Coornelus:
Poslední dobou mi přijde, že hudba je jen záminka. I když jsem se sebevíc těšil na kapely (a samotné muzikanty), konkrétně festival Magick Musick je pro mě o setkání s podobně postiženými lidmi, aneb jak říkal jeden vzdělaný pán v televizi (byť v jiné souvislosti, ale tady na tu subkulturu to platí také) – s lidmi mimo normu. Přišlo mi, že i kdyby měl festival dobu trvání jako slovutný Brutal Assault, stále bychom si neřekli vše. A ani člověk nestihl pohovořit s každým, s kým měl v plánu.
Ještě před pár lety dělal pořadatel Berry fest dvoudenní, pár let už je tenhle mítink jednodenní (což je rozumné) a letos dosáhl takového zeštíhlení, že na něm zahrálo pět kapel. Je to málo, hodně, akorát…? Toť otázka. Po loňském roce, kdy vystoupilo osm kapel, a dobrých kapel, se mohlo jevit letošních pět jako málo. Snese to ještě vůbec označení festival? Přece jen, v dnešní době se koná mraky „běžných“ koncertů, na kterých vystupuje pět kapel... ale to je jen takové zamyšlení. Důležité je, že všech pět kapel jsem vidět a slyšet chtěl, a co pro mě bylo hodnotné, bylo, že dvě ze skupin jsem viděl poprvé a navrch k tomu ještě přijela legenda českého nejen metalového undergroundu – FORGOTTEN SILENCE.
První nastoupili ŁŪT a bylo to jedno z těch mých prvních setkání. Dopoledne jsem si jejich nahrávky pouštěl a musím říct, že jsem se cítil, jako by na mě někdo hodil deku. Sludge doom už pěkných pár let nevyhledávám, myslím, že tenhle žánr už požral sám sebe a přestal se vyvíjet, ale když se to pěkně poskládá, má to nějakou atmosféru (během jejich setu festivalové dění zahalil temný mrak) a dobrý zvuk, naživo se nebráním. Co chválím, je doplnění základního rockového obsazení o zvuk synťáků. Jelikož ŁŪT jsou naživo instrumentální partou, tak mi trochu připomněli únorový koncert YEAR OF NO LIGHT na 007; i díky těm synťákům. Z fleku by si mohli před nimi zahrát. Těším se, až si dám někdy ŁŪT znova naživo a po tmě.
V.O.H. jsem naposled viděl o pár kilometrů dál a to přímo v Sušici na festu Šumava Against (rok 2018). A když si jejich koncert zpětně vybavím, přijde mi, že u kapely je vše na stejném místě. Hardcore punk namixovaný s thrash metalem, to vše zahalené syrovým vokálem... Hudba V.O.H. je ideální na podobný festival.
FAÜST jsou na vítězné vlně. Fotbalovou terminologií řečeno mají lauf, do čeho kopnou, to skončí v síti a vítězstvím. V jejich případě každé hrábnutí do strun prostě zabírá. Každý vokální projev zacílí... Kapela je zábavná nejen svou produkcí, ale i svou prezentací na pódiu. Na FAÜST se mi líbí, jak jejich songy těkají thrashmetalovým nespoutaným elánem, ale zároveň obsahují spoustu vychytávek a dalších žánrových vlivů. FAÜST jsou teď in a pro mě za mě by se klidně mohli vyprdnout na závěrečný cover od MIDNIGHT, protože jejich vlastní skladby mě bavily mnohem víc.
