Mám rád kapely, které si jedou na svojí vlastní vlně. Nikam se necpou, nikomu nic nevnucují. Album vydají, až když jsou s výsledkem opravdu spokojeny, a když to ocení posluchač, jsou za to rády, ale důležitý je pro ně hlavně vlastní pocit dobře odvedené práce. Tyto dojmy u mě vyvolává i aktuální album SLUT.
K „Spirit of Brotherhood“ vedla dlouhá a klikatá cesta. Vydat desku po 24 letech a mezitím fungovat, i když s přestávkami, sice není ničím, s čím bych se už v minulosti nesetkal, ale pořád se jedná o nevšední úkaz. Poslední studiové album „Luftganja“ vyšlo v roce 1999. Předcházela mu deska „Smell Me“ (1996), která minimálně pro mě kapelu katapultovala do kategorie oblíbených kapel – navždy. Tenkrát bylo okolo SLUT poměrně živo. Vidět jejich klipy na hlavních televizních kanálech zní dnes jako sci-fi, ale jak se říká, neexistovalo nic, co by v devadesátkách nebylo možné. Stejně tak jako to, že „Smell Me“ vyšlo u major labelu – PolyGramu.
Toliko okénko historie, která je velice zajímavá, ale neméně interesantní je nová tvorba, která má parametry, o kterých se mi před prvním poslechem ani nezdálo. První dojmy z nahrávky byly následující; „Spirit of Brotherhood“ připomíná do jisté míry obě starší nahrávky skupiny, ale zároveň je úplně jiné. Spojovacími prvky jsou jednoznačně vokál (Jakub) a kytara (Hrádek), obojí pod patronací jediných dvou původních členů. Rozmáchlostí a delší stopáží skladeb a větší prací s atmosférou novinka víc připomíná 2. album. Jednoznačně bych ale aktuální nahrávku nazval nejtvrdším albem kapely. Celou deskou prostupují post-metalové prvky, ale za metal bych se SLUT zdráhal označit. Na druhou stranu na post-rock jsou zase tvrdí a post-hardcore si také představuju jinak. Škatulkování v tomto případě selhává na plné čáře. Když už bych měl za každou cenu nahodit nějaké příbuzné skupiny, byly by to spolky typu NEUROSIS nebo LVMEN (hitově nakažlivá závěrečná část „We Are One“ připomíná období „Heron“), ale nutno brát tuhle informaci s rezervou.
Neoddiskutovatelné ale je, že SLUT předkládají materiál, který je do posledního detailu vyšperkovaný. Zároveň ale nepostrádá živočišnost a není tzv. sterilní nudou vytvořenou à la umělá inteligence, u post-metalových/rockových part jev poměrně častý. Navzdory věku muzikantů by se dala pochopit i profesorská práce, ale tady se nikdo nešetří a kapela má stále stejné koule jako v devadesátých letech a pro mě to má své specifické kouzlo.
Atmosférické pasáže jsou pečlivě stavěny pomocí repetetivních motivů, které z klidných částí přecházejí do mohutných gradujících hitových momentů a to se mi jen tak neoposlouchá („Keep Going“, „We Are One“). Zároveň nechybí ani řízné úderné záležitosti („I'm On Fire“), kdy se konkrétně v téhle věci jedná o regulérní nářez s tlakem buldozeru.
Silnému pocitu z poslechu pomáhají i takové nenápadné záležitosti, jakými jsou citlivé samply a klávesové prvky Hejla, který maximálně pracuje pro celek. Nevyčnívá, ale teprve s ním to dostává to pravé podprahové sdělení. Podobně působí dvojice bas. Na první pohled zbytečnost, ale ne v případě SLUT. Na desku lze ve studiu naklikat kde co, ale u nich to funguje i naživo. Nejen na příkladu bas je zajímavé vnímat, jak se nástroje v mixu pěkně prolínají a vytváří další obzory. Z kategorie zvuků „navíc“ funguje velmi dobře noisová stěna na závěr neklidné „Soul Power“, kde přispěl k dílu vrchní tuzemský hlukař Radek Kopel, tentokrát pod hlavičkou EINE STUNDE MERZBAUTEN. Závěrečná třetina téhle věci je famózní, celé to působí jako valící se čerstvě utržená lavina, ukrutný tlak.
Po takovéto smršti bodne osmiminutová náladovka „Gone“, která zklidní tep a plyne z ní potěšující zjištění, že SLUT dokážou být i zasnění, ale ne patetičtí. Závěr alba patří songu „Falling“, který mi svou neurvalou náladou pocitově nejvíc připomíná tvorbu kapely z debutové desky.
Pochválit musím pěkné zpracování LP verze, které je graficky velmi vkusné. Naopak poněkud zmatečně působí CD verze a digitální releasy na všech streamovacích platformách. Na nich se navíc nachází skladba „Mental Medication“. Navrch oproti LP verzi je zde i jiné pořadí skladeb, což není ideální. Pro upřesnění, tahle recenze je psána při poslechu LP.
SLUT nahráli desku, na kterou slova nestačí a nelze ji jednoduše někam zařadit. Ale co považuju za důležité, je, že pocitově se mnou cloumá už pěkných pár měsíců. Podobně návykovou nahrávku jsem v plus minus výše popsaných hudebních teritoriích už pár let neslyšel. Tímto má pro mě „Spirit of Brotherhood” světové parametry. A to jak instrumentálními výkony, vokálem, stavbou kompozic, tak v neposlední řadě zvukem made in Amák.
Seznam skladeb (LP verze):
- Strana A
- Keep Going
- We Are One
- Soul Power
- Strana B
- Gone
- I'm On Fire
- Had A Dream
- Falling
Čas: cca 42 minut
Sestava:
- Hrádek – kytara, vokál
- Jakub Plachý – vokál, kytara
- JLN – basa
- Hóna Šimůnek – basa
- Heyl – klávesy, samply
- Jan Svačina – bicí
