Rozhovor je ukázkou z připravovaného BURYZONE zine číslo 25, který vyjde v červenci 2021.
Čau xHonzox! Je to už dobrých deset let, co jsme se neviděli. Proto mě potěšilo, že ses ozval. Počítám, že ses odstěhoval z Ostravy. Takže co jsi celé ty roky dělal?
Ahoj – možná dokonce o facku déle. Je to tak – do Ostravy se vracím většinou za rodinou, dokud fungoval Plán B, tak jednou za čas na koncerty tam. A ty větší kapely, co v Ově hrají, vidím i v Brně (byť i na Barráku jsem za ty roky párkrát byl).
Nějakou dobu jsem byl rozlítaný – bydlel jsem v Praze, chvíli v Německu a pak jsem se odstěhoval na Zlínsko. Tam ve střídavém režimu žiju doteď. Ale jasně, že se do Ocelového města vracím moc rád – to je láska na celý život. Krom práce, rodinného života a muziky dělám docela aktivně bojové sporty a dost zahrádkařím.
Tady jsi působil v punkové kapele INTOXIKACE. Kam dál tě hudební osud zavál?
Je to tak (a ještě předtím v punkových MASOVÝ HROB KULTURY) a dodnes jsem překvapený, když si na tu kapelu někdo vzpomene nebo v distru třeba najdu naši starou kazetu nebo mini CD. Nějakou dobu jsem se věnoval různým druhům aktivismu a muzika jela dost po vedlejší koleji. Po nějaké době jsem začal na Zlínsku pořádat koncerty – nejdřív spíš benefiční akce, ale čím dál častěji jakoukoli kapelu, co mě zaujala. Lidí tehdy na akce chodilo dost a já pořádal klidně několik koncertů do měsíce (hlavně na ose Napajedla – Otrokovice – Holešov. Dělal jsem i výroční fesťáky, sem tam nějaké promítání. Momentálně nějaký ten koncert ještě udělám, jednou, dvakrát do roka.
V Holešově jsem s klukama z kapel AZKAZA, BLUES FOR THE REDSUN (a dalších lokálních spolků) rozjel kapelu URNA. Byl to klasický black metal, hráli jsme dokonce cover ROOT, texty o démonech, Lovecraftovi, nihilismu, zkáze planety. Odehráli jsme jen pár koncertů, ale byla to celkem legrace. Zůstalo po nás demo nahrané v garáži na kytaristův foťák. Rok potom jsem se jako jeden ze dvou vokalistů chvíli motal kolem bezejmenné kapely, ze které později vykrystalizovali D.I.Y. (taky už tuším nehrajou) – typická moravská směs crustu a grindu. Dřív se tomu říkávalo prasopal. Dali jsme jeden koncert, ale v té době už jsem rozjížděl KRONSTADT a zároveň bych některé věci dělal jinak, a tak jsem se rozhodl věnovat čistě tomu černému zlu. A tak je to doteď.
Aktuálně řveš v KRONSTADT. Co nám o nich povíš? Prostě to klasické úvodní bio, nahrávky a tak…
KRONSTADT vznikli v roce 2014. Oslovil jsem Jirku a Máru z most/beatdown kapely GALE OF VIOLENCE. Původně jsme zkoušeli jen jako trio (kytara, bicí, řev) a na první koncert zaskakoval na basu Jura z dalších lokálních crustových spolků. Posléze se přidal na basu Filip z MÖRSA a MORAL HANGOVER a Sid, se kterým jsme chvíli taky rozjížděli nějaký projekt ještě před KRONSTADT (ale ten se nikdy nedostal na pódium). Tahle sestava byla celkem dlouho stabilní, ale teď už z ní zůstal jen Jirka na kytaru.
Momentálně už jedem zase jen na dvě kytary – jednu třímá Jirka a druhou Vraťin (ex-PANICKÁ ATAKA) a na bicí tluče Mazdič (momentálně ještě v NULLUS SUM). Vydali jsme demo k příležitosti našeho prvního tour na Balkán, máme jeden song na 12“ čtyřsplitu s LEZOK, BLACK ASPIRIN a SVÍZEL, split se srbskou kapelou PESTARZT a teď to poslední CD – „Polykat světlo“. Hrajem blackened hardcore. Primárně jsme všichni hardcoristi a je to v té muzice dost slyšet.
Proč jste si zvolili zrovna tento název kapely? Asi ne každý se natolik zajímá o historii nebo dokonce o anarchismus, aby věděl, co se událo v březnu 1921.
