1. 15 let je docela dlouhá doba, vzpomenete si ještě na začátky kapely? S jakejma přáníma jste začínali a plánovali jste takhle dlouhou existenci? Kolik vám tehdá bylo let?
Bodza: Když jsme začínali bylo nám kolem čtrnácti patnácti let. Myslim, že to probíhalo jako u většiny kapel – neměli jsme peníze na aparáty a naopak měli ustavičný problémy s tím, kde zkoušet. Neuměli jsme hrát a řekl bych, že ze začátku byla kapela spíš doprovodným jevem, toho jakym způsobem jsme žili. Byli jsme mladý punkáči se vším co to obnáší (smích). Žádnou velkou budoucnost jsme asi neplánovali, jen jsme chtěli bejt tak dobrý jako Kritická situace, Majkláči, Šanov nebo Našrot, který jsme tenkrát žrali. Já mám všechny tyhle kapely rád do dneška.
Paaya: Bodzovi a mě bylo čtrnáct patnáct let a jako osmdesát procent našich vrstevníků jsme se ukrutně nudili. Pití piva po hospodách bylo fajn, ale nenaplňovalo nás zcela. Sport nám v tý době též moc neříkal. Spruzený diskotékama a zábavovejma sračičkama (tehdy ještě moc nefungovaly akce jako dnes), jsme se rozhodil, že spácháme trochu jinej kravál. Měl jsem po tátovi starou kytaru Jolana, od kámošova otce jsme si půjčili basu (taky Jolanu) a já s mejma kytarovejma znalostma Karla Kryla, folku a country, začal hrát v baré akordech naše první rockový rify. Bodzu, coby baskytarovýho analfabeta, jsem učil hrát basový linky tak, že většinou kopíroval co hrál muj ukazováček (smích). Z našich aparátů (gramorádio, kotoučák) začalo u mě v pokojíku k radosti všech sousedů vylejzat něco jako punk. Za improvizovanejma bubnama (barely od barev, ručně vyrobená šlapka apod.) se vystřídali tři kámoši. Začali sme hrát punk, protože k tomuhle hudebnímu i životnímu směru jsme už od základky směrovali. Pak do kapely přišel Willie coby druhej kytarista, po zakoupení skutečnejch bicích byl však okolnostmi donucen za ně usednout a už tam zůstal. Zkoušeli jsme tehdy v rozestavěnym domě Bodzovo rodičů. Později jsme někde v hospodě „angažovali“ kytaráka Pépého a sestava byla komplet. Vůbec jsme tenkrát nepřemejšleli, jak dlouho to potrvá a jelikož všichni punkové tehdy razili heslo No Future a že stejně do třiceti na něco chcípnem, patnáct let existence by mě nenapadlo ani ve snu. Punk tehdy byl velká provokace a my po rodičích byli provokatéři a „hudebníci“ (smích).
2. Název kapely Ucházím je docela dílo, kdo to vymyslel a při jaký příležitosti?
Bodza:Ten název vznikl samozřejmě při chlastačce. Mam za to, že to první plácnul Harvo. To byl náš první bubeník, kterej už ale hraje s Hendrixem. Později jsme dospěli k závěru, že Ucházím znamená něco v tom smyslu jako nejsem zcela k zahození.
Paaya: Pokud si dobře vzpomínám, stalo se tak v hospodě v Bavorově, kde jsme netrpělivě očekávali punkovej set místní diskotéky, kam jsme o víkendech jezdili pařit, balit ženský, prudit diskofily a tak. Čekání jsme si tedy krátili vymýšlením nového názvu, páč dosavadní No a co či N&C jsme zavrhli, taky jsme zjistili, že na Slovači beztak fungují nějací No a čo. No a když někdo v polobezvědomí plácnul ucházím, usoudilo se, že to zní zajímavě a že je to náš novej název.
3. Za ta léta jste odehráli hromadu koncertů. Kterej z nich považujete za ten úplně nejlepší a kterej za úplně nejhorší (smích)?
Bodza: Nejlepší bude doufám ten, na kterém oslavíme patnáctku. Jinak rád vzpomínám na takový to první asi tříletý koncertní období. Hrávali jsme pravidelně s kapelou Sociální teror. Na koncerty jezdilo dost lidí a skoro všichni se mezi sebou znali, byla to taková velká jihočeská punková parta. Nejhorší koncert byl v Písku, jméno klubu už si nepamatuju. Bylo to asi v pětadevadesátym, byli sme úplně nasračky. Já i Paaya jsme ztratili hlas, Vilda při pokusu o třetí skladbu pádem rozbořil bicí a prorazil pučenej virbl. Deset minut po tom co sme slezli z pódia, jsme všichni tři spali pod stolem. Nekecam, prostě komedie. Skutečnost je taková, že v tý době bylo kvuli žízni nepovedenejch koncertů docela dost. Někteří z nás si to občas nepohlídaj dodnes.
