Pražská skupina PRVNÍ HOŘE sice existuje od roku 1998, ale výrazně na sebe upozornila až o 10 let později, kdy vydala druhé album Lamento. V těchto dnech přichází s novinkovým materiálem Club Silencio, které možná způsobí ještě větší poprask, než předchůdce.
Vaše minulé album Lamento se v roce 2008 stalo událostí, dostali jste za něj Anděla v kategorii hard & heavy a v anketě Břitva skončilo na třetím místě. Překvapilo vás, že jste zabodovali mezi víceméně metalovými kapelami? Lze vůbec PRVNÍ HOŘE považovat za kapelu, která patří do škatulky hard & heavy?
Přijetí, kterého se nám dostalo v kruzích tvrdší hudby, nás samotné překvapilo. Do té doby jsme se pohybovali spíš na půdě rockové alternativy. Pravdou ale je, že Lamento i Club Silencio jsou určitě docela ostré desky a výrazný stylový skok do jiných vod. Ve skutečnosti jsme my sami na metalu a HC vyrůstali, ve třinácti čtrnácti jsem byl malý metalista s tričkem Malignant Tumour a obrázkem z márnice, které jsem si osobně vyrobil a pak v něm chodil do školy (úsměv). Teď se v tvrdě-rockových kruzích pohybujeme velmi rádi a užíváme si to, i když naše muzika má samozřejmě ještě spoustu dalších přesahů a vlastně každý si v ní může najít to svoje.
Berete podobná ocenění jako nějakou satisfakci, nebo to „neprožíváte“ a mávnete nad tím rukou? Třeba kluci z INSANIE nám nedávno říkali, že i po těch letech a všech cenách, které posbírali, z nich mají pořád radost a je to pro ně příjemné, když dokáží dobrých dvacet let zaujmout...
To víš, že jsme si ta ocenění strašně užili! Když jsme si odnesli Anděla, hned na Kavčích Horách u České televize s výhledem na Prahu jsme ho náležitě oslavili, až naše bujaré veselí dokonce přilákalo četníky. Tahali už z aktovky lejstra na pokutu pro rušení nočního klidu, ale my jim ukázali čerstvého Anděla, načež nám popřáli příjemnou zábavu a odjeli... takže tyhle ceny mají svoje veliké výhody a my doufáme, že nás ještě třeba nějaké čekají (úsměv). Bohužel sošku Anděla jsem měl nějakou dobu v úschově já a stihl jsem ji polít červeným vínem, takže jsem ji vizuálně trošku upravil...
Měla pro vás tahle ocenění nějaký význam co do popularity, nebo lépe řečeno uznání kvalit? Ozývali se vám promotéři s nabídkami koncertů častěji, nebo jsou žánroví Andělové a Břitvy událostí undergroundovou, která „vzbudí celosvětový ohlas zejména na Litoměřicku?“
Nedokážu říct, jaký to mělo vliv. Po desce Lamento se zájem o nás poměrně zvednul možná i bez ohledu na ta ocenění, protože ta placka sama o sobě způsobila docela rozruch. Co se týče Anděla, měli jsme štěstí, že to bylo v době, kdy ještě i o tyhle žánrovky byl relativní zájem; kdo ví, jak to s nimi bude v příštích letech. Přitom pokud u nás v muzice něco zajímavého vzniká, je to přece vždycky spíš v žánrech a mimo mainstream. Jenže komerce je neúprosná a ve středu zájmu jsou stále jen ta stejná provařená jména, a posunuje se to jen velmi pomalu.
Už na Lamentu jste míchali, ale když porovnávám starší písničky s těmi na Clubu Silencio, myslím, že jste ještě trochu „zdivočeli“. V podstatě se zmítáte z extrému do extrému, od takřka popových chytlavých momentů po hardcore i thrash metal. Rádi posluchače šokujete? Je v tom i trocha kalkulu (fuj, to ale ošklivé slovo, ale snad chápeš jak to myslím – jako že dnes nemá nějaká standardní záležitost přílišnou šanci oslovit), nebo to je přirozené a jinak to neumíte?