Kronštadt je opevněné přístavní město na západ od Petrohradu. V roce 1921 během občanské války v tehdejším Rusku, vlastně na jejím úplnému konci v Kronštadtu, který byl do té doby jedním z opěrných bodů bolševických sil, vypuklo povstání vedené místními námořníky a jejich důstojníky, ale i sympatizanty z řad civilistů. Povstalci žádali zákaz cenzury, přesun moci z rukou bolševické vlády do rukou lidí a jejich svobodných výborů, zastavení deportací do pracovních táborů atd. Povstání nakonec rozdrtil Trocký, coby velitel Rudé armády. Pro mě to vždycky byl symbol boje proti bezpráví. Boj za každou cenu i tváří v tvář ohromné přesile. A je to prostě skvělý válečný pokřik, co v sobě koncentruje nenávist k diktatuře a nesvobodě.
Ale taky by ten název mohl mít souvislost s kapelou BLACK KRONSTADT, která je považována za první, co začala míchat black metal a crust, co hrála blackened crust…
Já popravdě BLACK KRONSTADT poznal až potom, co jsme začali hrát. Do té doby jsem poslouchal trochu jiné kapely, ISKRA třeba. Mimochodem, taky Kanaďani. Btw, existují ještě minimálně dvě další kapely, co se jmenují KRONSTADT. Jeden španělský hip hop a jedni francouzští punkrockeři.
Proč jste se vy rozhodli hrát zrovna kombinaci black metalu a hardcore? Tohle spojení je pořád pro spoustu lidí nepředstavitelné. Ale já sám taky vycházím z metalové hudby a naopak z hardcore postojů…
Já myslím, že to spojení je čím dál představitelnější. V současném black a death metalu existuje kupa kapel, co vychází právě z HC nebo punk prostředí. Před těmi sedmi lety jich v ČR tolik nebylo (nebo o nich možná nebylo tolik slyšet), ale dnes už to myslím nikoho úplně nepřekvapí. A proč – já vyrostl na metalu. Hluboko na základce hevík, pak takové ty klasiky – MAYHEM, CRADLE OF FILTH, DARKTHRONE a tak podobně. Ale ti lidi, co jsem kolem metalu znal, mi názorově a lidsky seděli míň a míň. Postupně jsem se dostal do punk scény, kde to bylo lidsky fajn, ale ta muzika mě nebavila až tolik. Hardcore byl asi nejlepší východisko po všech stranách. No a s lety se nějak vracím trochu víc ke kořenům, zase poslouchám hromady metalu. V jeden moment jsem si řekl, proč to nezkusit a ta muzika ve mně hodně rezonovala. Zároveň přišla vlna takového toho neocrustu – FALL OF EFRAFFA, DOWNFALL OF GAIA, ALASKAN, VESTIGES a nebylo co řešit. Black metal se vecpal do HC a crustu na plné koule.
Aktuálně máte venku CD s názvem „Polykat světlo“. Kde a za jakých podmínek jste nahrávku pořídili? Vlastně skoro všechny vaše nahrávky vyšly na CD. O jiném formátu jste neuvažovali?
Tak což o to, rádi bychom to viděli na vinylu, ale to finančně dneska není úplně legrace. Přijde mi, že už dnes taky není tolik malých dister, co by šlo do kooperací jako před deseti, patnácti lety a zároveň se (bohužel) poslech hudby hodně přesunul do virtuálního prostoru. Navíc dnes toho vychází na vinylu hrozně moc, občas trochu v kvantitě na úkor kvality. Takže na velkou vinylovou desku ještě chvíli počkáme – až ten styl vybrousíme do dokonalosti. I když tedy 7“ plánujeme někdy na podzim/zimu 2021. Mělo by jít o split se spřátelenými ENDFORM z Kanady. No a do budoucna bych rád udělal nějaký větší souhrn na kazetě.
Desku nahrával Tomáš Chrástek z Rattle studia ze Zlína. Zná se s naším bicákem z dob, kdy hrával v lokálních kapelách. Tomáš má super ucho a je hrozně otevřený a lidsky jsme si velice sedli. Je to audio blázen v dobrém slova smyslu, a to všechno okolo nám vyhovovalo. Do budoucna neuvažujeme o tom, že bychom měnili. Měl s námi velkou trpělivost i u mixu a my jsme se zvukem spokojení. Věříme, že na dalších deskách se ta spolupráce posune ještě trochu jinam.
„Polykat světlo"
Zhluboka se nadechnout / Celý se odevzdat / Věřit, ruce přikládat / Jazyky plynou jako řeka / Přítomnost a minulost / Spojené v kruhu / Světlo polykat / Paže hadi, vlasy hadi / Proud bytí tryská z úst / Světlo polykat, světlo vyvrhnout / Cítit naději, vnímat, věřit / Obsáhnout své bytí / Naděje v srdci hoří jako uhlí / Bosou nohou přes oheň vlastní duše / Světlo polykat, světlo polykat
Jako jedno z prvních zaujme, že bylo nahráváno rovnou třemi kytaristy, ale žádným basákem? Nejsou lidi, nikdo z kytaristů se nechtěl přeučit na basáka nebo proč? V čem je pak výhoda nebo naopak nevýhoda?
