Je půl jedné v noci následujícího dne. Před takovými třiceti hodinami jsme stáli na zešeřelých schodech Exitu Chmelnice. Venku zima, že by psa nevyhnal, na schodech celkem ok. Rozhlížím se kolem, všímám si nápisu, že kapely hrají od 20:00. No na lístcích i infu bylo sice 19:00, ale nás nebijte, my stojíme stejně tak, jako vy. Těsně před sedmou se brány otevřou, a začíná kontrola vstupenek. „Metalopolis?“, vyřizují mírně zvýšenými hlasy chlapi akreditaci kdesi výše, a já se podvědomě usmívám. Je 16. prosince 2009, jsme na „Full Moon Over Europe Tour“. Headliner: Swallow the Sun. Support: Insomnium, Omnium Gatherum.
Opět přicházíme do prostoru o rozloze „tak akorát“, jenž již něco pamatuje, ale je stále příjemný a pohodlný. Naše kroky směřují pěkně k baru, kde si koupíme korbel vychlazeného zlatavého moku, a vyčkáváme, až si to na stage přihasí první support, chlapci OMNIUM GATHERUM z finského města Karhula, kteří jsou na scéně již, věřte nebo ne, nějakých 13 let. S alby jako „Spirits And August Light“, či skvěle přijatou poslední řadovkou „The Redshift“ slibovali být důstojným výkopem nevšedního melodoom/deathového večírku. Společnost jim k tomu dělala již vcelku početná (na Chmelnici paráda) návštěvnická základna, která si i v tento mrazivý čas našla čas na takové menší rozehřátí hudbou, inu, melodic death metal je tu v kurzu. Vzhledem k tomu, že jsem setlist jejich předchozích štací na turné (záměrně) neviděl, sám pro sebe jsem si vytyčil takový cíl.
Pokud mi zahrají mou oblíbenou synťákovou blbost „The Return“, budu spokojen. Ale ještě předtím kluci přihodili, přesně jak mají na turné v plánu, třebas „The Perfumed Garden“ z debutu „Spirits And August Light“, či „Into Sea“ z alba druhého, přičemž již při ní jsem si všímal celkem dobrého zvuku (stál jsem většinu času vpravo (vprostřed), tedy přesně tam, kde po většinu času řádil zpěvák Jukka Pelkonen, jenž neúnavně povzbuzoval správně (nebudu lynčován, když řeknu, že nejsem příznivcem pitů všeho druhu?) statické, avšak sympaticky vstřícné publikum dalšími a dalšími „paroháči“, a právě při další, obligátní vypalovačce a vlastně okamžité klasice „The Return“ (poslední řadovka) se masa začala pomalu pohupovat. To je dobře, jelikož ani zvuk nebyl v té chvíli úplně k zahození, leč bicí byly přehuleny tak, že mi v uších sviští ještě teď. Ovšem kytary, v nichž kupodivu vynikly i všechny efekty z „mořské“ skladby, mne dostaly. Hopsačka od začátku do konce, dobře odvedené growly, energie, vše bylo, jen mipřišlo mi líto v průběhu turné již vskutku hodně nachcípaného kytaristy Markuse Vanhaly, který si během setu dokonce párkrát musel sednout na bednu a sbírat síly. Nic moc pro něj asi, taková šňůra.
Svištíme dál, „The Second Flame“ se všemožnými zlomy, parádní slokou i přirozeným refrénem, finský melodeath ve své nejčistší podobě. Za mnou se ozývaly hlasy, že sice dobré, ale dnes se čeká na Swallow the Sun. To byla jistě pro mnoho návštěvníků pravda, leč Omnium dokázali vcelku dost lidí rozhýbat a mne potěšit ještě dvěma kvalitkami, hodně slušně odehranou „A Shadowkey“, jež se zdá pro mnohé kolegy až příliš podbízivá – a já jim to ani v nejmenším neberu. Ovšem na párty ideální věc s jednoduchou strukturou, která vás nepřekvapí, a rozvolněný refrén si s nimi nakonec rádi zazpíváte, posilníte-li se se zdravým Mírou nějakým alkoholickým mokem. Bavily mne synthy, bavil mne až nečekaně dobrý zvuk (na Chmelnické standarty opravdu v tento okamžik chválím),
Omnium si vychutnávali uvolněnou jízdu, a publikum připravili na vál „Son's Thoughts“ se zajímavými počátečními kytarami (vlastně albový přechod mezi předchozím songem „Wastrel“ a zmiňovanou), který se posléze breakem zlomí v klasickou melodeathovou jízdu. Je to veselé, je to hravé, jednoduše ideální předskokan. Pokud někomu přišel Jukka mírně afektovaný, jak se snažil stále a stále burcovat publikum, nebudu tento argument vehementně vyvracet, leč Omnium mají na turné roli „zahřívačky“, tak holt zahřívají. Au bolí mne krk od headbangu. Mnoho lidí nudili, já byl zrovna v dobré náladě, a proto u mne v pořádku. Sice zábavovka, ale v pořádku.