Paaya: Souhlasim s Bodzovo vzpomínkou na písecký koncert. Za zmínku ještě stojí koncert kdesi v JČ, kde si pořadatelé mysleli, že ozvučí vesnickou sokolovnu čtyřiceti watovejma kombíčkama a různejma po domácku spíchnutejma cajkama a to včetně bicích. Katastrofa, ale taková byla doba.
4. Měli jste někdy chuť kapelu zabalit a pověsit nástroje na skobu? Co by takovéhle rozhodnutí mohlo v budoucnu způsobit?
Bodza: To asi ne. Různý krize samo byly, ale až tak daleko to nikdy nezašlo. Abychom přestali hrát, muselo by nás to přestat bavit, což doufám v dohledné době nehrozí. Na druhou stranu bicman Willie je poslední dobou v takovém časovém presu, že nevíme jestli je možný, aby nadále v kapele fungoval. Je to průser, nevíme co s tim. Nejsme jen spoluhráči, jsme dvacet let přátelé.
Paaya: Kapela je naše společné dítě. Myslím, že je mezi námi zatím dostatek elánu a nedopustíme, aby tenhle zatím patnáctiletej spratek zemřel.
5. A skokem do současnosti, k novýmu albu. To nese prapodivný název – polovině nerozumím vůbec (Edice 15), polovina je vypůjčená od Járy Cimrmana. Můžete pozadí názvu vysvětlit?
Bodza: Ta patnáctka se váže k letošnímu výročí a slovo Edice se mi prostě líbí. Vím, že významově úplně nesedí, ale prosadil sem si ho. Na rozdíl od chudáka Ludánka, ten si fotbal nevybojoval (smích).
Paaya: Separace průtokových poznatků mi stále evokuje, že někdy bychom si měli připomínat i takzvané zapomněnky (znalci díla Járy Cimrmana vědí).
Bodza: To mi připomíná že na trayi mělo bejt u každý skladby vokýnko, aby si posluchači mohli u každýho válu poznačit, zda ho považují za pomněnku či zapomněnku (smích), nějak jsme na to zapomněli.
6. Máte k Járovi Cimrmanovi nějakej vztah všichni nebo si to někdo prosadil (smích)? Co jste říkali, když Járu vyřadili z ankety o největšího Čecha?
Bodza: Samozřejmě, že máme k tomuhle velikánu našich dějin vztah! Já se odvažuji neskromně považovat za cimrmanologa, též Paayova znalost mistrova díla je výborná. Willie s Pépém jsou také mistrovými obdivovateli. Pojmenovat album po mistrově učební metodě byl Paayův nápad a všichni jsme tím byli nadšeni. Vyřazení Járy Cimrmana z té ankety mě hluboce rozhořčilo, přestože jinak jsem jí nevěnoval velkou pozornost. Každopádně je to další nevyvratitelnej důkaz toho, že systém stojí za hovno (smích).
7. Obal máte uvnitř zajímavej, ale ta titulka, soráč, ale není to zbytečně obyčejný? To nebyl lepší nápad a nebo se vám to líbí?
Bodza: Asi máš pravdu, ta titulka mohla bejt lepší. Celej obal je koncepční a titulka měla působit takovým bezútěšným dojmem. Asi se to nepovedlo, co?
Paaya: S některejma předchozíma obalama jsme se srali až moc a výsledek? Nevim. Já osobně k tomu teď přistupuju tak, že jednoduchej undergroundovej motiv je stejně nejlepší.
8. Texty jsem už zmiňoval v recenzi, jsou určitě nepunkově napsaný (smích). Vyhejbáte se záměrně klasickýmu modelu sloka, refrén a nebo to prostě naflákáte tak, jak vás to napadne?
Bodza: Nevím jak Paaya, kterej je autorem většiny textů, ale já to sekám, jak mě to napadne. Následně to upravím podle toho, jak se zaranžuje muzika. Klasickej model sloka, refrén už ale u většiny věcí nepoužíváme ani u muziky zhruba poslední tři alba.