Když odešel Sid, přihlásilo se na inzerát celkem dost kytaristů. Já se nemohl rozhodnout mezi dvěma kandidáty, a tak jsme nakonec vzali oba (to už jsme nějakou dobu hráli bez basy). Vráťa a Dejv byli každý dost jiný a jinde a každý do kapely přinesl něco trochu jiného. S dobrým aparátem a solidním zvukařem se ze tří kytar dá vyrazit fakt masivní zvuk. Zároveň je to zajímavé, bo to málokdo má. Určitě to byla zajímavá etapa. Momentálně ale hrajme zase jen ve dvou kytarách. Dejv neměl skrz rodinu na kapelu tolik času, kolik by potřeboval, a tak už od podzimu hrajme jen ve čtyřech. A asi to tak nějakou dobu necháme. Momentálně jsme ve stavu, kdy všichni chceme hodně hrát, zkoušet, jsme ochotní tomu obětovat čas i sílu a klape to. A najít podobně naladěného kytaristu nebo basáka, se kterým by se to všechno správně protlo, je prostě trochu problém. Nevýhody byly očividné – tři kytarové bedny, furt s sebou tahat něco navíc. I to sehrávání, aby to znělo dobře a nebyla to jen koule hluku, bylo složitější.
Novinka vyšla jako celkem vkusně udělaný digipack. Jako jeho tvůrce jsi měl jasnou představu a volnou ruku, nebo jste to konzultovali uvnitř kapely společně? Nebylo by lepší místo starých fotek někde ukradených použít něco originálního?
Hele, co originálního máš na mysli? Kapela v lese? Kapela v odsvěceném kostele? Malba s lebkama a nábojema? Já vím, že to lidi neradi slyší, ale každá hudební scéna je postavená na klišé – to je to, co v tom hledáš. Jasně, může to v nějakých aspektech vybočovat, ale když to vybočuje moc, bavit tě to nebude. Nemyslím si, že metalová scéna by vizuálně byla nějak echt originální, často jsou to prostě variace téhož pořád dokola. Ty fotky (když nebudu počítat ty dvě kapelní) spojuje stejné téma a vychází částečně z naší projekce, co pouštíme na koncertech a taky z titulního songu „Polykat světlo“. A objevuje se pak i v klipu ke zmíněnému songu. Jedná se o záběry na mše křesťanů z chudých, horských východních oblastí v USA (Apalačské hory). Ti dodnes trvají na rigidním a obskurním výkladu Bible. Věří, že Bůh jim dává moc nad jedovatými plazy, že dokážou léčit přikládáním rukou a během bohoslužeb se dostávají do transu, kde v záchvatech mluví nesrozumitelnými jazyky. Také prokazují své odhodlání a boží milost tím, že se nechávají uštknout, pijí strychnin nebo kyselinu z autobaterií. Pro mě to propojení témat, textů, motivů a vizuálů je důležité. A přijde mi to vlastně trochu víc svěží, než nekonečné komiksové hromady mrtvol, toxičtí mutanti nebo formát fotky „kapela někde“.
Ovšem originálem je aspoň použité písmo. Taky se mi líbí místo klasického bookletu vložený plakát, obsahující vše potřebné a pěkné kresby…
Písmo pro nás dělal kamarád Sergej (blanensko-brněnská mathcore kapela GOT A WOLF), který zároveň tetuje. Mrkni na jeho práce – Ygnorant tattoo na IG. Kresby dělal další tatér a kamarád Kuba Slováček z Olomouce (tetuje v Originu). Oba jsou ze scény, oba nás tetují a oba mají rádi naši muziku, tak to byla jasná volba. Určitě na jejich práci mrkněte. Doufám, že s námi budou chtít spolupracovat i nadále.
Je tam i jakási báseň „by Oswald“. Od koho je, co vyjadřuje a proč jste ji použili?
Já myslím, že Oswalda znáš. Je to člověk z moravskoslezské HC scény. Hrál v RAINCOAT 34, 10 YEAR OLD WALA (dodnes nedoceněný mix HC a metalu z Těšínska), DE REVAL a dalších projektů. S Oswaldem jsme dlouhá léta kamarádi, a protože je taky fanoušek BM, posílám mu naše věci před vydáním, nebo v různých studiových verzích a pak se o nich bavíme. Mám takový okruh kamarádů, co nám od začátku fandí a já se s nimi o těchhle věcech rád bavím a zajímá mě jejich feedback. A tuhle báseň Oswald napsal bezprostředně v reakci na náš singl „Karpaty“. Je to vlastně takové shrnutí pocitů, které na něj působily při poslechu a čtení textu. A mně přišlo, že to pak na tu desku prostě patří, že to pasuje. Báseň mě oslovila, a i ta idea, že se na té desce takhle podílí různí kamarádi, korespondoval s naším hardcore přístupem.
