O izraelském duu CARUSELLA jsem dosud četl samou chválu a když jsem v podstatě náhodou zaregistroval, že dorazí do Strakonic, neváhal jsem ani vteřinu a na okraj města do hospodského sálu vyrazil. Čekal jsem pár zvědavců, ale jaké bylo mé překvapení – sál byl zaplněný a počet diváků určitě přesáhl stovku. Na Carusellu si ale všichni museli poměrně dlouho počkat, protože předkapela začala s devadesátiminutovým zpožděním... v půl desáté... a Carusella v půl jedenácté.
Trochu mě zklamalo, když si bubeník Guy Shechter začal stavět bicí (s obrovským kopákem) na pódiu. Zvěsti totiž slibovaly bicí uprostřed sálu a kruh fanoušků kolem dokola. No nevadí, snad to nesebere kapele vítr z plachet, říkal jsem si... Kytaristka a zpěvačka Tamar Aphek si naštelovala nějaká „udělátka“ na podlaze, zapojila kytaru, oba jen krátce nazvučili, lokli si z litrovky Jacka Danielse a rozjelo se „to“. „To“ rovná se peklo. Nikoliv v pekelném slova smyslu (úsměv), ale ve smyslu obrovské energie, nespoutané divočiny a neskutečné atmosféry. Tamar vydržela relativně v klidu jen na začátku setu, po chvíli ale dala pódiu vale a s kytarou na drátě vyrazila do davu. V předklonu se začala prodírat kotlem nedbaje na nějaký ten kontakt s okolo stojícími, nedbaje nejspíš na nic. Jako odtržená od reality, v transu, s výrazem mimoida ve tváři, přesto instrumentálně dokonalá, ať ve stoje, nebo v kleče. Tyhle její mimopódiové pobyty se opakovaly a do celého setu zapadaly naprosto přirozeně – nikoliv jako nějaké pózy nebo opičení se po rockových hvězdách. A když už Tamar lítání po sále (nechápu, že někde nezamotala kabel od kytary... – úsměv) přestalo bavit, vylezla na Guyův kopák a na tomto neobvyklém místě vydržela několik minut.
Těžko jednoznačně označit styl, který CARUSELLA hraje. Některé pomalé skladby se odehrávají v hustém a těžkém marastu, jiné zdobí punková hravost a nechybí ani chytlavé písničky, které s Tamar a Guyem řve celý sál. U mikrofonu je častěji slečna, která si s hlasem pohrává jak vítr s pouťovým balónkem – zlehýnka citlivě a čistým hlasem jen tak prozpěvuje, aby z ničeho nic přešla v hysterický řev – a nevynechává ani polohy mezi těmito extrémy. Guy jí sem tam doprovází, ale i on si užívá občasný sólový zpěv. Největšího ohlasu se pochopitelně dočkala Star Quality, kterou evidentně většina návštěvníků znala z Myspace nebo Youtube. Proti albové verzi byla ta živá podstatně delší, obohacená o dlouhou hustou mezihru. Když už jsem zmínil hustotu resp. marast, zdá se neuvěřitelné, že by tohle zvládla kapela s jedinou kytarou. Ale Carusella to umí, byť jí k tomu pomáhá technika. Právě ona „udělátka“ obsahují přednahrané kytarové party, které produkci řádně zahušťují.
Po intenzivním „základním kole“ si dychtivé publikum vykřičelo nezbytný přídavek, na jehož konci oba protagonisté zmizeli. Nicméně z beden se linul ještě drahnou chvíli další hlukový atak, při kterém se Tamar objevila s kamerou a nahrávala si nadšené reakce fanoušků.
Je obdivuhodné, s jakým nasazením „odjezdili“ Izraelci své vystoupení. Kde se v nich ta energie bere, když jsou takřka neustále na cestách – vždyť do konce února pokračuje turné, na němž je čeká jediný volný den a sáhodlouhé přejezdy (Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Finsko, Švédsko, Německo).
Habešský sál byl svědkem po všech směrech profi vystoupení. Tamar a Guy jej odehráli prakticky bez pauz, proslovů nebo nějakého žertování, natož s nešvary typu domlouvání se „co jako teď dáme“, tak často pozorovanými u tuzemských kapel.