No nic, jdeme dál. Chlapi dohráli, poděkovali, a hasili si to na chodbu a pizzu (při každé návštěvě spekulujeme,, zda všechny kapely na Chmelnici přežívají jen díky pizze .-)), čili následovala přestávka na nákup pochutin, když si to na pódium pár minut před půl desátou štrádují Finové INSOMNIUM, kteří očividně oslovují mnohem početnější publikum, dav vůkol začal ve všech směrech nabývat na objemu. Basák a zpěvák Niilo Sevänen, kytaristé Ville a Ville (ne, nejsou to bratři v triku), basák Markus Hirvonen. To jsou Insomnium, kteří před pár lety stvořili dokonalou fúzi melodic death metalu a melodického doomu „Above The Weeping World“, aby se letos vrátili s novinkou „Across the Dark“ jíž se definitivně zařadili do čistého posmutnělého melodeathu. Začali, jak jinak, než novým intrem Equivalence, které vystřídalo ultra zrychlenou „The Gale“ (na to jsem se těšil), poté přišel singl „Down With The Sun“ (klasický melodeath toho nejobyčejnějšího zrna), jehož strhující headbang riffy padly na úrodnou půdu. Obecenstvo se začínalo pohupovat do rytmu, skotačit a všelijak reagovat.
„Drawn To Black“, jeden z méně nápadných songů ATWW, ovšem strukturou dokonalá melodická jízda s naprosto úchvatnou finální narration. „Only the Stars See, Only The Moon Hears“, Niilo cituje Poea, jako by se nechumelilo, zatímco jeho kumpáni sypou do chtivého publika jednu riffovou laskominu za druhou. Inu, to album prostě funguje, na papíře, na desce…a naživo tomu není jinak. Přichází „The Killjoy“, ve které si trochu zachroptím společně s panem Sevänenem, protože si již prostě nemohu pomoci. Trochu mě udivuje, že pramálo z přítomných zná texty kapely, chvílemi jsem sledoval„playback“ davu, a to tedy zase žádná sláva. Každopádně fandů v davu bylo očividně velké množství, jelikož vzduchem létaly hlavně pochvalné poznámky, a pařilo se dosyta.
Nové album. Mnou nepříliš kladně přijaté, ovšem naživo slibovalo být o stupeň lepším zážitkem, jelikož čisté vokály, jež mne tak iritovaly na nahrávce, živě obstarává Ville jen sporadicky, a Niilo je proto povětšinou growluje. Což rozhodně potěší. Skladba „Where The Last Wave Broke“. zpěvák šeptal, vyprávěl, basoval, povzbuzoval již tak dost nabuzené publikum, a my byli za asistence Insomnium unášeni na chladných sonických vlnách. A to doslova, jelikož zvuk byl v tuto chvíli na mém místě tak zbalastován a slit do koule, že jsem, nemít na kontě pár stovek poslechů jejich nahrávek, asi nevěděl, cože se hraje. Dal bych si skutečně velký pozor na ty bicí, přehulené jsou na Chmelnici často, tentokrát se ovšem i pěkně zamotaly kytary. Ale ještě to šlo.