Ten hardcore základ se pak objevuje hlavně v textech a je pro tebe určitě hodně důležité to jejich poslání, že? O čem tedy ty texty jsou?
Texty máme postavené na různých historických událostech, které jsou z mého pohledu nějak politicky signifikantní nebo zajímavé. „Bolehlav“ byl o řízeném hladomoru na Ukrajině, „Oči partyzánů“ a „Karpaty“ jsou dvě skladby ze zamýšlené trilogie, pojednávající o protinacistickém odboji za války („Oči“ jsou o Hostýnských vrších, „Karpaty“ o Uherskobrodsku), „Stále kupředu“ o pádu Berlína – v tracku jsou zamíchané i kaťuše odstřelující předměstí Berlína. „Monumenty“ jsou o paralele mezi Iry umírajícími během hladomoru na moři po cestě do Ameriky a současnou situací ve středozemním moři, kde se denně topí lidi na cestě za lepším životem.
Obecně jsou ty texty určitě, když ne z anarchistických, tak z velmi svobodomyslných pozic. Dřív byly asi o dost konkrétnější, dnes už se snažím s tou lyrikou pracovat trochu jinak. Je to zase hodně takový záznam obrazů a pocitů, co se mi honí hlavou, když o těchhle věcech někde čtu. Ty texty a proslovy na koncertech jsou podané řekněme z levých pozic. Určitě se v kapele na všech tématech neshodneme do úplných podrobností a těžko bychom se dali považovat jako celek za anarchisty, na hlavních tématech se ale určitě shodneme (svoboda jednotlivce a vůle, to, že kapitalismus asi není ideální systém uspořádání mezilidských vztahů, to, že planeta trpí lidskou činností…). Každopádně jsme programově antifašistická kapela.
Dalším z přesahů u vás jsou třeba mikiny, které jsou benefiční…
Ano, dělali jsme mikiny benefiční pro organizaci Potrat bez hranic (www.aborcyjnydreamteam.pl). Tahle organizace v Polsku poskytuje ženám pomoc s přístupem k bezpečnému potratu, protože u našich severních sousedů je tohle stále problém. Myslíme si, že každý má právo se svým tělem nakládat, jak uzná za vhodné a stát ani církev nemá byť náznak práva mu do toho jakkoli mluvit. A co je víc black metal než podpořit organizaci zabývající se potraty. Tohle teprve má potenciál klerofašisty nasrat – kam se hrabou obrácené kříže. Obecně rádi a často hrajeme na benefitech. Snažíme se neříkat si o peníze, popřípadě jen o nejnutnější cesťák. Podpořili jsme takhle spoustu organizací u nás i v zahraničí.
„Karpaty"
Když na kopcích hoří kostely / Kletby cezené – skrze zuby / Jako odlesky plamenů / Jako hejna vran a černých myšlenek / Temnotou krok za krokem / Poslední naděje sevřená v dlaních / Dcery, synové / Na kopcích v rukou sekery / Černá hejna / Na kopcích / Duby, buky / Mlha přede mnou, mlha za mnou // Plameny rozdělat / Hoří na kopcích / Hoří na horách / Nože Ruce znavené / Lesy šibenic a hroby / Kroky ve tmě, horské hřbety / Karpaty hory krvavé / Hory zasněné / Hory v mlze
Ty vaše texty, respektive jejich témata, musí být na metalových akcích dost kontroverzní. Ta se v tomto prostředí snad ani nevyskytují. Stejně jako proslovy k jednotlivým skladbám. Jaké jste na to zaznamenali reakce, co po vás lidi mezi skladbama pořvávali? Určitě s tím máte spojených spoustu zážitků…
My tolik na čistě metalových akcích nehrajeme. Čas od času ano, a pak je to takové veselejší. Nějaké zážitky se určitě najdou, ale vlastně nikdy si na nás nikdo netroufnul. Ani na nás něco pořvávat, ani si s námi něco chodit vyříkávat. My se s tím úplně nemažeme. Takže stalo se nám, že na nás přišel třeba někdo ve fašounském triku, ale vyprovodili jsme ho rychle a razantně. My normálně vystupujeme v trikách HC kapel nebo politických tričkách a pamatuju si, že dřív, když nás lidi neznali, na nás vyšlo několik recenzí, kde se neřešilo v podstatě nic z muziky, ale čistě to, že jedem politické proslovy mezi vály, že máme trika AFA a na bednách GNWP vlajky.
