sáhne do krku i pro nějaký ten lehčí harsh, velmi jemně a obratně nabouchanými škopky Marka Pecníka (škoda trochu prkenného zvuku hlavně kopáků) a občasnými thrash metalovými riffy kytar Milanů Taryho a Šulka.  Ty pak svým zdařilým nazvučením, hlavně při prvním rozjezdu, připomenou české matadory Colp, ovšem co se rytmiky týče, drží se kapela spíše starých odzkoušených šablon. Již v jedničce „Disconnected“ se pak Hecate pokusí ozvláštnit své refrény (ano, i zde figurují  tzv. sloka-refrén postupy) a to vše pak Hecate ozvláštňují diskotékovými synťáky (viz úvod „Modern Man“) . Texty pak pojednávají o všem možném, nabízejí rozličná východiska a náhledy na informační (digitalizovanou) společnost, ovšem často se také vyskytne klasický metalový patos o rozličných pocitech v první osobě k osobě jiné..

Vše, co se mi na téhle nahrávce líbí, mohu směle shrnout poslechem úvodu trojky „Like City Lights“, jelikož nazvučení kytar a právě pomalé pasáže znějí neskutečně profesionálně a troufám si tvrdit, že až zahraničně. Bohužel jakmile přijde zpěv a u kapely snad povinné zpomalení, začínám poněkud klimbat.

Jasně, doom se nikam jako splašená herka nežene, ovšem Hecate se snad až přehnaná snaha o neustálé setrvávání ve středních tempech často vymstí. Navíc i ony synthetické zvukové plochy, které občas výborně dokreslí atmosféru, dokáží stejně tak dobře celou kompozici zazdít. To se stalo právě třetí skladbě v pořadí, která se vlivem fakt otřesné melodie jako mávnutím kouzelného proutku změnila v ramštajnovskou tancovačku. Proč, tážu se.. Začátek tak slibný..

Svižnější odsyp tak slibuje až čtyřka „New Life“. První minuta skladby s progresivními party a v určitém slova smyslu hodně staromilským tempem (super) se opět změní v další vybrnkávanou při které přemýšlím, jestli se nejedná o pouze do jiného tempa hozenou reprízu „Disconnected“, tak podobně obě pasáže znějí. V polovině se pak opět skladba zlomí v onen líně se táhnoucí středně tempý med a ačkoliv následné sólo je dost elementární, echo svou práci odvede, ve výsledku se tak jedná o příjemnou vyhrávku. Právě tahle rychlejší skladba mi pak vysloveně sedí a ony progresivní kytarové nástřely, konečně si trochu pohrávající s rytmikou, do kterých jsou bohužel až trochu zbytečně přidány synthy, podporovány hbitými nohami Marka mne donutí poslouchat Hecate ještě o trochu déle.

Výtky mám tedy hlavně ke zpěvu. Mario, ačkoliv vlastní velmi příjemný harsh, je na tom s cleany přeci jen poněkud hůře, barvou i výrazem připomíná mnohé již mrtvé kapely z první poloviny minulé desetiletky a kvalita sem tam poměrně dost kolísá. Dále bych rozhodně trochu zariskoval, posluchač přeci jen potřebuje trochu větší rozmanitost temp, jinak se dříve či později začnou skladby slévat dohromady, což se tentokrát i trochu stalo.

Co naopak oceňuji, je podařené vizuální provedení, až na trochu pomrvené škopky velmi solidní zvuk a občas materiál osvěžující synth pasáže.

Přesto se nemohu zbavit pocitu, že ačkoliv Hecate udělali se svým hudebním posunem dobře, ještě si budou muset vybrat, zda-li se přeci jen nechtějí zbavit toho trochu furiantského zápachu zábavového metalu z Němec (hned mne napadnou třeba Crematory či Umbra et Imago) a hlavně trochu zapracovat na kvalitě vokálů, která, na rozdíl od většiny kytarových a basových pasáží, dost vydatně pokulhává. Do budoucna však i tak určitě přeji vše nejlepší a snad se zadaří...