Za tu dobu, co jsem nenapsal ani řádku, jsem si vyhlédl pár nahrávek, o kterých by pravděpodobně stálo za to pojednat, a jednou z nich bylo i debutové album projektu Radiance, dítka kytaristy Necrophagist Samiho Raatikainena, který tento post přebral od kolegy Christiana Müenznera, nyní působícího v naprosto parádní Obscuře (jinak od roku 2009 i lead kytara u Spawn of Possession).
Sami měl dvě možnosti: buďto mohl pokračovat v tom, co dělá s Necrophagist, snad jen místy poněkud jinak, či mohl hudebnímu světu ukázat, že není pouze pidlikářem bez ladu a skladu a přehrávačem partů jiných kytaristů. Naštěstí pro nás, a to prozradím ihned na začátku, se vydal druhou, trnitější stezkou a na přetechnizovaný death metal tak zase zapomeňte.
Naopak, Radiance startují ambientním trackem (celých 49 minut je ve skutečnosti jednou mohutnou kompozicí, která ovšem pro potřeby CD musela být rozdělena do několika úseků - a já toto rozdělení budu respektovat, ačkoliv se mi zdá zbytečné) „Lambda 475“, který uvádí celý vesmírný koncept „The Burning Sun“, na níž ihned naváže eponymní track. A zde začíná první posluchačovo dilema.
Nechat skladbu valit, či ten „křečovitý“ zápach Meshuggah vypnout hned na samém počátku? Zvuk je naprosto identický jako u švédských stylotvůrců, prostě klasická kalkulačka (nebo, chcete-li djent, jak by to pravděpodobně nazvali naši zahraniční kolegové), kterých se na nás v současnosti i minulosti valily a stále valí desítky a stovky. Jenže jestliže jsou Meshu technickým metalem se vším všudy, Radiance s brzy se vynořivšími klávesovými mezihrami a křehkými ženskými vokály Noory Häkkinen ihned strhnou kormidlo do žánru prog metalu, což ještě umocní přítomnost čistých prog/power metalově laděných lead vokálů, o které se postaral čiperný Mats Léven (Therion, At Vance aj.) a samozřejmě ambientními kosmickými (ne)melodiemi, jež zabírají dobrých 11 minut skladby/nahrávky.
Moment, takže zde máme sedmistrunné kytarové party, přepočítanou rytmiku a naproti tomu power metalové fistule (ne tak docela) a (pro projekty poměrně tradiční, či alespoň frekventovaný) ambient? Zajímavé..
A ono to zajímavé je, jelikož mně osobně téměř 20-ti minutový kolos o kterém se bavíme vskutku vyrazil dech. Je naprosto očividné, že Sami si dal při psaní materiálu opravdu na čas, vše si řádně promyslel, zapsal a nyní servíruje posluchačům na stříbrném podnose, to vše s absolutně vymakaným zvukem a po technické stránce naprosto famózně zpracovanou látkou. Těžko se popisuje, jaký šok posluchač zažije při prvním průjezdu tak neuvěřitelně kvalitně napsaného a přitom nikterak závratně originálního materiálu.
V jednu chvíli se nacházíte uprostřed rozmáchlé kompozice, ve které šlapky pádí o sto šest, někde v pozadí si své party odbývají klávesy zaranžované jako klavír, a v tu chvíli na vás Sami vytasí nefalšované rockové sólo, čímž zcela změní celou atmosféru. Za pár vteřin se však již opět nacházíte ve studeném vesmíru, který nebezpečně rozehřívá nedaleko se nacházející žhnoucí slunce. Neuvěřitelně mne baví ony metalové průlety, ve kterých se uplatní nejen zastavované sekačky, které tak důvěrně známe, ale hlavně – a to mne baví nejvíce – zpomalovačky bicího tempa. Zní to neskutečně svěže a já se jen divím, že to tech metalové kapely nepoužívají častěji. Dodává to totiž kalkulačkám ještě o trochu promakanější ráz.
