Samotný sál má mírný industriální nádech se sedacími boxy po stranách sálu, kde můžete v klidu popíjet, a nic vám neunikne. Pochválit musím také rozumné ceny, šatnu, kvalitní zázemí pro diváky, obří discokouli, ale hlavně perfektní zvuk, který provázel celý festival. Žádný pískot v uších nebo zvuková koule.
Jako první se po 14ti leté odmlce (jak zmínil zpěvák s vizáží Wayna Static(-X)a) představili The Old Four. Nevím, co hráli kluci v metalovém středověku, ale momentálně valí slušný metalcore/ HC, který určitě pobavil. Klasické riffy a očekávané změny tempa. Na rozjezd dobré vystoupení, u kterého jsem si jen spokojeně podupával do rytmu. Omladina pod pódiem rozjela i v malém počtu slušný moshpit, což mě s ohledem na brzký začátek „Žižky“ docela překvapilo.
Druhé Bad Sores si pamatuji úplně v jiném složení a stylu. Momentální produkce kapely jde úplně mimo mě a nebaví mě. Podobně na tom jsou i přerovští Translunaria. Deathově laděné skladby s technickými výlety mimo styl mě jednoduše neberou.
Domácí F.O.B jsem naposledy slyšel kolem půlnoci, v brutální zimě uprostřed léta na Hard Line Therapy (lidi, choďte i na jiné festy než jsou provařené BA a MOR, možná se dočkáte příjemného překvapení). Tam se mi F.O.B vůbec, ale vůbec nelíbili - od zvuku až po skladby, které jsem slyšel poprvé. Na „Žižkovi“ jsem však dostal palcátem pořádně přes uši. Skladby z poslední desky The Dice mě stále extra neoslovují, ale koncert jsem si užil. Notoricky známý cover od Motörhead Ace of Spades byl příjemným bonusem. Pro domácí fanoušky jsou F.O.B polobohy, pro které se rádi obětují ve Wall Of Death. Ta je v Táboře populární a dočkali se i další vystupující.
Tortharry jsou festivalová jistota a i když death nesjíždím vůbec často, tak tyhle drtikoly si vždy rád poslechnu. Hudební masáž vysoké kvality vždy procvičí ztuhlé krční svaly a příjemně zahřeje. Kluci zahráli průřez ze všech desek, vzpomínkou šli až do roku 94 (tuším, že dvakrát). Civilní vystupování kapely je u Tortharry standardem. Doufám, že s námi kluci ještě dlouho pobudou a nenechají se zlomit stavem metalové scény u nás. Legendy (?) totiž nestárnou.
Symfonikové Mater Monstifera mají u mě tu „smůlu“, že hrají black, což je můj snad nejméně oblíbený styl (bubáků jsem se přestal bát už dávno). Uznávám, že v této temné odnoži metalu se stále dají najít nové i progresivní věci, mě to ale do uší zkrátka neleze.
Slovenskou posilu Hammerheart jsem slyšel poprvé a dojmy mám rozporuplné. Total heavy metal okatě inspirovaný Iron Maiden. Poslouchá se dobře, paří se dobře a baví mě, tak proč mám v uších pořád mírnou pachuť? Kluci jsou dobře sehraní a styl mají v malíku, jako stylové osvěžení na každém festu určitě září. Kapela s vlastní tvorbou nebo revival Iron Maiden? Odpověď nechám na vás.
Francie má pověst země zaslíbené nejen smyslným dívkám. Metalové kapely ze země galského kohouta téměř vždy přináší něco „jiného“, takže jsem se těšil, co předvedou Destinity. A v následujících minutách se děly zajímavé věci. Kluci vsadili na moderní mix všech metalových žánrů, během vystoupení vás napadnou jméno jako Mnemic, Darkane, v pomalejších pasážích i Pain. Death střídá thrash, melodie a samply nehrají druhé housle. Jedním slovem nářez. Destinity určitě mají evropskou výkonnost, uvidí se však, jak obstojí ve velmi kvalitní kategorii, plné zkušených harcovníků. Pokud si udrží výkonnost, nevidíme je v Česku naposled. Úsměvně sympatické bylo uvádění skladeb ve francouzské angličtině (hláška „Áj font sí a piT“, mě fakt dostala, také nezapomenu na jejich „What the Fuck „ výrazy v obličeji, když jim paní před spaním na ubytovně dala povlečení).
Po výborném vystoupení Destinity, jsem očekával mírně sestupnou úroveň dalších kapel, ale hned další Abstract Essence mi doslova vyrazili dech. Vynikající mix všech metalových žánrů ala Children Of Bodom se zpěvem připomínajícím Daniho z COF. Tihle valaši ze Vsetína byli nejpříjemnějším překvapením celého „Žižky“. Kytarista mě svými sóly několikrát posadil na prdel a ty klávesy! Kovové riffy krásně zjemní, dodají hudbě epický nádech a pro budování atmosféry jsou nepostradatelné. Muzika nádherně šlape, má koule a fakt mě celé vystoupení bavilo. Nová deska je na cestě, těším se.
Zbývajícím kapelám Lahar a Memories Of Peril se velmi omlouvám, ale po celodenním maratónu už jsem se nemohl na jejich tvorbu pořádně soustředit, šlo to takzvaně jedním uchem dovnitř, druhým ven. Přesto však Memories Of Peril při příští příležitosti neminu, mix deathu s corem nezněla vůbec špatně.
Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům za velmi vyvedený hudební zážitek a zajištění noclehu pro naši skromnou výpravu. Vy ostatní, co jste nebyli a do Tábora to máte blízko, se příště dostavte (i když návštěva nebyla vůbec špatná). Takový fest s hladkým průběhem, obsazením a zvukem není samozřejmostí.