Mně se zdá, že právě ty standardní záležitosti pořád nejvíc oslovují, na tom se asi sotva kdy něco změní. My máme sklony dělat poměrně chytlavé, lyrické nebo naopak svižné skladby – a právě v momentě, kdy hrozí, že by mohl vzniknout "hit", musíme to vždycky nějak popřít, vložit do toho nějakou šílenost a experiment. Především to musí nejdříve bavit nás, naše "míchanice" nás musí na zkoušce rozesmát a přinutit skákat až do stropu... a teprve pak se uvidí, jak to přijmou fanoušci. Věřte nebo ne, muziku tvoříme upřímně a přesně tak, jak to cítíme – radujeme se u toho a nějaké kalkuly u toho rozhodně neřešíme. Děláme to pro náš dobrý pocit a pro okruh našich spřízněných duší, které s námi jedou na jedné vlně. Pár jich je a my jsme za to zatraceně vděční.
Když jsme spolu minule mluvili o skupině SINUHET, jejímž jsi taky členem, říkal jsi, že „chcete hlavně makat na sobě a snažit se o neotřelou, nevtíravou a zároveň chytlavou muziku, která v posluchačích zanechá třeba i něco navíc.“ Předpokládám, že totéž platí i pro PRVNÍ HOŘE. Myslíš, že hranice mezi chytlavostí a nevtíravosti je zřetelná? Jak bys tyhle dva termíny definoval/oddělil?
Zajímavá a těžká otázka, na kterou se dá odpovědět spíš několika příklady. Namátkou mě napadá třeba skupina Buty: může být "vtíravější" písnička než "Jednou ráno" nebo "František"? A přesto jsou to písně ve své jednoduchosti naprosto dokonalé. Nebo třeba z jiného soudku zmíněná Insania, ti přece taky dělají dost přímočaré a chytlavé věci, a přitom to má ještě mnoho dalších rozměrů. Muzika může být přímočará, chytlavá, jakákoli, jde jen o nějakou tu zvláštní nepopsatelnou duši, kterou z ní posluchač musí cítit. Možná se ta "duše" dá definovat jinými slovy jako poctivost, upřímnost, radost. A potom je úplně jedno, jestli je ta muzika složitá nebo jednoduchá, tvrdá nebo popová. Pokud je z muziky cítit právě ten kalkul, vypočítavost, snaha oblafnout posluchače, pak s tím jde ruku v ruce i vtíravost, která z té hudby ční jako špatně zakrytý šev.
Nedílnou součástí vaší tvorby jsou texty, které jsou... hezké (úsměv). Myslím, že by mohly existovat i bez muziky, a kdyby vyšly jako básnická sbírka, nikdo by nepoznal, že jde o písňové texty. Dá Ti hodně práce a zabere spoustu času, než jsi s textem spokojený, nebo jde o „náhlá vnuknutí“ a jsi hotový „než se řekne švec“?
Kromě hudebních textů se věnuju i literatuře jako takové, píšu poezii a prózu... takže si na tom dávám velmi záležet a na rozdíl od muziky, která ze mě lítá dost spontánně, texty musím dlouho obrušovat. Hlavně proto, že nejdříve mám hotovou a přesně do detailu danou melodickou linku, do které ta slova pak musím vpasovat tak, aby zněla úderně, aby mi šla přirozeně zpívat a aby nebyla pokud možno úplně pitomá. Nejtěžší je pro mě najít tu tenkou linii mezi touhou něco závažnějšího vyjádřit a určitým ostychem, abych nevypadal jako křečovitý mudrlant. Na druhou stranu jsou i případy, kdy jsem texty musel napsat pod tlakem a za jediný večer. Například když jsem měl natáčet zpěvy do Lamenta, ještě den předtím mi chyběly texty pro skladby Óda na bestii a Nevolník, se kterými jsem se už dlouho páral a nemohl na nic přijít. Tehdy jsem se normálně ze zoufalství sprostě opil, něco vyplodil a druhý den to odzpíval na desku, a dodnes to funguje a dokonce si za tím i stojím (úsměv).
Snad nebude vadit, když se na pár textíků mrkneme trochu zblízka. První, který asi každému uvízne v paměti a těžko jej z ní bude vytěsňovat, je Diskokoule. Jednak v ní mícháš angličtinu a češtinu (proč?), jednak je stěžejní veršík „zasekla se diskokoule, zasekla – za to půjde diskodýdžej do pekla“ geniální (úsměv). Jak Tě tohle napadlo (úsměv)?