Jestliže „The Burning Sun“ byla melodicko-technickou nádherou, „Downward Spiral“ po poněkud hektičtějším úvodu přináší snové hudební zákruty, jež mi připomněly (i vlivem zpěvu a velmi podobně řešených recitativů) Američany Nevermore, přesně v polovině přicházející dospělou a vyspělou atmosférou plnou kosmicky znějících kláves a synthů, do nichž si Sami hraje neuvěřitelně parádně vysoustružené melodie. Ano, tohle mne neskutečně baví, vyhrávky, sóla (kterých je dle mého názoru ještě vyslovený nedostatek a to se bavíme o kytaristovi Necrophagist!!), vše je na svém místě a tak nějak přirozené. Naprosto mě pak dostává repetice, jež uklidňuje podmanivým Matsovým hlasem, přirozenou monumentálností a dokonalou atmo přízdobou, kterou Samimu žeru i s navijákem.
Fajn, potvrdilo se to, co jsem tušil již na začátku, jakkoliv trojlístek power/speed/heavy naprosto nemusím, když se to zamíchá do progu, sežeru to a ještě si pomlaskávám. Což je přesně případ Radiance. Zcela dospělý a s gustem složený materiál, jenž vlastně téměř nemá slabiny, nepočítám-li až příliš velké užití kosmických ruchů, které sice mohly vystřídat další podmanivé melodie, ovšem na druhou stranu je třeba desku brát jako nedělitelný celek – tedy tak, jak byla původně zamýšlena. A – ruku na srdce – nejmenovaný norský opus „Light of Day, Day of Darkness“ taky není zrovna hodina nepřetržité kytarové exhibice..
Mně nezbývá, než všem příznivcům přemýšlivého metalu tento smělý projekt doporučit, jelikož kombinuje dva rozdílné světy a to zároveň originálním i zcela neoriginálním způsobem. Jak tento dualismus, jenž hraničí až s dialektikou pochopíte už ponechám na vás.
Čas: 48:47
Seznam skladeb:
Sami měl dvě možnosti: buďto mohl pokračovat v tom, co dělá s Necrophagist, snad jen místy poněkud jinak, či mohl hudebnímu světu ukázat, že není pouze pidlikářem bez ladu a skladu a přehrávačem partů jiných kytaristů. Naštěstí pro nás, a to prozradím ihned na začátku, se vydal druhou, trnitější stezkou a na přetechnizovaný death metal tak zase zapomeňte.
Naopak, Radiance startují ambientním trackem (celých 49 minut je ve skutečnosti jednou mohutnou kompozicí, která ovšem pro potřeby CD musela být rozdělena do několika úseků - a já toto rozdělení budu respektovat, ačkoliv se mi zdá zbytečné) „Lambda 475“, který uvádí celý vesmírný koncept „The Burning Sun“, na níž ihned naváže eponymní track. A zde začíná první posluchačovo dilema.
Nechat skladbu valit, či ten „křečovitý“ zápach Meshuggah vypnout hned na samém počátku? Zvuk je naprosto identický jako u švédských stylotvůrců, prostě klasická kalkulačka (nebo, chcete-li djent, jak by to pravděpodobně nazvali naši zahraniční kolegové), kterých se na nás v současnosti i minulosti valily a stále valí desítky a stovky. Jenže jestliže jsou Meshu technickým metalem se vším všudy, Radiance s brzy se vynořivšími klávesovými mezihrami a křehkými ženskými vokály Noory Häkkinen ihned strhnou kormidlo do žánru prog metalu, což ještě umocní přítomnost čistých prog/power metalově laděných lead vokálů, o které se postaral čiperný Mats Léven (Therion, At Vance aj.) a samozřejmě ambientními kosmickými (ne)melodiemi, jež zabírají dobrých 11 minut skladby/nahrávky.