Paaya: Šablonu sloka, refrén jsme opustili již po pár letech existence. Když se hlouběji zamyslím nad textama – mým velkým vzorem je již dříve zmiňovaný Karel Kryl, taky Filip Topol a další. Což ovšem neplatí pro mnou často používané vulgarismy. Souhlasím s Janem Werichem, že je li sprosté slovo použito na správném místě, nelze věc lépe vyjádřit. Čas od času čítám poezii a hodně poslouchám jak mezi sebou mluví lidi ve společnosti, ve které se nejvíc pohybuju. Tak se to v tom mozku kroutí a teče to na papír potažmo do muziky. Zkrátka snažim se uhodit hřebíček na hlavičku, tu a tm píchnout do vosího hnízda a neřídím se „moudrými“ slovy: „nedržkuj na něj, drží v ruce sekeru“.
9. Asi nejzávažnější text je ke skladbě GNWP. I na obalu máte logo Good Night White Pride. Angažujete se nějak v antifašistickým hnutí? Máte k tomuhle tématu něco na srdci, co byste rádi sdělili všem?
Bodza: GNWP je výborná kampaň, je dobré, že se v ní může angažovat každý, aniž by se musel stávat příslušníkem něčeho. Jestli je možno považovat za angažovanost veřejnou propagaci antifašismu, osobní působení tímto směrem na mladé lidi, pořádání antifa koncertů, zdlouhavé debaty z nejrůznějšími zatvrzelými lidmi o stupiditě rasismu a podobně, pak ano, a angažujeme se prakticky od založení kapely. Jsme hrdí na to, že i naším přičiněním je naše město prosto nácků a děkujeme všem, kteří nejenom nám v tomto směru jakkoli pomáhají či vyvíjejí jakékoli aktivity v tomto směru.
Paaya: Pokud počítáme těch několik bývalých zabedněnců, které jsme přesvědčili, že náckové jsou zmrdi (snad to pošlou dál) a některé demonstrace, kterých jsme se zůčastnili, ano angažujeme se. Bohužel musím oponovat Bodzovi, asi žádné místo v Čechách a na Slovensku není prosto nácků. Alespoň těch skrytých.
10. Už jste se někdy zúčastnili manifestace proti fašistickým extrémistům? Má dneska smysl veřejně proti téhle špíně vystupovat? Nemyslíte, že neinformovaní imbecilové odkojení TV Nova hází fašouny i jejich odpůrce do jednoho pytle s tím, že jde o dvě party, který jen dělají bordel a chtěj se rvát?
Bodza: Ano, účastnili. Veřejné vystupování je naprosto nezbytné, vždyť většina médií má tendence nebezpečí neonacismu bagatelizovat. Neinformovanost většiny populace se samozřejmě prohlubuje, tím víc čím jsou zpravodajské šoty na různých Novách debilnější. Po blokádě neonacistického pochodu v Otrokovicích, prohlásí nějaká kráva v závěru šotu na TV Nova, že kluci nemají na práci nic jiného, než se v neděli porvat. Po vraždě Jana Kučery, ta samá kráva otáčí o sto osmdesát stupňů a hovoří zastřeným hlasem o zmařeném mladém životu a nebezpečí neonacismu. Ten populismus a poplatnost situaci mě znechucuje. O to víc si vážím novinářů, kteří dokáží o problému hovořit či psát popravdě a bez touhy hledat a vyrábět umělé senzace.
11. Nahrávali jste ve studiu Ludi Špilauera. Co to je za studio? Přiznám se, že kromě vašich nahrávek z tohoto studia neznám nic jinýho... Jste se zvukovým hábitem alba spokojeni, nebo tam s odstupem času slyšíte nějaký mouchy?
Bodza: Luďovo studio je improvizované studio, v divadle v Trhových Svinech. Natočili sme tam už tři alba. S Luďou už se známe dlouho a spolupráce s ním je naprosto pohodová, proto se tam asi vrátíme znovu až bude materiál na šesté album. Já jsem se zvukem spokojenej, ale nějaký ty mouchy se vždycky najdou. Úplně spokojen nejsem se zvukem basy (ale to nikdy - smích), při míchačce se nás pět dohaduje, takže to sou někdy kompromisy, něco bych udělal jinak než to je. Taky to asi příště pošlem někam jinam na master.
Paaya: Muzikant, kterej to bere vážně, nemůže bejt nikdy úplně spokojenej. V divadle v Trhovejch Svinech panuje vždy když nahráváme příjemná atmosféra a Luďa je borec. Když posoudím zvuk posledních dvou desek, líbí se mi asi víc Geprüft vole.
