Když v roce 1994 vyšlo MC „the nameless forever... the last remembrance“ nevěděl jsem o F.S. zhola nic. Cestu k tomuhle dílu jsem si našel až asi 1,5 roku poté a byl totálně uchvácen. Následovalo MC „thots“, které mě dostalo absolutně. Nechápal jsem tehdy, jak vůbec může taková kapela existovat, vyhledal jsem i film Dům duchů, který znám doteď nazpaměť. Dva roky očekávání a je tu MC „Senyaan“ opus pokračující ve vytyčeném směru, obě nahrávky jsem posléze pořídil i na CD a ocenil tak i bonusy. Následovalo splitko s Notrem Dame a pak dlouho očekávané CD „ka ba ach“, kde již byl patrný stylový posun spíše k progresivnímu rocku. Sedmipalcáku „yarim ay“ a následujícímu experimentu „bya bamahe neem“ jsem moc nerozuměl a ani nepřišel na chuť. Aktuální „kro ni ka“ mi teď přijde jako částečný návrat, i když…
Část první - seznámení: Živá vystoupení kapely, i když je jich jak šafránu, jsou daleko víc nabitá energií a syrovostí oproti řadovým deskám a oproti posledním řadovkám je to konktrastnější ještě víc. Částečně to lze říct i o aktuální desce. Vývoj se zdá být logický, nemohlo tomu být asi jinak, než že se bude ještě víc prodlužovat délka kompozic. Na kronice to ale F.S. maximalizovali, na ploše jedné hodiny jsou to 3 maxidlouhé kompozice. Uff, popravdě, zase s tím mám hned na první poslech problémy 
Ne tohle není muzika na první poslech a tak tomu dávám napoprvé zhruba celé odpoledne, kdy při poslechu dělám různé činnosti po bytě. Posléze se dostavuje stav relaxace a začíná se mi to líbit.
Část druhá - užívání: Kro ni ka je jeden velký jam. Každá kompozice má svůj hlavní motiv, na který je nabaleno spousty dalších kudrlinek a výjezdů a výletů někam do neznáma a posléze se vracejících zpět k jádru. Jednoduchý, ale zajímavě udělaný booklet CD (digipack se mi do ruky nedostal 
) bych řekl koresponduje i s muzikou. Brighton /the streets and the pier/ je první třetina dlouhá 25 minut. Pozvolný rozjezd a nástup zrychlení a zase zpomalení, celý song graduje až skoro ke konci geniálním sólem na kytaru. Stylově jde o míchanici jazzrocku, artu a progresivního rocku a já nevím čeho ještě za vydatného přispívání hammondek. Přesto lze v kompozici poznat jasné postupy, které jsou tak typické pro F.S. a hlavní mozky – Krustyho a Medvěda. F.S. mívali svého času problémy se sestavou, která nyní krystalizuje v podobě Medvěd – gtr, Marty – key, Krusty – bass/voc (toho vokálu jsem si pravda moc neužil) a dvou „hostů“ – Čepa – drs (jinak taky Ador Dorath a Cales) a Biggles – gtr (také Animé), všichni bezesporu kvalitní muzikanti jsou zárukou bezchybnosti a dokonalosti. U druhé třetiny Declaration /the marble halls V./ mám hned na začátku pocit, jako bych už někdy tyhle klávesy slyšel, jo už si vzpomínám, nápadně mi to připomíná staré dobré Manowar, nějakej song z alba Kings of metal 
To byl ale pouze začátek a nyní už jsme zpátky v Marble Halls zdatně hammondkujeme. Je zde taky o dost patrnější a výraznější Krustyho basa, což dává tomuhle kusu výraznější jazzový nádech. Jen zvukově mi celkem vadí utopená kytara, která jde nahoru akorát při sólech, ale to může být záměr, nicméně působí hodně měkce. Dvojka graduje taky až skoro ke konci, někdy v patnácté minutě z celkových osmnácti. Poslední třetina Mezzocaine je pro mě technicky nejzajímavější a řekl bych, že je i co do stylu nejvíc podobná starým dobrým Forgotten Silence. Délka opět něco kolem osmnácti minut mě už nevyvádí z míry a užívám si i trsající kytaru i když se pořádná kila díky zvuku nekonají. Nová deska F.S. je pro mě osobně velmi příjemným poznáním a návratem. Nesčetnými poslechy nevyčerpatelná studnice hudební inspirace.
Čas: 1:01:20
Seznam songů:
- Brighton /the streets and the pier/
- Declaration /the marble halls V./
- Mezzocaine