Moment, takže zde máme sedmistrunné kytarové party, přepočítanou rytmiku a naproti tomu power metalové fistule (ne tak docela) a (pro projekty poměrně tradiční, či alespoň frekventovaný) ambient? Zajímavé..
A ono to zajímavé je, jelikož mně osobně téměř 20-ti minutový kolos o kterém se bavíme vskutku vyrazil dech. Je naprosto očividné, že Sami si dal při psaní materiálu opravdu na čas, vše si řádně promyslel, zapsal a nyní servíruje posluchačům na stříbrném podnose, to vše s absolutně vymakaným zvukem a po technické stránce naprosto famózně zpracovanou látkou. Těžko se popisuje, jaký šok posluchač zažije při prvním průjezdu tak neuvěřitelně kvalitně napsaného a přitom nikterak závratně originálního materiálu.
V jednu chvíli se nacházíte uprostřed rozmáchlé kompozice, ve které šlapky pádí o sto šest, někde v pozadí si své party odbývají klávesy zaranžované jako klavír, a v tu chvíli na vás Sami vytasí nefalšované rockové sólo, čímž zcela změní celou atmosféru. Za pár vteřin se však již opět nacházíte ve studeném vesmíru, který nebezpečně rozehřívá nedaleko se nacházející žhnoucí slunce. Neuvěřitelně mne baví ony metalové průlety, ve kterých se uplatní nejen zastavované sekačky, které tak důvěrně známe, ale hlavně – a to mne baví nejvíce – zpomalovačky bicího tempa. Zní to neskutečně svěže a já se jen divím, že to tech metalové kapely nepoužívají častěji. Dodává to totiž kalkulačkám ještě o trochu promakanější ráz.
Jestliže „The Burning Sun“ byla melodicko-technickou nádherou, „Downward Spiral“ po poněkud hektičtějším úvodu přináší snové hudební zákruty, jež mi připomněly (i vlivem zpěvu a velmi podobně řešených recitativů) Američany Nevermore, přesně v polovině přicházející dospělou a vyspělou atmosférou plnou kosmicky znějících kláves a synthů, do nichž si Sami hraje neuvěřitelně parádně vysoustružené melodie. Ano, tohle mne neskutečně baví, vyhrávky, sóla (kterých je dle mého názoru ještě vyslovený nedostatek a to se bavíme o kytaristovi Necrophagist!!), vše je na svém místě a tak nějak přirozené. Naprosto mě pak dostává repetice, jež uklidňuje podmanivým Matsovým hlasem, přirozenou monumentálností a dokonalou atmo přízdobou, kterou Samimu žeru i s navijákem.
Fajn, potvrdilo se to, co jsem tušil již na začátku, jakkoliv trojlístek power/speed/heavy naprosto nemusím, když se to zamíchá do progu, sežeru to a ještě si pomlaskávám. Což je přesně případ Radiance. Zcela dospělý a s gustem složený materiál, jenž vlastně téměř nemá slabiny, nepočítám-li až příliš velké užití kosmických ruchů, které sice mohly vystřídat další podmanivé melodie, ovšem na druhou stranu je třeba desku brát jako nedělitelný celek – tedy tak, jak byla původně zamýšlena. A – ruku na srdce – nejmenovaný norský opus „Light of Day, Day of Darkness“ taky není zrovna hodina nepřetržité kytarové exhibice..
Mně nezbývá, než všem příznivcům přemýšlivého metalu tento smělý projekt doporučit, jelikož kombinuje dva rozdílné světy a to zároveň originálním i zcela neoriginálním způsobem. Jak tento dualismus, jenž hraničí až s dialektikou pochopíte už ponechám na vás.
Čas: 48:47
Seznam skladeb:
- Lambda 475
- The Burning Sun
- Lambda 610
- 0
- Downward Spiral
- Lambda 690
- Conclusion
