Česko zasáhla velká horka. Aktivisté začali být líní a líní lidé nedělali nic. Hodně pečlivě jsem si vybíral program na volný termín. Po bláznivé minulé dekádě mám asi odfajkované všechny umělce, které jsem chtěl vidět. I proto je stále těžší vyhledávat zážitky exkluzivní. Tentokrát mně padl do oka koncert skupiny, jíž před 55 lety založili bubeník Zdeněk Kluka a kytarista Pavel Váně. PROGRES 2 si vydobyl kultovní status. V sedmdesátých letech nějaký čas nehrál, pak složil první československou rockovou operu „Dialog s vesmírem“, kde sci-fi texty obsahují skryté úvahy o emigraci. Následovaly další projekty různorodého charakteru.
Před koncertem dávám sraz s parťáky Sigim a Divochem. Navštěvujeme vyhlídkovou věž katedrály sv. Bartoloměje. Chladíme se v putyce Švejk a vyrážíme k Zachovi. Trochu alarmující byla facebooková událost. Hlásila 15 potvrzených hostů. Avšak generace posluchačů vystupujícího bandu sociálním sítím zrovna moc neholduje. Mezi vesele barevnými budovami v areálu Pubu migrovalo, v době našeho příchodu, minimálně čtyřikrát více lidí.
PROGRES 2 hrál něco přes hodinu a bez pauz. Nebudu vypisovat jednotlivé skladby repertoáru, takový znalec tvorby zase nejsem. Pamatuji si to takhle…
Pavel Váně hned v úvodu zavzpomínal na první zkušenost PROGRESU v Plzni. V roce 1969 měla skupina autonehodu a zpívající kytarista byl trochu skalpován. Trochu mě mrzelo, že jsem před živou produkcí více nenaposlouchal nejnovější počin „Tulák po hvězdách“. Tento záznam dostal poměrně velký prostor. Brněnští dědečkové jsou tomu svému stále věrní, ale stejně jako kdyby omládli, když vypálili nějaký ze starších šlágrů. Ono jde o to, že čerstvou tvorbu lze nazvat decentním učesaným rockem. Jejich klasičtější materiál má švih a více nespoutaně pluje v divočejších progresivních vodách, kde může posluchač potkávat koráby CREAM, THE BEATLES, PINK FLOYD či VANILLA FUDGE.
Zpěvy si rozdělili Kluka, Váně a klávesák Roman Dragoun (v kapele 1980-1983 a 2007-dodnes). Sestavu doplňoval kytarista Miloš Morávek (v kapele od roku 1977) a basák, jehož se mně nepodařilo identifikovat. Před dvěma lety totiž zemřel Pavel Pelc. Soubor mu vzdal hold dojemnou písní „To já se vracím“. Za podobnou kompozici by se nestyděl ani sir Elton John. Hitem „Mauglí“ moravský orchestr připomněl léta, kdy musel nahrávky vydávat jako BARNODAJ. Večer rozjasnily vály „Nech je být“ a „Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce“. Zvláštní něco takového slyšet naživo. Hodně teď jedu HÄLLAS ze Švédska. Seveřané jsou teď trendy, protože jsou zdatní pokračovatelé sedmdesátkových a osmdesátkových progrockových pionýrů. Navíc prokládají svůj materiál klávesami a syntezátory. Asi by užasle zírali, kdyby věděli, co vzniklo za socialismu v Československu.
PROGRESÁCI dost publikum napínali. Skladby z jejich opusu magnum „Dialog s vesmírem“ dostaly prostor úplně nakonec. Kapela, ať udělala cokoliv, sklízela zasloužené ovace. Za odměnu nadělila nějaké přídavky. V jednom úseku setu moje sluchovody postrádaly kopák, jinak šlo o nadčasový hudební zážitek.