Ale abych nekřivdil všem. Předkapela LIBERTY JAIL zahrála také slušný set. Jejich nabroušenému HC sice nepřál zvuk, ale kvartet dokázal zaujmout a strhnout zaplněný sál k bouřlivé odezvě. Kapela prý hrála s vypůjčeným bubeníkem, ale poznat to nebylo, vše do sebe zapadalo a nebylo divu, že i mladíci museli přidat.
Fotky: Jan "Stopař" Dvořák
Trochu mě zklamalo, když si bubeník Guy Shechter začal stavět bicí (s obrovským kopákem) na pódiu. Zvěsti totiž slibovaly bicí uprostřed sálu a kruh fanoušků kolem dokola. No nevadí, snad to nesebere kapele vítr z plachet, říkal jsem si... Kytaristka a zpěvačka Tamar Aphek si naštelovala nějaká „udělátka“ na podlaze, zapojila kytaru, oba jen krátce nazvučili, lokli si z litrovky Jacka Danielse a rozjelo se „to“. „To“ rovná se peklo. Nikoliv v pekelném slova smyslu (úsměv), ale ve smyslu obrovské energie, nespoutané divočiny a neskutečné atmosféry. Tamar vydržela relativně v klidu jen na začátku setu, po chvíli ale dala pódiu vale a s kytarou na drátě vyrazila do davu. V předklonu se začala prodírat kotlem nedbaje na nějaký ten kontakt s okolo stojícími, nedbaje nejspíš na nic. Jako odtržená od reality, v transu, s výrazem mimoida ve tváři, přesto instrumentálně dokonalá, ať ve stoje, nebo v kleče. Tyhle její mimopódiové pobyty se opakovaly a do celého setu zapadaly naprosto přirozeně – nikoliv jako nějaké pózy nebo opičení se po rockových hvězdách. A když už Tamar lítání po sále (nechápu, že někde nezamotala kabel od kytary... – úsměv) přestalo bavit, vylezla na Guyův kopák a na tomto neobvyklém místě vydržela několik minut.
Těžko jednoznačně označit styl, který CARUSELLA hraje. Některé pomalé skladby se odehrávají v hustém a těžkém marastu, jiné zdobí punková hravost a nechybí ani chytlavé písničky, které s Tamar a Guyem řve celý sál. U mikrofonu je častěji slečna, která si s hlasem pohrává jak vítr s pouťovým balónkem – zlehýnka citlivě a čistým hlasem jen tak prozpěvuje, aby z ničeho nic přešla v hysterický řev – a nevynechává ani polohy mezi těmito extrémy. Guy jí sem tam doprovází, ale i on si užívá občasný sólový zpěv. Největšího ohlasu se pochopitelně dočkala Star Quality, kterou evidentně většina návštěvníků znala z Myspace nebo Youtube. Proti albové verzi byla ta živá podstatně delší, obohacená o dlouhou hustou mezihru. Když už jsem zmínil hustotu resp. marast, zdá se neuvěřitelné, že by tohle zvládla kapela s jedinou kytarou. Ale Carusella to umí, byť jí k tomu pomáhá technika. Právě ona „udělátka“ obsahují přednahrané kytarové party, které produkci řádně zahušťují.
Po intenzivním „základním kole“ si dychtivé publikum vykřičelo nezbytný přídavek, na jehož konci oba protagonisté zmizeli. Nicméně z beden se linul ještě drahnou chvíli další hlukový atak, při kterém se Tamar objevila s kamerou a nahrávala si nadšené reakce fanoušků.
Je obdivuhodné, s jakým nasazením „odjezdili“ Izraelci své vystoupení. Kde se v nich ta energie bere, když jsou takřka neustále na cestách – vždyť do konce února pokračuje turné, na němž je čeká jediný volný den a sáhodlouhé přejezdy (Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Finsko, Švédsko, Německo).
Habešský sál byl svědkem po všech směrech profi vystoupení. Tamar a Guy jej odehráli prakticky bez pauz, proslovů nebo nějakého žertování, natož s nešvary typu domlouvání se „co jako teď dáme“, tak často pozorovanými u tuzemských kapel.
Ale abych nekřivdil všem. Předkapela LIBERTY JAIL zahrála také slušný set. Jejich nabroušenému HC sice nepřál zvuk, ale kvartet dokázal zaujmout a strhnout zaplněný sál k bouřlivé odezvě. Kapela prý hrála s vypůjčeným bubeníkem, ale poznat to nebylo, vše do sebe zapadalo a nebylo divu, že i mladíci museli přidat.
Fotky: Jan "Stopař" Dvořák