12. Komu patří ten melodický zpěv v Dětech větru? Není škoda, že na albu nedostal více prostoru? Já bych se za něj do budoucna přimlouval... (smích).
Bodza: Ten dvouhlas v hadech větru mají na svědomí Paaya a Pépé. Taky se mi líbí, zkusím zapůsobit na Paayu, aby vymýšlel takhle melodickejch linek víc (smích).
Paaya: Máš asi na mysli Pépého hlas. Malej problém je v tom, že Pépé není tolik vyzpívanej a když se dokonale neslyší, občas ujede do nežádoucí polohy (smích). Mě ale dvouhlasy ba a určitě na tom hodláme v budoucnu zapracovat.
13. Změnili jste firmu – Papagájův Hlasatel má v punk – HC komunitě skvělé jméno. Co si od tohoto spojení slibujete?
Bodza: PHR bylo první vydavatelství, kterýmu sme ten materiál nabídli a Pawel Papagáj, řekl že to vydá a to za podmínek, který pro nás byly naprosto v poho. Myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme trochu pyšný na to, že máme album u takovýho vydavatelství jako PHR je a kde vycházej tak supere kapely jako Zeměžluč, Dezinfekce, Do řady!, Houba či Thalidomide. Slibujem si od toho hlavně vo parník lepší distribuci, než sme měli u předchozích alb, čili doufáme, že se nový album dostane k většímu množství lidí a jestli se to bude někomu z nich líbit tak supere!
14. Koukal jsem, že deska se prodává za 99 Kč. Myslíte, že je to dneska jediná možnost (nízká cena), jak lidi „donutit“, aby so nestáhli z netu, ale koupili na origoši?
Bodza: Tu cenu navrhl Papagáj a my ji vřele akceptovali. Myslim, že je to cena pro lidi přijatelná a nám i vydavateli se snad náklady taky vrátí. Při prodeji na koncertech už jsem si ověřil, že to funguje. Někteří lidé by si CD za 200,- nekoupili, ale to kilo dají. Myslim, že doba už je taková, že ten kdo si koupí tvou nahrávku to dělá hlavně proto, že tě chce podpořit, protože má samozřejmě x možností jak k ní přijít jinde prakticky zdarma. Čím víc lidí to pochopí, tím líp pro scénu jako takovou.
Paaya: O stahování hudby z netu bychom mohli udělat samostatný rozhovor. Cena našich CD je podle mě ve srovnání s jinými nejmenovanými interprety v lati – je jasný, že si na tom nikdo nemastí kapsu. Já bych ten origoš za ty prachy bral.
15. Jsme u konce, co bude s Ucházím za dalších 15 let? A jestli tak daleko „nevidíte“, tak co bude v nejbližší době (smích)?
Bodza: Za dalších patnáct let z nás budou pomalu padesátiletý páprdové, který hrajou hardcore (smích). Ne vážně, kdybych za dalších 15 let mohl někomu odpovídat na otázky, jak teď funguje Ucházím, byl bych šťastnej. Troufám si doufat, že to není úplně nereálný. V nejbližší době se musí vyjasnit situace ohledně bubeníka – musíme zjistit jestli bude Willie schopen skloubit své podnikání s chodem kapely, abychom nemuseli odmítat či rušit desítky koncertů a zkoušet jen hodinku a půl kradenýho času dvakrát za měsíc. Když to nepůjde, nahradí ho náš dlouholetý přítel a bicman bratrské kapely Retroprotest, řečenej Kmín. No a až se to vyjasní, tak začnem zase pravidelně koncertovat a dělat na novejch věcech, už mi v hlavě zrajou dva nový vály. Těšim se na to jak malej kluk.
Paaya: Jak říkal Bodza, trochu nás v poslední době brzdí podnikatel Willie. Zatím stále doufáme, že se věc urovná a půjde-li vše hladce, do půl druhého roku natočíme materiál na novou desku. Dost new materiálu už si doma brnkám na kytáru, texty už taky mám. Za patnáct let nevím. Rozhodně bych ale nerad dopadl jako některý kapely, který se snaží tisíckrát zahranými hity oprášit lesk zašlé slávy, každý se musí nějak živit, že? Na druhou stranu jsou i tací, kteří jsou v pokročilém věku plni energie a originality – od těch se nepřestávám učit a takovým chci být. Zkrátka tak, abych mohl vnoučatům vyprávět „ …a jestli neumřeli, hrají tam dodnes“ (smích).