A je to tady. FORGOTTEN SILENCE na plac. Přiznávám, jsem z nové desky stále ještě rozpačitý, zároveň jsem se na její živou verzi těšil. O tom, že FS jsou seštelovaný stroj po instrumentální stránce, nemá cenu mluvit. Překvapit mě ani nemohlo, jak suverénní výkon podává naživo zpěvačka (přestože si na desce na sebe upletla svými vokálními linkami bič), protože jsem ji už 2x s FORGOTTEN SILENCE viděl. Poprvé to bylo v Plzni k turné ke „Krasu“ a podruhé na Brutalu. A je to právě Andrea (kterou mám zaškatulkovanou jako svou oblíbenou zpěvačku už od dob MEMORIE) která mi dává zabrat. Andrea opanovala současnou tvorbu a já mám nějak pořád pocit, že jí je tam moc. Asi mi chybí větší zastoupení mužských vokálů… nevím. Nová deska sbírá samá kladná hodnocení, takže jsem asi mimo, ale Andrein hlas i určitý podíl progmetalových pasáží mi zřejmě brání plnému nadšení. Na druhou stranu mě samotného překvapilo, jak nové album „umím“, protože jsem se v každé z těch tří metalových věcí z novinky orientoval a neztrácel směr. Samotnou kapitolou bylo zahrání závěrečné věci z novinky „VERDIKT22_neplatí nic“, u které u mě panovaly největší pochybnosti s živým provedením, které ale dopadlo na výbornou. Obava, že při jejím přehrání budou na pódiu bubeník Čepa a kytarista Kubík jako kůly v plotě, se ukázala lichou. Tahle vymykající se věc měla díky kytaře a živým bicím větší rockovou příchuť a v kombinaci s už nastalou tmou disponovala velkou silou. A protože Andrea právě dozpívala, že „neplatí nic“, nic dalšího jsem ani neočekával. O to víc ale potěšil dvouskladbový retro výlet na závěr. Před čtyřmi lety v Plzni to byla k mé velké radosti „As suwais (One step to another world)“ z „Ka Ba Ach“. Tentokrát první vzpomínkou věc, která zazněla také z tohoto alba, byla metalovější „Vaset“, se kterou nelze cílit vedle, což by platilo pro každou skladbu z tohohle alba. Ještě nedozněla ani první sekunda kytarového tónu téhle geniální skladby a už mi bylo jasné, že je vše dobře, krásná věc, a to i bez druhé kytary, Kubík to s Krustym zmákli výborně. Závěrečná „Clara“ je vlastně ten samý příběh jako „Vaset“. Takže jo, jsem moc rád, že FORGOTTEN SILENCE dorazili a já mohl být u toho. Dojmy z koncertu jsou pozitivní a já se jdu znova zkusit popasovat s „Vemork Konstrukt“.
POVODÍ OHŘE mi z desky nějak neteče. Nevím proč, ale v jejich muzice, možná i zpěvu, a vůbec poetice kapely, je něco, co mi brání k většímu nadšení… Nechat si je utéct naživo by byl ale hřích. A musím říct, že potom, co vodáci předvedli, jejich popularitu chápu. Naživo to bylo víc zemitější, větší rokec, větší nářez, víc Ohře… Na začátku setu kapela vypustila hned tři velké hitovky a pak už jí publikum zobalo z ruky, i já. Postupem času se rozjížděl do větších frekvencí i zpěvák, který doplnil tekutiny (chvíli to vypadalo, že možná už i moc, ale jeho vzhled svědčil, že v téhle disciplíně ví, jak vzít za kliku) a ke konci vystoupení začal mezi skladbami vtipkovat a bavit publikum. Festival nemohl být lépe zakončený. Tahle třaskavá směs bigbítu, rokenrolu a country fungovala přímo ukázkově.
Letošní ročník byl pro mě ve znamení pohodové atmosféry, slušného počasí, pěkně připraveného areálu, dobře naladěných kapel, výborného zvuku a spousty milých setkání a dodání energie do toho, že všechno tohle dění přece jen nějaký ten smysl má, i když jsme evidentně mimo normu.
Jindra:
Na místo konání konvencemi nesvázaného festiválku pro psy, kočky, děti, starší i pokročilé, celkově 13. v pořadí, dorážíme s Johanem trochu po paměti lehce před 17. hodinou, na kdy je, jak by řekl fotbalový gurmán Coornelus, plánovaný výkop celé akce. Popisovat o jak pitoreskní místo s nakrátko střiženou loukou v předhůří Šumavy obklopenou z jedné strany majestátním lesem a soukromou farmou s pobíhajícími koňmi ze strany druhé se jedná, by bylo mrhání superlativy. Ještě musím podotknout, že za celou akcí stojí Berry (vydavatelství Magick Disk Music) se svou crew, i když mám pocit, že Berry‘s crew je Berry sám.
Při zvukovce jihočeských ŁŪT, kteří na jaře 2021 povstali z popela kapely TOSIRO (Toki ex-SVINĚ, H.A.T. E!, TOSIRO), Džouza (LU2, ZUTRO, H.A.T..E!, TOSIRO), Wíťas (SOXOO, TOSIRO) bylo jasné, že se bude hrát pomalu, chvílemi i stát, a snad i plazit pozadu. Jejich instrumentální sludge/drone/doom metal bez zpěvu tlačil vpřed vše, co mu stálo v cestě. Střední tempo a v šumavských rašeliništích se brodící rytmika střídala pulzující halucinogenní riffáž. Nevím, jestli hráli skladby „I“ nebo „VI“, jak je mají pojmenovaný na svých nahrávkách, ale na tom prd záleží. Hrstka diváků se pohupováním hlavou a podupáváním jednou z končetin decentně protáhla před druhými o parník živějšími V.O.H. Mám pocit, že v tu dobu to zabalilo i sluníčko a ukrylo se v bezpečí okluzní fronty.