Jednou na nás odešla dobře třetina sálu, když jsem zahlásil, že pro nácky nehrajeme a že pokud s tím má někdo problém, tak mu přeju, ať mu na cestě domů u auta selžou brzdy. K náckům, co se snaží dostat do scény nebo ke kapelám z šedé zóny, nejsme tolerantní ani trošku. Na jednom koncertě ještě ve staré sestavě nás pořadatel původně neznal, ale muzika se mu líbila. A když nás viděl (šusťáky, trika GNWP), spustil lament, že tam dnes fakt žádné NSBM kapely nehrajou, že to je normální metalová akce a že nestojí o problémy. Vysvětlili jsme mu, že jsme kapela, kterou si pozval, a neplánujeme nikoho konfrontovat. Ale byl z toho evidentně trochu nesvůj. Stejně tak kapela, za kterou jsme se nacpali do backstage. Klasičtí pekelníci, hábity, warpaint, barevné kontaktní čočky. Povídat si s námi moc nechtěli a tvářili se krajně nedůvěřivě. Ale vlastně jsme si to nakonec docela užili.
K titulní skladbě jsi sestříhal i videoklip. Opět, staré záběry ve stylu: „Halelujá, chvalte Pána! Celý život na vozíku a já chodím!“ se k tomu dost hodí…
Jak jsem říkal – je tam jasné propojení s tématy kolem titulního songu z naší stejnojmenné desky. Klip jsem si sestříhal. Byla to zábava, ale hrozná práce. Hodně jsem na to šel metodou pokus omyl. Doufám, že u dalšího klipu to posunu ještě dál. Myslím, že tematicky i náladou to k nám dost sedne. My zároveň na koncertech používáme videoprojekci za kapelou kdykoli to jen jde. Snažíme se dbát i o tu audiovizuální stránku. I když teda je fakt, že je to hrozného drbání navíc. Polovinu času to nefunguje a občas přehrávač spadne a dohráváme ten zlometal s pozadím v podobě Windows defaultní plochy, což na tom prožitku pravda trochu ubere a je to jako nechtěný kabaret. Ale poučeni z chyb na tom pečlivě pracujme.
Část záběrů pochází z filmu Holy Ghost People Petra Adaira z roku 1967. Je to zajímavá sonda do komunity pentacostalistů z Apalačských hor. Použili jsme z toho i sampl na závěr “Polykat světlo“. A přiznám se, že celý ten song nemá být prvoplánově protikřesťanský. Pro mě to je spíš o zamyšlení nad silou vůle, neústupností, ochotou obětovat naprosto všechno a něčemu se úplně bez výhrad odevzdat. Církev a (pro mě osobně) náboženství není ok. Nevnímám to jako dobrou věc, ale některé aspekty těchhle často bizardních praktik napříč světovými věroukami mě už odedávna fascinují.
Zajímavé je i video ke skladbě „Monumenty hladu“. Co je to za záběry/dokument, které jsi použil? Ta skladba má vlastně dvě pokračování? Proč to?
Jde o záběry z Lampedusy, ostrova ve středozemním moři. Během vrcholu „migrační krize“ po několika vydatných bouřkách začalo moře vyplavovat mrtvoly lidí. Jde o video námořní stráže, která v teréňáku projíždí po pobřeží ostrova a počítá mrtvoly žen, dětí, mužů, kteří se snažili utéct před válkou a životem v bídě a našli smrt na šedivém moři. A na mě to hrozně zapůsobilo zároveň i tím, jakou vnitřní hráz hnusu a fašizujících nálad to otevřelo v české společnosti. Jak se zkurvení slušní fotrové a matky zalykali nenávistí a ryčeli, že pár desítek utopených dětí je málo. Že by to chtělo všechny vyhladit. A to mi tehdy hrozně hnulo žlučí. A stejně tak i to, žes podobné hlasy našel v hardcore scéně. Že se najednou v kde kterém člověku, do kterého bys to neřekl, probudil malý Hitler nebo Pol Pot a kdákal: „dobře jim tak, jen houšť – ať táhnou domů. Ať jich chcípne víc.“ A s tím jsem se fakt nějak vnitřně nedokázal doteď smířit. Zcela upřímně si myslím, že člověk, co chodí na koncerty hardcore kapel, který při pohledu na lidi topící se v moři necítí solidaritu a lítost, ale lhostejnost nebo svinskou radost, zaslouží pár facek a poslat domů.
Taky jste nedávno natočili pár videí v ostravské Gospodě. Co nám k tomuhle povíš? Za mě to působí hodně dobře a pořádně temně… teda až na ty tepláky Adidas… (úsměv)
Gospoda je super prostor. Peťa má cit pro bordelovou muziku a spolu s kolegou to moc pěkně natočili. Když nám nabídl nahrávání v Gospodě, nedalo se říct ne. I proto, že Petra (kytarista kapely AT BONE FIDE - pozn. Bury) už dlouho znám, baví mě věci a kapely, kterým se věnuje. jsem byl hrozně rád, když jsme konečně mohli něco udělat společně. Fakt doufám, že to ten klub přežije, moc rádi bychom si tam zahráli opravdový koncert.