Ach, text Diskokoule, to je vlastně jen prachsprostý úlet. Co se týče té angličtiny, tak to je pouhá parodie, navíc jsou tam chyby v gramatice i ve výslovnosti (samozřejmě), což byl už od začátku záměr. Dost mě pobavilo, jak se to v některých recenzích na vážno probíralo. A ten refrén? Musím se přiznat, že ta "genialita" není jen mým dílem, ale jde o jediný text, který napsala kolektivně celá kapela. To jsme se na letním soustředění dostali trochu do nálady, já nadhodil první verš a každý pak přidal další strofu... a Diskokoule byla na světě.
Ale vedle „kravinek“ jsou na desce i texty, které se věnují vážnějším tématům. Třeba v Proti proudu je podle Tebe „ten, kdo valí svůj kámen“ posvátnej blázen... Myslíš, že s kapelou také valíte nějaký kámen (s „jistým“ výsledkem), nebo jde spíš o životní filosofii a marné hledání smyslu života?
Jo, tak tohle už takový úlet není. S Hoří máme spoustu skvělých koncertů, ale samozřejmě taky některé obskurní štace, kdy přijde pár lidí, kdy naši muziku málokdo pochopí a přijme... Měli jsme takové období, že jsme docela vážně zvažovali, jestli nám tohle pinožení stojí za to. A při jednom dlouhém nočním přejezdu z koncertu na druhé straně republiky, kde na nás přišlo asi deset lidí, jsem v autě složil tenhle "sisyfovský" text... Těmihle pesimistickými myšlenkami se bohužel zaobírám až příliš často. Pak ale zase včas přijde vysvobození v podobě nějaké úžasné satisfakce...
Poměrně často se v Tvých verších objevuje téma smrti (No Future, Proč zrovna já II, Sny). Je pro Tebe smrt velkým tématem, nebo je to náhoda, že se do textů dostala?
Já jsem tématem smrti, konce nebo rozpadu možná trochu posedlý. Je to leitmotiv mých textů, básní i románů. Ale nejde o záměr, jde prostě o něco, na co se pořád potřebuju ptát, co mě tíží, co se mi stále nějak vrací... Kdo nemá podobný pohled na svět a na život, tomu to bude zatěžko pochopit, ale neustálé uvažování nad těmihle tématy mi paradoxně vůbec nebrání v tom, abych miloval a prožíval život, muziku, tvorbu... naopak, v tragičnosti života pociťuju jakousi podivuhodnou radost. Jsem divnej, já vím (úsměv).
Hvězdy má určitě rád každý... pohled na noční oblohu je takový... mystický. Ty si ale myslíš, že „Někde svítí, někde svítí hvězda, a na ní se a na ní se hraje divná, smutná, krásná temná hudba, o který se, o který se, ani ve snu nezdá.“ Je v tomhle textu pokus o definici vaší muziky (divná, smutná, krásná temná)? Nebo je to spíš takový přání, aby někde existoval jiný život, než tady?
Text Hvězdy není ani tak o Hoři, jako spíš o všech lidech, co žijí jakoby na jiný planetě a kteří mě tak fascinují. Svět konvencí a stereotypů má strašnou magnetickou sílu a snaží se nás všechny srovnat do latě a nasměrovat na společnou cestu. A já miluju všechny outsidery, blouznivce, snivce, kteří jdou radši příkopem a s očima upřenýma na noční oblohu, sní o hvězdě, kde by mohli žít svým vlastním životem, kde hraje hudba, stvořená jenom pro ně...
Hvězda končí „snovým“ veršíkem, zato Sny jsou o snech celé... „Sny jsou jenom tvý, v nich si nosíš tajemství, který nikdy nesmíš prozradit.“ Takže prozradíš svý sny nebo ne? Nechme třeba stranou ty životní, ale zkus ty kapelní – o čem tak sníte, kam byste se rádi dostali?
Naše sny nemíří zase až tak daleko: přejeme si jenom to, aby nám naši fanoušci byli věrní, dávali nám najevo podporu a chodili na naše koncerty. Když budeme i nadále cítit, že je s námi skupina lidí, které baví a těší naše tvorba, tak nás neopustí chuť pokračovat dál a dělat muziku, která není určená masám. A já osobně si ještě přeju, abychom vydrželi ve stejném složení a přestáli i postupné stárnutí a životní peripetie, abychom s Hoří překonali Rolling Stones a jednou (byť ne ve Wembley, ale třeba v Rock Café) oslavili osmdesát let od založení.