Tvorbou pražských HC/punkových V.O.H. jsem nepolíbený a upřímně řečeno to tak zůstane i po sobotě. Metalové agresivní hutné kytary s tahem na bránu menších rozměrů na mě působily monotónním a jaksi neinvenčním dojmem. Skladby fungovaly vyrovnaně, a tudíž těžko vypíchnout i nějaký ten hit, což byl důvod, proč jsem část jejich gigu věnoval klábosení, nebo lépe řečeno naslouchání hovoru Fobiáckých legend (jak je Krusty nazval) Coorneluse a Johana s basákem a lídrem FORGOTTEN SILENCE o nedávném dění této progmetalové opravdu legendy.
Z kdysi chladnokrevných rybiček (trio CBF) pomalu, ale jistě, vyrůstají chladnokrevní thrashoví zabijáci, jací se pradávno líhli v daleké Bay Area. CBF si rybníček vypustili deskou „Malvarma“, aby začali budovat jiný rybník s protrženým stavidlem. Již ve čtyřech a pod novým názvem FAÜST vydali vloni povedené album nervního thrashe „Tinnitus Inquisition“, na kterém byl postaven sobotní playlist. Kvartet se pohybuje v mantinelech starosvětského thrashe dle scénáře slavné „Big Four“. Tempo, nadšení, stále jistější muzikantská preciznost zdobí nastupující thrashers. Právem řadí FAÜST k tomu lepšímu, co domácí thrashová scéna může nabídnout. V zatím prořídlém davu se objevují první air kytaristi. Během setu proběhla realizace myšlenky na společné foto přítomných zinařů, kteří kdysi něco napsali nebo v současnosti někam přispívají.
Velká část publika byla zvědavá na moravské FORGOTTEN SILENCE, které vidět naživo není úplně běžné. Mimochodem, ti letos slaví 30 let na scéně a aktuálně jedou turné k nedávno vydanému albu „Vemork Konstrukt“. Posledním mohykánem, který byl v Čermné přítomen a pamatuje začátky kapely, je baskytarista Krusty. Seznam kapel, ve kterých hrají nebo hráli současní členové kapely, by vydal na dvoudenní festival. Za nově příchozí lze považovat zpěvačku Andreu Baslovou (ex-MEMORIA) a kytaristu Kubýka Fritscheho (HADÍ MORD, KANDAR, ...). Krátká zvukovka, Čepa vychcat, Kubýk vymočit a můžeme dámo a pánové začít. Jestli kromě příjemného dívčího hlasu ještě něco vyčnívalo, tak to byla kvílející 5strunná Krustyho baskytara, která jasně diktovala rytmus skladeb. Plejáda industriálních ruchů, prog rocku, doomu, thrashe, deathu, ambientu napříč diskografií potěšila několik desítek progresivně smýšlejících diváků.
Po FORGOTTNECH se přemísťujeme do útrob místní krčmy, která je ve stejné boudě z druhé strany, lehce nakřápnutý Johan na čaj, já na plzeň do skla za lidovou pajsku. Odsud také sledujeme začátek setu poslední kapely večera POVODÍ OHŘE. Obzvláště pohled, kde zády sedícího bubeníka odděluje od vnitřku nálevny pouze okno s drčícím rámem, je interesantní, ale přirozeně se zvukem mimo mísu. A tak se přesouváme na potemnělý palouk pod pódium s dřevěným elasticky pružícím molem, na kterém postával a klečel s fanoušky koketující zpěvák Sisi. Noiserockové skladby působí tajuplně jako název jejich alba „Dva trámy na kříž“. V blyštivých košilích (až na Sisiho, který zvolil mikinu s logem jednoho z mobilních operátorů) vyfešákovaná kapela připomínala setkání výběrčích výpalného před daňovým úřadem. Svojským sudetským westernem s punkovým drajvem POVODÍ povodilo diváctvo po kraji, s nímž se dějiny zrovna dvakrát nemazlily. Nevím, jestli se na začátku ozval surový výkřik „Povodí Ohře!!!“, ale na konci jsem ho určitě nezaregistroval, poněvadž kolem 23. hodiny „už máme ruku na klice, vyklízíme pozice, naposled se ohlídnem“ a mažeme domů.