Zvukově tomu bylo podobně i u následující, středně tempé „The Harrowing Years“, v níž chlapi nalezli mostík mezi rychlými skladbami. Hezký poslech, naživo mají sice ve svém repertoáru mnoho lepších skladeb (Bereavement, Closing Words), ale i tak, slušné. Poté přišla obligátní vypalovačka „Mortal Share“, jež mnohé z nás dlouhodobých fanoušků kapely irituje, jelikož do konceptu ATWW příliš nezapadá. Jedná se o typickou melodeathovku á la Dark Tranquillity, která je naživo sice hodně slušná, ale kapelu v mnoha očích tak o stupeň sráží. To ovšem ten večer očividně nikomu nevadilo, dav se bavil a já s ním. „Weighed Down With Sorrow“, další skladba, představující „Across The Dark“, kterou jsem si kvůli jasné melodické podobnosti na počátku soukromě pojmenoval jako „Gale II“. Mne to skutečně hodně bavilo, je vidět, že lomené rytmy skladby se užijí, Niilo svým projevem skvěle dotvářel mrazivou finskou atmosféru a ukazoval, že kluky v té naší divočině hrát baví. Pak už následoval jen přídavek „Devoid Of Caring“, jenž je poslední skladbou ATWW a zároveň i celého setu jejich letošního tour. Zvuk byl v tu chvíli už celkem v pohodě, takže jsme společně mohli pronikat do tajů nádherné melodické melancholie, kdy všichni členové kapely na poslední skladbu spojili své síly, a set zakončili ve velké pohodě.
Pauza na úpravu stage, klávesy byly umístěny dopředu, kluci si obhlédli stage, a čekalo se. Já si v mezičase trochu popovídal s Niilem, vyplísnil ho, jaktože nepřivezli u nás nesehnatelná trika ATWW (mimochodem bratru ne zrovna levná, ale z něčeho se žít musí), pouze pro mne nemyslitelné „AtD“, a dohodli jsme v brzké době jakousi drobnou rozpravu.
Konec čekání, na pódium se za ztlumených světel dostavují SWALLOW THE SUN, kapela, na kterou jistě mnoho fanoušků již netrpělivě čekalo. Za úvodních tónů „These Woods Breathe Evil“ se z rozdováděných fans stalo pozorné publikum, které každý detail jaksepatří ohodnotilo. Ten samý stav trval i následné „Falling World“, následovala klasika z debutu/dema, „Out Of This Gloomy Light“, pochmurnost jak blázen, Mikko, jenž se ten večer se svým zpěvem držel statečně, growloval jak o život, hecoval publikum, ve kterém nacházel vděčnou odezvu. Jak by také ne, StS se, zejména v posledních několika letech vyhoupli, co do popularity, hodně nahoru, a není se čemu divit. My Dying Bride + melodic death metal = výhra a StS takovou výhrou jsou.
Přesto, pár nespokojenců se našlo, co že to je za nudu, ale tady jde o melodický doom/death přátelé, tak se není čemu divit, že to není naživo tak přímé a jednoduché, jako dvě předešlé, Fans byli samozřejmě nadšení, a to i tehdy, když kapela zkusila další věc z novinky, „Sleepless Swans“, věc s tajemnými motivy, masivními akustickými pasážemi, narativy a mrazivou atmosférou naprosté samoty. Přichází „Plague Of Butterflies, jakýsi live cut, ve kterém nám chlapci dávají okusit pro mne suprové EP. Když Mikko zahlásil, že klávesista Aleksi Münter má narozeniny, zamrzelo to, jelikož kdyby to kapela anoncovala dopředu, mohli jsme si něco drobného připravit. Takhle nezbývá, než „Happy Birthday“, a jede se dál. „Don't Fall Asleep (Horror Pt. 2)“, jediná skladba z „Hope“, jež ten večer zazněla (já věděl, že tam ten titulní track prostě nedají) novinka „New Moon“, kapela jednoduše utvořila zvukovou hradbu, z které člověk nemohl ven, a byl v ní poválen i na rychlejším průběhu této skladby, když zvuk byl ucházející, kapela i publikum soustředění, a kytaristé do něj vystřelovali jednu vyhrávku za druhou. Slušné.
„Descending Winters“, velká klasika z „Ghosts Of Loss“, které, ačkoliv je mým nejméně oblíbeným albem, alespoň přineslo pár zaručených bomb tohoto formátu, a není se co divit, že jsem po těch necelých sedmi minutách byl věru spokojen.
Přídavky „The Giant“, a „Swallow“, jejich dopředu avizované encore v rámci celého tour, kluci pochopitelně dodrželi, ale je fajn předstírat, že si je fans vymodlili. Ono také přihodit každý večer jinou skladbu, jste-li na světovém turné, není zrovna lahoda, a proto buďme rádi za cokoliv. Přesto, StS ten večer potěšili, a pro pár lidí byli koncertním zážitkem roku. Já svůj osobní názor protentokrát nechám stranou, snad jen zdůrazním, že Omnium jsem naživo viděl rád a nijak mi nevadili, Insomnium jsou pochopitelně bomba, ačkoliv jejich nová tvorba mým mozkem již příliž nerezonuje, a StS – inu melodický doom/death jako řemen. Když jsme poté vycházeli ve velmi pozdních hodinách z klubu, zarazila nás první opravdická sněhová vánice tento rok. Jak symbolické, jak severské. Děkuji všem zúčastněným i organizujícím, jen houšť a více takových akcí!