Ke snům vznikl zajímavý videoklip, který mi přijde jako sestřih z nějakého starého filmu... Můžeš prozradit, kdo je autorem klipu a kde jste si obrázky vypůjčili? Nebo je to hrané jen pro vás?
Autorem klipu ke Snům je náš bubeník pan Medák, který nám stříhá klípky, navrhuje trička atd. už nějaký ten čas. Tenhle klip ale bohužel není hraný pro nás, je to sestřih z fantastického filmu Krakatit s Karlem Högerem v hlavní roli. Mimochodem Karel Höger je takový náš fiktivní patron – jeho hlas přes propast půlstoletí namluvil i intra na albu Lamento. K nové desce nicméně chystáme ještě další klip, který už bude autorský a zahrajeme si v něm my sami.
Proč je název česky zpívaného alba (pár anglických slov nepočítám – úsměv) v anglicko-španělské kombinaci? Má to nějaký hlubší význam? Kdybys tam dal Klub, nebylo by to ono? Minule jsi říkal, že zahraniční ambice nemáte... platí to stále?
Club Silencio je taková hříčka pro filmové fajnšmekry a já bych význam toho názvu nechal jako hádanku. Kdo je zasvěcen, tak ví, a ostatní nechť hledají (úsměv). Každopádně ten název jsem vybral já a jeden z důvodů byl i ten, že jsem chtěl zachovat linii "exoticky" znějících názvů a navázat tak na předchozí desky Commedia dell´ arte a Lamento.
V recenzi nedošlo na obal, tak to můžeme probrat tady... Mně to přijde jak BONEY M (smích), ten zpívající chlapík s „kulatým“ účesem... A ty barvy, jak z roku osmdesát... jak navrch, tak uvnitř (tam dokonce vládne růžová). Retro dnes letí, takže předpokládám, že je to záměr... Booklet vám dělala Petra Komárková – to jí necháváte volné ruce, nebo zhmotňuje vaše představy?
Péťa nám dělala booklety ke všem deskám kromě první placky Na úpatí. Volné ruce jí necháváme tak napůl – ona vždycky připraví několik návrhů a my potom vybereme ten, který nejvíc vystihuje ducha nahrávky. A tenhle obal podle mě naprosto sedí, protože evokuje právě určitou plakátovost, barevnost až křiklavost... a navíc myslím, že na nové desce je i pár hudebních retro výletů, jak do éry osmdesátkového diska, tak do doby psychedelického rokenrolu.
A druhá slečna je podepsaná pod vydáním. Firma Kontra Production, která patří Štěpánce Kubíčkové, se coby vydavatel věnuje pouze vám (PRVNÍ HOŘE, SINUHET). To je asi velká výhoda, když máte stoprocentní servis... Ale jaký ten 100% servis v rámci malé České republiky může být? Hudební nosiče se příliš neprodávají... koncertů až tolik taky nehrajete...
No, právě že v klasických kamenných obchodech se už dneska muzika vážně moc neprodává, leda tak Lucinky Vondráčkový nebo Těžký Hypochondři jako obskurní dárky k vánocům. Proto jsme zvolili tuhle cestu a desku si vydali sami pod hlavičkou naší agentury Kontra Production s tím, že ji budeme prodávat především na koncertech a přes e-shop. A zatím se to vyplácí, slečna Štěpánka se o ni stará jako o děťátko a myslím, že málokteré ze zavedených vydavatelství by pro ni mohlo udělat víc.
Jsme u konce, takže jestli chceš dodat něco důležitého, na co řeč nepřišla, „nekonečný“ prostor našeho webzinu je Ti k dispozici...