Johan:
Zdá se, že časy různých experimentů s programem, hraním uvnitř i vně Boudy nebo rozložením programu na dva dny jsou pasé, letos, stejně jako loni, se hrálo jen v sobotu venku, pouze počet kapel se snížil, po loňských osmi jich letos vystoupilo pět. Což mi přijde málo, když už na akci do lůna Šumavy váží cestu fanoušci nejen z okolí, ale i z daleka.
My vyrazili s Jindrou tak akorát, abychom stihli všechny skupiny, tedy i tu první, kterou byli ŁŪT. Zaujmout posluchače instrumentální muzikou není snadné, pohrobkům TOSIRO se to ale nejen v mém případě povedlo. Mix doom metalu a sludge nepůsobil jednotvárně, každá skladba tepala v trochu jiném módu, sem tam se mezi „kytara-basa-bicí“ klasiku (jihočeské trio se obejde bez zpěvu) vklínily umělé tóny z kláves, které stíhal společně s baskytarou obsluhovat Wíťas. Ani zbylá dvojka, Toki – kytara, Džouza – bicí, se nenudila, na obou vousáčích nutno ocenit nadšení, s jakým své zemité party přehrávali. Teoreticky by podobně znějící kapela měla hrát na konci dne, ale když se ohlédnu, musím harmonogram akce schválit. (úsměv)
Jako druzí se na pódiu srovnali V.O.H., kteří se v našich (jihozápadních) končinách příliš neobjevují – naposledy jsem je viděl před pěti roky v nedaleké Sušici, kdy se mi jejich set líbil, stejně jako se mi líbí všechny jejich nahrávky. Pražané kombinují hardcore s thrash metalem, jejich skladby mají řád, švih, chytlavé melodie i řezající pasáže, zpěvákovi je většina slov dobře rozumět, všechno je na svém místě, takže jako vždy přidám zamyšlení, proč není o V.O.H. víc slyšet, navíc když v nich působí protřelí muzikanti.
FAÜST se během velice krátké doby vyšvihli do tuzemské thrashové špičky. Stabilizovali sestavu (proti předchůdci CBF posílili o druhou kytaru), zlepšili songwriting a vydali povedené album, které jsem si musel pořídit jak na CD, tak na vinylu; jak píše o kus výš Coornelus, jsem holt taky mimo normu. (úsměv) FAÜST vtrhli na pódium jako vichřice a elán jim vydržel celý set, který si užívali, jako kdyby hráli pro tisícihlavé publikum. A tak to má být.
FORGOTTEN SILENCE taky disponují novým počinem, který sklízí chválu ze všech stran. Jsem taky na straně těch spokojených, ale tak nadšený, jako svého času z alb „Thots“ nebo „Ka Ba Ach“, zatím z „Vermork Konstrukt“ nejsem. Ale to platí o řadě kapel, které se mohou označovat jako legendy (když kapela hraje třicet let, tak se stává legendou – úsměv), že má člověk k jejich tvorbě nostalgický přístup, že mu v hlavě hrají staré šlágry a k těm novým hledá cestu pomaleji. I když nemůžu říci, že bych „Vemork“ považoval za překombinované album. Od prvního poslechu mě baví první song „STATUS_neon“, postupně jsem se dostal i do zbylých tří. Co mě na albu, i na koncertě, na kterém zazněla celá deska, baví hodně, je Andrein hlas, tahle drobná dáma umí s hlasivkami čarovat. Překvapení? Hned dvě. Za prvé – jak skvěle Kubýk do sestavy zapadl; navíc musím ocenit jeho hru, která byla parádní. Za druhé – Martyho entuziasmus; za klávesami sice sedíc, ale v podstatě kapelu dirigujíc, odpočítávajíc doby… i když ho kytarista ani basák nemohli sledovat. Marty navíc nasucho zpíval většinu textů – takový zápal se vidí málokdy. O Čepovi a Krustym netřeba cokoliv dodávat, matadoři atd… (úsměv) FORGOTTNI odehráli skvělý set s výborným zvukem, který by jim asi dokázal naštelovat i festivalový zvukař, ale oni měli svého, jistota je jistota. A jistotami byly další dva songy z mých dvou nejoblíbenějších alb: „Vaset“ a „Clara“. Parádní koncert, pro mě vrchol Magického festivalu 2023.
Pro mnohé jím byli POVODÍ OHŘE. Na kapelu se sešlo nejvíc lidí, kteří si užili zřejmě standardní vystoupení kapely, která se nějak nenásilně dokázala trefit do vkusu fanoušků řekl bych noise rocku. Lépe to označit neumím, protože ve vodách OHŘE ani jeho přítoků neplavu, na druhou stranu musím uznat, že určité pasáže mají neskutečný drajv a že Siki je frontman, jak má být. Skladby neznám, po půlhodině se začala dostavovat únava i absentovat působení farmak, díky kterým jsem vůbec mohl vyrazit, takže jsme s Jindrou zaveleli ke „Strategickému ústupu“.