P.S.: A koho asi mají Insomnium za klávesami
?
Opět přicházíme do prostoru o rozloze „tak akorát“, jenž již něco pamatuje, ale je stále příjemný a pohodlný. Naše kroky směřují pěkně k baru, kde si koupíme korbel vychlazeného zlatavého moku, a vyčkáváme, až si to na stage přihasí první support, chlapci OMNIUM GATHERUM z finského města Karhula, kteří jsou na scéně již, věřte nebo ne, nějakých 13 let. S alby jako „Spirits And August Light“, či skvěle přijatou poslední řadovkou „The Redshift“ slibovali být důstojným výkopem nevšedního melodoom/deathového večírku. Společnost jim k tomu dělala již vcelku početná (na Chmelnici paráda) návštěvnická základna, která si i v tento mrazivý čas našla čas na takové menší rozehřátí hudbou, inu, melodic death metal je tu v kurzu. Vzhledem k tomu, že jsem setlist jejich předchozích štací na turné (záměrně) neviděl, sám pro sebe jsem si vytyčil takový cíl.
Pokud mi zahrají mou oblíbenou synťákovou blbost „The Return“, budu spokojen. Ale ještě předtím kluci přihodili, přesně jak mají na turné v plánu, třebas „The Perfumed Garden“ z debutu „Spirits And August Light“, či „Into Sea“ z alba druhého, přičemž již při ní jsem si všímal celkem dobrého zvuku (stál jsem většinu času vpravo (vprostřed), tedy přesně tam, kde po většinu času řádil zpěvák Jukka Pelkonen, jenž neúnavně povzbuzoval správně (nebudu lynčován, když řeknu, že nejsem příznivcem pitů všeho druhu?) statické, avšak sympaticky vstřícné publikum dalšími a dalšími „paroháči“, a právě při další, obligátní vypalovačce a vlastně okamžité klasice „The Return“ (poslední řadovka) se masa začala pomalu pohupovat. To je dobře, jelikož ani zvuk nebyl v té chvíli úplně k zahození, leč bicí byly přehuleny tak, že mi v uších sviští ještě teď. Ovšem kytary, v nichž kupodivu vynikly i všechny efekty z „mořské“ skladby, mne dostaly. Hopsačka od začátku do konce, dobře odvedené growly, energie, vše bylo, jen mipřišlo mi líto v průběhu turné již vskutku hodně nachcípaného kytaristy Markuse Vanhaly, který si během setu dokonce párkrát musel sednout na bednu a sbírat síly. Nic moc pro něj asi, taková šňůra.
Svištíme dál, „The Second Flame“ se všemožnými zlomy, parádní slokou i přirozeným refrénem, finský melodeath ve své nejčistší podobě. Za mnou se ozývaly hlasy, že sice dobré, ale dnes se čeká na Swallow the Sun. To byla jistě pro mnoho návštěvníků pravda, leč Omnium dokázali vcelku dost lidí rozhýbat a mne potěšit ještě dvěma kvalitkami, hodně slušně odehranou „A Shadowkey“, jež se zdá pro mnohé kolegy až příliš podbízivá – a já jim to ani v nejmenším neberu. Ovšem na párty ideální věc s jednoduchou strukturou, která vás nepřekvapí, a rozvolněný refrén si s nimi nakonec rádi zazpíváte, posilníte-li se se zdravým Mírou nějakým alkoholickým mokem. Bavily mne synthy, bavil mne až nečekaně dobrý zvuk (na Chmelnické standarty opravdu v tento okamžik chválím),
Omnium si vychutnávali uvolněnou jízdu, a publikum připravili na vál „Son's Thoughts“ se zajímavými počátečními kytarami (vlastně albový přechod mezi předchozím songem „Wastrel“ a zmiňovanou), který se posléze breakem zlomí v klasickou melodeathovou jízdu. Je to veselé, je to hravé, jednoduše ideální předskokan. Pokud někomu přišel Jukka mírně afektovaný, jak se snažil stále a stále burcovat publikum, nebudu tento argument vehementně vyvracet, leč Omnium mají na turné roli „zahřívačky“, tak holt zahřívají. Au bolí mne krk od headbangu. Mnoho lidí nudili, já byl zrovna v dobré náladě, a proto u mne v pořádku. Sice zábavovka, ale v pořádku.