Myslím, že řeč přišla na ledacos, otázky byly napsané fakt dobře, díky za rozhovor. Doufám, že na základě tohohle povídání nás třeba někdo nově objeví a přijde na koncert – a tak vlastně poslední, možná i nejdůležitější vzkaz: choďte na koncerty! V osobním setkání fanoušků s kapelou je největší síla a vydařené štace, kde to pulzuje energií, nás nejvíc nabíjejí silou a chutí do další tvorby.
www.bandzone.cz/prvnihore
Vaše minulé album Lamento se v roce 2008 stalo událostí, dostali jste za něj Anděla v kategorii hard & heavy a v anketě Břitva skončilo na třetím místě. Překvapilo vás, že jste zabodovali mezi víceméně metalovými kapelami? Lze vůbec PRVNÍ HOŘE považovat za kapelu, která patří do škatulky hard & heavy?
Přijetí, kterého se nám dostalo v kruzích tvrdší hudby, nás samotné překvapilo. Do té doby jsme se pohybovali spíš na půdě rockové alternativy. Pravdou ale je, že Lamento i Club Silencio jsou určitě docela ostré desky a výrazný stylový skok do jiných vod. Ve skutečnosti jsme my sami na metalu a HC vyrůstali, ve třinácti čtrnácti jsem byl malý metalista s tričkem Malignant Tumour a obrázkem z márnice, které jsem si osobně vyrobil a pak v něm chodil do školy (úsměv). Teď se v tvrdě-rockových kruzích pohybujeme velmi rádi a užíváme si to, i když naše muzika má samozřejmě ještě spoustu dalších přesahů a vlastně každý si v ní může najít to svoje.
Berete podobná ocenění jako nějakou satisfakci, nebo to „neprožíváte“ a mávnete nad tím rukou? Třeba kluci z INSANIE nám nedávno říkali, že i po těch letech a všech cenách, které posbírali, z nich mají pořád radost a je to pro ně příjemné, když dokáží dobrých dvacet let zaujmout...
To víš, že jsme si ta ocenění strašně užili! Když jsme si odnesli Anděla, hned na Kavčích Horách u České televize s výhledem na Prahu jsme ho náležitě oslavili, až naše bujaré veselí dokonce přilákalo četníky. Tahali už z aktovky lejstra na pokutu pro rušení nočního klidu, ale my jim ukázali čerstvého Anděla, načež nám popřáli příjemnou zábavu a odjeli... takže tyhle ceny mají svoje veliké výhody a my doufáme, že nás ještě třeba nějaké čekají (úsměv). Bohužel sošku Anděla jsem měl nějakou dobu v úschově já a stihl jsem ji polít červeným vínem, takže jsem ji vizuálně trošku upravil...
Měla pro vás tahle ocenění nějaký význam co do popularity, nebo lépe řečeno uznání kvalit? Ozývali se vám promotéři s nabídkami koncertů častěji, nebo jsou žánroví Andělové a Břitvy událostí undergroundovou, která „vzbudí celosvětový ohlas zejména na Litoměřicku?“
Nedokážu říct, jaký to mělo vliv. Po desce Lamento se zájem o nás poměrně zvednul možná i bez ohledu na ta ocenění, protože ta placka sama o sobě způsobila docela rozruch. Co se týče Anděla, měli jsme štěstí, že to bylo v době, kdy ještě i o tyhle žánrovky byl relativní zájem; kdo ví, jak to s nimi bude v příštích letech. Přitom pokud u nás v muzice něco zajímavého vzniká, je to přece vždycky spíš v žánrech a mimo mainstream. Jenže komerce je neúprosná a ve středu zájmu jsou stále jen ta stejná provařená jména, a posunuje se to jen velmi pomalu.
Už na Lamentu jste míchali, ale když porovnávám starší písničky s těmi na Clubu Silencio, myslím, že jste ještě trochu „zdivočeli“. V podstatě se zmítáte z extrému do extrému, od takřka popových chytlavých momentů po hardcore i thrash metal. Rádi posluchače šokujete? Je v tom i trocha kalkulu (fuj, to ale ošklivé slovo, ale snad chápeš jak to myslím – jako že dnes nemá nějaká standardní záležitost přílišnou šanci oslovit), nebo to je přirozené a jinak to neumíte?
