„Punx not dead“ vyřvává štěkeňská omladina v poslední skladbě svého prvního řádného cédéčka. Tímto oslím můstkem jsem nastínil žánrové směřování smíšeného kvartetu, v němž čtvrtinu tvoří něžné pohlaví, překvapivě usazené za bicí soupravou.
Novicové na tuzemské punkové scéně se prezentují překvapivě zajímavým materiálem. Ač kapelu založili coby teenageři, nenasměrovali ji do vod líbivého neopunku; naopak – ctí kořeny žánru a za vzory uvádí E!E či Ramones. Patnáct songů netrpí žádnými výraznými neduhy, naopak díky rozumné stopáži a kvalitnímu soundu ze studia ExAvik se nahrávka poslouchá tak nějak sama. Když porovnám tenhle debut s letošními punkovými deskami, vychází mi Patheroye Roye jako adept na stupně vítězů, hned za jednoznačně nejlepším albem Viva la ironie od Vision Days a Visacím zámkem, jehož hit Padesát je hodně podařená taškařice.
Od začátku se hraje melodická a svižná muzika, sice poskládaná podle jednotného mustru sloka – refrén, ale v podstatě se nápady neopakují, každá skladba se jeví být potenciálním hitem a hlavně – po pár posleších jsou všechny songy zaryté hluboko v podvědomí. Jednoznačně nejlepší položkou je druhá Generace – škoda, že desku neotvírá, byla by to okamžitá „rána mezi oči“. Hned její začátek je parádní, po pár brnknutích a kytarovém (metalovém) zakvílení následuje sborový refrén a teprve po něm sloka a mírné zvolnění. I text se tady povedl, je sice daný věkem protagonistů – „no a co“, mají na to právo – nemít prachy, být bezprizorní, nevědět jak na to a neznát zákony. Ve srovnání s Generací úvodní Coura prohrává, ne po hudební stránce, ale text je prostě slabší. Sice se navzdory názvu obejde bez vulgarismů (jako celá deska, za to patří textařovi velká pochvala, v dnešní době je to v punku hodně vzácný úkaz), ale je to takové kostrbaté a naivní odsouzení slečny lehčích mravů. Mnohem vyspěleji vyznívá bilancování a loučení s dětstvím v Je to pryč, typické punkové hopsavé písničce. I tady jsou kořením citlivě využité sbory, v Dovolené zase zaslouží pochvalu výrazná baskytara i kytarové postupy, jen text jakoby vypadl z kapely o generaci starší – zřejmě zkušenosti z rodinných dovolených s rodiči (úsměv). Totální old school punk jak v sedmdesátém sedmém je Léto, nic neřešící skladba o tom, že je „léto krásný a voňavý...“ A hned poté další překvapení – Režim. Kdo by u dvacetiletých mládenců čekal jednoznačné odsouzení komunistického vládnutí: „Někdo říkal jinej režim, prej nám bylo hej, když si na to vzpomenu, tak by jsem šel blejt“. Nechme stranou prohřešky proti mateřskému jazyku, spíše si spočtěme, kolik let bylo členům kapely před dvaceti lety... Tím nechci do nikoho rýpat, jen upozornit, že některé texty jakoby byly psány někým o generaci starším. Po hříčce Prosecká následuje skandovaná vypalovačka o Takové zlobivé slečně, která by si měla sbalit své věci...
Jediná skladba, které jsem nepřišel na chuť, je Smrt, zřejmě převzatá od Ramones. Nelíbí se mi tady zpěv, který je trochu zastřený a trochu falešný – nevím, jestli to zpívá Martin jako všechno ostatní, ale tady není ve své kůži. O poznání lepší je Pejsek, další song, ve kterém refrén s akustickou konstantou „jau, jau, jau“ zabírá na první poslech; pozornost ale zaslouží i další kytarové hrátky. Permanentní vokály a minimum meziher obsahují Rozmary, v nichž se počítá souboj dvou kytar i pestrá Mončina hra. Uklízeč je nejspíš autobiografický, inu konkurz na tuhle profesi je téma hodné zveršování, hudebně další rychlá jízda s dalšími jednoduchým, leč chytlavými riffy. Dalším adeptem na koncertní tutovku je Holka blbá. Už se začínám opakovat, ale refrén je opět dostatečně silný a jeho sborový úvod patří k nejlepším momentům alba – jen kytara jakoby tu a tam malinko ujela – ale aspoň je to autentické, kapela nahrávala obě kytary najednou a rytmiku taky, takže drobná zaškobrtnutí bych neřešil jako nějaký velký problém. Rande je typická pubertální záležitost o starostech s randem po alkoholické smršti a Oni pocta žánru – viz první větu.
Pozornost zaslouží i pěkně zpracovaný booklet se všemi texty, fotkou kapely i „paterojich“ včelích úlů, pro jistotu ve dvou řadách nad sebou. Titulní obrázek, parafráze někdejšího stalinovského pomníku, ale s poněkud jiným osazenstvem, se taky povedl, takže na obalu je jediná muška – název – na přední straně s tečkami před „je“, na hřbetu „Je to pryč“ bez teček a s velkým začátečním písmenem. Kapela sice nemá logo, ale má parádního maskota, punkovou včelu s náležitým gestem (smích).
Celkový dojem je lepší než dobrý, školní známkou řekněme taková slabší dvojka, což v překladu značí velmi dobrých sedm...
