SIX DEGREES OF SEPARATION - Of Us

Často se pod recenzemi mluví, nebo spíše „píše“ o objektivitě autora. Někteří jedinci do dneška nepochopili, že žádná objektivita neexistuje – nemůže existovat. Na základě tohoto nepochopení pak vyvstává snaha kritika kamenovat za jeho názor, místo respektu. Z těchto důvodů jsem si dal od nové desky Six Degrees Of  Separation (SDOS) více jak tříměsíční odstup a snažil se povznést nad věc – pokusit se být objektivní…

Nicméně nezadařilo se, jsem přece jen člověk. Často chladný, častěji však otevřený a plný pocitů, a jestli je něco, co dokáže evokovat veškeré mé pocity, tak je to právě hudba abstraktního tělesa SDOS. Jestli mě ještě nějaká kapela při živém vystoupení dokáže přilákat k pódiu, donutí mě rozpustit si svých posledních pět vlasů a urvat si hlavu, je to právě SDOS. Ano, jsem velkým fanouškem této skupiny a být třináctiletá holka, tak snad nosím Doctorovo slipy a olizuji ksichty kapely z plakátů na zdech.

A velkým fanouškem kapely zůstávám i po poslechu Of Us. Sice už se nejedná o takový výbuch, jako na předchozích deskách, nicméně kapela neztratila ani na čtvrté nahrávce nic ze své síly. Jestli SDOS mají s něčím problém, tak je to  vlastní minulost, neboť jejich předchozí alba jsou tak silná, že musí být hodně těžké je alespoň obhájit a neopakovat se. A to se podařilo. Kapela dosáhla svého standardu a zůstává i nadále na vrcholu hory.

Of Us vévodí především bezvadným zvukem. Vše je posazené jak  má být, vše je naprosto srozumitelné. Skladby samotné jsou utkané jako vždy citlivou jehlou, a co jim rozhodně nechybí, je poctivost. Co mi zde ale chybí trochu více, je hitový potenciál více skladeb. Z předchozích alb jsem si zvykl, že mě čtyři až pět songů totálně odstřelí. Snad je to už vysokou náročností ucha, zhýčkaným z minulých období, ovšem to chce stále více. Dušička je uspokojená. Stále je krásné, se probírat melodiemi a klikatými cestami alba, ale zároveň nabývá pocitu, že zde opravdu něco chybí. I přesto by jsem vyzdvihl skladby jako F-2370. Of Unrealistic Ambitions  či Of Common guilt. Tyto naplňují zcela přesně mou představu. Být takhle vysázeny všechny perly, tak by jsem asi spolknul lampičku a dělal chodící žaludeční stroboskop. Moc dobře si ještě pamatuji prvních poslechů alba Tritius, kde byl co song, to hit, a já tenkrát málem převrátil auto na zadní světla.

Podobné záchvaty mě chytají jen u tří zmíněných hitovek. Tím nechci říct, že zbytek je vata, to vůbec ne. Jak jsem napsal již na začátku, kapela si stále drží svůj vysoký standard. Jen mám pocit, že ty nejlepší zbraně byly použity na předchozích deskách. Kdo si zamiloval SDOS, ten určitě nepohrdne touto plackou. Je tam vše, co chceme slyšet, jen ty hitovky prostě chybí.  CD je navíc zabaleno v pěkném digipacku, tudíž není jistější investice, než do tohoto skvostu.