Mně se zdá, že právě ty standardní záležitosti pořád nejvíc oslovují, na tom se asi sotva kdy něco změní. My máme sklony dělat poměrně chytlavé, lyrické nebo naopak svižné skladby – a právě v momentě, kdy hrozí, že by mohl vzniknout "hit", musíme to vždycky nějak popřít, vložit do toho nějakou šílenost a experiment. Především to musí nejdříve bavit nás, naše "míchanice" nás musí na zkoušce rozesmát a přinutit skákat až do stropu... a teprve pak se uvidí, jak to přijmou fanoušci. Věřte nebo ne, muziku tvoříme upřímně a přesně tak, jak to cítíme – radujeme se u toho a nějaké kalkuly u toho rozhodně neřešíme. Děláme to pro náš dobrý pocit a pro okruh našich spřízněných duší, které s námi jedou na jedné vlně. Pár jich je a my jsme za to zatraceně vděční.
Když jsme spolu minule mluvili o skupině SINUHET, jejímž jsi taky členem, říkal jsi, že „chcete hlavně makat na sobě a snažit se o neotřelou, nevtíravou a zároveň chytlavou muziku, která v posluchačích zanechá třeba i něco navíc.“ Předpokládám, že totéž platí i pro PRVNÍ HOŘE. Myslíš, že hranice mezi chytlavostí a nevtíravosti je zřetelná? Jak bys tyhle dva termíny definoval/oddělil?
Zajímavá a těžká otázka, na kterou se dá odpovědět spíš několika příklady. Namátkou mě napadá třeba skupina Buty: může být "vtíravější" písnička než "Jednou ráno" nebo "František"? A přesto jsou to písně ve své jednoduchosti naprosto dokonalé. Nebo třeba z jiného soudku zmíněná Insania, ti přece taky dělají dost přímočaré a chytlavé věci, a přitom to má ještě mnoho dalších rozměrů. Muzika může být přímočará, chytlavá, jakákoli, jde jen o nějakou tu zvláštní nepopsatelnou duši, kterou z ní posluchač musí cítit. Možná se ta "duše" dá definovat jinými slovy jako poctivost, upřímnost, radost. A potom je úplně jedno, jestli je ta muzika složitá nebo jednoduchá, tvrdá nebo popová. Pokud je z muziky cítit právě ten kalkul, vypočítavost, snaha oblafnout posluchače, pak s tím jde ruku v ruce i vtíravost, která z té hudby ční jako špatně zakrytý šev.
Nedílnou součástí vaší tvorby jsou texty, které jsou... hezké (úsměv). Myslím, že by mohly existovat i bez muziky, a kdyby vyšly jako básnická sbírka, nikdo by nepoznal, že jde o písňové texty. Dá Ti hodně práce a zabere spoustu času, než jsi s textem spokojený, nebo jde o „náhlá vnuknutí“ a jsi hotový „než se řekne švec“?
Kromě hudebních textů se věnuju i literatuře jako takové, píšu poezii a prózu... takže si na tom dávám velmi záležet a na rozdíl od muziky, která ze mě lítá dost spontánně, texty musím dlouho obrušovat. Hlavně proto, že nejdříve mám hotovou a přesně do detailu danou melodickou linku, do které ta slova pak musím vpasovat tak, aby zněla úderně, aby mi šla přirozeně zpívat a aby nebyla pokud možno úplně pitomá. Nejtěžší je pro mě najít tu tenkou linii mezi touhou něco závažnějšího vyjádřit a určitým ostychem, abych nevypadal jako křečovitý mudrlant. Na druhou stranu jsou i případy, kdy jsem texty musel napsat pod tlakem a za jediný večer. Například když jsem měl natáčet zpěvy do Lamenta, ještě den předtím mi chyběly texty pro skladby Óda na bestii a Nevolník, se kterými jsem se už dlouho páral a nemohl na nic přijít. Tehdy jsem se normálně ze zoufalství sprostě opil, něco vyplodil a druhý den to odzpíval na desku, a dodnes to funguje a dokonce si za tím i stojím (úsměv).
Snad nebude vadit, když se na pár textíků mrkneme trochu zblízka. První, který asi každému uvízne v paměti a těžko jej z ní bude vytěsňovat, je Diskokoule. Jednak v ní mícháš angličtinu a češtinu (proč?), jednak je stěžejní veršík „zasekla se diskokoule, zasekla – za to půjde diskodýdžej do pekla“ geniální (úsměv). Jak Tě tohle napadlo (úsměv)?