Hele a tepláky jsou pro mě tlusťocha nutnost. Preferuju praktičnost před slušivostí.
„Tenká černá linka"
Politika dlažební kostky / Poetika tříštěných skel / Žít z okamžiku v okamžik / Hluboce věřit že / Pod dlažbou se skrývá pláž // Přátelství chladných nocí / Samota a mráz / Přátelství v černých maskách / Za dlouhých nocí / Nechat shořet svět // Hřeb za hřebem / Krok za krokem / Jizva za jizvou / Sirka za sirkou // Kroky tmou, lano napjaté / Nad propastí, šedé prázdnoty / Napravo sráz - nalevo vlk / Co vládne všem hodinám noci / Hřeby v srdci - hřeby v duši / Srdce hoří - duše hoří
Co tě znám, tak sis hrdě ke svému jménu přidával ikska a kreslil křížky na ruce. A toho se držíš dodnes. Pořád to pro tebe má smysl? Tím nemyslím straight edge jako takové, ale to jeho ukazování navenek. Že to není jen v osobní rovině bez nějakého chlubení.
Nemyslím si, že je to o chlubení. Pro mě v tom není nic elitářského. Nebo rozhodně po těch letech už ani trocha. Je to moje cesta životem. Zároveň si myslím, že správná a mám pořád potřebu ji nějak propagovat. To máš stejné jako s trikama kapel, politickýma nálepkama a tak. Prostě statement – vyjádření. A sXe hadříky už spíš nemám teda. A Xka taky jen na výjimečné koncerty max. dvakrát do roka. Btw, proč se podobné otázky nekladou lidem, co nosí politická trika, maj tetování s tématikou práv zvířat a podobně? Každá scéna a hnutí má nějaké svoje atributy a přijde mi normální se za to nestydět a ukázat to i navenek.
Jak je na tom zbytek kapely, jsou taky drug free nebo s nima nasupeně zažíváš veselé návraty z koncertů?
Nejsou, i když Jiří a Jura pijou jen velmi málo. Vráťa a Dejv umí naložit pod kotlem (teď teda už jen Vratin) a v Sidovi alkohol blahé paměti probouzel vyloženě rabiátské geny. Ale mně to nijak zvlášť nevadí – já navíc většinou neřídím, na to máme Jirku, coby bývalého profi řidiče. Já navíc skoro deset let dělal vyhazovače v hudebních klubech, a to tě v tomhle ohledu obrní solidní trpělivostí. Musím zaklepat, že celá kapela to hraní bere dost vážně a všichni chápou, že vylít se jak váza sice může rozproudit zábavu, ale na hráčském umu to úplně nepřidá. A já už jsem zároveň po těch letech na různá extempore míň citlivý a říkám si, že mám dost stresu v práci, tak proč se zbytečně nasírat ještě v momentech, které mě v životě baví nejvíc. Tím, že nepiju, jsem se nedobrovolně pasoval na koncertního řidiče i mimo kapelu a zážitky s Holešovskou partou mosh na výjezdech po republice i mimo ni mě naučily, jak se na lopatě sedí (zdravím Rudyho a Lálu).
Svého času jsi vydával xerox fanzin xDrugx. Poslední číslo byla čtyřka, která vyšla v roce 2009, jestli se nepletu. Co ti zinařství v té době dávalo a proč jsi s tím skončil? Nikdy jsi neměl chuť začít zase pokračovat?
Já od té doby udělal dvě celá čísla, ale pokaždé skončily v koši. Teď mám připravené další. Je v podstatě komplet a jsem odhodlaný ho během léta dostat ven. Bude tam hromada neaktuálních věcí, ale cítím, že to musím udělat. Rád bych potom pokračoval dál. Tentokrát i trochu častěji, než jednou za dvanáct let. Mě to ohromně bavilo. Je to fakt super medium. Můžeš si s ním dělat, co chceš, ale je to artefakt, něco fyzického, takže to je o chlup jinde, než internetové blogy. Byla to ohromná zábava a furt mě baví si to jednou za čas po sobě přečíst. Jinak fanziny tak samo sbírám. Mám jich doma docela dost, pár stovek kousků všech možných formátů a jazyků. Dá-li satan (nebo svatý Bakunin), budu fanziny vydávat dál. Anebo si najdu nějaký, kam budu psát recenze a tour reporty.
V B.I.T.CH. zinu č. 2 říká Kubo z ADACTA: „Je to paradox: v deväťdesiatych rokoch boli ulice občas nebezpečné pro človeka z našich kruhov, kým v parlamente nebolo o fašistoch ani chýru ani slychu. Dnes sú ulice relatívne bezpečné, ale v parlamente máme ozajstných fašistov.“ Jak bojovat proti tomuto?