Letošní „Bouda“ se ve všech směrech povedla. Dorazilo určité víc lidí než na několik předchozích ročníků, většina myslím nejen za muzikou, ale hlavně za příjemným prostředím a kamarády. Dostalo se jim všeho – nejen toho příjemného prostředí a kamarádů, ale taky kvalitní muziky od všech pěti kapel.
Kubina:
Potřeboval jsem strávit čas v přírodě, o nic se nestarat, dát si pivko se známými obličeji a v neposlední řadě obohatit svůj život hudebními zážitky. Zkrátka mít na párku. S Coornelusem jsme mluvili o tom, že čím méně závislostí, tím větší svoboda. Tato debata proběhla během open-air festivalu Musick Magick, jenž do puntíku splnil všechny body z mojí první věty.
Krávy a kobyly, dodávající vegetariánské akci jedinečnou atmosféru, zpovzdálí sledovaly migrující lidi v areálu Boudy. Jedni odpočívali na lavičkách, další stáli před pódiem nebo u stánku s občerstvením. Někteří byli schováni v krčmě. Program otevřeli ŁŪT. Trio odkroutilo set bez vokalisty. Vůbec jim to neuškodilo. Dunivá a plíživá hudba byla hypnotická. Kytara chvíli neklidně bzučela à la roj divokých včel, aby záhy, za podpory hutné rytmické sekce, přišla riffáž, která spustila lavinu těžkých kamenů. Myslím, že kdyby hráli v pozdějších hodinách, tak by show měla grády. Následující kapela určitě v mých očích nebyla tolik exkluzivní. V.O.H. chvílemi vypadali jako česká odpověď na slovenský ČAD (nápovědu poskytlo frontmanovo tričko). Určitě kvalitně odehraný koncert, jenž měl super sound, ale se mnou to prostě nehýbalo. Nejsem cílovka.
Docela extrém. Během 11 dní jsem navštívil tři vystoupení skupiny FAÜST a procestoval se zpáteční cestou cca 440 km. Setlist byl pokaždé stejný. Pražané mají obdivuhodnou výkonnost. Je jedno, jestli hrají na komorní akci v Plzni, před slavnými VOIVOD nebo v divočině na Musick Magick. Muzika šlape, frontman Kryštof řve stylem nenažraného lva, struny jiskří jak TALLICE za mlada. Dávají do toho kus sebe. Navíc si půjčím hlášku jednoho z posluchačů po písničce „Exitus Freefall“: „To je zábavný!“ Ano, fanoušci chtěj zábavu.
FORGOTTEN SILENCE míjím hodně dlouho, přestože fungují 30 let. Jenže letos vyšla deska „Vemork Konstrukt“, která zvýšila můj zájem. Dost si potrpím na podobná geniální divnodíla. Kromě přídavků, snad si to dobře pamatuji, banda hrála pouze ze zmíněné fošny. Trochu z toho lezla instrumentální kouzla podobná těm, co používají PRAŽSKÝ VÝBĚR či STROMBOLI. Avšak ve dvaceti letech zažívám nevšední koncert dnes neexistujících UNEXPECT z Kanady. V mnoha ohledech měli hodně podobné cítění současných FS. Takže aktuální materiál moravské skupiny je také jako znovunalezení staré lásky, i díky zpěvačce Andree. Variabilní a náladové vokály mnou doslova prostupovaly. Skvělé vystoupení.
Zavírací spolek mě mile překvapil. Od POVODÍ OHŘE jsem tolik už nepotřeboval. Část setu pobývám u stolku s pivem. Byla potřeba hudební chody, jenž naplnily uši, trochu strávit. Trampové si v areálu rozdělali táborák. Nad nimi zářila obloha plná hvězd. Show disponovala nádhernou kulisou. Kolem Boudy se kolíbalo v rytmech dobře naladěno několik desítek hlav. On se Musick Magick nesl v duchu skoro rodinné atmosféry. Žádné zlé ksichty, ale underground v nejčistší podobě. Banda z Chebu vše podtrhovala. Krásné texty frázoval zdravě vtipný pěvec. Psychedelický rock, bratříčkující se s country, přiostřovaly party s garážovým kytarovým zvukem. Ještě cestou na kutě se mnou rezonovaly „Litanie“.
Dodatek. Událost okupovala spousta zinařů. Toho si všiml pořadatel Berry (též zinař) a domluvil společné focení.
Fotky: Jindra