Ach, text Diskokoule, to je vlastně jen prachsprostý úlet. Co se týče té angličtiny, tak to je pouhá parodie, navíc jsou tam chyby v gramatice i ve výslovnosti (samozřejmě), což byl už od začátku záměr. Dost mě pobavilo, jak se to v některých recenzích na vážno probíralo. A ten refrén? Musím se přiznat, že ta "genialita" není jen mým dílem, ale jde o jediný text, který napsala kolektivně celá kapela. To jsme se na letním soustředění dostali trochu do nálady, já nadhodil první verš a každý pak přidal další strofu... a Diskokoule byla na světě.
Ale vedle „kravinek“ jsou na desce i texty, které se věnují vážnějším tématům. Třeba v Proti proudu je podle Tebe „ten, kdo valí svůj kámen“ posvátnej blázen... Myslíš, že s kapelou také valíte nějaký kámen (s „jistým“ výsledkem), nebo jde spíš o životní filosofii a marné hledání smyslu života?
Jo, tak tohle už takový úlet není. S Hoří máme spoustu skvělých koncertů, ale samozřejmě taky některé obskurní štace, kdy přijde pár lidí, kdy naši muziku málokdo pochopí a přijme... Měli jsme takové období, že jsme docela vážně zvažovali, jestli nám tohle pinožení stojí za to. A při jednom dlouhém nočním přejezdu z koncertu na druhé straně republiky, kde na nás přišlo asi deset lidí, jsem v autě složil tenhle "sisyfovský" text... Těmihle pesimistickými myšlenkami se bohužel zaobírám až příliš často. Pak ale zase včas přijde vysvobození v podobě nějaké úžasné satisfakce...
Poměrně často se v Tvých verších objevuje téma smrti (No Future, Proč zrovna já II, Sny). Je pro Tebe smrt velkým tématem, nebo je to náhoda, že se do textů dostala?
Já jsem tématem smrti, konce nebo rozpadu možná trochu posedlý. Je to leitmotiv mých textů, básní i románů. Ale nejde o záměr, jde prostě o něco, na co se pořád potřebuju ptát, co mě tíží, co se mi stále nějak vrací... Kdo nemá podobný pohled na svět a na život, tomu to bude zatěžko pochopit, ale neustálé uvažování nad těmihle tématy mi paradoxně vůbec nebrání v tom, abych miloval a prožíval život, muziku, tvorbu... naopak, v tragičnosti života pociťuju jakousi podivuhodnou radost. Jsem divnej, já vím (úsměv).
Hvězdy má určitě rád každý... pohled na noční oblohu je takový... mystický. Ty si ale myslíš, že „Někde svítí, někde svítí hvězda, a na ní se a na ní se hraje divná, smutná, krásná temná hudba, o který se, o který se, ani ve snu nezdá.“ Je v tomhle textu pokus o definici vaší muziky (divná, smutná, krásná temná)? Nebo je to spíš takový přání, aby někde existoval jiný život, než tady?
Text Hvězdy není ani tak o Hoři, jako spíš o všech lidech, co žijí jakoby na jiný planetě a kteří mě tak fascinují. Svět konvencí a stereotypů má strašnou magnetickou sílu a snaží se nás všechny srovnat do latě a nasměrovat na společnou cestu. A já miluju všechny outsidery, blouznivce, snivce, kteří jdou radši příkopem a s očima upřenýma na noční oblohu, sní o hvězdě, kde by mohli žít svým vlastním životem, kde hraje hudba, stvořená jenom pro ně...
Hvězda končí „snovým“ veršíkem, zato Sny jsou o snech celé... „Sny jsou jenom tvý, v nich si nosíš tajemství, který nikdy nesmíš prozradit.“ Takže prozradíš svý sny nebo ne? Nechme třeba stranou ty životní, ale zkus ty kapelní – o čem tak sníte, kam byste se rádi dostali?
Naše sny nemíří zase až tak daleko: přejeme si jenom to, aby nám naši fanoušci byli věrní, dávali nám najevo podporu a chodili na naše koncerty. Když budeme i nadále cítit, že je s námi skupina lidí, které baví a těší naše tvorba, tak nás neopustí chuť pokračovat dál a dělat muziku, která není určená masám. A já osobně si ještě přeju, abychom vydrželi ve stejném složení a přestáli i postupné stárnutí a životní peripetie, abychom s Hoří překonali Rolling Stones a jednou (byť ne ve Wembley, ale třeba v Rock Café) oslavili osmdesát let od založení.