Popravdě, nemyslím si, že se to v parlamentu až tak změnilo. Vzpomeň si na devadesátky, v poslanecké sněmovně Sládkovi Republikáni, kteří vypadali jako reálná politická síla. Od té doby se fašistům/neonacistům podobně etablovat v politice nepodařilo. Mohl bys vytasit SPD, ale to vlastně nejsou reálně fašisti, neonacisti ani nic podobného. To je populistická strana a generátor na peníze. A celé to skončí jako předchozí Pitomiův projekt, Úsvit přímé demokracie. Rozkradením, deziluzí řadových členů, vytvořením myriády pidistraniček, co oddriftujou někam daleko do zapomnění. Je to samozřejmě proto, že i ostatní strany přijaly za své některá stěžejní témata populistů a fašizujících subjektů – tažení za tradiční rodinu, výpady proti migrantům, žonglování termíny jako „nepřizpůsobivý“ a „parazit“. Nejsem si jistý, jestli je to vyloženě nebezpečnější. Sice se to stalo součástí nějakého širšího politického mainstreamu, ale ty ohyzdné nálady tady byly posledních třicet let a jsou tady stále. Z různých důvodů je zrovna v ulicích militantních nácků míň, ale to se může změnit. Tohle všude vždycky přicházelo ve vlnách.
Co mě ale mrzí je, že HC/punk scéna, která dřív byla celkem svobodným přístavem v marasmu běžné společnosti, začíná čím dál tím častěji připomínat to, vůči čemu se dřív vymezovala. Debilní konspirační teorie, kecy jak z messageboardů Národního Odporu blahé paměti, stupidní rasistické kecy, tolerance vůči různým fašounům („ty voléééé, to je známej, on je fakt jako v pohodě, to moc hrotíš, tak to má prostě jinak“). Kolektiv kámošů dělal benefiční prodej merche na iniciativy pomáhající lidem v uprchlických táborech. Naházeli informace o téhle akci na různé FB stránky kolem HC, metalu a punku a při čtení debat, co následovaly, jsem si nebyl jistý, jestli brečet, grcat nebo dát někomu dělo. Možná jsem dřív tyhle věci nevídal a byly v té scéně obvyklé už dřív, ale dnes je toho najednou tolik, že to nechápu. Anebo je to možná tím rozšířením internetu – věci, co by se člověk dřív styděl nahlas říct, dnes v relativní anonymitě různých sociálních sítí a odosobněné komunikaci sype z rukávu jako by se nechumelilo.
S tím souvisí i to, že v dnešní době už nemá cenu volby bojkotovat, ale naopak jít volit je nutnost. Tím nemyslím volit menší zlo, ale jednoduše volit proti zlu!
Hele, věřím, že nevolit je pořád volba. Poslední roky volím pravidelně do místních samospráv. Tam ten smysl vidím bezprostředně a pořád je možné tam volit dejme tomu „osobnosti“. K volbám do poslanecké sněmovny mám velmi rezervovaný postoj. Rozumím tomu, že dnes nevolit znamená hlas pro fašisty nebo populisty, bude to hodně se zaťatými zuby. Pro mě to je maximálně hlas proti, ale určitě už ne za něco.
Registruješ sám na sobě, že jak se tvé názory na určité věci vyvíjejí, tak se mění i pohled na to, k čemu jsi před pár lety byl radikální, že se hrany postupně otupují? A jsou naopak postoje, za kterými si budeš stát vždy a všude?
Jasně. Patří to asi k přirozenému vývoji. Ty názory asi zůstávají pořád stejné, ale asi už nemám potřebu je tolik tlačit, pouštět se do diskusí, hádek, nedej bože se zaplétat do válek pod FB příspěvky. Ale pořád se snažím být aktivní i pasivní podporovatel různých smysluplných iniciativ. Ty priority se samozřejmě mění, ve chvíli, kdy mám rodinu a pravidelnou práci, už nemůžu věnovat tolik hodin muzice, aktivismu atd. Stále se považuju za anarchistu a věřím, že solidarita je cesta. Antifašismus je podle mě pozice, ze které se nedá uhnout ani o centimetr. Něco, u čeho není prostor pro diskusi nebo odstíny šedé – v tomhle pro mě má barikáda pořád jenom dvě strany.
„Monumenty hladu"
Moře matka, moře milenka / Houpá v náručí na vlnách ledových / Nad hlavou hejna racků krouží / Na cestě za světlem / Černé moře, černé plachty / S větrem v zádech / Moře kolébka / Na cestě k zatracení / Na cestě k odpuštění / Oči jako sníh // Taková je cena naší svobody / Taková je cena lidského života // Na vlnách studených / Na vlnách šedivých
Zpátky k tomu vašemu blackened hardcore. Které kapely z tohoto bububu ranku bys mohl doporučit začátečníkovi, který se v tom nevyzná? Je něco i od nás hodno zmínění? A co dalšího posloucháte z jiných žánrů?