No nic, jdeme dál. Chlapi dohráli, poděkovali, a hasili si to na chodbu a pizzu (při každé návštěvě spekulujeme,, zda všechny kapely na Chmelnici přežívají jen díky pizze .-)), čili následovala přestávka na nákup pochutin, když si to na pódium pár minut před půl desátou štrádují Finové INSOMNIUM, kteří očividně oslovují mnohem početnější publikum, dav vůkol začal ve všech směrech nabývat na objemu. Basák a zpěvák Niilo Sevänen, kytaristé Ville a Ville (ne, nejsou to bratři v triku), basák Markus Hirvonen. To jsou Insomnium, kteří před pár lety stvořili dokonalou fúzi melodic death metalu a melodického doomu „Above The Weeping World“, aby se letos vrátili s novinkou „Across the Dark“ jíž se definitivně zařadili do čistého posmutnělého melodeathu. Začali, jak jinak, než novým intrem Equivalence, které vystřídalo ultra zrychlenou „The Gale“ (na to jsem se těšil), poté přišel singl „Down With The Sun“ (klasický melodeath toho nejobyčejnějšího zrna), jehož strhující headbang riffy padly na úrodnou půdu. Obecenstvo se začínalo pohupovat do rytmu, skotačit a všelijak reagovat.
„Drawn To Black“, jeden z méně nápadných songů ATWW, ovšem strukturou dokonalá melodická jízda s naprosto úchvatnou finální narration. „Only the Stars See, Only The Moon Hears“, Niilo cituje Poea, jako by se nechumelilo, zatímco jeho kumpáni sypou do chtivého publika jednu riffovou laskominu za druhou. Inu, to album prostě funguje, na papíře, na desce…a naživo tomu není jinak. Přichází „The Killjoy“, ve které si trochu zachroptím společně s panem Sevänenem, protože si již prostě nemohu pomoci. Trochu mě udivuje, že pramálo z přítomných zná texty kapely, chvílemi jsem sledoval„playback“ davu, a to tedy zase žádná sláva. Každopádně fandů v davu bylo očividně velké množství, jelikož vzduchem létaly hlavně pochvalné poznámky, a pařilo se dosyta.
Nové album. Mnou nepříliš kladně přijaté, ovšem naživo slibovalo být o stupeň lepším zážitkem, jelikož čisté vokály, jež mne tak iritovaly na nahrávce, živě obstarává Ville jen sporadicky, a Niilo je proto povětšinou growluje. Což rozhodně potěší. Skladba „Where The Last Wave Broke“. zpěvák šeptal, vyprávěl, basoval, povzbuzoval již tak dost nabuzené publikum, a my byli za asistence Insomnium unášeni na chladných sonických vlnách. A to doslova, jelikož zvuk byl v tuto chvíli na mém místě tak zbalastován a slit do koule, že jsem, nemít na kontě pár stovek poslechů jejich nahrávek, asi nevěděl, cože se hraje. Dal bych si skutečně velký pozor na ty bicí, přehulené jsou na Chmelnici často, tentokrát se ovšem i pěkně zamotaly kytary. Ale ještě to šlo.
Zvukově tomu bylo podobně i u následující, středně tempé „The Harrowing Years“, v níž chlapi nalezli mostík mezi rychlými skladbami. Hezký poslech, naživo mají sice ve svém repertoáru mnoho lepších skladeb (Bereavement, Closing Words), ale i tak, slušné. Poté přišla obligátní vypalovačka „Mortal Share“, jež mnohé z nás dlouhodobých fanoušků kapely irituje, jelikož do konceptu ATWW příliš nezapadá. Jedná se o typickou melodeathovku á la Dark Tranquillity, která je naživo sice hodně slušná, ale kapelu v mnoha očích tak o stupeň sráží. To ovšem ten večer očividně nikomu nevadilo, dav se bavil a já s ním. „Weighed Down With Sorrow“, další skladba, představující „Across The Dark“, kterou jsem si kvůli jasné melodické podobnosti na počátku soukromě pojmenoval jako „Gale II“. Mne to skutečně hodně bavilo, je vidět, že lomené rytmy skladby se užijí, Niilo svým projevem skvěle dotvářel mrazivou finskou atmosféru a ukazoval, že kluky v té naší divočině hrát baví. Pak už následoval jen přídavek „Devoid Of Caring“, jenž je poslední skladbou ATWW a zároveň i celého setu jejich letošního tour. Zvuk byl v tu chvíli už celkem v pohodě, takže jsme společně mohli pronikat do tajů nádherné melodické melancholie, kdy všichni členové kapely na poslední skladbu spojili své síly, a set zakončili ve velké pohodě.