Ke snům vznikl zajímavý videoklip, který mi přijde jako sestřih z nějakého starého filmu... Můžeš prozradit, kdo je autorem klipu a kde jste si obrázky vypůjčili? Nebo je to hrané jen pro vás?
Autorem klipu ke Snům je náš bubeník pan Medák, který nám stříhá klípky, navrhuje trička atd. už nějaký ten čas. Tenhle klip ale bohužel není hraný pro nás, je to sestřih z fantastického filmu Krakatit s Karlem Högerem v hlavní roli. Mimochodem Karel Höger je takový náš fiktivní patron – jeho hlas přes propast půlstoletí namluvil i intra na albu Lamento. K nové desce nicméně chystáme ještě další klip, který už bude autorský a zahrajeme si v něm my sami.
Proč je název česky zpívaného alba (pár anglických slov nepočítám – úsměv) v anglicko-španělské kombinaci? Má to nějaký hlubší význam? Kdybys tam dal Klub, nebylo by to ono? Minule jsi říkal, že zahraniční ambice nemáte... platí to stále?
Club Silencio je taková hříčka pro filmové fajnšmekry a já bych význam toho názvu nechal jako hádanku. Kdo je zasvěcen, tak ví, a ostatní nechť hledají (úsměv). Každopádně ten název jsem vybral já a jeden z důvodů byl i ten, že jsem chtěl zachovat linii "exoticky" znějících názvů a navázat tak na předchozí desky Commedia dell´ arte a Lamento.
V recenzi nedošlo na obal, tak to můžeme probrat tady... Mně to přijde jak BONEY M (smích), ten zpívající chlapík s „kulatým“ účesem... A ty barvy, jak z roku osmdesát... jak navrch, tak uvnitř (tam dokonce vládne růžová). Retro dnes letí, takže předpokládám, že je to záměr... Booklet vám dělala Petra Komárková – to jí necháváte volné ruce, nebo zhmotňuje vaše představy?
Péťa nám dělala booklety ke všem deskám kromě první placky Na úpatí. Volné ruce jí necháváme tak napůl – ona vždycky připraví několik návrhů a my potom vybereme ten, který nejvíc vystihuje ducha nahrávky. A tenhle obal podle mě naprosto sedí, protože evokuje právě určitou plakátovost, barevnost až křiklavost... a navíc myslím, že na nové desce je i pár hudebních retro výletů, jak do éry osmdesátkového diska, tak do doby psychedelického rokenrolu.
A druhá slečna je podepsaná pod vydáním. Firma Kontra Production, která patří Štěpánce Kubíčkové, se coby vydavatel věnuje pouze vám (PRVNÍ HOŘE, SINUHET). To je asi velká výhoda, když máte stoprocentní servis... Ale jaký ten 100% servis v rámci malé České republiky může být? Hudební nosiče se příliš neprodávají... koncertů až tolik taky nehrajete...
No, právě že v klasických kamenných obchodech se už dneska muzika vážně moc neprodává, leda tak Lucinky Vondráčkový nebo Těžký Hypochondři jako obskurní dárky k vánocům. Proto jsme zvolili tuhle cestu a desku si vydali sami pod hlavičkou naší agentury Kontra Production s tím, že ji budeme prodávat především na koncertech a přes e-shop. A zatím se to vyplácí, slečna Štěpánka se o ni stará jako o děťátko a myslím, že málokteré ze zavedených vydavatelství by pro ni mohlo udělat víc.
Jsme u konce, takže jestli chceš dodat něco důležitého, na co řeč nepřišla, „nekonečný“ prostor našeho webzinu je Ti k dispozici...
Myslím, že řeč přišla na ledacos, otázky byly napsané fakt dobře, díky za rozhovor. Doufám, že na základě tohohle povídání nás třeba někdo nově objeví a přijde na koncert – a tak vlastně poslední, možná i nejdůležitější vzkaz: choďte na koncerty! V osobním setkání fanoušků s kapelou je největší síla a vydařené štace, kde to pulzuje energií, nás nejvíc nabíjejí silou a chutí do další tvorby.
www.bandzone.cz/prvnihore