Seznam skladeb:
Čas: 31:37
www.patheroyeroye.cz
www.bandzone.cz/patheroyeroye
www.cecek.com
Novicové na tuzemské punkové scéně se prezentují překvapivě zajímavým materiálem. Ač kapelu založili coby teenageři, nenasměrovali ji do vod líbivého neopunku; naopak – ctí kořeny žánru a za vzory uvádí E!E či Ramones. Patnáct songů netrpí žádnými výraznými neduhy, naopak díky rozumné stopáži a kvalitnímu soundu ze studia ExAvik se nahrávka poslouchá tak nějak sama. Když porovnám tenhle debut s letošními punkovými deskami, vychází mi Patheroye Roye jako adept na stupně vítězů, hned za jednoznačně nejlepším albem Viva la ironie od Vision Days a Visacím zámkem, jehož hit Padesát je hodně podařená taškařice.
Od začátku se hraje melodická a svižná muzika, sice poskládaná podle jednotného mustru sloka – refrén, ale v podstatě se nápady neopakují, každá skladba se jeví být potenciálním hitem a hlavně – po pár posleších jsou všechny songy zaryté hluboko v podvědomí. Jednoznačně nejlepší položkou je druhá Generace – škoda, že desku neotvírá, byla by to okamžitá „rána mezi oči“. Hned její začátek je parádní, po pár brnknutích a kytarovém (metalovém) zakvílení následuje sborový refrén a teprve po něm sloka a mírné zvolnění. I text se tady povedl, je sice daný věkem protagonistů – „no a co“, mají na to právo – nemít prachy, být bezprizorní, nevědět jak na to a neznát zákony. Ve srovnání s Generací úvodní Coura prohrává, ne po hudební stránce, ale text je prostě slabší. Sice se navzdory názvu obejde bez vulgarismů (jako celá deska, za to patří textařovi velká pochvala, v dnešní době je to v punku hodně vzácný úkaz), ale je to takové kostrbaté a naivní odsouzení slečny lehčích mravů. Mnohem vyspěleji vyznívá bilancování a loučení s dětstvím v Je to pryč, typické punkové hopsavé písničce. I tady jsou kořením citlivě využité sbory, v Dovolené zase zaslouží pochvalu výrazná baskytara i kytarové postupy, jen text jakoby vypadl z kapely o generaci starší – zřejmě zkušenosti z rodinných dovolených s rodiči (úsměv). Totální old school punk jak v sedmdesátém sedmém je Léto, nic neřešící skladba o tom, že je „léto krásný a voňavý...“ A hned poté další překvapení – Režim. Kdo by u dvacetiletých mládenců čekal jednoznačné odsouzení komunistického vládnutí: „Někdo říkal jinej režim, prej nám bylo hej, když si na to vzpomenu, tak by jsem šel blejt“. Nechme stranou prohřešky proti mateřskému jazyku, spíše si spočtěme, kolik let bylo členům kapely před dvaceti lety... Tím nechci do nikoho rýpat, jen upozornit, že některé texty jakoby byly psány někým o generaci starším. Po hříčce Prosecká následuje skandovaná vypalovačka o Takové zlobivé slečně, která by si měla sbalit své věci...
Jediná skladba, které jsem nepřišel na chuť, je Smrt, zřejmě převzatá od Ramones. Nelíbí se mi tady zpěv, který je trochu zastřený a trochu falešný – nevím, jestli to zpívá Martin jako všechno ostatní, ale tady není ve své kůži. O poznání lepší je Pejsek, další song, ve kterém refrén s akustickou konstantou „jau, jau, jau“ zabírá na první poslech; pozornost ale zaslouží i další kytarové hrátky. Permanentní vokály a minimum meziher obsahují Rozmary, v nichž se počítá souboj dvou kytar i pestrá Mončina hra. Uklízeč je nejspíš autobiografický, inu konkurz na tuhle profesi je téma hodné zveršování, hudebně další rychlá jízda s dalšími jednoduchým, leč chytlavými riffy. Dalším adeptem na koncertní tutovku je Holka blbá. Už se začínám opakovat, ale refrén je opět dostatečně silný a jeho sborový úvod patří k nejlepším momentům alba – jen kytara jakoby tu a tam malinko ujela – ale aspoň je to autentické, kapela nahrávala obě kytary najednou a rytmiku taky, takže drobná zaškobrtnutí bych neřešil jako nějaký velký problém. Rande je typická pubertální záležitost o starostech s randem po alkoholické smršti a Oni pocta žánru – viz první větu.
Pozornost zaslouží i pěkně zpracovaný booklet se všemi texty, fotkou kapely i „paterojich“ včelích úlů, pro jistotu ve dvou řadách nad sebou. Titulní obrázek, parafráze někdejšího stalinovského pomníku, ale s poněkud jiným osazenstvem, se taky povedl, takže na obalu je jediná muška – název – na přední straně s tečkami před „je“, na hřbetu „Je to pryč“ bez teček a s velkým začátečním písmenem. Kapela sice nemá logo, ale má parádního maskota, punkovou včelu s náležitým gestem (smích).
Celkový dojem je lepší než dobrý, školní známkou řekněme taková slabší dvojka, což v překladu značí velmi dobrých sedm...
Seznam skladeb:
- Coura
- Generace
- Je to pryč
- Dovolená
- Léto
- Režim
- Prosecká
- Taková
- Smrt
- Pejsek
- Rozmary
- Uklízeč
- Holka blbá
- Rande
- Oni
Čas: 31:37
www.patheroyeroye.cz
www.bandzone.cz/patheroyeroye
www.cecek.com