Pauza na úpravu stage, klávesy byly umístěny dopředu, kluci si obhlédli stage, a čekalo se. Já si v mezičase trochu popovídal s Niilem, vyplísnil ho, jaktože nepřivezli u nás nesehnatelná trika ATWW (mimochodem bratru ne zrovna levná, ale z něčeho se žít musí), pouze pro mne nemyslitelné „AtD“, a dohodli jsme v brzké době jakousi drobnou rozpravu.
Konec čekání, na pódium se za ztlumených světel dostavují SWALLOW THE SUN, kapela, na kterou jistě mnoho fanoušků již netrpělivě čekalo. Za úvodních tónů „These Woods Breathe Evil“ se z rozdováděných fans stalo pozorné publikum, které každý detail jaksepatří ohodnotilo. Ten samý stav trval i následné „Falling World“, následovala klasika z debutu/dema, „Out Of This Gloomy Light“, pochmurnost jak blázen, Mikko, jenž se ten večer se svým zpěvem držel statečně, growloval jak o život, hecoval publikum, ve kterém nacházel vděčnou odezvu. Jak by také ne, StS se, zejména v posledních několika letech vyhoupli, co do popularity, hodně nahoru, a není se čemu divit. My Dying Bride + melodic death metal = výhra a StS takovou výhrou jsou.
Přesto, pár nespokojenců se našlo, co že to je za nudu, ale tady jde o melodický doom/death přátelé, tak se není čemu divit, že to není naživo tak přímé a jednoduché, jako dvě předešlé, Fans byli samozřejmě nadšení, a to i tehdy, když kapela zkusila další věc z novinky, „Sleepless Swans“, věc s tajemnými motivy, masivními akustickými pasážemi, narativy a mrazivou atmosférou naprosté samoty. Přichází „Plague Of Butterflies, jakýsi live cut, ve kterém nám chlapci dávají okusit pro mne suprové EP. Když Mikko zahlásil, že klávesista Aleksi Münter má narozeniny, zamrzelo to, jelikož kdyby to kapela anoncovala dopředu, mohli jsme si něco drobného připravit. Takhle nezbývá, než „Happy Birthday“, a jede se dál. „Don't Fall Asleep (Horror Pt. 2)“, jediná skladba z „Hope“, jež ten večer zazněla (já věděl, že tam ten titulní track prostě nedají) novinka „New Moon“, kapela jednoduše utvořila zvukovou hradbu, z které člověk nemohl ven, a byl v ní poválen i na rychlejším průběhu této skladby, když zvuk byl ucházející, kapela i publikum soustředění, a kytaristé do něj vystřelovali jednu vyhrávku za druhou. Slušné.
„Descending Winters“, velká klasika z „Ghosts Of Loss“, které, ačkoliv je mým nejméně oblíbeným albem, alespoň přineslo pár zaručených bomb tohoto formátu, a není se co divit, že jsem po těch necelých sedmi minutách byl věru spokojen.
Přídavky „The Giant“, a „Swallow“, jejich dopředu avizované encore v rámci celého tour, kluci pochopitelně dodrželi, ale je fajn předstírat, že si je fans vymodlili. Ono také přihodit každý večer jinou skladbu, jste-li na světovém turné, není zrovna lahoda, a proto buďme rádi za cokoliv. Přesto, StS ten večer potěšili, a pro pár lidí byli koncertním zážitkem roku. Já svůj osobní názor protentokrát nechám stranou, snad jen zdůrazním, že Omnium jsem naživo viděl rád a nijak mi nevadili, Insomnium jsou pochopitelně bomba, ačkoliv jejich nová tvorba mým mozkem již příliž nerezonuje, a StS – inu melodický doom/death jako řemen. Když jsme poté vycházeli ve velmi pozdních hodinách z klubu, zarazila nás první opravdická sněhová vánice tento rok. Jak symbolické, jak severské. Děkuji všem zúčastněným i organizujícím, jen houšť a více takových akcí!
P.S.: A koho asi mají Insomnium za klávesami
?