Náš hudební vkus skrz kapelu je určitě rozkročený hodně do široka. Já toho poslouchám hodně. Od punku, HC přes metal až po hip hop a elektronickou muziku. Hodně se to střídá v průběhu roku. Ale ten metal je určitě největší láska. Vráťa poslouchá hodně hardcoru a punku, Jirka death, metalcore a klasičtější metalové pecky a Jura jede hodně složitější hárdcore a mathcore.
Pokud bych měl zmínit pár (z mého pohledu) zásadních kapel, tak to určitě bude PANOPTICON (Kentucky, absolutně epické album), ISKRA, WOLVES IN THE THRONE ROOM, PETRYCHOR – ale tohle jsou hudebně spíš čistě BM kapely, ale názorově jsou na naší straně politického spektra (RABM – red and anarchistic black metal). Celkem mě baví NECKBEARD DEATHCAMP, VESTIGES, PANZERFAUST, VIDARGANGR a SCHATTENLICHT – těch kapel je teď fakt kopec. Hodně poslední dobou točím AFSKY, OV SAHODWS a VALRAVNE. A ještě víc různého blackened post rocku/HC.
I v ČR bys těch kapel našel hodně – z těch zaniklých mě asi nejvíc bavili SVÍZEL z Brna, SMUTEČNÍ SLAVNOST a!ÚL – prima bývali třeba BLACK ASPIRIN a dost mě bavili lokální BLOOD IN OUR WELLS. Ta momentálně trendy vlna českých kapel mě spíš míjí. Ale třeba NĀV jsou super. DAERWIN z toho postovějšího ranku a z těch neocrust věcí zmíním BAESTIEN.
Máme několik kapel z různých částí světa, se kterýma máme osobní vazby a podnikáme spolu různé věci (společné koncerty, desky, pomoc s tour). AUGUST LANDMESSER, LONG WAY TO GO nebo WITCHRITE (vše Polsko). OTHISMOS z Itálie. PESTARZT ze Srbska, ENDFORM z Kanady. Z ČR pak NULLUS SUM, DUKES OF VATTENHAL a KRUHY. Nikdo z nich vlastně nehraje black, ale jsou to samozřejmě hrubé špinavosti, navíc s podobnými názory.
Během vaší existence jste toho i celkem dost odehráli v zahraničí. Je jasná věc, že koncerty chybí nám všem celkově. Co ohledně nich chybí tobě? Setkávání se s lidma, objevování nových míst, cestování jako takové? Přepadá tě v těchto chmurných časech často nostalgie a vzpomínáš na zážitky? Poděl se o ně.
Jasná věc, koncerty nám chybí. Na podzim 2020 jsme měli jet další tour s ENDFORM, což díky morové ráně nevyšlo. Vydali jsme desku, ale nemohli ji koncertně podpořit. Vlastně poslední koncert jsem naživo navštívil (teď je začátek května 2021) už někdy před sedmi měsíci. Takhle dlouhou pauzu jsem za posledních dvacet let neměl, snáším to hůř a hůř. Pro mě hardcore dodnes znamená síť skvělých přátel a některé z nich potkávám v podstatě jen na těch koncertech, fesťácích a tours. A to jde teď v době zavřených hranic dost špatně. Takže kámoši budou určitě na prvním místě pomyslného žebříčku nedostatečně saturovaných potřeb. Mám rád ten samotný pocit cestování, to, že se člověk vytrhne z běžného stereotypu, ve všem je víc adrenalinu, nové kraje, nová jídla. Postupně jsme hráli na Slovensku, v Německu, Itálii, Chorvatsku, Srbsku, Maďarsku, Rakousku. A hrozně moc jsme toho odehráli v Polsku. Snažíme se takhle vyjet aspoň dvakrát do roka, většinou tak na čtyři dny pokaždé (nebo pět – víc mi většinou hlasivky a komplikovaná povaha nedovolí). Taky už máme vlastně všichni rodiny, a to taky chce patřičný díl času a dovolených.
To by asi mohlo být všechno. Díky za tvůj čas a závěr nechám na tobě…
Díky moc za prostor, co jsi mi věnoval a za zájem o KRONSTADT. Z možnosti napsat něco na stránky Buryzonu jsem nadšený, v době, kdy jsem ho jako náctiletý punkáč hltal, by mě to ani náhodou nenapadlo. Lidi – poslouchejte nové kapely a ne pořád těch pár prověřených stálic dokola. Kupujte ziny, podporujte smysluplné politické organizace a kolektivy. A hlavně myslete a buďte kritičtí k tomu, co vidíte okolo sebe. Jo a neustupujte náckům nikdy a nikde.
www.kronstadtblack.com
Bandzone
Facebook
Bandcamp
